Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola třicátá

Přípravy

  Po rozhovoru s Nevillem se Harry cítil neuvěřitelně lépe, přestože k tomu neměl důvod. Chystali se totiž konečné zkoušky, jako každý rok, a Harry cítil, že kromě spousty učení tentokrát bude mít co dělat. Navíc měl plnou hlavu starostí. Bylo jasné, že to, co spolu s Hermionou a Ronem vyčetli z knihy o Králi jednorožců, mělo nějakou spojitost s Voldemortem a Harry to tak nemohl nechat. Přestože se ho Hermiona neustále snažila přesvědčit, aby zašel za Brumbálem a poradil se s ním, Harry to prostě nemohl udělat.
  "Ty víš, že by Harryho takovému nebezpečí nevystavil, Hermiono," zastával se Harryho názoru i Ron. "A je jedno, jestli ho dřív chránil pro Harryho krev, která Voldemortovi pomohla ke znovuzrození, nebo teď, když Harrymu hrozí bezprostřední nebezpečí na každém rohu," přestože by měl být Harry vděčný za Ronovu podporu, cítil, že po jeho proslovu mu srdce sklouzlo až někam do žaludku. Naštěstí si k nim na snídani přisedl Nevill, který se tvářil také o trochu lépe, než předešlé noci a očividně měl velmi dobrou náladu. Harry se s ním dal tedy do řeči a samozřejmě se bavili o nastávajících zkouškách.
  "Nejvíc se těším na zkoušky z bylinkářství, právě jsem dočetl jednu zajímavou knihu o vedlejších účincích obyčejných kostrorůstů a podobných vodnatých rostlin," prohlašoval nadšeně Neville.
  "Tak až to budeš mít za sebou, tak by jsi tam mohl jít ještě jednou za mě," zabručel odvedle nanejvýš pobouřený Ron, ale Nevilla to očividně potěšilo.
  "A vůbec by nás z toho letos vzhledem k okolnostem mohli úplně vynechat, co myslíš Harry?" začal Ron, ale Hermiona ho dloubla do žeber, až Ron bolestí nadskočil, a tak se raději zakousnul do svého toastu a už nic neříkal.
  "K jakým okolnostem?" chytil se jeho slova ale Dean, který právě přišel a tak slyšel Ronovu poslední větu. Ron se začínal všelijak kroutit a snažil se přitom vyhnout Hermioněnému vražednému pohledu. Harry by byl nejraději, kdyby tomu tak ale bylo a nejraději by se připravoval jen na nastávající souboj, ke kterému muselo stoprocentně dojít. Při téhle myšlence mu ale začínalo být nevolno a proto se omluvil (že si musí ještě narychlo dopsat jeden úkol do lektvarů, což nebyla zase tak velká lež, protože ten úkol opravdu neměl napsaný, rozhodně se ale nemínil do něho pouštět, protože byl až na zítřejší den) a vydal se do společenské místnosti. Potřeboval si nechat hlavou projít všechny ty myšlenky, které se draly na povrch a v ten okamžik by si nejraději vypůjčil od Brumbála jeho myslánku, protože už přesně věděl, jaký je to pocit, mít hlavu plnou nejrůznějších myšlenek.
  Harry se nyní potřeboval někam schovat, aby si to v hlavě všechno srovnal. Největší starost mu dělaly nastávající zkoušky, od kterých ho určitě nikdo neosvobodí, a které potřeboval úspěšně složit, protože se potom jejich výsledky budou přidávat do hodnocení zkoušek OVCE, jak mu Hermiona nadšeně sdělila. Bál se, že to zároveň nezvládne s přeměňováním se na hipogryfa, které ho nyní čekalo a ještě s přípravou na nevyhnutelný boj s Voldemortem. Harry teď čím dál tím víc přemýšlel nad tím, že se svěří Brumbálovi, tentokrát by to rozhodně nebylo obtěžování ani nic podobného, ale když je teď Harry členem Fénixova řádu, rozhodně je to pro ostatní členy důležitá informace, kterou by měl říct.
  Harry už byl pevně rozhodnutý. Ať se stane cokoliv, rozhodně neutíká z boje, ale musí také upozornit ostatní, aby se měli na pozoru. Okamžitě změnil směr a doufal, že tentokrát Brumbála zastihne. Konečně dorazil k Chrliči a najednou si uvědomil, že ho Brumbál vlastně nečeká a tak neví, jak se dostat dovnitř.
  "Proč tu nemůže mít něco, co ohlásí toho, kdo chce dovnitř?" rozčiloval se v duchu Harry.
  "Co tu chcete Pottere?" ozval se za ním přísný hlas.
  "Paní profesorko!" vyhrkl Harry nadšeně, až se McGonagallová zarazila. "Musím se dostat k profesoru Brumbálovi, je to moc důležité," prohodil Harry a ustoupil, aby jeho třídní profesorce uvolnil místo a mohla tak projít.
  "A co mu chcete, Pottere?" zeptala se.
  "Týká se to něčeho, o čem vy ani nikdo jiný z členů nesmí mluvit," utrousil Harry a pozoroval, jak se McGonagallová vyděšeně ohlédla za sebe, jako by přestože Harry neřekl nic jmenovitě, měla strach, že může Fénixův řád nějak prozradit. V jejich blízkosti byl ale jen Střevlík, kterého Harry už ani nebral na vědomí. Střevlík byl očividně rád, že mu Harry už nedělá naschvály a Harry byl zase naopak vděčný, že už se mu Střevlík do ničeho nemíchá a nechává mu trochu volnosti.
  "Tak pojďte," kývla na něho McGonagallová a pronesla k chrliči: "Weasleyovi rachejtle," a Harry se musel pousmát, když se přísně otočila ke Střevlíkovi, který se už chystal na schodiště do ředitelny spolu s nimi, "vy tu můžete počkat. Myslím si, že tady mu nic nehrozí," uzemnila ho a Střevlík se pokusil o svůj falešný úsměv a s hlubokým úklonem se vzdálil ke zdi, o kterou se následně opřel a pevným pohledem zíral na Harryho. Ten měl pocit, že se něco v Střevlíkově pohledu opravdu změnilo a připadal mu už méně nevinný - spíš, jako by to ani nebyl on.
  "Alespoň vidíte, jak se oba Weasleovi už proslavili," prohodila McGonagallová a Harry si uvědomil, že mluví o Brumbálovu heslu. Pomyslel si, že to rozhodně musí říct Georgovi a Fredovi, až je zase uvidí, protože i když ti dva o své práci zase tolik nemluvili (rozmrzelému Ronovi to vysvětlili tak, že se bojí, aby nějaké tajemství jejich zvláštních ingrediencí nějak neuniklo ke konkurenci), museli mít opravdu úspěch. Harry se bohužel o toto v poslední době moc nestaral. Když se mu do rukou dostal Denní věštec nebo Jinotaj, většinou hledal jen nějaké spojitosti s Voldemortem a tím, co kde zpustošil.
  "Prosím," vybídla ho profesorka, ale Harry se zarazil.
  "Myslím, že nebude vadit, když tam budete také," zarazil ji Harry, když se chystala vrátit. Chvíli na něho překvapeně zírala, ale Harry byl pevně přesvědčený, že právě tato profesorka se mu pokaždé snažila pomoci a proto neviděl důvod, proč (navíc jako členka řádu) by neměla vyslechnout, co má na srdci, když to je tak důležité.
  "Jak myslíte," Harrymu neunikl její lehký úsměv, zároveň si nemohl nepovšimnout podivnému škrábanci na spánku, který předtím v temných zdech školy nějak přehlédl. Domyslel si však, že se to muselo stát loni, když bránila na školních pozemcích Hagrida před odvedením do vězení.
  "Harry," uvítal Harryho vřele Brumbál. Podle jeho velkého tmavě modrého pláště, který právě věšel na jeden z podivných držáků ve tvaru lví tlapy Harry usoudil, že se ředitel právě odněkud vrátil, "to jsem rád, že tě vidím," usmál se a Harry se cítil trochu zmateně.
  "Ch-chtěl jste mi něco, pane profesore?" rozhodl se, že si nejdřív vyslechne, co má Brumbál na srdci - byl totiž strašlivě rád, že je Brumbál v pořádku a očividně už se vzpamatoval z Harryho hrozného chování, které tu předvedl loni na konci roku.
  "No vlastně nic podstatného," pokrčil rameny Brumbál, "jen jsem rád, že tě ten tvůj ochránce tolik střeží," mrkl na něho povzbudivě a z jeho pohledu šlo vyčíst, za jak moc důležitého Střevlíka považuje - asi tak, jako samotný Harry.
  Harry se zazubil a pohledem sklouznul ke stolu, aby s potěšením zjistil, že miska, kterou loni rozbil, je v pořádku a stojí na svém místě, jako kdyby ji vůbec nebyla původně na malé kousky.
  "Ale neboj se, už brzy se ho zbavíš, vím, že ti dělá problémy," ujišťoval ho Brumbál s úsměvem, "teď jsi za mnou přišel ale určitě kvůli něčemu jinému," zvážněl, poukázal na prázdnou židli u stolu a zkoumavě Harryho pozoroval. Tomu najednou spadl žaludek až někde k nohám. Brumbál měl očividně velmi dobrou náladu a Harry začínal být naštvaný sám na sebe, že jej takhle zbytečně vyrušil. To už si ale sedal na židli a profesorka McGonagallová si přisedla vedle něho tak, aby mu však viděla do obličeje.
  "Já...chtěl jsem vám jen něco říct," začal Harry, nejprve si řekl, že celý rozhovor nějak zaobalí a raději nebude říkat všechno, Brumbálův pevný a upřímný pohled ho však donutil ze sebe okamžitě všechno vysypat.
  "Voldemort jde po Králi jednorožců," vychrlil ze sebe a McGonagallová překvapením nadskočila, zatímco Brumbál jej klidně pozoroval dále, jako by od něho čekal ještě něco dalšího.
  "Nejdříve jsem měl nejrůznější sny...a dali jsme si to dohromady s tím, co řekl Moudrý klobouk," Harry se rozhlédl po pracovně, aby našel Moudrý klobouk a alespoň na chvíli se tak odtrhl od upřeného pohledu Brumbála, "a taky jsem jednou...potkali jsme jednorožce, který žádal o pomoc," řekl Harry a raději se odmlčel, aby se neprozradil. Ani Brumbála by určitě nepotěšilo, kdyby zjistil, že se Harry v noci potuluje po školních pozemcích.
  "Co si o tom myslíš?" zeptal se najednou Brumbál a Harry, naprosto překvapený, pomalu ztratil hlas, když zjistil, že se ředitel ptá na jeho názor.
  "No...ehm...domníváme se, že se Voldemort bude snažit získat nesmrtelnost, ale zatím jsme nepřišli na to, jak se mu podaří Dech jednorožce získat. Myslím, že to má něco společného s osvobozením zlých kouzelníků," zakončil Harry a čekal, co mu na to Brumbál řekne. Ten se jen usmál.
  "Výborně Harry," kouzelník se zvednul od stolu, "tak si myslím Minervo, že tu máme nový tým," pohlédl významně na McGonagallovou.
  "Ale Albusi, myslíte, že je to dobrý nápad?" pronesla trochu vyděšeně, "jsou ještě tak mladí a nezkušení."
  "Myslím si, že je to ten nejlepší nápad, který mě kdy napadl," ujistil ji s úsměvem Brumbál, "ať si s tím rada nějak poradí, já na svém trvám. Tihle mladí kouzelníci mají rozhodně víc zkušeností, než kdokoliv jiný a mnohem starší, s tím mi snad dáte zapravdu," podotkl Brumbál a McGonagallová se zvedla.
  "Půjdu to tedy oznámit Řádu, když dovolíte," i když Harry vůbec nerozuměl, nad čím se teď oba domlouvají, z hlasu McGonagallové cítil stále ještě jakýsi nesouhlas nebo nejistotu. Jeho profesorka se však s Harrym i Brumbálem rozloučila a spěšně vyšla z ředitelny.
  "Tak teď k tomu všemu Harry," Brumbál se znovu posadil, "chceš se do toho pouštět?" Harry nevěřil vlastním uším. Brumbála to očividně pobavilo a tak se dal do vysvětlování: "V jednom jsi měl loni pravdu Harry," zvážněl, "neměl bych tě vynechávat z toho, co se tě týká. I když je pravda, že bych tě měl chránit, chránit tě budu až pokud to jen bude možné, ale rozhodneš-li se postavit tomu všemu, nemá cenu ti bránit; ani tvému otci se nedalo v jistých věcech zabránit. Už loni jsi mi ukázal, že jsi připraven, jak nejvíc to jde. Teď tím nemyslím přípravu ohledně moci..." prohodil rychle, když si všiml, že se mu Harry snaží skočit do řeči, "...jsi připraven vnitřně postavit se svému nepříteli, víc po tobě nemůže nikdo chtít, jen ty sám víš, na co jsi připraven," pohlédl tázavě na Harryho.
  "Máte pravdu, jsem připraven, jak nejvíc to jde," řekl pevně Harry a uvědomil si, jak báječně se cítí, když tohle vyslovil. Snad poprvé se s Brumbálem bavil takto otevřeně, téměř jako s jeho bratrem Aberforthem nebo Síriusem.
  "Moc mě těší, že jsi s tím za mnou přišel, Harry," pokýval zamyšleně hlavou Brumbál, "toto je závažnější, než si umíme my dva dohromady představit. Oproti letem zpátky, kdy jsi odolával ohrožení, teď je tu válka a Voldemort bude chtít být jistě v přesile," podotkl.
  "Myslíte, že se Hermiona nemýlila?" zeptal se Harry a z velkým zklamáním zjistil, že ani ve svém hlase nezastihl žádnou naději, že by se mohla Hermiona se svojí teorií mýlit, stejně tak se zatvářil Brumbál.
  "Nedivil bych se, kdyby to nebylo vše," potřásl svou sněhobílou hlavou. "Voldemort je opravdu velmi ctižádostivý, i když si teď věří o dost méně," pohlédl významně na Harryho, ale ten jeho nadšení nesdílel. Na okamžik nastalo ticho.
  "Máš ještě něco na srdci Harry?" zeptal se Brumbál a Harry na sobě cítil opět jeho pronikavý pohled. Na chvíli se zarazil, ale nakonec Harry usnesl, že když už se dnes Brumbálovi svěřil z tolika věcmi, řekne mu i tu poslední, která ho vlastně donutila jít dnes hned ze snídaně za ním. Ve skutečnosti to však bylo pro Harryho o nepoznání horší vyslovit.
  "Vy...já...můžu se vás na něco zeptat?" Harry se rozhodl jít na všechno oklikou.
  "Ale jistě," přikývl tak trochu pobaveně Brumbál.
  "Co se stalo s...mojí babičkou," snažil se dopovědět větu, když se Brumbálův pohled změnil v téměř vyděšený, "...s Harrietou Brumbálovou?" dokončil Harry a musel svoje oči sklopit ke stolu, aby se nestřetnul s očima, snad poprvé v životě takto překvapeného, ředitele.
  "To...je Harry velmi smutná historie...a myslím, že ještě ani dnes ti ji nemůžu říct...přestože jsem tvůj...prastrýc," podotkl Brumbál a přestože se snažil tvářit, jako by nic, v koutku oka se mu blýskalo.
  "Já...nechtěl jsem..." začal Harry.
  "Ale to je v pořádku...máš na to právo Harry," uklidňoval ho ředitel, "jen bych ocenil, a mám takový dojem, že i tobě by to mohlo uškodit, kdyby o tom nikdo nevěděl více, než je třeba," Harry se odvážil pohlédnout na Brumbála a překvapený zjistil, že se usmívá.
  "Jestli je to zatím všechno Harry, potřeboval bych si ještě něco vyřídit, pokud ti to nevadí," Brumbál se zvedl od stolu a Harry ho rychle následoval, zamumlal něco jako pozdrav a už se řítil z pracovny.
  "Harry," zarazil ho ještě ve dveřích Brumbál, "jsem rád, že jsi mi to všechno řekl, to první, i to druhé...buď opatrný," mrknul na něho a Harry odešel.

  "Ty jsi mu to řekl a on ti neodpověděl?" vyptával se asi po osmé Ron a tvářil se nanejvýš dotčeně, jako by se ho to týkalo. Byl už večer a všichni šli z večeře do společenské místnosti, protože Harry potřeboval na tento rozhovor klid a čistou hlavu a během dne neměli moc času, protože neustále bylo co na práci a učitelé, jako by měli radost z nastávajících zkoušek a říkali si, že úkolů dávají málo, najednou začali úkolů nakládat dvojnásobek.
  "Ale Rone, když řekl, že o tom zatím nemůže mluvit, tak to Harrymu vysvětlí později, nemyslíš?" zarazila ho Hermiona ostře.
  "No dobře, ale když jsou příbuzní..." nedal se odbít Ron a vtrhl podobiznou do nebelvírské věže, jakmile jen Dean pronesl heslo.
  "Hermiona má pravdu Rone," zarazil ho tentokrát Harry, "Brumbál mi to nechtěl říct, protože ještě sám nemůže, není to kvůli tomu, abych to unesl já, ale podle toho, jak vypadal, spíš kvůli němu samotnému.
  "No dobře, nemusíš se na mě hned tak utrhnout," zabrblal Ron a švihl sebou do křesla.
  "Být tebou, ani si nesedám," nedala mu pokoj Hermiona, "víš, že se musíme dnes už začít učit, protože později večer musíme něco udělat," tentokrát by Harry byl rád, kdyby se mohl Hermioně postavit na odpor, nedalo se však nic dělat a tak se šouravým krokem spolu s rozmrzelým Ronem vydali pro učebnice.
  Učení bylo opravdu zničující. Přestože se Harry snažil alespoň první hodinu dávat pozor, když psali další (v pořadí už asi třetí, protože Harry s Ronem samozřejmě neměli ani úkoly z předešlých hodin) esej pro Snapea o Močálnících, už po půlhodině Ron nadobro usnul a Harry jen stěží pohyboval víčky, jak mu najednou ztěžkly.
  Naštěstí si toho Hermiona ani nevšimla, protože Ron se posadil velmi dobře za ni (původně se snažil opisovat, než ho to přestalo bavit a tak si zakryl kusem pergamenu obličej a spokojeně usnul) a Harry si podpíral rukou bradu a sem tam, když jej něco vyrušilo a podařilo se mu napůl otevřít oči, zakroužil zápěstím, jako by psal.
  Už o půl dvanácté nebylo v místnosti jediného člověka. Ronova krycí pozice byla odhalena, když začal hlasitě chrápat a to naštěstí vzbudilo i Harryho a ještě než se po něm Hermiona začala sápat, Harry ji připomněl, že je čas vyjít. Hermiona si tedy odnesla učebnice do ložnice a Harry zatím vzbudil Rona. Plášť měl už u sebe a tak se, tentokrát všichni tři, protože Střevlíkovi brzy začínalo být nápadné, že spolu tihle dva takhle pozdě vycházejí skoro každý večer ve stejnou dobu ven, schovali pod plášť a vyšli ze společenské místnosti.
  Tentokrát se Hermiona rozhodla začít s přeměnou Harryho. Ten byl už o nepoznání lepší a sám musel uznat, že se den ode dne stále zlepšuje. Dokonce i jeho bolavé kosti a svaly už byli tak navyklé neustálým proměnám, že jej boleli méně a Harry se tak mohl soustředit na samotnou přeměnu. Podařilo se mu už stát v pořádku na nohách a později i s roztaženými křídly všechno hravě zvládl.
  Pak byl na řadě Ron, který se úžasně proměnil, podle Harryho názoru i lépe na poprvé, než on sám. Než se Harry stačil proměnit zpátky, stál už před ním obrovitý lev s bujnou hřívou a zuřivě řval. Harry se musel smát, když se Ron ale při pokusu udělat krok převrátil na bok.
  "To je ta změna a čtyři nohy, buď rád, že nemáš křídla," ujišťoval ho Harry a Ron se po chvíli proměnil zpátky. Ve tvářil byl opravdu smrtelně bledý, jak moc byl vyčerpaný, v očích mu ale blýskalo nadšením a pýchou.
  "To se dopiluje," zvolal nadšeně. Na řadě byla Hermiona, která očividně ani nečekala, že se jí to podaří.
  "Já tomu nevěřím, že by jsi se nedokázala proměnit v to, co je ti nejbližší," snažil se ji tak trochu poškádlit Ron, aby jí trochu povzbudil. Hermiona o to však očividně vůbec nestála.
  "Nech toho!" vyjela po něm. "To je tím, že je to omyl. Já se prostě nemůžu proměnit ve vydru, když se jí nepodobám," vztekala se.
  "Hermiono, ale třeba to není tím, že by ses jí podobala nebo že by ti byla nejbližší, ale třeba, protože je to nejpotřebnější," snažil se jí uklidnit Harry a musel pokračovat, když po něm jeho kamarádka šlehla nevrlým pohledem.
  "Vezmi si to tak...já umím tak nějak létat, nebo bych měl umět... Ron má sílu, snažil se odpoutat od Rona, který se začal hlasitě radovat, že se mu konečně podařilo přeměnit...a ty jediná z nás dvou zvládneš perfektně plavat víš? Jsme prostě tým," vyhrkl a vůbec nevěděl, kde se v něm tato poslední věta vzala a jak ho tak napadla, ale očividně na Hermionu zapůsobila nejvíc.
  "Máš pravdu Harry," podotkla omluvně. "Nejspíš je to i důvod, proč mi to nešlo - proměnit se, já...nechtěla jsem se proměnit," odstoupila od svých přátel a poklepala na sebe hůlkou.
  Chvíli to trvalo, ale Hermiona to zkoušela několikrát a asi na pátý pokus Harry s Ronem s úžasem sledovali, jak se Hermionina hlava postupně mění na hlavu vydry a přitom se zmenšuje, její ruce se pomalu měnili v tlapky a kůže jí ztmavla do hnědé barvy a změnila se v srst.
  "Řeknu ti," začal Ron při pohledu na Hermionu, "že pohled na tu proměnu je o dost příjemnější," Harry se zazubil.
  Hermiona začala pobíhat po místnosti jako splašená a neustále něco švitořila.
  "To není možné, jak to, že se hned udrží na nohách a my s tím máme takové problémy?" rozčiloval se Ron, zatímco se Hermiona proměnila zpátky.
  "Protože jsem menší a nemám s tím takové problémy," podotkla už samotná Hermiona a tváře jí zářili nadšením.
  "Ani nevypadáš tak zbědovaně," postěžoval si Ron a Harry se tomu musel smát.
  "Tak jsme to zvládli," podotkl Harry spokojeně.
  "Ještě ne, Harry," ještě nás čeká spousta práce, abychom vypilovali všechny naše schopnosti a dokázali se připravit na tu cestu. A taky nesmíte zapomenout na ty závěrečné zkoušky," upozornila Hermiona, ale to už byl Harry s Ronem téměř venku z Chroptící chýše a běželi s nadšením k Bradavickému hradu.

^nahoru^