Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá sedmá

Hipogryf

  "Harry, kam to běžíš?" volal za ním ještě Ron, když Harry vyběhl z knihovny a směřoval přímo k ředitelně. U té se zastavil a chvíli se civěl na kamenný pilíř, jestli jej náhodnou nechce jen tak pustit, ten se však ani nepohnul. Harry začal usilovně přemýšlet o hesle.
  "Citrónová šťáva," nic se nehnulo, "čokoládové žabky...banánová zmrzlina...bertíkovi lentilky...taškářovi rachejtle..." Harrymu už docházeli nápady.
  "Profesor Brumbál tu není," ozval se za ním chladný hlas plný potěšení, "je někde s Dracem Malfoyem a snaží se napravit, co se tu stalo." "Napravit?" vyštěkl nechápavě Harry. Brumbál mu přece nemohl něco takového prominout – vždyť Draco naprosto nepříčetně napadl spolužáka.
  "Ano...zjevně nejste jediný, koho Brumbál tahá z průšvihů," podotkl jízlivě Snape a v očích se mu spokojeně zablýsklo. Harrymu se začala vařit krev v těle, ale snažil se co nejvíce ovládat. Bylo to těžké, ale tak nějak si zvykal už od té doby, co loni na této škole vyučovala Umbridgeová. Přesto si však řekl, že svému nejneoblíbenějšímu učiteli nenechá nejmenší záminku k tomu, aby dostal školní trest.
  "Jistě, vy by jste o tom mohl vykládat," spařil pohledem Snapea, který se okamžitě naježil, jako by se chystal vyskočit z kůže.
  "O mě nevíte nic, Pottere, tak se do toho laskavě nepleťte," radil mu a Harry naprosto překvapilo, jakým způsobem k němu Snape promluvil. Tón jeho hlasu byl spíše prosebný, naopak od výhružného, kterým se s ním bavil zpravidla pokaždé, když na nějakou řeč přišlo.
  "Stejně, jako vy nevíte nic o mě," zasyčel Harry na svoji obranu. Chtěl ho ujistit, že nemá nejmenší zájem se nadále vybavovat.
  "Ale, ale...a kdepak jste nechal svoji stráž?" zeptal se Snape posměšně. "Co kdybych vás nyní napadl, jakožto bývalý smrtijed?" v očích mu zajiskřilo samou libostí, očividně by rád Harryho nechal v nejistotě a vyvedl ho z míry. Harry mu však toto potěšení nemínil ani v nejmenším dopřát. Bylo mu jasné, že i kdyby se Snape znovu přidal k smrtijedům, rozhodně by si nedovolil jej napadnout tady, v Bradavicích. Přesto ho ale překvapilo, že se Snape poprvé přiznává k tomu, že patřil mezi smrtijedy a ještě k tomu právě jemu – Harrymu. Proto také Harry pocítil jen slaboučkou nejistotu někde hluboko v žaludku.
  "Dokázal jsem se ubránit před Voldemortem, dokázal bych to i před vámi," prohodil Harry, jako by nic a schválně sledoval, jak Snape zareaguje na to, že Harry vyslovil nahlas jméno jeho bývalého pána. Pokaždé to totiž profesora nanejvýš rozčílilo a Harry chtěl najednou vidět Snape rozčíleného – to by mu vážně udělalo radost. Cítil, že to možná přehnal, ale už ho nebavilo bavit se tu jen tak o ničem. Tentokrát mu však neuniklo, jak se profesor lektvarů zachvěl. Výjimečně se však zachoval co nejklidněji a očividně se do Harryho ani nechystal za tento počin obout, jak to u něho bylo zvykem. Jen zakroutil hlavou.
  "Každopádně, ten idiot by vám nepomohl ani ostrouhat brk," usmál se Snape a Harry by dal ruku do ohně za to, že ho viděl usmívat se takhle upřímně poprvé. Co to mělo znamenat? Z ničeho nic Snape obrátil a choval se jako mílius – nebo se alespoň snažil Harryho podpořit v názoru, že Střevlík je naprosto k ničemu. Kolikrát už se stalo, že i když byl Harry očividně v právu, Snape dělal vše pro to, aby mu mohl ještě něco přiřknout a najednou se k němu chová jako nejlepší kamarád. Harry měl dojem, že by ho toto Snapeovo chování mělo uklidnit, naopak se v něm ale začala zvětšovat ona nejistota, která pomalinku vystupovala odněkud z žaludku do krku. Možná, že to byla nová Snapeova taktika, jak Harrymu udělit školní trest anebo se ho dokonce zbavit.
  "Jo..." utrousil Harry a ještě jednou si Snapea změřil pohledem, jako by se chtěl ujistit, že na něho bradavický učitel nechystá nějakou léčku, za kterou by mu mohl uložit školní trest, "...ještě, že je tak dementní, že se kolem něj dá v pohodě proklouznout," podotkl co nejpřátelštěji a pokusil se ze sebe vymámit nějaký úsměv, když si nevšiml ničeho falešného ve Snapeově obličeji - marně.
  "Remus, spolu s ostatními, si za tím ale stojí," podotkl jízlivě Snape a Harry už chápal, kam tím míří. Snape odjakživa nesnášel jak Harryho otce Jamese, tak i jeho kamarády, kterým byli Sírius a Lupin.
  "Snaží se," podotkl Harry tónem, který měl Snapeovi naznačit, že jejich rozhovor už je u konce. Rozhodně tu nehodlal se Snapem mluvit o Lupinovi nebo komukoliv jiném z jeho přátel.
  "Zakryje to, toho se nebojte," poznamenal zase stejně hořce Snape a Harry jeden okamžik netušil, kdo by měl co zakrýt. "Profesor Brumbál má jisté...důvody, proč zde Malfoye Draca nechat. Je jedno, že vás napadl, dá mu ještě jednu šanci a Ministerstvo se nedozví, co se stalo..." Harry byl zaskočený. Nechápal, jak by to mohl Brumbál udělat, když je Malfoy tak nebezpečný, spíš začínal mít dojem, že s ním chce Snape mluvit co nejdéle, ať už jde o cokoliv, jen stále nechápal, proč. "...to ale vy můžete napravit, aby se to na patřičných místech dozvěděli," poznamenal Snape a odhodil si své mastné vlasy bokem, aby na Harryho pořádně viděl. Harry se naopak snažil tvářit co nejlhostejněji, jak v danou chvíli mohl, i když ho to strašlivě zaskočilo. Nevěřil vlastním uším. Během asi pěti nebo deseti minut se s ním onen nenáviděný profesor lektvarů snažil spřátelit a navádět ho k těm nejhorším a nejpodlejším podrazům.
  "Brumbál ví, co dělá a já mu věřím," zakončil pevně, otočil se na podpatku a odcházel pryč zatímco za zády slyšel Snapeův pobavený smích (původně se chtěl otočit, aby se ujistil, že je to opravdu Snape, protože ho nikdy neslyšel takhle se smát), v hlavě se mu ale neustále tísnila nepříjemná otázka, proč Brumbál chce Malfoye podpořit, když provedl něco tak hrozného. Použil přeci kletbu, která se nepomíjí.
  První, co Harry udělal, když vešel do Velkého sálu k večeři, bylo, že okamžitě vyhledal Rona s Hermionou, kteří už však seděli u stolu, a okamžitě jim řekl, co se právě odehrálo nahoře, před ředitelnou.
  "Já si myslím, že má Brumbál strach. Mělo by to hrozné následky, když Dracův otec dával Popletalovi úplatky," soudil Ron.
  "To je nesmysl Rone, víš dobře, že Brumbálovi je tohle srdečně jedno," uvažovala Hermiona.
  "Tak mi laskavě řekni, co jiného by v tom mohlo být, když napadl Harryho," Ron se zatvářil nanejvýš dotčeně, ale ani Harryho nenapadalo zatím žádné vhodné vysvětlení, proč by se měl Brumbál Malfoye zastávat.
  "Třeba tím chce jen dokázat..." zarazila se zamyšleně Hermiona, "...že je tu Střevlík zbytečně." Přestože důvod by to mohl být dobrý a znělo to moc pěkně, Harry tak nějak tušil, že toto pravý důvod rozhodně není.
  "Jasně...a proto ho tady taky nechají, aby to mohl napravit, že?" ušklíbl se Ron. I Hermiona se hodně rychle uvědomila, že takhle to rozhodně nebude, a znovu se ponořila do hlubokých úvah. Zatímco ostatní večeřeli a chystali se na zítřejší další den školy, Hermiona, Ron i Harry zadumaně seděli u stolu až do pozdních hodin, než tu nezbyl skoro nikdo. Střevlík už netrpělivě přešlapoval u dveří a to Harryho natolik těšilo, že nikam nespěchal, přestože tu měl jeden úkol pro Seněgeva.
  "Měl jsi vidět, jak se tvářil, když zjistil, že už nejsi v pokoji," ušklíbl se zlomyslně Ron a Harry se zazubil.
  "Jistě, taky nám to pěkně trvalo, než jsme ho přesvědčili, že prostě zaspal," mračila se Hermiona, "asi tě ani nenapadlo, že teď bude ještě ostražitější," kárala Harryho.
  "Ale no tak, Hermiono," pustil se do toho Ron, "co se tak asi může stát, když má Harry neviditelný plášť?"
  "Ty si myslíš, že nic a Harry očividně také, ale mohlo by vás napadnout, že Střevlík si umí spočítat jedna a jedna a není zase tak hloupý, aby nepoznal, že se Harry umí dostat ven, aniž by si jej všiml. A víš, jak by mohlo být na obtíž, kdyby na to přišel a pak se na Harryho pověsil, když budeme zrovna potřebovat být sami," osopila se na něho okamžitě Hermiona a Harry si uvědomil, ač nerad, že má pravdu. Do příště musí být rozhodně opatrnější pokud za sebou nechce Střevlíka na každém kroku. Rozhodně by se to nehodilo teď, když se už za pár měsíců blížil konec školního roku, přestože někomu to připadalo, jako dost dlouhá doba, Harry už moc dobře věděl, že to uteče až přespříliš rychle. Navíc už pomalu postupovali v přeměňování. Hermiona postupovala neustále vpřed, i když jí ještě očividně sem tam zamrzelo to, že nebude nějakým dravým zvířetem, jako Ron nebo Harry. Ron naproti oběma svým kamarádům postoupil od doby, kdy zjistil, že by se měl proměnit ve lva, nejvíc vpřed (podařilo se mu nechat si narůst docela pěkný rezavý zarostlý ocas a dokonce celá jeho ruka se proměnila ve lví tlapu). To byl asi tak jediný veliký úspěch, protože Harry se pořád nějak necítil být hipogryfem. Neustále v noci, když se vraceli zpátky a Hermiona s Ronem se unavení a zcela zřícení svalili do postele a usnuli, nad tím přemýšlel. Nejraději by se zase viděl s Klofanem a trochu si ho chtěl prohlídnout, měl totiž najednou dojem, jako by to bylo tím, že si hipogryfa neumí přesně vybavit, přitom si však pamatoval každý rys a každé pírko. Usilovně přemýšlíval o tom, kde a proč se jeho přeměňování tolik zastavilo, i Hermioně, která si toho všimla, to očividně dělalo starosti, jako by tušila něco, co Harry nevěděl a snažila se najít nějaké východisko. To Harryho tížilo ještě víc, než podivné sny s tajemnou jeskyní, překrásným místem, a okouzlujícím zpěvem, který se následně mění v žalozpěv stejně, jako krásu pohltí bezmoc a smutek celého světa. Tento ročník byl něčím podivný pro Harryho. Byl až moc zmatený všemi těmi lidmi, jejím chováním a ani v noci, kdy by mohl v klidu spát mu podivné události vrtali hlavou. Připadal si strašlivě unavený a snad poprvé v životě ho jednou jen tak letmo napadlo, že jestli by v Příčné ulici mezi Dursleyovými neprožíval tak podivné a bolestné sny, chtěl by se tam alespoň na chvíli podívat.

  Netrvalo však dlouho a Harry byl v Bradavicích zase rád. Podivnou atmosféru, která v jeho okolí zavládla, mu pomáhala přecházet Jeny. Harry se s ní už neviděl tolik, jako předtím, protože zrovna měla skládat NKÚ a tak se musela hodně učit, přesto se sem tam potkali i někde na chodbě a Harry ji doprovodil třeba až ke snídani nebo k učebně, podle toho, kam se chystala a co měl zrovna Harry za hodinu.
  Zdálo se dokonce, že profesor Seněgev už konečně vzdal svoji snahu naučit nebelvírský šestý ročník stáhnout ocas při každém nebezpečí a z toho měl Harry nehoráznou radost. Dokonce i Parvati s Levandulí začaly odporovat naprosto pevně a učitel byl tedy úplně zbytečný. Harryho napadlo, proč ještě nezadal někomu školní trest, podle Hermiony by ale prostě nemohl dát celé třídě školní trest už jen proto, že by se nenaskládali do sebevětšího kabinetu. Proto ho trochu mrzelo, že jim Seněgev zbytečně strhává body. Nikdo ze třídy to však nevzdával.
  "Představ si, že dokonce i ostatní ročníky se mu už párkrát vzepřeli," šeptla Hermiona přes Rona Harrymu, "vypadá to dobře, ale rozhodně ne pro profesora Seněgeva."
  "Ani se nedivím," utrousil Ron a nepřítomně civěl na Seněgeva, který zrovna hlaholil něco na Nevilla, "co to jako je za heslo – chraň hlavně sám sebe? Je mi z toho zle, že to vůbec poslouchám," odfrkl si.
  "Jak chcete!" rozkřikl se najednou Seněgev, "vy hloupí jste už kvůli názorům vašim!" řval jako smyslů zbavených. "Až stát jednou před zlem budete, na moje slova vzpomenete si!" Harry cítil, jak jím cloumá najednou vztek.
  "Počkejte, až nebezpečí poznáte, nevíte nic!" chrčel ze sebe Seněgev a vypadalo to, že se mezi jednotlivými větami ani nenadechuje, protože měl úplně odkrvený obličej
  "Vzpomeneme si, jaké hlouposti jste nás učil!" vyhrkl Harry a Seněgev stál jako přimražený, než našel vhodná slova.
  "To vy," ukázal na něho výhružně prstem jako na něco hrozného, co by mu mohlo ublížit, "to vy je takhle navádíte..."
  "Já nikoho nenavádím," bránil se Harry, "každý z nich má prostě stejný názor."
  "...vy je učíte, aby kladli odpor, vy za to všechno můžete," Seněgev dělal, jako by Harryho vůbec neslyšel, "a proto taky vám uděluji měsíční školní trest!" vykřikl hlasitě slovo měsíční tak, až Levandule s Parvati v prvních lavicích nadskočili leknutím. Ve třídě to zašumělo a každý sledoval Harryho napjatým pohledem. Ten hodnou chvíli přemýšlel, jestli má učitel vůbec právo udělit mu tak dlouhý školní trest za takovýto počin. Seněgev se vítězoslavně usmál.
  "Co říkáte vy na to?" ušklíbl se.
  "Že můj názor to nezmění," prohodil co nejklidněji Harry, ve skutečnosti se mu však krev vařila na nejvyšším bodě varu. Každý pátek měl být famfrpálový trénink a příští týden v sobotu byl moc důležitý zápas proti Zmijozelu. Angelina bude zase pěkně zuřit. Seněgev doslova prskal vzteky a vypadalo to, že se stane něco hrozného, kdyby však konečně nezazvonilo.
  "Harry," oslovila ho Hermiona hned, jak vyšli ze dveří, "oni všichni to dělají opravdu kvůli tobě," pronesla.
  "Kdo?" nechápal Harry. Ještě stále měl starosti s Angelinou – už si ji představoval, jak tam stojí ve společenské místnosti a křičí na něj, že zrovna na tak důležitý trénink před zápasem si nechá napařit školní trest.
  "Ostatní," vysvětlila stručně Hermiona. "Teď, když je Voldemort u moci, všichni moc dobře vědí, že jsi měl celou dobu pravdu stejně, jako Brumbál. Proto už ti většina věří natolik, že se dokonce postaví za tvé názory."
  "A naše třída za tebou stojí v plném počtu," přidal se Ron. Harryho to, co mu oba dva kamarádi řekli, potěšilo opravdu nejvíc. Dokonce i na špatnou náladu, kterou si z Obranářství nesl do hodiny Obrany proti černé magii, rychle zapomněl. Konečně mu a Brumbálovi věřilo víc lidí, než jen jeho nejlepší přátelé, členové řádu anebo ne zrovna vyrovnaně vypadající žáci.
  Konečně už se blížili k učebně obrany proti černé magii a všichni se okamžitě vsypali do třídy. Každou hodinu měla totiž Tonksová nějaký zvláštní vstup. Když zrovna nezakopla o práh, tak si sedla na židli jen zkraje a skácela se na zem. Jako učitelku ji měl očividně naprosto každý rád, takže se jí nikdo hlasitě nesmál, když se jí stala nějaká veselá nepříjemnost, přestože to občas bylo opravdu hrozně těžké. Parvati s Levandulí však hlavně obdivovali její vlasy, které byly každý den naprosto jiné a každou přestávku po těchto hodinách se museli alespoň vyptávat, jaký výběr účesů Tonksová ještě má, když totiž zjistili, že metamorfomágy být nemohou, bylo to pro ně hrozným zklamáním. Harry byl strašlivě rád, že mají obranu proti černé magii právě po té hrozné hodině Obranářství. Tentokrát však už Tonksová seděla ve třídě za katedrou a něco horlivě škrábala na papír, takže si ani nevšimla, že už má plnou třídu studentů a zvoní. Všichni však mlčky čekali, až dopíše.
  Když to konečně vypadalo, že udělala tečku a pak si dopis bedlivě přečetla znova, podívala se na hodinky a trochu rozpustile se usmála.
  "Vítám vás třído," pronesla slavnostně a všichni sborově pozdravili a napjali všechny smysly. Tonksová se očividně letos poprvé rozhodla začít jiný úvod hodiny, než obvykle.
  "Já...s profesorem Hagridem jsme pro vás, šesté ročníky, vymysleli takový výlet," zpustila Tonksová a nikdo samým překvapením ani nepromluvil. To bylo snad poprvé, kdo někdo z profesorů vymyslel nějaký výlet.
  "bylo by to na začátku června a navštívili by jsme Mogus Plasma – což je letošní výstava kouzelných tvorů..." ve třídě to zašumělo nadšením.
  "...v rámci hodiny by jste se něco přiučili ohledně nebezpečných tvorů používaných i k černé magii a rovnou by jste se něco dozvěděli blíže o jiných tvorech, které se učíte v hodinách profesora Hagrida," dodala ještě na vysvětlenou Tonksová a v ten moment byli všichni až přespříliš nadšení, aby se uklidnili. Tonksová chvíli vyčkala, až si ostatní mezi sebou sdělí všechny názory a znovu se dala do řeči.
  "Protože je to pro vás jen takové zpestření, nikam samozřejmě jet nemusíte, když nebudete chtít, ale když už se ministerstvo uvolilo pro rozvíjení žáků v nejrůznějších oborech, nevidíme s profesorem Hagridem důvod, proč by jsme si nemohli udělat malý výlet, když nám to i profesor Brumbál povolil. Kdo by chtěl jet, ať zvedne ruku, prosím," než Tonksová stačila znovu otevřít pusu, aby ještě něco podotkla, všechny ruce byly okamžitě nahoře. Očividně ji to strašlivě dojalo, protože se na okamžik musela otočit, nejspíš se potřebovala uklidnit, oči jí totiž zářily nadšením, očividně nečekala, že se setká s takovým zájmem.
  "Všichni," špitla, ale celou třídou to zaznělo docela zvučně, všichni totiž mlčeli a čekali na další bližší instrukce. Harry s Ronem byli také naprosto nadšení. Podle toho, jak zaraženě se tvářila Hermiona to bylo nejspíš poprvé v dějinách školy, kdy se uskuteční takový výlet.
  "Profesor Hagrid vám ještě jednou zopakuje pár informací týkajících se tohoto výletu, já vám zatím řeknu jen několik základních," pokračovala dojatá Tonksová. "bylo by to asi 15. června a každý z vás, kdo pojede, musí nechat rodiči nebo poručíky vyplnit tento formulář," máchla před sebou kusem papíru a Harrymu srdce poskočilo až někam do žaludku. Naposledy chtěl podepsat od Dursleyových žádost o navštěvování Prasinek a dopadlo to tak, že nafoukl jejich tetu Marge. Kdyby nebylo Síriuse, ještě teď by do Prasinek chodil tajně přikrytý neviditelným pláštěm. Teď, když je Sírius mrtvý, Dursleyovi mu sotva něco podepíšou navíc, když se dostane do Zobí ulice až o prázdninách. "Nemusíte se o to starat, postarám se osobně o rozeslání sov vašim rodičům a rovnou k formulářům přiložím pergamen s programem a informacemi týkajícími se tohoto výletu," dodala Tonksová a Harry si jen matně snažil vybavit strýčka Vernona, jak s obrovským křikem chytá po domě sovu s dopisem, a tetu Petunii, která se vyděšeně krčí někde v koutě. Takže na výlet na nějakou výstavu mohl rovnou zapomenout. Ron s Hermionou spolu nadšeně diskutovali, když vycházeli z učebny, Harry však raději nic neříkal, nechtěl jim kazit náladu. Ještě než vyšel, otočil se k Tonksové, aby ji, jako vždy, kývnutím hlavy potvrdil, že její hodina byla dobrá. Ta měla kolem sebe však už jiné lidi a nebyla to výjimečně Parvati s Levandulí – obě totiž stáli dotčeně až na konci dlouhé řady a netrpěli se dívaly na hodinky.
  "Fajn, už ani Tonksová se mnou raději nemluví, protože není o čem," zabručel si pro sebe otráveně Harry, když opustil učebnu. Připadal si, jako by tu neměl co dělat. Jako by se všechno začalo bortit a ta podivná atmosféra předtím byla prvním ohlasem. Už i Tonksová se mu bude vyhýbat, aby mu nemusela vysvětlovat, že nesehnala podpis jeho poručíků. Harryho to mrzelo celý zbytek dne. Dokonce večer, kdy Ron s Hermionou seděli nad domácími úkoly, Harry neměl náladu nic psát. Seděl v jednom z křesel nejblíže krbu a zamyšleně hleděl do plamenů. Co by dal za to, kdyby se v nich znovu objevil Sírius tak, jako kdysi. Mezitím už se schylovalo k večeru a ze společenské místnosti se velmi rychle začali vytrácet studenti. Od té doby, co už Fred s Georgem přestali chodit do školy, bylo celkově v nebelvírské věži smutno a večer tu býval až moc velký klid. Dokonce ani Hermiona nebyla očividně zrovna nadšená, že tu konečně dvojčata nedělají randál a nezkoušejí na studentech svoje experimenty, raději by dala, stejně jako ostatní, přednost nějakému obveselení. Harry tento rok shledával primusské a prefektské funkce zcela zbytečné – jediné, co kdy udělal, bylo, že vymýšlel nová hesla pro vstup do nebelvírské věže.
  "Dobře," Hermiona konečně zaklapla velikou knihu Formulí a Ron si ztrhaně oddychl, "teď bychom se měli pomalu vydat na cestu," pronesla a okamžitě se zvedla, aby si odnesla všechny své učebnice do svého pokoje.
  "Snad si nemyslíš, že ještě dnes večer někam půjdeme," kroutil nevěřícně hlavou Ron, podle Hermionina výrazu se ale očividně trefil. "Já teda nevím jak Harry, ale já nejsem schopný se ani do Chroptící chýše dovléct," poznamenal protestně Ron. Popravdě se tam nechtělo ani Harrymu. Neměl dnes dvakrát dobrou náladu, Hermiona ale ani nic nemusela říkat, aby sám věděl, jak moc je důležité, aby cvičil. Pomalu a ospale se zvednul z pohodlného křesla, které zezačátku, jako by ho ani nechtělo pustit, jak moc hluboko do něho zapadl, a vyšel si automaticky pro svůj neviditelný plášť.
  "Tak jdeme," vybídl Rona s Hermionou, když se ještě před vchodem z podobizny Buclaté dámy přikrčil pod plášť. Střevlík seděl naproti na židli a civěl jejich směrem podlitýma nevyspalýma očima. Harry musel uznat, že mu až naháněl strach, jak se neustále snažil zaostřit bolavé a unavené oči ke dvěma postavám, které vyšli ven. Když však poznal, že to není Harry, jen jeho dva kamarádi, slabě kývl hlavou namísto pozdravu, jako by se bál, že mu hlava samou ospalostí upadne.
  "Stejně se divím, že mu to nepřijde zvláštní, když se chodíme takhle večer procházet skoro v každou hodinu," zívl ospale Ron.
  "I kdyby se mu to zdálo podezřelé, nic s tím nenadělá, protože mě musí hlídat, když jsem někde v nebelvírské místnosti," ušklíbl se Harry.
  "To je pravda," přikývl Ron, "ještěže tohle mu Brumbál zatrhl, jinak bychom nemohli vůbec nic."
  "Brumbál toho možná spoustu zatrhne, ale taky kdeco dovolí," podotkl Harry zachmuřeně. Už to v sobě nemohl dál potlačovat a řekl si, že si o tom musí s Hermionou a Ronem promluvit.
  "O čem to mluvíš?" nadhodila Hermiona a Harry jim po cestě do Chroptící chýše popsal celý svůj podivný rozhovor se Snapem a tím, co mu řekl o Malfoyovi.
  "To je divné," pokývala Hermiona zamyšleně hlavou. "Něco na tom ale bude. Myslím si, že Brumbál by tě nenechal jen tak v nějakém ohrožení, ale jde tu prostě ještě o něco jiného," podotkla. Ve skutečnosti Harryho napadlo to samé, ale přesto nemohl přijít, z jakého důvodu by mohl Malfoy zůstat na škole, když napadl svého spolužáka.
  "Jasně, přece by nenechal svého prasynovce v takovém nebezpečí," podotkl Ron s úsměvem a Harry cítil, že je mu tak nějak lépe, když si na svého prastrýce vzpomene. Už se nemohl dočkat, až se s ním uvidí, i když nevěděl, jak se asi tak zachová.
  Okamžitě, jakmile dorazili do Chroptící chýše, dali se do práce. Ron si v ten moment, jakmile se začal znovu přeměňovat, uvědomil, že se zapomněl stavit po cestě v kuchyni pro nějaké jídlo na posilnění, nakonec však ani tak neunikl Hermioninu vyčítavému pohledu, když se chtěl pro něco ještě rychle vrátit, a tentokrát se do toho pustil z prázdným žaludkem. Podle Harryho by mu to šlo ale o dost lépe, kdyby ho Hermiona přece jen pustila pro kus jídla, protože Ron byl naprosto nesoustředěný a když se přeměňoval nazpátek, něco se mu vymklo z rukou a na jedné ruce mu zůstal lví dráp. Hermiona byla naprosto zoufalá, když se jej snažila zrušit odstraňovacím kouzlem, nakonec však usoudila, že bude lepší vymyslet si nějakou vhodnou historku a zajít za madame Pomfreyovou, dosáhla totiž zatím jen toho, že dráp nebezpečně zezelenal.
  Nakonec se tedy Ron nezúčastněně posadil na kus potrhaného otomanu v koutě a ospale přihlížel Hermioně, která byla na řadě. Ta měla tentokrát svůj den a Harry musel uznat, že až na chybějící ocas a dlouhé kadeřavé vlasy před sebou viděl obyčejnou vydru. Když se Hermioně povedla i úspěšná přeměna zpět, očividně byla nadmíru potěšená. Harry s ní sdílel nadšení (kromě Rona, který už podřimoval, což byla jediná věc, která Hermionu vytáčela z dobré nálady), dokud se ale on sám nemusel přeměňovat.
  Harry se pevně postavil na nohy, aby se mu tentokrát nepodlomily, jako naposledy. Upřel svůj pohled na Hermionu a snažil se koncentrovat veškerou sílu do sebe, jak mu radila Hermiona. Chvíli se jen tak pohupoval ze špičky na patu a zhluboka dýchal, věděl, že jakmile se začne přeměňovat, bude mít nedostatek vzduchu a už tak mu dá práci vydržet ten obrovský tlak v prsou. Najednou pocítil onen šimravý pocit, jako by po něm lezly tisíce mravenců. Prsty na rukách se mu začínaly prodlužovat a kostky na rukách se napínaly k prasknutí.
  Snaž se nemyslet na tu bolest Harry!" ozývala se odněkud Hermiona, ale Harry, jako by ji slyšel někde ve snu a neměl nad sebou už naprosto žádnou kontrolu. Snažil se vykřiknout, ústa se mu však zužovala a zrak se zčeřil. Harrym najednou projela tak silná bolest srdcem, jako by nastala jeho smrt. S němým výkřikem se zřítil k zemi.

  "Harry! Harry!" slyšel najednou slabý hlásek, který se neustále zesiloval v až skoro zděšený křik. Harry pootevřel oči aby zjistil, že leží jak dlouhý, tak široký na zemi a Hermionin naprosto bledý obličej na něj vyděšeně zírá. Několikrát se snažil zahýbat rukama, ale ještě hodnou chvíli trvalo, než do nich znovu chytil cit. S Hermioninou a Ronovou pomocí se znovu postavil na roztřesené nohy a jakmile věděl, že i nad nimi má kontrolu, konečně promluvil.
  "Co se stalo?" zeptal se, ale podle Ronova zmateného rozespalého výrazu poznal, že jej vzbudila až vřískající Hermiona, takže věděl ještě míň, než samotný Harry.
  "Ty...zdálo se mi, že se ti ruce začínaly měnit v nějaké...pařáty," Hermiona mluvila pomalu, očividně si sama ještě snažila všechno poskládat, "a na tvých zádech, než jsi omdlel a upadl..." zarazila se. Harry ale absolutně nechápal, co mu chtěla naznačit. "...Harry," špitla najednou s úsměvem na obličeji, "tobě se podařil začátek nejhorší části – málem jsi měl křídla," prohodila nadšeně, Harry ani Ron však stejné nadšení nesdíleli. Ron byl ještě příliš ospalý a Harry, jakmile si připomněl tu strašlivou bolest, ani nechtěl vědět co ji způsobilo.
  "Jenom mi vysvětli, proč jsem omdlel," utrousil trochu podrážděně. Rozčílilo ho, že ani Ron ani Hermiona, nikdo z nich neomdlel, jen on – Harry.
  "Harry," začala Hermiona smlouvavě, "musíš si uvědomit, že jsi jediný čaroděj v kouzelnickém světě, který se kdy proměnil v kouzelnické zvíře. Je sice pravda, že celkově moc lidí není zvěromágy a možná by se takových případů vyskytlo více. Zatím jsi ale jediný a hipogryf je rozhodně jeden z nejsložitějších kouzelných tvorů, které znám. Vezmi si, že kromě předních nohou podobných slepičím a zadních nohou s kopyty má ještě křídla. Je to prostě stavbou docela dost složité zvíře," vysvětlovala. "A navíc," dodala spěšně, protože Harry se ještě chystal něco podotknout, "je všeobecně známo, že se člověku daleko hůře proměňuje ve větší zvíře, než je on sám, než naopak," zakončila, ale přestože to mělo Harry nejspíš uklidnit, efekt jejích slov měl přesně opačný vliv.
  "Hm...tak to je bezva," prohodil Harry a znovu se postavil na své místo.
  "Harry, nemyslím, že by bylo dobré znovu to zkoušet," vstoupila do toho znovu Hermiona. "Dnes už toho na tebe bylo dost," podotkla.
  "Já si to nemyslím," odporoval trochu nevrle Harry. "Ty i Ron už se dokážete proměnit alespoň do takové míry, že jde poznat, co jste zač, ale já, když mám ještě tolik práce, se musím víc snažit a víc trénovat. Navíc já jsem ten, kdo se musí hlavně naučit proměňovat v nějaké zvíře," Harry byl naprosto přesvědčený zkoušet svoji přeměnu tak dlouho, dokud nebude zcela spokojený. Ron se bez sebemenšího odporu skácel zase zpátky do křesla a víčka mu jako na povel znovu poklesla a Hermiona raději mlčela a ustoupila na bok.
  Harry se zkoušel přeměňovat tak asi dvakrát a z toho až na podruhé se mu podařilo neupadnout a neomdlít. Potom asi půl hodinku seděl tiše na zemi a přemýšlel, jestli na to všechno jde správně. Cítil, jako ho všechny kosti a klouby bolí, jako by se už nikdy neměl zdvihnout ze špinavé dřevěné podlahy a začít zase chodit. Hermiona ho jen tiše pozorovala a dopřávala mu klid, když se však Harry znovu s velkou námahou postavil na nohy, ujala se svého místa naproti svému kamarádovi a začala ho obsypávat radami.
  Tentokrát se Harry pokusil zavřít oči a neposlouchat ani Hermioniny rady, ani Ronove hlasité chrápání. Zkusil si znovu vybavit svůj sen, kde byl hipogryfem, ale nějak se mu to nedařilo. Konečně si připomenul svůj skok ze skály, jak padal dolů a najednou neměl žádný strach, jako by už dávno věděl, že má křídla a může se rozletět, kam se mu zachce. Jen jediná věc z byla jiná, než v jeho snu. Znovu pocítil strašlivou bolest kostí a kloubů a najednou, jako by ho někdo pevně uchopil a začal ho násilím ohýbat do všemožných figur tak hrubě, že cítil všechny kostečky v těle. V uších mu začalo hučet a na okamžik ztratil zrak.
  "Harry!" ozvala se Hermiona, ale Harry měl dojem, jako by už zase stála u něho a tentokrát mu křičela přímo do ucha jeho jméno. Nepřipadal si však tak, jako když předtím omdlel. Konečně se mu podařilo otevřít oči, ale musel je zase hodně rychle zavřít, když se mu ostrý Hermionin obraz zjevil přímo u obličeje. Tentokrát bylo však něco jinak. Pokusil se znovu otevřít oči, o něco pomaleji, a zjistil, že Ron byl vzhůru a vyděšeně se krčil na gauči, zatímco Hermiona se nevěřícně smála. Byl to tak veselý smích, až viděl malinké slzy, které jí ztékaly po obličeji.
  Harry si připadal strašlivě zvláště a jinak. Cítil najednou pach zetlelého dřeva o moc víc, než obvykle, viděl najednou snad každou čmouhu na podlaze i všude kolem na stěnách a měl dojem, že slyší nejen Hermioněno šťastné vzlykání a Ronovo zděšené brblání: ‚To snad není možné‘, ale dokonce i nějaké hlasy zvenčí.
  Podíval se pod nohy, aby zjistil, že vidí jen dvě pařáty a jakmile chtěl udělat krok, neudržel rovnováhu a svalil se na zem. Zvedl se prach, jak jeho veliké tělo hlasitě praštilo o prkennou podlahu a místo bolestného zasyčení ze sebe vydal jakýsi skřek.

^nahoru^