Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá osmá

Příjemná rozmluva

  Harry se ještě chvíli povaloval po zemi, než si konečně uvědomil, co se ve skutečnosti stalo.
  "POVEDLO SE!" zahulákal Ron a Harry měl dojem, že mu prasknou bubínky. Zdálo se mu, že Ronův hlas zesílil nejméně o dobrou polovinu, ale bylo mu okamžitě jasné, z čeho má jeho kamarád tak nesmírnou radost a proč si ho Hermiona prohlíží s takovým zaujetím, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. Taky že ho poprvé v životě viděla - přeměněného v hipogryfa.
  "To je..." zarazila se Hermiona, očividně hledala to pravé slovo, kterým by celou situaci popsala, "...neuvěřitelné," vyrazila ze sebe, zatímco Ron hulákal a jásal poskakujíce okolo Harryho. "Rone neblázni," okřikla ho Hermiona konečně, když omylem Harrymu přišlápl ocas, až Harry zahoukal bolestí.
  "Teď...měli by jsme ti pomoct postavit se Harry, co říkáš?" zeptala se Hermiona, ale bylo jí víc než jasné, když ji Harry okamžitě zpražil vyčítavým pohledem, že jí nebude nejspíš moct odpovědět. "Víš co? Jestli souhlasíš, zahoukej jednou, a když ne, tak dvakrát," navrhla prostě Hermona, ale očividně sama přemýšlela nad tím, jestli to nějak nepopletla, když Harry zaskřehotal dvakrát. Natáhla k němu tedy ruku, ale Harry se po ní ohnal. Původně jí chtěl upozornit mávnutím, neuvědomil si ale, že místo ní má jednu velikou pařátu, pomocí které málem svojí kamarádce vypíchl oko. Hermiona to buď pochopila anebo se tak vyděsila, že to raději nechala celé na Harrym samotném. Každopádně velmi rychle uskočila zpátky ke staré pohovce a Ron se k ní velice rychle přidal.
  Harry původně nechtěl svoje dva přátele natolik vystrašit, byl si ale jistý, po tom, jak upadl na podlahu, že naučit se ovládat možná bude o dost těžší, než se vůbec v hipogryfa přeměnit. Navíc neustále ještě pociťoval strašlivou bolest v kostech a kloubech, jako by mu je ještě pořád někdo natahoval do všech možných stran a v hlavě mu brnělo.
  Rozhodl se, že se konečně musí pokusit vstát. Tak nějak se uklidňoval, že čím dřív to bude, tím rychleji se bolest kostí a hlavy uklidní. Nebylo to však tak jednoduché, jak už předpokládal. Hermiona Rona vyděšeně popadla za ruku a začala se k němu krčit, když se Harry alespoň po páté snažil marně postavit na své čtyři nohy a pokaždé prudce dopadl zase zpátky na zem. Po šesté se vymrštil vší silou a už to vypadalo, že se konečně udrží na nohách, okamžitě však zjistil, že velkým problémem budou křídla. Jedno z nich si totiž bolestivě přišlápl a okamžitě ucítil, jakoby mu někdo uštědřil pořádnou ránu přímo do lopatky, než znovu ztratil rovnováhu – tentokrát se ale praštil do hlavy takovou silou, až se mu zatmělo před očima a na okamžik úplně ztratil zrak. Hermiona s Ronem však stáli jako přimražení, očividně nepochopili Harryho dřívější pokyny a tak raději nezasahovali, pokud by Harry nebyl v bezprostředním nebezpečí. Hermiona se však tvářila, jako by se snažila přetrpět nějakou strašlivě palčivou bolest a Ronovi cukala levá ruka, jak se bránil tomu, aby k Harrymu nepřiskočil. Ten už opravdu nevěděl, co má dělat. Cítil se neuvěřitelně vyčerpaný a kromě bolesti hlavy se ještě přidalo píchání mezi lopatkami – domyslel si tedy, že křídla bude muset ovládat ještě nějak jinak, než ruce a nohy, napadlo ho ale, že by mu Hermiona s Ronem zatím mohli křídla nějak podržet, aby se mohl plně soustředit na zbytek věcí. Ti se ale tvářili, že budou raději dál stát opodál, když se je Harry snažil požádat o pomoc – místo slov ze sebe vydal další vřískot, který byl, bohužel, k nerozeznání mezi prosbou a nadávkami.
  Harry se tedy pokusil naposledy sesbírat veškerý zbytek svých sil a odhodlaně a soustředěně se znovu vzepřel na nohy. Znovu si při tom přišlápl křídlo a prudká pichlavá bolest mu projížděla neustále mezi lopatkami, jako by mu někdo opakovaně vrážel jehlu do toho samého místa. Přesto však odhodlaně stál na nohách. Neodvažoval se ale zatím udělat nejmenší pohyb – v první řadě se chystal osvobodit svoje křídlo, které mu způsobovalo strašnou bolest, ale zatím měl co dělat se svýma nohama, které se mu třásly. Harry se marně snažil přijít na to, kdy a kterou nohou má udělat pohyb tak, aby znovu neztratil rovnováhu a neskácel se zpátky na zem, měl totiž dojem, že už by podruhé nedokázal vstát. Stát na nohách mu ale zatím připadalo dost náročné, natož se začít hned hýbat. Dokonce, když se chtěl podívat, jak na tom jeho pravé křídlo je, zjistil, že i jeho velká hlava mu působí potíže, protože každým pohybem se mění těžiště a tak Harry velice rychle ztrácí rovnováhu. Asi po dvou minutách (Harrymu to však připadalo, jako by tam takhle stál hodiny, jak ho už bolely všechny čtyři nohy) konečně zvedl pravou zadní nohu a hned na to pociťoval úžasný blažený pocit, jak mu do křídla znovu začala proudit krev. Ron byl zatím u vytržení, zato Hermionin obličej naznačoval, že se něčeho jeho kamarádka obává. Pokusil se k ní přiblížit alespoň o krok v domnění, že jí to potěší a možná se přestane tvářit tak zaraženě. Harryho to v tomto okamžiku totiž docela děsilo, i když si pomalu začínal uvědomovat, co se mu vlastně podařilo. K dobré náladě už mu stačilo jen udělat nějaké kroky.
  Napřed si rozmyslel, kterýma nohama vykročí první, protože okamžitě zjistil, že nebude tak lehké využít všechny čtyři nohy tak, aby ani na jednu nezapomněl. Každá z nich byla totiž důležitá. Vzpomněl si ale na Klofana a to mu pomohlo. Nakonec tedy Harry vykročil opatrně a váhavě přední levou nohou, za ní následovala pravá zadní, jenomže to už byl Harry nebezpečně naklonění nalevo a proto okamžitě vyrazil pravou přední a levou zadní, aby vyrovnal svoji váhu. Ron jásal jako malý, přestože se Harry nebezpečně zakymácel a měl co dělat, aby to ustál. I Hermiona se tvářila nadšeně, jako by na malý moment zapomněla na problém, který jí tížil. Harry by nejraději začal chodit a cvičil by celou noc, kdyby se Hermiona nepodívala naléhavě na hodinky. K tomu si připadal už dost vyčerpaný. Pohlédl směrem k Hermioně a doufal, že jeho kamarádka pochopí jeho naléhavý pohled.
  "J-já..." zakoktala se Hermiona, "...nevím, jak se přeměnit zpátky," dodala naprosto zoufale a Ronovi spadla brada. Harrym projelo zděšení a cítil, jak se ho zmocňuje panika. Rozhodně si pamatoval moc dobře z Lupinových vyprávění, co všechno hrozí každému zvěromágovi při přeměně a nechtěl skončit takhle, když už zašel tak daleko.
  "Neříkej, že ses na to nepřipravila," vyhrkl zmateně Ron.
  "Ale připravila," bránila se trochu dotčeně Hermiona, "jenomže...tohle tam nebylo, tak jsem si myslela, že to bude jednoduchá přeměna zpátky," podotkla a podívala se prosebně na Harryho, kterému bylo okamžitě jasné, že je to na něm, aby to zjistil. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo.
  Chvíli se ještě snažil soustředit, bylo to ale moc těžké, protože by nejraději ještě pobýval v těle hipogryfa a také se mu nechtělo znovu prožívat tu hroznou bolestnou proměnu, potom ho napadlo, že by se mohl soustředit na něco, co je naprosto lidské stejně, jako se v opačné přeměně soustředil co nejvíce na pocity, které by mohl asi tak mít hipogryf a snažil se vžít do tohoto těla. Najednou Harrymu připadalo strašně těžké vžít se zpátky do svého těla, jako by v něm dlouho nebyl. Pak se však podíval na Hermionu s Ronem a zavřel oči.
  Naproti opačné přeměně v hipogryfa Harry však nepocítil ku podivu žádnou bolest ani hlavy, ani jeho svalů a kostí. Naopak cítil svědivý pocit, jako by napnuté kosti povolovali a uvolňovali se do původní velikosti. Křídlové kosti mu s podivně svědivým pocitem zmizeli. Celá přeměna působila na Harryho o mnoho příjemněji. Najednou se začal zmenšovat a jeho zrak se o dost zhoršil.
  "To je perfektní," ozvala se Hermiona, ale její hlas už nebyl tak pronikavý, jako ještě před chvílí. Harry, jak byl zvyklý stát na čtyřech, ztratil okamžitě rovnováhu a upadl na podlahu. Když však pohlédl směrem na svoji kamarádku, nemohl jí ani pořádně zaostřit. Okamžitě si uvědomil, že jeho brýle jsou rozbité a při pádu mu sjely z nosu úplně.
  "Reparo," ozval se nad ním najednou něčí hlas, nebyl však ani Hermionin, ani Ronův. Harry však viděl místo třetí osoby jen rozmazaný flek, teprve, až mu dotyčný vrazil do rukou opravené brýle a Harry si je znovu nasadil na nos, zkoprněl stejně, jako Ron s Hermionou. Skláněla se nad ním totiž Tonksová a podle toho, jak vážně se tvářila, Harry usoudil, že má pořádný problém.

  Harry nevěděl, kde má začít. Vlastně ani nemohl mluvit, byl naprosto vyčerpaný. Ron se tvářil naproti tomu otupěle, jako by tu vlastně ani nebyl. Jediná Hermiona se snad tvářila, že v tenhle okamžik bude jako jediná schopná s Tonksovou mluvit a vyloudí ze sebe nějakou kloudnou větu. Harry viděl, že je stejně zmatená ze záhadného objevení se Tonksové stejně tak, jako on a Ron, o to víc ho děsilo, kdo jiný se mohl do Chroptící chýše dostat. Harry nebyl ale jediný, kdo si to uvědomoval. Tonksová si očividně celou situaci převáděla do těch nejhorších možných pohledů, což mohlo být určitě napadení někým, kdo mohl kdykoliv čekat u školy, až se Harry pokusí porušit školní řád. I když na první pohled to bylo nesmyslné, Harry sám si vzpomněl na spoustu případů, kdy nejednou musel opustit bezpečné zdi hradu, aby něco vyřešil.
  Tonksová si unaveně přiklekla vedle Harryho, který se ani nesnažil vstávat – byl příliš vyčerpaný. Ron a Hermiona stáli jako přimražení.
  "Tak toto jsem...nečekala," povzdechla si ztěžka a Harry cítil, jak jím projíždí lítost, když se upřeně zadíval do jejího nanejvýš zklamaného obličeje. "Mysleli jste si, že jsem hloupá?" zeptala se. Harry se původně domníval, že to byla jen řečnická otázka. Podobná, jakou dává většinou paní Weasleyová Fredovi a Georgovi, ale hned na to je zavalí svým kázáním anebo rovnou tresty. Tonksová však bedlivě čekala až jí někdo odpoví a upřeně při tom probodávala Harryho pohledem.
  "Já..." zarazil se Harry. Tentokrát opravdu nevěděl, kde má začít, bál se, že dřív, než se mu pokusí vše pečlivě vysvětlit, ho Tonksová zarazí a nebude si to chtít doposlouchat, nic jiného mu však nezbývalo. "...tohle všechno bylo kvůli Střevlíkovi," Harry se odmlčel, aby zjistil, jestli jej opravdu bude poslouchat. Když se Tonksová posadila na zem vedle něj, sundala si plášť, roztáhla si ho vedle sebe a bedlivě se na Harryho s ještě větším zájmem, podívala, Ron s Hermionou si k nim přisedli a jako nanejvýš zaujatí posluchači klouzali pohledem z Harryho na Tonksovou.
  "Nevěděl jsem, že nás máš také hlídat," podotkl Harry.
  "Nemám, ale když jsem viděla, jak je Střevlík bezmocný a tobě, že hrozí nebezpečí, nemohla jsem to tak nechat," pokývala hlavou profesorka.
  "Bezmocný?" nechápal Ron.
  "Ano," potvrdila Tonksová. "I když se tváří jako naprostý hlupák, ve skutečnosti tušil a tak nějak si to i ověřil, že Harry Potter vůbec není ve společenské věži, jak to původně vypadalo, ale bohužel je to takový kariérista, že mu to ani nebude vadit, hlavně, když na to nikdo nepříjde."
  "Takže to věděl?" ujišťoval se Harry, že dobře slyší.
  "Ano," kývla Tonksová a tvářila se ještě zklamaněji. "Jak říkám, přihlásil se jako Harryho ochránce jen proto, že si myslel, jak ho to posune vpřed. Jen si to představte, uhlídat Harryho, to by si okamžitě získal důvěru všech členů řádu natolik, že i Brumbál by ho samým vděkem zasvětil úplně do všeho, co se ve Fénixově řádu chystá. Málokdo z členů řádu totiž ví naprosto všechno," podotkla ještě, když si všimla Ronova zmateného pohledu, když mluvila o důvěře. "Takže prostě dělal, jako by jsi tam opravdu byl, protože musíš uznat, že jsi mu přidělal moc starostí. A s tím Střevlík nepočítal. Myslel si, že se budeš pečlivě držet každé jeho rady a příkazu, aby sis uchránil život."
  Harry byl naprosto podrážděný Střevlíkovou vypočítavostí.
  "Myslela jsem si, že Řád nabírá jen opravdu odvážné a důvěryhodné členy," prohodila Hermiona.
  "Také to tak bylo, ale bohužel válka s Ty-víš-kým je opravdu strašná. Zdá se, že Ty-víš-kdo si tentokrát dává ještě větší pozor a nic nenechává náhodě. Je o mnoho připravenější. Proto umírá víc lidí, než kdy v minulých letech zpátky. Navíc...obři se přidali na stranu zla, měli tam lepší podmínky," hlas Tonksové očividně poklesl.
  "Nechápu, jak se k němu může někdo přidat jen tak, copak nepřemýšlí?" rozčiloval se Ron.
  "Bohužel," zavrtěla hlavou Tonksová, "obři také nemají moc na výběr. Vyslanci z Řádu se snažili obry přesvědčit, aby už nic tak hrozného, jako byla minulá vláda Ty-víš-koho, nenastalo. I když všichni nejsou jen zlí, většinu baví ničit a bojovat po straně zla, mají mnoho výhod a tak. Je jen opravdu malinké množství obrů schopných přiklonit se na naší stranu – většinou jsou to potomci zemřelých rodičů z minulých bojů – je to ale přeci jen menšina a Řád jim nemůže poskytnout nic, ani ochranu, jen slib, že když se nám podaří zarazit Ty-víš-koho nadobro, bude už klid. Problém je, že stejně, jako mnoho kouzelníků a jiných stvoření, ani obři naprostému zničení Ty-víš-koho nikdo moc nevěří.
  Ron si zabručel něco ve smyslu, že jsou to hlupáci a Harry na něho zadumaně koukal.
  "Třeba...začal, "...třeba pomůže, když proti Voldemortovi vystoupím já. Myslím, jako...že někteří kouzelníci začnou věřit v to, že ho možná porazíme," dodal Harry, když na něho Tonksová užasle pohlédla a Ron s Hermionou seděli, ani nedutali.
  "Harry, my tě tu ochraňujeme a..." zpustila starostlivě Tonksová, ale Harry se nedal odbýt. Věděl, co mu chce profesorka říct.
  "Vy mě ochraňujete a moji rodiče pro mě zemřeli," doplnil za ni. "Řekněte mi, na co to ale bude, když mě jednoho dne Voldemort najde a zabije!" Nikdo se neodvážil promluvit. "Nejdřív jsem si říkal, že si počkám, že si mě jednoho dne prostě najde a já možná budu připravený, teď ale vím, že se nejde připravit, s Voldemortem jsem se setkal mnohokrát a pokaždé jsem nějak vyvázl, nevím ani jak, vy ale nemůžete vědět, jestli zrovna teď není vhodná chvíle se ho pokusit zastavit."
  "Možná, že ještě bude, zatím ale není, to mi věř Harry," snažila se ho uklidnit Tonksová, ale hlas se jí třásl, jako by dojetím. "Ty budeš mít svůj veliký úkol, profesor Brumbál ale zatím chce, aby jsi získal co největší sílu a to tím, že budeš tady ve škole, v bezpečí a naučíš se, co nejvíc půjde, aby jsi se Ty-víš-komu mohl nejen ubránit, ale i postavit," zakončila Tonksová a očima vysela na Harrym, jako by doufala, že tuto odpověď příjme kladně a nebude se už rozčilovat. Harry nevěděl, co má říct.
  "Vy...to řekl samotný Brumbál?" chtěl se ujistit a když mu profesorka přikývla a Harry v jejím pohledu nezahlédl jedinou špetku nějaké lži nebo výmluvy, cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce a odráželo se mu až do spánků. Brumbál mu věřil.
  "Takže...nebudete mluvit o tom, co tu podnikáme?" chtěl se ujistit, ale Tonksová se zatvářila skepticky.
  "Víš Hrry, měla bych Brumbála informovat o všem," upozornila ho.)
  "To jistě," souhlasil Harry a Hermiona se zatvářila zmateně, že jen tak souhlasí. "Řekněte mu ale celou pravdu, proč to děláme a neříkejte to nikomu jinému, uděláte to?" Chtěl se ujistit a Tonksová s úsměvem přikývla: "Slibuji." Hermiona s Ronem zatím pořád nechápali, o co Harrymu jde.
  "Jaká je ta pravda?" zeptala se zaujatě Tonksová a Ron s Hermionou zpozorněli ještě víc, pokud to ovšem ještě šlo. Prozatím se naklonili ještě víc vpřed. Harrymu to přišlo trochu veselé, protože právě tohle oba dobře věděli, očividně se však chtěli ujistit, že ví všechno.
  "Původně jsem si myslel, že to, co řekl Moudrý klobouk, je jen nějaká mýlka," prohodil Harry a zamyšleně při tom něco čmáral prstem do prachu na podlaze, "ale, ještě se mi zdávali nějaké sny, někdy jsou až moc jasné," Ron se tvářil vyděšeně, jako by věděl, že právě loni se Harrymu zdálo, že je v těle hada a ubližuje jeho otci, "prostě stojím na nějaké louce. Nevím proč, ale je mi jedno, jak to tam vypadá, není to nic zvláštního, zajímá mě jen ta jeskyně vzadu a hlavně ty stromy..."
  "Zpíval o nich i Moudrý klobouk," dávala si zároveň věci do srovnalostí Hermiona, jako by se bála, že později po výkladu nebude čas anebo si už nevzpomene.
  "...oni jsou opravdu strážci, ale zatím nevím, čeho," podotkl Harry. "Vím jenom, že pokaždé, když se mám dostat někam blíž, objeví se tam nějaký černý mrak a on...pohltí všechno,..." pohlédl při tom na zaujaté tváře svých kamarádů, "...nemyslím, že jenom to kolem mě, ale i všechny pocity, jako by..." Harry se zarazil, bůhví proč se mu zadrhával hlas, jako by jeho samotné hlasivky vypověděli službu a nechtěli to vyslovit, "...jako by to byla nicota, která se chystala pohltit naprosto všechno," Harry se už nadobro odmlčel a pozoroval reakce ostatních.
  Ron se tvářil vyděšeně, ale na danou situaci ne zase tak moc. Harry tušil, že v tom celém vidí jen hloupý sen a skutečný podtext mu uniká. Zato Hermiona se tvářila smrtelně vyděšeně a Tonksová samým zamyšlením zapomněla zvednout hlavu a něco říct, jako by si myslela, že sedí ve svém kabinetě a může si to v klidu nechat projít hlavou a celé si to promyslet.
  "Paní profesorko?" zeptala se najednou Hermiona tak křečovitě, až to Harryho vyděsilo a Tonksová na ni tázavě pohlédla. "Myslíte si...myslíte si," jako by nadobro ztrácela řeč, "že to je nějaká nová zbraň V-Voldemorta?"

  Harrym projel chlad. Ne však z toho důvodu, jako byl očividně u Tonksové, kterou vyděsilo to strašné jméno, ale z pomyšlení, že se Hermiona trefila do černého. Začal rychle přemýšlet, kolikrát už měla jeho kamarádka v takových situacích pravdu a s ještě větším zděšením pomalu zjistil, že mnohokrát. Přesto však, stejně jako Ron a Hermiona, čekal, až co na to Tonksová odpoví.
  "Já...to já nevím," podle jejích skelných očí však Harry usoudil, že má stejný strach, jako on a jeho oba kamarádi. "Určitě by to měl vědět Brumbál," dodala rychle a pohlédla významně k Harrymu.
  "Ne...já tam teď nemůžu jít," bránil se Harry, který okamžitě pochopil, co po něm Tonksová chce a přestože by ještě před pár hodinami udělal cokoliv, aby se dostal do pracovny ředitele školy, v tento okamžik si byl naprosto jistý, že to udělat nechce.
  "Bylo by to lepší, alespoň bys mohl říct Brumbálovi, proč se snažíš přeměnit v hipogryfa," dodala Hermiona na povzbuzenou.
  "Hipogryfa?!" vyhrkla Tonksová, až Ron, Harry i Hermiona samým leknutím nadskočili. "Já jsem myslela, že to byla sova, viděla jsem jen ten zbytek, kdy se ti vytrácelo peří," vysvětlovala zaraženě. "Celou dobu jsem totiž běhala po hradě a ujišťovala se, že nejste vůbec nikde a pak jsem tedy dala na Lupinova slova a našla vás tady," dodala. "Jak je možné, že se proměňuješ v kouzelnické stvoření?" nechápala.
  "Já nevím, prostě je to tak," pokrčil rameny Harry. "Držím se rad Moudrého klobouku, který tvrdí, že se mi to bude hodit, a dnes se mi to konečně poprvé povedlo," podotkl. Tonksová se tvářila naprosto zaujatě.
  "Jaké to je?" zeptala se.
  "Hrozné," zavzpomínal si zahořkle Harry a teprve nyní si pořádně uvědomoval, jak moc ho všechno bolí. "Myslel jsem, že se ani nerozejdu," dodal na vysvětlenou.
  "No...myslím, že bychom měli jít," přerušila najednou jejich hovor Tonksová, "Harry, okamžitě, jak Brumbál přijede, půjdeme mu všechno říct, ale myslím, že teď, když uvidí, jak moc jsi odhodlaný se Voldemortovi postavit, si tě sám vezme do parády," ušklíbla se povzbudivě. Harry si nebyl jistý, zda dobře slyší, ale když uviděl Hermionin usměvavý obličej a uslyšel Ronovo zajásání, uvědomil si, že se asi moc nepřeslechl. Vyučovat ho bude samotný Albus Brumbál. Jen jediné si Harry nemohl představit – jak se teď Harry má chovat k někomu, kdo je s ním příbuzný.

  Ron, Hermiona i Tonksová byli na okamžitě na nohách, ale Harrymu dělalo potíže se vůbec na podlaze postavit, jak ho všechno bolelo, proto ho Tonksová s Ronem museli z každé strany podepřít a pomoci mu do hradu.
  "Hlavně buďte strašně opatrní," vyzívala je Tonksová, než se rozloučili. "Dokud tu není Brumbál, může se kdeco stát a byla bych nerada, kdyby se Brumbál dozvěděl moc pozdě, že už víš přesně, co chceš Harry a co jsi schopný udělat," mrkla na Harryho nadšeně, otočila se na podpatku a nechala všechny tři těsně pod hlavním schodištěm.
  "To je bezva, že máme takového spojence," pronesl Ron nadšeně, "konečně někdo, ke komu se můžeme obracet, aniž by jsme se báli, že to práskne někomu z Řádu." Ron měl naprostou pravdu a Harry byl strašlivě rád, že to jeho kamarád pronesl nahlas a ujistil ho tak, že opravdu mají dalšího spojence. I když Harry byl členem Řádu, bylo to dnes snad poprvé, co se s ním Tonksová bavila zcela upřímně a očividně si nedávala pozor, aby náhodou něco neprozradila a řekla jim opravdu vše, co bylo potřeba. Proto ji Harry nyní bral jako spojence. Připadalo mu totiž, že všichni ostatní členové Řádu by byli spokojenější, kdyby vůbec nic nevěděl, protože by to pro něho nebo pro ně samotné mohlo být nebezpečné. To ale nevěděli, že Harry už bravurně zvládal nitrobranu a dokonce i část nitrozpytu a opravdu se stával odhodlanějším začít se nějak bránit vůči Voldemortovi.
  "Plášť!" vyhrkla z ničeho nic Hermiona a probrala Rona s Harrym z hlubokého zamyšlení. "Jak jsme na něho mohli zapomenout?"
  "Ale Střevlík to ví, proč ho tam nenechat?" podotkl Ron ospale a doširoka zívl.
  "Protože by to byl problém Rone a už by jsme se nemuseli dostat ven," okřikla ho nevrle Hermiona.
  "Jdu tam," prohlásil Harry.
  "Ne, to ne," probral se najednou Ron. "Slyšel jsi Tonksovou, přece ji nezklameme hned zezačátku, jen co odejde," dodal a Hermiona s ním očividně naprosto souhlasila.
  "Já tam půjdu," nabídl se okamžitě Ron, ale Hermiona by nejraději šla sama.
  "Půjdeme všichni," napadlo Rona, "v celistvosti je síla, pamatujete?" ušklíbl se vesele. Přestože ho všechno bolelo a pomalu přestal cítit nohy, začínal pociťovat báječnou náladu. Hermiona s Ronem nic nenavrhli, protože ani jeden z nich by očividně nechtěl toho druhého vpustit samotného ven.
  Harrymu se ve skutečnosti nechtělo zrovna dvakrát vracet, ani Ron se netvářil dvakrát nadšeně, přesto nikdo nic neřekl a všichni tři vyšli rychle ven. Harry okamžitě pocítil neskutečnou bolest nohou a téměř okamžitě si zanadával. Jak jsem jen ten plášť mohl zapomenout? Káral se v duchu. Ron však až nadmíru rychle v klouznul dovnitř, do Chroptící chýše, mezitím zabručel několik poznámek a neobyčejně rychle na to, jak byl ještě před chvílí ospalý, se vrátil zpátky. Ron neměl Chroptící chýši dvakrát v lásce – když se sem dostal poprvé, prohlídku mu zajistil Sírius v podobě velkého černého psa.
  Všichni tři se vydali rychle zpátky, protože bylo už dost pozdě a tak ani jednoho z nich nenapadlo přikrývat se pláštěm. Ušli asi půl cesty když Harry něco zaslechl a okamžitě se zastavil. Na malý okamžik se znovu zaposlouchal, ale to už ho Hermiona chytila prudce za ruku a otočila ho směrem k Zapovězenému lesu. Harry, Ron i Hermiona byli naprosto zaražení a nikdo z nich se ani nepohnul.
  Vzadu, na kraji Zapovězeného lesa, se odráželo oslňující světlo tak silné, že je oslepovalo na tolik, že Harry nemohl zaostřit ani Hybridův srub.
  "Myslíte, že je Hagrid doma?" zeptal se Ron.
  "Myslím si, že není, Rone," odpověděl mu Harry, "to už by dávno vylezl ven, nemyslíte?" zeptal se.
  "Ale ještě včera jsme s ním měli hodinu," poznamenala Hermiona.
  "Třeba spí moc tvrdě," zakončil Ron prostě.
  Harry se rozešel ke světlu
  "Co to děláš?!" vykřikl na něho Ron a stáhnul ho zpátky. "Copak jsi neslyšel Tonksovou?"
  "Chci vědět, co to je Rone," poznamenal Harry a okamžitě sebou začal cloumat, dokud se mu nepodařilo Ronovi i Hermioně vytrhnout a rozběhl se směrem ke světlu, hůlku nachystanou v ruce. Ron s Hermionou na nic nečekali a vydali se za ním.
  Čím víc se Harry přibližoval, tím světlo sláblo, něco bílého tam však pořád ještě bylo a tak se Harry rozběhl co nejrychleji mohl, v nohách už ho při každém došlápnutí tak bodalo, že už si pomalu zvykal. Když už byl od Zapovězeného lesa asi padesát metrů, jeho nohy vypověděly poslušnost a zastavily se. Harry zhluboka oddechoval a nevěřil vlastním očím. Dlouhou chvíli bylo ticho, do kterého bylo slyšet jen hlasité oddechování nočních běžců a Ronovo zajásání.
  Jednorožec se polekaně uškubl. "Pššt," uklidňovala ho Hermiona. "Stůjte tady," rozkázala kamarádům, "jednorožci nemají kouzelníky moc rádi, pamatujete loni v pátém ročníku? Také k nim mohli jen dívky," podotkla, ale když se chtěla přiblížit, jednorožec se vzepřel na zadní a hrozebně zakroužil hlavou. Hermiona se neodvážila jít dál.
  "Tenhle je ale přeci jiný," poznamenal Ron a Harry mu dal zapravdu. Tento jednorožec byl o mnoho větší a mohutnější, než ti, se kterými se už v rámci hodiny s Červotočovou setkali. Navíc i jeho roh byl jakýsi větší a zářivější, jako by ho pokrývaly nějaké třpytky.
  "Podívejte," vyhrkl Harry a ukázal přitom na jednorožcovu hruď. Ten jen vyděšeně zaržál.
  "Harry," osopila se na něj co nejtišeji a zároveň co nejpřísněji Hermiona, "nezapomeň – žádné prudké pohyby a výkřiky, jednorožci jsou citliví a plaší," upozornila ho. Harry už ji ale neposlouchal, měl dojem, že jej něco táhne vpřed. Jeho nohy se dali znovu do pohybu a za sebou slyšel jen Hermionu s Ronem, kteří ho prosili, ať se vrátí. Bylo však něco, co Harryho tlačilo v před a to byl jednorožcův pohled. Měl dojem, jako by se s ním snažil bavit a lákal ho k sobě, jako by mu chtěl něco říct.
  Pomoz, ozval se nějaký hlásek a Harry se otočil k Hermioně a Ronovi, zajímalo ho, jestli také slyšeli jednorožce promluvit. Ti se však netvářili nijak překvapeně. Pomoz nám, pomoz světu.
  "Jak ti mám pomoct?" nechápal Harry.
  Až měsíc zrudne, bude hra o čas. Temnota bude útočit a také bude nejsilnější. Musíš přijít na pomoc ty – obránce; ty, co jsi přežil. V podobě čistého.
  "V podobě zvířete, je to tak?" zeptal se Harry, ale to už se odněkud z hloubi lesa ozval hrozivý výbuch, jako by se tam stalo něco hrozivého. Jednorožec se vzepjal na zadní, obrátil se k lesu a utíkal, téměř okamžitě zmizel Harrymu z očí.
  "Poběžte," zavolal Harry na své přátele, "rychle, něco se tam stalo!" volal, ale Ron s Hermionou stáli jako přimražení. "Co se děje?" nechápal.
  "Ty jsi se bavil s tím jednorožcem?" vyptával se Ron a Harrymu bylo jasné, že zase dokázal nejspíš něco nemožného.
  "Ano, já vím, že to je neobvyklé a nenormální, ale..." snažil se je odbít Harry.
  "To je super!" zajásal Ron.
  "Co ti odpověděl na otázku, jestli je to tak, že v podobě zvířete?" pokračovala ve vyptávání Hermiona. "Ptal jsi se na přeměňování?"
  "Ano, ale nestihl odpovědět," zakončil Harry a otočil se zpátky k lesu, ve kterém už zavládl klid.
  "Stejně by jsme tam nestihli dojít," podotkla Hermiona, aby to Harryho tolik nemrzelo, "škoda, že ti nestihl odpovědět, ale snad jsme to odhadli dobře."
  "Myslím, že ano, když nás v tom podporuje i Tonksová," zakončil hovor Ron.
  "Dnes jsme to nestihli, ale až bude rudý měsíc, budeme muset," zabrblal Harry, ale všechno, co řekl bylo slyšet, takže celou cestu zpět do hradu mohl svým kamarádům vše, co mu jednorožec naznačil, objasnit. Jen ta cesta nahoru k Bradavickému hradu mu dělala potíže. Nohy ho neuvěřitelně bolely. Sám se divil, že ještě mohl chodit, ale měl takový dojem, že dnešní večer stejně nebude spát stejně, jako jeho přátelé.

^nahoru^