Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá šestá

První objevy

  Harry ještě dlouhou dobu mlčky seděl nad prázdným zrcátkem a hleděl do něj, jako by se měl Sírius objevit. Nejraději by byl, kdyby z něj vystoupil a byl zase s ním, už nadobro - to se ale nestalo. Harry cítil, jak se jeho veškerá bolest, zlost i pocit bezmoci, dere na povrch. Jako by mu nestačily ty probdělé noci a těžké dny plné vzpomínek. Tento rozhovor s jeho kmotrem mu měl vše ulehčit tím, že se Harry rozloučil, přesto, jakmile ho však znovu spatřil, přesto, že to všechno bylo jen kratičké shledání, cítil strašlivý stesk. Měl dojem, jako by s ním Sírius zase byl a Harry ho právě znovu ztratil. Mlčky seděl na zaprášené podlaze, nechal všechny ty pocity, ať jím prochází a slzy mu nedostatečně ochlazovaly rozpálený obličej. Hermiona ani Ron, jako by tu nebyli, Harry však cítil, že stojí kousek za ním, nesledují ho však, nejspíš se dívali na sebe nebo na podlahu, z nějakého důvodu však ne na Harryho. Ten byl rád, že se nesnaží s ním mluvit.
  Ani nevěděl, jak dlouho celý rozhovor se Síriusem trval, jak dlouho tu seděl a kolik bylo vlastně hodin, naprosto ztratil pojem o čase, jak se mu nejrůznější myšlenky honily hlavou, než se konečně odhodlaně postavil na nohy a pevně pohlédl na Hermionu s Ronem.
  "Děkuji," hlesl a utřel si obličej lemem rukávu.
  "I já jsem ho ještě chtěla vidět," pronesla na vysvětlenou Hermiona, "jen mě mrzí, že jsme nenašli způsob, jak to prodloužit."
  "Ne, i toto je dost, vím, že jste udělali maximum a možná to bylo i lepší," odporoval Harry a pokusil se usmát, vyloudil ze sebe však jen jakýsi neumělý křečovitý výraz. "Sírius už ví všechno, co jsem mu chtěl říct a já..." odmlčel se Harry.
  "Zjistil jsi, že Brumbál je rodina," dodal Ron, jako by mu četl myšlenky.
  "Je to neuvěřitelné," pronesla zamyšleně Hermiona, "jak to, že nás nikdy nenapadlo víc prostudovat tvoji minulost?" tvářila se provinile.
  "Protože tě to nemohlo napadnout," uklidňoval ji Harry, "anebo...třeba bylo zapotřebí, aby to nikdo nevěděl."
  "Proč myslíš?" zeptal se Ron. "Co vím, tak se Brumbál netváří, že by tě zrovna neměl rád a nejsem jediný, kdo si to myslí," pronesl přesvědčivě.
  "Harry má pravdu," vložila se do toho Hermiona, která sbírala ze země kotlík a zrcátko - to podala Harrymu; "Sírius přeci říkal, že novinář, kterému by se to dostalo do rukou, by měl naprosto jasný článek na titulní stranu, je to nebezpečné, když by se to dozvědělo víc lidí."
  "Proč jako? Že by jako Harry bydlel rovnou s Brumbálem a nemusel se vracet k těm jeho hrozným příbuzným?" bránil svůj názor Ron a Harry si na okamžik marně snažil vybavit Brumbálův dům.
  "Harry chápej, že v těchto časech je to nebezpečné," trvala si na svém Hermiona, "vezmi si, jak moc má Brumbál Harryho rád a kdyby vyšlo najevo, že jsou příbuzní, bylo by víc, než jasné, jak moc vřele se k němu chová a toho by mohl kdejaký smrtijed využít," vysvětlila prostě.
  "Myslíš i Ty-víš-kdo?" zeptal se Ron s trochu více chápajícím obličejem a Hermiona jen mlčky přikývla. "Jistě, bylo jasné, že Brumbál by za každou cenu snažil Harryho chránit před útoky, které by zesílily a mohli by líčit v pohodě i pasti," pochopil konečně.
  "A nejen to. Vsadím se, že i Harry by pro svého prastrýce podnikl kdejakou nebezpečnou cestu stejně, jako jeho kmotr," pokračovala Hermiona a přestože Harry mlčel, uvědomil si, že mluví naprostou pravdu. Když nad tím však bedlivěji přemýšlel, uvědomil si, že by ani nemusel vědět o tom, že je Brumbál jeho příbuzným, a šel by mu stejně na pomoc, stejně, jako by pomohl Síriusovi.
  Mlčky se vydali z Chroptící chýše nazpět. Hermiona s Ronem se tiše dohadovali o tom, jestli na ně Střevlík bude pečlivě čekat, nebo už bude dřímat na židli. Harry byl rád, že ho vynechali ze svého hovoru. Pomalinku se začínal smiřovat s tím, že už nebude mít nikdy v životě možnost setkat se se Síriusem a byl Hermioně neskonale vděčný za to, že mu vůbec toto umožnila. Najednou ho ale něco napadlo.
  "Jak dlouho by trvala příprava dalšího lektvaru?" vyhrkl prudce, přestože zapomněl jeho název, Hermioně bylo jasné, který lektvar myslí - netvářila se však příliš povzbudivě.
  "Hledající lektvar pomůže zachytit odcházející nebo putující duši, která se dala do oběhu teprve nedávno. Teď, když jsi se s ním už viděl, Síriuse už nikdy nebude moci znovu vyhledat a zavolat jej zpět," zahlaholila Hermiona zasmušile.
  Harry jen něco zabreptal, sám ani nevěděl, co - nejspíš se snažil dát Hermioně za pravdu a poděkovat jí; a tiše vyšel do chladné noci, za ním jeho dva kamarádi. Kousíček od hradu se ještě zastavil a pohlédl na nebe nad sebou. Chvíli mlčky pozoroval hvězdy a jeho myšlenky jako by putovali někde ve vesmíru mezi těmi malými hvězdičkami a kometami, pak se mu vrátili při pohledu na osvětlený Bradavický hrad. Ten vypadal opravdu kouzelně. Jako by v té neprůhledné tmě kolem dokola nebylo nic jiného, jen ten hrad plál, jako obrovská pochodeň, která lákala a vítala spoustu poutníků a kouzelníků, kteří hledali útočiště před nebezpečím kolem dokola v pusté nepřístupné noci. Bradavice bylo to nejbezpečnější místo na světě a to hlavně kvůli Brumbálovi - Harryho prastrýci.

  "Jak jsi se vyspal, Harry?" usmál se na něho Střevlík a až přílišně připomínal nějakou kobylku nebo podobný luční hmyz, když se zvednul ze židle, na kterém prospal celou noc, a přihopsal k Harrymu.
  "Hm..." zabručel Harry místo odpovědi, byl strašlivě unavený. Do hradu se vrátili až kolem druhé hodiny ráno a Střevlík už samozřejmě spal, jenomže dnes byla vycházka do Prasinek a Harry tam pozval Cho, takže musel vstávat spolu s ostatními dost brzy. Uklidnilo ho snad jen vědomí, že Hermiona s Ronem vypadali stejně zničeně a ospale, jako on. Ron, který scházel ze schodů do Velkého sálu, se ještě něco málo snažil dospat tím, že šel ze zavřenýma očima. Už na třetím schodu však zavrávoral a kdyby ho byl Harry včas nezachytil, nejspíš by se na snídani dokutálel. Střevlík se však tentokrát neodpojil hned u dveří, aby se postavil na své obvyklé místo, odkud měl nejlepší rozhled. Harry, Ron i Hermiona dělali, jako by nic a jakmile usedli, dali se do jídla.
  "Mimochodem," odkašlal si Střevlík a naklonil se pořádně k Harrymu, aby ho slyšel "dnes nejdeš do Prasinek, že?"
  "Nevím, jak tě to napadlo, ale rozhodně tam..." osopil se na něho okamžitě Harry, jenomže Hermiona do něj tak prudce strčila, až mu vypadl nůž, kterým si chtěl právě namazat silnou vrstvu marmelády, z ruky a rozezněl se plnou, zato však ještě zcela ospalou, Velkou síní. Nikdo se však neobtěžoval otočit se a zjistit, kdo má tento rozruch po ránu na svědomí. Každý se jen ospale opíral o lokty, sem tam něco prohodil se sousedem nebo přežvykoval mlčky svoje sousto.
  "Říkal jsi přece, že se potřebuješ něco doučit z lektvarů," prohodila Hermiona a když se Harry zatvářil nechápavě, ještě podotkla, "celou dobu jsi měl studovat jedy a protijedy ne?" mrkla na něho a Harry, ač stále ještě nechápal, oč jde, jen mlčky přikývl.
  "Aha, jistě," podotkl tak trochu zklamaně Střevlík, "to budeš v knihovně?" zeptal se a Harry si v ten moment uvědomil, o co jeho strážci jde.
  "Ne," odkývl prostě, "musím pak pro Snapea sepsat ještě nějakou esej," snažil se zatvářit co nejzkroušeněji, což nebylo tak těžké - stačilo si jen představit Střevlíka, jako jeho dnešní společnost na celý den.
  "Vy jste ale žádnou esej neměli psát," podotkl Střevlík a zatvářil se trochu podezíravě. Harry se zarazil a podíval se prosebně na Hermionu, ta však jako by na tohle jen čekala, už měla připravenou odpověď.
  "Vidíš Harry, já ti to říkala," zatvářila se vyčítavě. "Kdyby jsi nechtěl být bystrozorem, nemusel by jsi mít už vůbec hodiny se Snapem a nedával by ti žádné eseje," podotkla jako by nic a Harry se po očku podíval na Střevlíka, který se tvářil, jako by na něj právě někdo použil jakousi kletbu a nechal ho zkamenět. Bez jediného slova se znovu narovnal a vyšlápl si ke svému oblíbenému bodu ve Velké síni.
  "No Hermiona má pravdu," přidal se Ron, "teď, jakožto budoucí bystrozor, budeš stejně lektvary potřebovat, ale Snape by ti neměl dávat eseje - stejně to dělá naschvál," ozval se Ron, který očividně neměl nejmenší tušení, o co jde, protože ho zatím zajímal jen svůj talíř, plný toastů. Hermiona s Harrym se na sebe letmo podívali a vyprskli smíchy. Zatímco se jich Ron zmateně vyptával, čemu se tak smějí, ve Velké síni začínalo být konečně živo a tak se Hermiona mohla dát v klidu do vysvětlování, proč měl Harry údajně spoustu práce s neexistující esejí pro Snapea.
  "Uvažuj," vybídla ho netrpělivě Hermiona, "když si bude myslet, že jsi ve společenské místnosti, můžeš se ho zbavit a uniknout mu, nebo chceš, aby vás s Jeny otravoval celou dobu, co budete v Prasinkách?"
  "Máš pravdu," zazubil se Harry, "Hermiono, jsi skvělá, díky," usmál se a spokojeně se zakousnul do svého toastu. Mezi tím se však mezi stoly z ničeho nic objevili duchové a s obrovským křikem, nebo spíše vřískotem, proletěli celou Velkou síní a zase zmizeli. Harry tak tak uhnul Skorobezhlavému Nicku, nebál se, že by ho měl duch srazit, ale spíš věděl, že to není nic příjemného, když člověkem projde duch.
  "Tomu se říká blázinec," poznamenal Neville, který si sedal vedle Harryho, "a to dělají v poslední době pořád. Dokonce ani Protiva prý už nedělá takové problémy," stěžoval si, jako by ho to opravdu mrzelo. Bylo však pravdou, že občas se některé jeho "útoky" docela vydařily, zvláště, když je uskutečňoval na zmijozelských studentech. Harry se podíval na Hermionu, jestli nemá také nějakou verzi toho, co by se mohlo dít s duchy, ta však, stejně jako Ron, spíš upřeně zírala na Nevilla, jako by přišel stále ještě oblečený v pižamu. Harry si v ten moment uvědomil, že po včerejší zdlouhavé noci se s nimi vůbec nebavil o tom, co se tam stalo, protože bylo opravdu dost pozdě a všichni tři byli moc unavení. Vzpomněl si však, že se se Síriusem bavil i o Nevillovi a pro Rona s Hermionou to byla novinka, že právě jejich nešikovný spolužák měl být tím druhým dítětem, které Voldemorta také mohlo ohrozit anebo rovnou zastavit.
  "Koho vyhlížíš?" zeptal se hned Nevilla, aby si nevšiml Hermionina a Ronova upřeného a zkoumavého pohledu.
  "No...," zarazil se na okamžik jeho kamarád, "...Lenku Láskorádovou," hlesl, že ho Harry sotva zaslechl, jakmile však spatřil Lenku, jak vstávala od havraspárského stolu a usmála se směrem k Nevillovi, celé si to domyslel a pohlédl zpět na přítele, který se začínal neuvěřitelně rychle červenat.
  "Ahoj Harry," pozdravila, jako by tam však Ron a Hermiona nebyli. "Slyšela jsem, že ti Cho dala kopačky?" prohodila jako by jen tak mimochodem.
  "Nedala mi kopačky," podotkl rozhořčeně Harry, "já s ní ani nikdy pořádně nechodil," snažil se vysvětlit, ale Lenka se tvářila, že už ho ani nevnímá a sledovala zasněně Nevilla, který se rychle zvedal od stolu.
  "To se jen tak povídá, ale Cho se stejně jen snaží, aby se o ní vědělo," poznamenal Neville, nejspíš chtěl zabránit Harryho nepříjemné náladě, která se závratnou rychlostí začala objevovat - a nejspíš i v jeho obličeji.
  "Jasně," podotkla lhostejně Lenka, takže nebylo poznat, jestli Nevillovi dává zapravdu nebo to myslí ironicky. "Chodila s tebou jenom, protože jsi Harry Potter," podotkla ještě lhostejněji a Harry si byl téměř jistý, že kdyby se Neville co nejrychleji nerozloučil a neodvedl Lenku pryč, nejspíš by po ní nepříčetně vyjel. Možná, že byla pravda to, co říkala - že s ním Cho začala chodit jen pro to, jak je známý; určitě v tom nebylo ale jen to. To teď Harryho ale už netrápilo. Podrážděnou náladu zanedlouho znovu nahradil široký úsměv z toho, že si dnes měl vyjít s Jeny a zároveň se mu podařilo zbavit Střevlíka. Jeny mě má určitě ráda pro to, jaký jsem a ne pro to, co se mi stalo v minulosti, ujišťoval se, když vycházel po snídani z Velké síně a cestou ještě narazil na Cho, která se tvářila, jako by byl neviditelný. Když ho uviděla, začala se něčemu bláznivě řehtat - tentokrát však hlouček kamarádek, které kolem sebe měla, zůstal ochromeně stát a hleděl na ni, jako by se zbláznila - to Harryho pobavilo a rozhodně mu to dodalo ještě větší pocit spokojenosti.
  Střevlíka, který se znovu pokusil prorazit přes Buclatou dámu, ale nakonec musel přeci jen zklamaně čekat před obrazem, kde si pro jistotu už z minulé noci nechal židli, Harry perfektně a bez nejmenších problémů nechal za sebou díky neviditelnému plášti, který si oblékl už v prázdné ložnici a počkal, až hlouček prváků projde dveřmi zase zpět ven. Podle jejich výrazů v obličejích Harry usoudil, že se nejspíš jdou podívat na odcházející skupinky do Prasinek a otráveně se budou celou dobu těšit na to, až i oni budou moci ve třetím ročníků poprvé navštívit tuto kouzelnickou vesničku. Popravdě řečeno by se tam Harrymu ani nechtělo, kdyby tam nešel s Jeny. Ta už stála pod schody, Harry tedy zaběhl za velikou sochu jednookého čaroděje, aby si sundal neviditelný plášť. Nejprve ho napadlo, že by jej mohl uschovat v krbu, který socha zakrývala, nakonec ale usoudil, že takový risk nemůže podstoupit už jen pro to, že by Střevlíka napadlo vyjít si do Prasinek, kdyby usoudil, že Harry moc dlouho nevychází a tudíž se ani nikam nechystá.
  "Ahoj," pozdravil Harry a zazubil se vesele na Jeny, která mu úsměv opětovala a také pozdravila.
  "Já...ještě než vyjdeme, něco jsem ti chtěl dát," Harry zaváhal, jestli vše neudělal moc rychle a neměl raději počkat až když budou v Prasinkách, když vytáhl z kapsy malinký přívěšek s drakem, který měl ocas i svůj dlouhý krk zkroucený tak, že tvořil tvar srdce; Jeny se totiž tvářila zaskočeně. Chvíli se dívala, jak na ni dráček na přívěšku pomrkává a pokaždé se jeho oko změní v jinou barvu a pak se začala pohihňávat.
  "Já...měl být pro tebe...k Vánocům..." jako by mu došla slova a hlas se zadrhl někde v krku. Harry tomu vůbec nerozuměl - jen cítil, jak v obličeji rudnul. Chtěl přívěšek zastrčit zase nazpět do kapsy, když Jeny z vnitřní kapsy hábitu také nahmatala nějakou věc a ukázala mu ji na dlani. Byl to ten samý přívěšek, který měl Harry, akorát, že celá drakova barva byla šedavě černá.
  "Já vím, že to zrovna není Maďarský trnoocasý, kterého jsi porazil v Turnaji tří kouzelníků...," usmála se Jeny, "ale koupila jsem ti ho také k Vánocům. Byl to poslední. Chtěla jsem ještě jednoho, abychom měli každý svého, ale nějaký kluk ho prý vykoupil a tenhle zbyl," podívala se Harrymu do očí. Tomu ještě chvíli trvalo, než si to všechno urovnal v hlavě, pak ale, stejně, jako Jeny, vyprskl smíchy. "Takže jsme si každý koupili dárek pro sebe," smála se Jeny, popošla k Harrymu a těsně jej obejmula, aby mu mohla řetízek připnout kolem krku. Harry potom udělal to samé a cítil, jak mu hřejí víčka, když se dotknul Jenyni tváře svojí. Na okamžik tak setrval než se konečně odhodlal a Jeny políbil.

  "Ahoj Rone a Hermiono," pozdravili zároveň Harry i Jeny, když čistě náhodou narazili na své přátele, když vcházeli ke Třem košťatům. Ron i Hermiona se tvářili zaskočeně, jako by je Harry s Jeny nějak vyrušili. Harry tedy Jeny chytil za ruku a chystal se ji navést k vedlejšímu stolu, Ron však okamžitě vyskočil ze židle, jako by jej něco píchlo a okamžitě ukázal Harrymu zaraženě na dvě místa vedle sebe. Harry s Jeny se s úsměvem posadili. I když by byl Harry tak nějak raději, kdyby mohl být s Jeny na okamžik sám, přeci jen se posadil. Podle Hermionina výrazu ale přišli oba nevhod. Ron se však tvářil ještě rozpačitěji, bylo-li to vůbec možné.
  Chvíli mlčky seděli a usrkávali máslový ležák, který Harry objednal, zanedlouho však, jako by si Hermiona s Ronem už něco uspořádali v hlavě, byli o dost hovornější a u stolu začalo být živo. Hermiona se ještě chvíli snažila přemluvit Jeny, aby se zapojila do SPOŽÚSu a, pokud možno, přibrala s sebou ještě někoho. Ta se nechala lehce přesvědčit o tom, že je to pro dobro skřítků, i když ti to pravděpodobně ještě ani neví. Ron jí však střelhbitě vysvětlil, jak se věci mají a v rychlosti jí vylíčil příběh Doobyho a tragický pád jeho přítelkyně Winky, která to, naproti svému druhovi, nepřenesla přes srdce a Jeny začínala nad celou věcí více přemýšlet. Harry ji se zálibou pozoroval, jak napjatě hltala každé Hermionino i Ronovo slovo a zamyšleně přitom křivila svými úzkými rty.
  "Já...myslím si, Hermiono," začala opatrně a zadumaně si kroutila na svůj pravý ukazováček pramínek vlasů, "s domácími skřítky se opravdu nezachází nejlíp...," Hermiona se skoro vítězoslavně podívala na Rona, "...ale tím, že jim dáš svobodu a zničíš jim jejich sny, jim nepomůžeš," Ron se na oplátku na Hermionu významně zašklebil.
  "Jaké sny máš na mysli?" vyjela trochu více ostře Hermiona, nejspíš ji zaskočilo, že i Jeny jí odmítla.
  "No...každý z nás po něčem touží...stejně jako skřítkové touží po nějaké práci, po spokojenosti ostatních a svých pánů a to je přeci také určitý druh neuvěřitelné dobroty a jakési šlechetnosti, ne?" jako by se chtěla u Hermiony ujistit, že mluví pravdu, ale přesto Harrymu bylo jasné, že mluví pro sebe a spíše jen tak hlasitě přemýšlí. Hermiona seděla jako opařená a nepřítomně civěla na stůl, jako by nic nevnímala. "Myslím si, že jestli chceš skřítkům pomáhat, tak jedině tím, že jim zajistíš lepší zacházení, aby se zabránilo tomu, co se stalo tomu ubohému skřítku od Malfoyů a tak, nemyslíš?" Hermiona upřela svůj pohled na Jeny a dlouhou chvíli ji bedlivě pozorovala, jako by hledala nějakou známku toho, že to Jeny nemyslí vážně. Nakonec však sklopila oči znovu ke stolu a vypadalo to, že usilovně přemýšlí.
  "Jestli se ti podaří konečně ji probrat z těchhle šílených nápadů, budu ti neskonale vděčný," špitl tiše Ron a Jeny mu oplatila jeho slova slaboučkým tajemným úsměvem. Nastalo ticho, které narušoval jen hlomoz od ostatních stolů.
  "Máš pravdu," vyhrkla náhle Hermiona, ale zaznělo to, jako kdyby se snažila vykřiknout tyto dvě slova dříve, než si to zase rozmyslí. "Vždycky jsem chtěla jejich dobro a to můžu dosáhnout třeba tím, že budou pracovat, ale budou při tom v podmínkách, jako například ostatní pracující kouzelníci," Hermiona se tvářila naprosto nadšeně. "Nejspíš byla opravdu hloupost po skřítcích chtít, aby se zbavili něčeho, co je baví a jsou zvyklí to dělat," zatvářila se zahořkle, jako by litovala každého tahu proti skřítkům, který však pokaždé myslela jen dobře. Harry si vzpomněl, jak ještě loni dělala pro skřítky čepičky, které naštěstí všechny - do poslední, posbíral Dooby.
  "No tak toto chce opravdu oslavit!" vykřikl Ron a oči mu vesele mžikali po Jeny. Harry usoudil, že Jeny je opravdu skvělá mluvčí.
  "Co vlastně budeš chtít dělat, až si letos uděláš NKÚ?" zeptal se Jeny, když donesl další máslový ležák, jeho dívka se však ani nezarazila nad touto otázkou.
  "Chtěla jsem dělat nějakou spojovatelku na Ministerstvu," odpověděla přímo. "I když se mi trochu zdá, že je teď celé Ministerstvo nějak mimo, chtěla bych komunikovat s jinými zeměmi a pomáhat lidem informacemi o tom, co se kde děje a tak," vysvětlovala. Harrymu to přišlo jako moc pěkné povolání.
  "Určitě se ti to povede," pokýval rozhodně hlavou.
  "No snad...například...připadá mi, že kdyby měli na Ministerstvu o něco lepší informátory, kteří by nebrali věc na tak lehkou váhu, tak by ti každý hned uvěřil, že se Ty-víš-kdo vrátil," podotkla ještě a Harry cítil, jak mu poklesla nálada. Ať chtěl nebo ne, už zase se musel bavit o Voldemortovi a doufal, že nebude muset převyprávět celý ten příběh, z konce roku ve čtvrtém ročníku, znovu. Cedrik Diggory byl už mrtví a nedalo se to zvrátit stejně, jako se nedala zvrátit smrt Síriuse. Přestože Harry cítil vůči Voldemortovi vztek za zlo, které se díky němu neuvěřitelně rychle rozsévalo téměř na každém místě (dokonce i ve škole, kde někteří žáci - děti smrtijedů; vířili nejrůznější pověry) a chtěl ho co nejdříve objevit, aby to skončil, připadalo mu hloupé řešit něco takového právě tady - a zrovna s Jeny. Nechtěl ji tím zbytečně zatěžovat. Jeny to ale očividně tak moc nevadilo - spíš po očku sledovala Harryho, jestli se netváří nějak rozezleně a nebo naopak sklíčeně. Ten byl opravdu spíš překvapený o Jenyn zájem najednou, protože se o tom nikdy předtím nebavili, rozhodně se to však snažil zakrýt a to očividně přišlo vhod i Hermioně a Ronovi, kteří si chtěli i něco ujasnit z předešlé noci. Harryho teď docela mrzelo, že se jim nesvěřil už dříve, nyní musel i něco málo prozradit Jeny, doufal ale, že si s tím nebude moc lámat hlavu, protože je spousta věcí, kterým nejspíš nebude rozumět. Každopádně Hermiona se začala okamžitě ptát, nejspíš ji bylo jedno, že zatím pokaždé o takovýchto věcech mluvili jen oni tři a nikdo jiný to nesměl vědět. Harryho alespoň potěšilo vědomí, že Jeny tak nějak berou za svoji kamarádku, na kterou se můžou spolehnout.
  "Jistě, jenomže Popletal to úmyslně ututlal, aby neměl problémy s tím, že se něco děje a musel by něco podnikat," podotkl hořce Ron.
  "Jak jsi to myslel s tím Nevillem?" vyprskla Hermiona, jako by jí ani nic jiného nezajímalo a když se k ní přidal Ron a Jeny na něho nechápavě pohlédla, Harry se musel přeci jen dát do vysvětlování.
  "Brumbál mi to řekl, když jsme se hned ten večer na konci školního roku vrátili z Ministerstva," podotkl Harry, ale najednou mu dělalo obrovský problém vyslovit jméno ředitele Bradavic. Nechápal, jak to bylo možné, ale najednou se strašlivě styděl za to všechno, co mu tehdy večer provedl v pracovně a jak se k němu choval.
  "No...mamka říkala, že tě měl nechat si odpočinout, byl jsi v tu chvíli mimo, po tom, co se stalo Síriusovi a tak..." podotkl Ron, když se Harry zarazil, jako by si myslel, že si Harry ani pořádně nemůže vzpomenout. Horší bylo, že si celý rozhovor a spoustu vět Harry až moc dobře pamatoval - nejraději by je byl zapomněl.
  "Sírius Black? to je ten..." začala Jeny.
  "Ne...není to vrah...tedy...nebyl..." vpadla jí rychle do řeči Hermiona, Harryho by dost zklamalo, kdyby právě od Jeny slyšel slovo vrah ve spojení se svým kmotrem.
  "Já...křičel jsem po něm," Harry cítil, jako by mu konečně to napětí, které prostupovalo celým jeho tělem a napínalo mu každičkou část, o něco povolilo, ale zároveň cítil, jak moc se začíná stydět.
  "Po kom?" zeptali se nechápavě Hermiona s Ronem.
  "Po Brumbálovi," prohodil Harry a sledoval napjatě, jak se jeho kamarádi zachovají. Ti se zatvářili, jako by si oddechli. Nejspíš se domnívali, že Harry křičel po Síriusovi a proto měl potom pocit takové viny; Jeny se však tvářila strašlivě vyděšeně. Nejspíš nebyla na takovéto rozhovory zvyklá.
  "Hele...ehm...Harry...s Ronem už budeme muset jít, když tak se uvidíme ještě dnes v té knihovně, jak jsme se domlouvali, jo?" ujistila se Hermiona a pomalu se zvedala. Harry usoudil, že ve skutečnosti tolik nespěchala, podle toho, jak nechápavě se tvářil Ron a proto se ani nesnažil zapírat, že se opravdu nedohodli na dnešním setkání v knihovně.
  "Tak ve čtyři," prohodil Harry, jako by jí to chtěl připomenout a přátelsky na ni mrkl. Ron ještě otevřel pusu, Nejspíš nepochopil, že Hermiona raději odložila celý jejich rozhovor na později, aby tím nemátla Jeny, která se tvářila opravdu dokonale zmatená a mimo, Hermiona do něj však dloubla loktem, takže ze sebe vydal jen jakési zasýpání.
  "Měj se pěkně Jeny...ještě se uvidíme," kývla na ni Hermiona a Ron se jen rozpačitě usmál, než odešli.
  "Máš bezva přátele," pochválila mu Jeny po chvíli a přestože by už podivná tíživá atmosféra měla zmizet, Harry cítil, jak po něm Jeny těká pohledem, jako kdyby čekala nějaké vysvětlení.
  "Ehm...díky..." špitl, "ty také...no...rozhodně ten kluk, co mi málem nabančil mi připadal moc milý," podotkl ještě, zapomněl jeho jméno.
  "No já vím...někdy to opravdu přehání," smála se Jeny. "Harry?" ozvala se po chvíli, když Harry mlčky zamyšleně usrkával ze své sklenice. Podíval se na ni, jako by jej vytrhla ze spánku. "Nechceš mi něco říct nebo tak? Víš...já...nechci se ti jen tak do ničeho plést, ale občas mi připadá, že jsi strašlivě smutný a zklíčený, jako by tě něco opravdu tížilo," podotkla a tvářila se opravdu ustaraně.
  "Jeny...já...nechci tě tím zatěžovat," Harryho její starost opravdu strašlivě dojala a byl naprosto šťastný, jak moc se o něj Jeny očividně obává. O to víc pocítil jakýsi pocit, že právě on je ten, kdo zvládne svoje problémy řešit sám, bez cizí pomoci a bez vědomí své dívky. "V tomto mi nikdo nepomůže...musím to vyřešit sám," vysvětloval, když se zatvářila ještě sklíčeněji.
  "Doufám, že se ti nic nestane," znělo to až prosebně, když Jeny ještě přiložila svoji ruku na Harryho, který se cítil opravdu dobře.
  "Jestli zbavím kouzelnický svět Voldemorta," Jeny vyděšeně vykřikla a prudce sebou trhnula, "je mi jedno, co se pak stane mě...jen ho musím dostat," dořekl bojovně a odhodlaně, ale jeho hlas, jako by ani nebyl jeho. Zněl tak vzdáleně, jako kdyby promluvil odněkud zevnitř té prázdnoty, která v něm ve skutečnosti byla. Podíval se Jeny do tváře. Plakala, ale přesto se snažila usmívat.

  Hned po návratu do Bradavic si Harry domluvil s Jeny schůzku po večeři a vydal se rovnou do knihovny. Dnes, přestože bal navázán rozhovor na spoustu věcí, o kterých doposud Harry s nikým nemluvil, se cítil strašlivě dobře. Měl přeci Jeny, která byla tak jemná a neustále se o něho bála a zajímala a to Harryho strašlivě táhlo vpřed. Jako by i jí hrozilo nějaké nebezpečí.
  Hermiona s Ronem už tam na něj očividně čekali dost dlouho. Ron sem tam poklimbával a Hermiona se doslova topila v obrovských haldách nejrůznějších knížek. Harrymu to připadalo, jako kdyby tentokrát vysbírala z celé knihovny ty opravdu největší a nejtlustší svazky, které tu kdy byly a jak v nich tak listovala, skoro za nimi nebyla vidět. Zatímco Hermiona horlivě prohlížela každou stránku a pečlivě ji prostudovávala, zdálo se, že Ron neustále otupěle civí na jednu a tu samou stránku už pěknou chvíli. Hermiona byla však natolik zabraná do svých studií, že si toho nevšimla stejně tak, jako si ani neuvědomila, že Harry už přišel a posadil se naproti Rona, který očividně ve skutečnosti tvrdě spal, jen tvář měl tak opřenou o dlaně svých rukou, jako by to vypadalo, že si čte.
  "Co hledáš Hermiono?" zeptal se a jeho kamarádka samým vyděšením nadskočila na místě, až se stůl zatřásl a Ron se vzbudil.
  "J-já...nespím!" vyhrkl Ron z prudkého probrání se a Hermiona na něho káravě pohlédla, Harry se však snažil zadržet nával smíchu. Ron měl na obličeji vytlačené jakési mapky, které mu způsobily prsty na jeho rukách, jak se o ně už hodnou chvíli opíral.
  "Hledám něco o tvé minulosti," prohodila ledabyle Hermiona a snažila se přitom Rona naprosto ignorovat.
  "O mé minulosti?" nechápal Harry.
  "No jistě," potvrdila mu. "Chápej Harry, že Brumbál je opravdu veliký kouzelník, i když se teď asi nedostaneme na Ministerstvo, kde by měli mít v archivech vypsány všechny kouzelnické rody, jakkoliv jsou staré, mohli by jsme najít nějaké informace o Albusu Brumbálovi a pokud vím, když se dostal na místo ředitele nebo do starostolce, nějaká zmínka v novinách by tu měla být."
  "Podle toho, jak ho Popletal nesnáší a Denní věštec píše jen to, co řekne Ministerstvo silně pochybuji, že tam najdeš něco pozitivního," poznamenal trochu ospale Ron a Harry beze slova otevřel jakousi tlustou knihu plnou ústřižků z nejrůznějších novin a časopisů.
  "Nezapomeň Rone, že je Brumbál ředitelem mnohem déle, než Popletal ministrem a tak si ho nemuseli dobírat hned od začátku," poznamenala Hermiona, "vždyť víš, že se Popletal snaží z Brumbála udělat blázna teprve od té doby, co se poprvé zmínil o Voldemortovu znovuzrození," Harry se na Hermionu zaraženě podíval. Chtěl zjistit, jestli Jeho jméno vyslovila úmyslně, aby se ujistila, že se opravdu nic nestane, anebo prostě jen zapomněla. Ta se však tvářila, jako by si byla vědoma tím, že (konečně bez problémů) vyslovila Voldemortovo jméno.
  "A takové významné události, jako je nové členství v něčem důležitém, se jen tak nedá přehlédnout," blesklo Harrymu.
  "A už vůbec ne, u tak mocného kouzelníka," poznamenala s lehkým úsměvem Hermiona.
  "Přesto ale znáš Denního věštce," bránil se Harry, "myslíš, že by tam psali nějaký rodokmen, když by se mohli zaměřit na cokoliv jiného?"
  "Ne, Denní věštec je bulvár, tam nic takového obyčejného nenajdeme, ale naštěstí je tu spousta ústřižků z jiných časopisů a novin, které v té době ještě existovaly," dodala Hermiona povzbudivě, "stejně - Denní věštec v té době teprve začínal, takže informace o tom rodokmenu Ministerstvo poskytlo nějakému jinému časopisu..."
  "...který byl v té době také dost významný, protože Ministerstvo by neposkytlo zbytečné informace nějakému plátku," zakončil Ron a otáčel mezi tím žlutýma stránkama staré rozpadající se knihy. Hermiona mu dala za pravdu spokojeným kývnutím a Ron se zasmál. "Tady v této knížce je něco o časopisech a novinách. Našel jsem si tu seznam tiskovin, které vycházeli před padesáti až šedesáti lety a myslím, že tyhle Věštecké listy nebo přímo Informační koule by mohlo být to, co hledáme," vysvětlil tak svůj smích a Hermiona ho samou radostí políbila na tvář. Harry se na svého kamaráda zazubil, když se Ron začal červenat a opatrně se ohlížel, jestli je nikdo neviděl, Hermiona mu mezitím vytrhla z rukou knihu a začala si jí bedlivě prolistovávat.
  "Máš pravdu," řekla, "musíme samozřejmě prostudovat všechny ústřižky, ale na tyto dva časopisy se musíme zaměřit nejvíce," rozhodla. "Ten první byl jeden z nejčtěnějších - nejspíš to byl pozdější Denní věštec; a druhý rozebíral až moc velké podrobnosti, takže - ty, Rone, se podívej na ty Věštecké listy a Harry, ty si prolistuj veškerá čísla Informačních listů - hlavně z období před padesáti až šedesáti lety," zavelela Hermiona a Ron se okamžitě zvednul, aby si šel najít všechny výtisky Věšteckých listů, "já si projdu tady tu knihu," Hermiona při těch slovech hodila na stůl obrovitou knihu, nejspíš tu největší, jakou kdy Harry viděl, "jsou to ústřižky všech časopisů ze všech důležitých událostí." Harry musel uznat, že těch významných událostí musel kouzelnický svět zažít opravdu hodně.
  "A nebylo by prostě lepší, kdyby se Harry zastavil za Brumbálem a zeptal se ho, jak to vlastně je?" ozval se rozmrzele Ron, nejspíš už ho chvilkový zápal do věci zase omrzel. Za nedlouho se vyškrábal z jednoho z regálů a táhl těsně nad zemí obrovskou kopu časopisů a Harry pochopil, proč se najednou tvářil tak rozmrzele. Venku bylo teď opravdu moc pěkně a zatímco ostatní si užívali nadcházejícího pěkného počasí, nejspíše nejteplejšího v těchto chladných dnech, oni tři tu měli tvrdnou po celý zbytek dne a to ještě museli doufat, že něco najdou. Podle kopy výtisků Informační koule, kterých nebylo o nic méně, než Ronove, totiž Harry usoudil, že bude rád, když to všechno stihnou projít do zítřka. Když však pomyslel na to, že by se měl Brumbála jít zeptat sám, raději se do toho pustil. Přestože byl strašně rád ředitele Bradavic zase viděl, raději se držel stranou, nevěděl, co by měl svému prastrýci říct po tom, jak se k němu choval. Ať nad tím však Harry přemýšlel jakkoliv, když letmo listoval jedním časopisem za druhým a hledal dle nadpisů něco zajímavého, pořád ještě se mu zdálo divné, že by ho mohlo potkat takové štěstí, že by mohl být jakkoliv spříznění s tak velikým a úžasným kouzelníkem, jako je Albus Brumbál. Pořád tomu tak nějak nemohl věřit a zdálo se mu, jako by to byl nějaký sen.
  "Hele - rodokmen!" vykřikl Ron a Harry s Hermionou k němu okamžitě přiskočili, "Nikolase Flamela," podotkl zklamaně.
  "Ano...to bylo v tom roce, kdy vymyslel Kámen mudrců, už se blížíme," podotkla vzrušeně Hermiona a ukázala do knihy, kterou listovala, ve které bylo několik novinových ústřižků s fotkami s usmívajícím se postarším kouzelníkem, podle nadpisu to byl Nikolas Flamel. Harry cítil, jak jím projel zvláštní pocit, jako by hledal něco, co ani ve skutečnosti hledat nechtěl. Snad se bál, že by se tím něco až moc významně změnilo a ne zrovna k lepšímu. Rozhodně tu byl důvod, proč o probuzeneckém vztahu mezi jím a Brumbálem nevěděl. Opatrně otočil další stránku na které bylo něco o přistavování pater pro Ministerstvo kouzel a ještě opatrněji otočil stránku o navazování vztahů se zahraničím. Harrymu připadalo, jako by v tomto časopise a ve veškerých přiložených ústřižcích vyděl plynout ten čas a jako by každá stránka významné události znamenala další léta plná změn. Dozvěděl se spoustu zajímavých věcí o změnách pravidel ve famfrpálu a dalších zajímavostech a jak prohlížel další a další číslo časopisu, uvědomoval si čím dál tím více, kolika změnami musel už kouzelnický svět projít a jak se rozvíjel - bylo to zajímavé uvažování.
  Najednou se Harry zarazil na jakési dvojstránce s obrovitým nadpisem Kdo nás ohrožoval? (zanedlouho zjistil, že je tomuto tématu je věnována polovina všech stránek časopisu. Hned na první stránce byl vypsán dlouhý seznam nejrůznějších jmen a velká většina jich byla v závorkách vedle jména, kterého si nejspíš daní kouzelníci zvolili jako své nové jméno nebo přezdívku. Některá byla dokonce dvojitě podtržená, nejspíš podle nebezpečnosti a zásahu, kterým se zapsali do dějin, k Harryho uklidnění jich však bylo opravdu jen po skromnu, asi tři nebo čtyři. Přesto to však na Harryho přeneslo zvláštní pocit a najednou přemýšlel nad tím, jak moc nebezpečný by byl podle tohoto plátku Voldemort a kolikrát by byl podtržený. Na dalších stránkách byly rozepsány nějaké informace - drobnosti o životě a hlavně vraždy a nesváry, které zlý černokněžníci vykonali.
  "Harry," špitla Hermiona a sledovala při tom nějaký ústřižek. Harrymu při tom spadl žaludek až někam do břicha. "Albus Brumbál si konečně mimo svůj ředitelský titul vysloužil i členství u Velkého Starostolce," přečetla nadpis, "bylo to v listopadu, takže se podívejte do listopadového čísla," poručila a Ron s Harrym okamžitě hrábli k dalšímu časopisu, který jim ležel už před nosem a oba začali horlivě listovat.
  Harry ani nemusel listovat moc dlouho. Hned na druhé stránce se zarazil na obrovském rozkresleném obrázku nějakého kouzelnického rodu, který byl přes celou jednu stránku a hned na té vedlejší byl tučně tištěn nadpis Velký kouzelník konečně ukazuje, co umí. Harry se ještě neodvažoval bloudit pohledem k rozkreslenému rodokmenu a raději si ještě přečetl pár úvodních řádků na vedlejší stránce.


  Albus Brumbál, který se už několikrát podílel na velice významných akcích, které měli ukončit pád posledního nebezpečného kouzelníka Marcia Bletha, známého pod jménem Gribhot; se konečně stal členem Starostolce. Stalo se to po hlasování ostatních členů Starostolce, kteří hlasují každý rok pro nějakého nového kandidáta. Za posledních osm let se však stalo, že se nenašel nikdo vhodný tohoto členství. Konečně se to povedlo až Brumbálovi, který, jak jsme se dozvěděli, dostal plný počet hlasů. Je to úžasné, že ještě tak mladý kouzelník, se může zařadit do tak významného společenství. Je to vlastně první kouzelník v historii, který dostal plný počet hlasů a zároveň se mu podařilo dostat se do Starostolce v tak mladém věku, kdy vlastně teprve začíná svojí kariéru.
  A co na to říká Radius Nosnička, nejvyšší divotvorce Starostolce?
  "Albus je opravdu veliký a úžasný kouzelník, proto jsme dokonce podnikli některá opatření a změny, které měli dovolit tomuto mladému kouzelníku dostat se mezi nás, protože, jak jistě víte, do Starostolce se může dostat kouzelník starší alespoň 60 ti let a tento úžasný člověk je téměř o dvacet let mladší," vysvětloval Nosnička nadšeně a očividně toho nelitoval.
  "Už když jsme podnikali několik přísně tajných projektů a akcí, všichni se opravdu obávali, že Gribhot při své obraně někomu vezme život, jediný Albus, jako by viděl do budoucnosti, byl v klidu a byl to právě on, který nebezpečného Gribhota, jehož se bála kouzelnická společnost po celých dlouhých 10 let, vyřídil, jako by to byl žák prvního stupně. Tento člověk je opravdu mocným a velice chytrým kouzelníkem," vykresloval svého přítele ještě lépe bystrozor Liz Simorie.
  Na to, jak si povede Albus Brumbál, vás budeme mile rádi informovat dále, protože jak jsme se dozvěděli, tento muž ještě mnohokrát zahýbe s kouzelnickým světem svým uměním a nadáním. Nyní ale prý chce odejít na školu v Bradavicích, když prý zatím kouzelnickému světu nehrozí nebezpečí - tak uvidíme.


  "Byl bystrozorem?" vyhrkl Ron nadšeně, "no tak to je něco, já si myslel, že byl učitelem hned od začátku." Harry z toho byl trochu mimo. Marně si snažil vybavit Brumbála jako bystrozora, jak někde nahání nějakého zlého černokněžníka.
  "Vezmi si Moodyho, ten také přišel učit obranu proti černé magii a byl to bystrozor," podotkl Harry.
  "Tady jde alespoň vidět, jaký respekt k němu měli už když začínal a nebyl ještě ani ředitelem," Hermionin hlas zněl povzbudivě.
  "Jistě...k někomu třeba mají respekt, protože si o něm myslí, že je to blázen," prohodil skepticky Harry, ale než mu cokoliv Hermiona stihla říct, přitáhnul si k sobě s odhodláním o něco blíže druhou stránku s rodokmenem. Opravdu byl dost rozvětvený a starý, ale žádná jména Harry neznal, ani mu nebyla povědomá.
  "Hele," ukázal Ron až skoro dolů ke konci, kde byla spojena dvě jména Percival Brumbál a Aurea Smaragdová dvojitou čarou. Od ní se potom rozdělili tři menší čáry. U prostřední bylo napsáno jméno Albus Brumbál, od něhož už nevedla žádná značka, stejně jako u čáry vedoucí napravo, kde bylo vypsáno jméno Aberforth Brumbál; zato poslední jméno úplně nalevo bylo ženské - Harrieta Brumbálová. Harry se zarazil, jako by se nemohl nadechnout, když pod dvojitou čarou, kterou bylo toto jméno spojeno s Nikolasem Potterem, objevil nápis James Potter.
  "No tak to je něco," jásal přímo nadšeně Ron a neustále prstem přejížděl ono spojení od Jamese Pottera po Abuse Brumbála, jako by se chtěl ujistit, že tam opravdu je. "Tak to je něco," opakoval znovu.
  Přestože to Harry konečně viděl přímo před sebou, stejně si připadal, jako by to ani nebylo možné. Cítil se tak otupěle. Musel se vidět se svým prastrýcem.

^nahoru^