Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá čtvrtá

Nejlepší v nejhorším

  "To sis pěkně zavařil, Harry," poznamenal Neville, když šli po obědě na hodinu lektvarů. Jako by nestačilo, že ho dnes vyprovokoval Střevlík a nejméně polovina školy se na něho dívala, jako by byl strašlivě šťastný, že má na každém kroku někoho, kdo ho hlídá; ještě hned na to má hodinu s tím nejhorším učitelem na bradavické škole a ještě k tomu, jako vždy, se zmijozelem, což znamenalo ponižující poznámky celou hodinu a strhnutí bodů Snapem za Harryho obranu.
  "Náhodou si myslím," přidala se do hovoru Levandule, ale nejprve se ohlédla, jak daleko je Střevlík (ten šel jen několik kroků za Harrym, přesto však očividně neposlouchal a ještě stále byl v obličeji rudý vztekem), "že jsi udělal moc dobře, alespoň každý ví, že sis to nevymyslel ty," dodala ještě. "Třeba Miranda z Mrzimoru mi říkala, že ti věří, že jsi žádného ochránce nechtěl, a taky skoro nikdo nevěří tomu, co se o tobě píše," zakončila prostě, jako by se tím všechno vyřešilo, ale Harry, jako by konec věty už ani neslyšel.
  "Z Mrzimoru?" zeptal se, jako by špatně slyšel, "a...co ti ještě říkala?" vyptával se, když mu Levandule přikývla, tentokrát se však zatvářila nechápavě.
  "No, že to co se o tobě sem tam píše v..." chtěla zopakovat svoji větu, ale tohle Harry nechtěl vědět.
  "Já myslím, jako, jestli se tam nešíří ještě něco jiného," snažil se to Levanduli vysvětlit, ta ale naprosto netušila, co jí chce Harry naznačit.
  "Harry chce nejspíš vědět, co dělá Jeny, není to tak?" ušklíbl se Dean a tajemně mrkl na Levanduli, která se usmála a očividně už byla zase v obraze. Harry se prudce otočil, protože Deanova slova zazněla temnou kamennou chodbou dost hlasitě a to poslední, po čem toužil bylo, aby měla kvůli němu Jeny nějaké problémy kvůli nejapným poznámkám a úšklebkům zmijozelských, kteří tu s nimi byli. Zjistil okamžitě, že se Střevlík probral a snažil se teď přiblížit co nejblíže k Harrymu, aby pochytil co nejvíce.
  "Asi jsme ho zkritizovali málo," utrousil vztekle Ron a zlostně si ho prohlížel. Nejdříve otevřel pusu, ale pak jen na prázdno zalapal a už nic neřekl a díval se zpátky před sebe. Harry si nebyl zcela jistý, zda si Ron rozmyslel svoji narážku, kterou měl na Střevlíka stoprocentně připravenou (a bylo dost nemyslitelné, že by ji nepoužil), ale pak si uvědomil, že ho zarazila Hermiona, která jej jemně chytila za ruku. Když se Ron na Harryho znovu podíval, Harry se na něho jen zazubil. Ron byl v obličeji totiž naprosto dokonale rudý, jak ho už dlouho neviděl, tvářil se však spokojeně a tak se Harry cítil alespoň na okamžik docela spokojeně, než zase vstoupili do tmavého kamenného sklepa, kde tentokrát Snape už seděl za svým stolem.
  "Posaďte se," rozkázal Snape a přestože ještě ani nezvonilo na hodinu, všichni se rázem uklidnili, přestali řečnit a každý si sedl na své místo. Střevlík si samozřejmě sedl jen kousíček od Harryho a přestože měl židli napevno natočenou ke katedře (vypadalo to, že byla z nějakého určitého důvodu připevněna k podlaze upevňovacím kouzlem) a na Harryho tedy neviděl přesně tak, jak by chtěl, Harry si všiml, že jej sem tam po očku sleduje.
  "Vy jste kdo?" vyštěkl na Střevlíka jedovatě Snape.
  "Jsem tu, abych dohlížel na bezpečí Harryho Pottera," zaskřehotal Střevlík mdle, nejspíš na něj zapůsobil Snapeův kamenný a přísný obličej. A je to tady, pomyslil si Harry, teď se do mě pustí. Většina zmijozelských se začala posměšně chichotat a nejeden z nich pronesl na Harryho účet provokativní poznámku, jakože: "Á, tak pan Potter už má i svoji ochranku". Harry letmo pohlédl na Malfoye, který něco rychle čmáral brkem na pergamen, jako by tu myšlenkami ani nebyl a snažil se zapsat nějaký svůj nápad.
  "Hm... zajímavé," zabrblal Snape a ostře pohlédl na Harryho. Ten se snažil zatvářit co nejodolněji - což nebylo tak těžké. Bylo mu to jedno - už si zvykl na Snapeovy poznámky na jeho účet, ale pokaždé si představil svého učitele lektvarů, jak ho odřezává od sedla splašeného Pergota a jak padá na sem a s jakýmsi zadostiučiněním byl spokojený.
  "Vy jste si ale právě sedl na moji zkušební židli, ze které se už nedostanete," oznámil Střevlíkovi jedovatě a odrhl pronikavý pohled od Harryho k zmatenému mladému ochránci. Ten na něj chvíli civěl, jako by čekal, až mu profesor lektvarů řekne ještě něco, nejspíš, že to byl jen žert, ale asi po minutce mu to očividně došlo a začal sebou cloumat - marně; byl na ní jako přilepený. Celou učebnou zaduněla obrovská vlna smíchu, která mohla znít až hrozivě v kamenných zdech, které dokázaly změnit nejrůznější zvuky k nepoznání. Snape výjimečně tento výbuch smíchu nezastavil a Harrymu se zdálo, jako by se také usmál, když se ke třídě i Střevlíkovi točil zády. Tentokrát však ne tak zlomyslně a jedovatě, jako obvykle, ale v jeho pohledu bylo něco... lidštějšího. Snad poprvé na něho Harry pohlédl jako na obyčejného kouzelníka a učitele, který mohl být kdysi klukem a studentem na této škole. To byl ale chvilkový okamžik, jinak si jej neustále vybavoval spíš na straně zla, jako černokněžníka a smrtijeda, přestože jím už nebyl. Vypadalo to, že Snape má dnes neobyčejně dobrou náladu, Harryho zajímalo, čím to je, ale rozhodně ho neskonale potěšilo, že alespoň profesor lektvarů mu dá dnes výjimečně pokoj, přestože právě dnes by se mohl dosyta vysmát svému nejméně oblíbenému žáku.
  "Tak... tak mě z toho dostaňte!" vykřikl rozčíleně Střevlík a neustále se točil kolem dokola, vzhledem k tomu, jak byla židle veliká, už na první pohled nebylo lehké se jen tak zvednout i s ní. Střevlík proto nacvičoval v učebně takové siluety, když se snažil pootočit tak, aby dohlédl na neustále se pohybujícího Snapea, jestli už dělá něco pro jeho záchranu, že se třída prostě nemohla uklidnit. Ron prskal smíchy a sotva se udržel na svojí židli, stejně jako ostatní.
  Snape sebou nepříjemně trhnul - Harry, stejně jako celý zbytek třídy, věděli, že tento učitel rozhodně nesnesl takové zacházení. V očích mu zlostně zajiskřilo a smích jako na povel utichl.
  "Jste ochránce pana Pottera, tak by jste měl zvládnout v první řadě ochránit sebe sama, nemyslíte?" zmrazil jej pohledem a Harry si nebyl jistý, zda slyší dobře. "Což se vám ani moc nedaří, není-li pravda," ušklíbl se a posadil se na své místo, aby konečně začal hodinu. Střevlíka už očividně nebral na vědomí a ani ten se zatím očividně neodvažoval cokoli říci.
  Během hodiny všichni raději dávali pozor a poslouchali celý Snapeův výklad. Sem tam se někdo podíval na Střevlíka, který už naprosto vzdal snahu odlepit se od židle, a musel se zasmát jeho zklíčenému a vyčerpanému obličeji, ale jinak se nikdo neodvažoval bavit se se svým sousedem - každý se příliš bál, aby nedopadl podobně, jako právě Střevlík, kterého Snape po očku sledoval. Harryho zajímalo, jak dlouho by ho Snape mohl držet v tomto zajetí a popravdě by jej strašlivě potěšilo, kdyby byl učitel lektvarů nadobro nechal k židli přirůst, což se ale k velkému zklamání nejen Harryho, Rona a Hermiony, ale také mnohých dalších; nestalo. Pořád ještě měl Harry trochu volna, když po dvou hodinách lektvarů, které byly tak dobré a pohodové, jak ostatně ani nepamatoval, zjistil, že Střevlík je ještě stále vězněn. Toho využila Hermiona.
  "Harry, teď hned musíme jít do Chroptící chýše," šeptla mu do ucha, jako by jeho ochranka byla už za ním přestože po cestě do nebelvírské věže nepotkali živou duši. "Dnes ti s Ronem pomůžeme setkat se..." zarazila se a Harry na ni nechápavě pohlédl, "...se Siriusem," špitla ještě a Harrymu se div nezapletly nohy.
  "C-co mám udělat?" vyhrkl prudce a cítil, jak mu srdce poskočilo až kamsi do krku, prsty na rukách mu najednou tak zmrtvěly, že jimi mohl sotva hýbat, neměl v nich skoro žádný cit. "M-mám si vzít plášť?" zeptal se, jako by naprosto netušil, co všechno jim při nedovolené vycházce ze školy může hrozit a tak mu všechny otázky musela zodpovědět Hermiona.
  "Myslím, že ho brát nebudeme, už kdyby nás chytili," přemýšlela polohlasně Hermiona a tázavě pohlédla na Rona, jako by to měl rozhodnout. Ten jen mlčky souhlasně přikývl. Jakmile vběhli do pokoje, Harry okamžitě nešetrně odhodil tašku s učebnicemi, ze které vypadla krabička s inkoustem a ten se rozlil po podlaze. Harry, následován Ronem, si toho v rychlosti ani nevšímal a bleskurychle se zase hnal dolů, do společenské místnosti, kde měla čekat Hermiona. Připadalo mu to jako věčnost, než jeho kamarádka konečně sešla ze schodů z dívčích ložnic.
  Pokýváním hlavy se vydali rázně vpřed. Harry si až skoro u východu z hradu uvědomil, že celou cestu dolů téměř běžel a jeho kamarádi mu sotva stačili. Neustále totiž přemýšlel, jestli to všechno není jen sen, jestli to není jen takové přání, které se stejně nesplní. Hermiona se zastavila těsně u dveří a letmo se rozhlédla, zda je nikdo nepozoruje. Poté otevřela dveře a Ron rychle proklouzl ven, za ním Hermiona, Harry se však nestihl ani otočit čelem k velikým starým dveřím, když pocítil dutou bolest v zátylku a těžce dopadl na zem. Slyšel jen Hermionu a Rona, jak vykřikli a zanedlouho, když se jim podařilo převrátit jej na záda, uviděl nad sebou Hermionu, která starostlivě kmitala pohledem z Harryho někam směrem ke schodišti. Harry mohl sotva pohnout hlavou, která mu třeštila jako o závod, nemohl se však ani hýbat, jako by byl k podlaze přimrzl. Snažil se však naleznout někde v okolí Rona, který tu očividně nebyl, ale Harry měl dojem, jako by jej slyšel.
  "Zůstaň ležet, Harry," vybídla ho co nejklidnějším hlasem Hermiona, byla však očividně rozrušená a v tónu jejího hlasu zazněl jakýsi strach a jisté zděšení, když se několikrát úzkostlivě rozhlédla kolem sebe, "tohle kouzlo za chviličku pomine, jen tě má na okamžik znehybnět," vysvětlovala Harrymu, bylo však jasné, že tu bylo ještě něco jiného, co jí vyvedlo z míry. Když měl být Harry za okamžik v pořádku, někdo tu ještě byl - někdo, komu hrozilo nebezpečí.
  Harry se snažil zeptat, kde je Ron a kdo jej zasáhl znehybňovacím kouzlem, nebyl však schopen ze sebe vyloudit jediného slova. Několikrát se marně snažil zvednout.
  "Pak tě zabiji dřív, než Pottera!!!" zaduněl najednou hrozivý hlas v Harryho uších a jako by se dostal až do jeho srdce a každičké slovo, které pronesl, jej jedovatě bodalo. Harry si uvědomil, že tento hlas nadmíru dobře zná a bylo mu jasné, co se za těchto okolností může opravdu stát. Pokusil se ze všech sil zatnout všechny svaly. Hermiona už u něj ani nedřepěla a tak mu nemohla zabránit. Při Malfoyových slovech se totiž s křikem připojila k Ronovi. Harry se zhluboka nadechl a prudce se posadil. V kostech mu bolestně zapraskalo, jako by byly zamrzlé a on je tímto prudkým pohybem zpřelámal.
  Před očima se mu ještě malou chvíli mlžilo, zanedlouho se mu však zrak nadobro zpravil a Harry se s velkým úsilím postavil na nohy. Cítil se, jako by na nich stál poprvé, ale jakmile udělal několik kolísavých kroků vpřed, cit do nohou se mu opět vrátil.
  "Nechej moje přátele na pokoji," zavrčel co nejpřísněji Harry a okamžitě se chopil hůlky.
  "Harry, raději si s ním nezačínej," vložila se mezi ně ještě Hermiona, "měl bys problémy."
  "Jistě, Pottýrku, že bys měl," uchechtl se jaksi nelidsky Draco. "Já letos nejsem ani primus, a to jen kvůli TOBĚ, takže by sis na mě neměl dovolovat," zašklebil se tak ironicky, až se Harrymu samým vztekem začaly klepat prsty na rukách.
  "Tohle je mezi námi, Hermiono," odstrčil svoji kamarádku, "nikdo nebude mým přátelům vyhrožovat smrtí, NIKDO!!!" vzkřikl varovně Harry a byl si jistý, že v jiném okamžiku by tato výhrůžka na Malfoye jistě zabrala, tentokrát tu však bylo něco jinak. Z Draca vyzařovalo cosi jiného, než obvykle - jeho zbabělost byla ten tam. Potěšeně postoupil o několik schodů vpřed a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.
  "Chceš zabít tady na místě, nebo půjdeme ven?" zeptal se, jako by to chtěl už skoncovat a celá tahle situace je jen na obtíž. Mluvil tak chladně, až by byl Harry znejistěl, nebýt naprostého rozčílení, které mu Draco způsobil svými výhrůžkami.
  "Dělej si, co chceš," zavrčel na něho rozzuřeně Harry.
  "Ty děláš, jako bych si to všechno vymyslel já, Pottere," vyštěkl po něm vztekle Malfoy a Harry mu tentokrát opravdu nerozuměl.
  "O čem to mluvíš? A kdo jiný mě vyzval k souboji pro nic za nic?" nechápal, Dracovi však očividně docházela trpělivost.
  "TYS ZABIL MÉHO OTCE!!!" v obličeji byl naprosto rudý a vypadalo to, že ruce zaťal v pěst tak silně, až mu nejen zbělel, ale i jeho hůlce, kterou stále dřímal v pravé ruce, hrozilo naprosté rozdrcení. Harry si připadal, jako by ho někdo polil horkou vodou. Nebyl si jistý, zda dobře slyšel, přestože Malfoyův hlas musel být slyšet nejméně v dalších třech patrech nad nimi. Nejprve si Harry řekl, že má jeho nepřítel nějaké halucinace a jen si to všechno vymyslel, když však zadrhl pohledem o své přátele zjistil, že Hermiona i Ron se dívají do země a vůbec se snaží všelijak vyhnout Harryho pohledu. To byla další "událost", kterou se Harry pokud možno neměl dozvědět. Cítil, jak mu žaludek nepříjemně poskočil, ale najednou jej cítil někde ve špičkách nohou, jinak si připadal zvláštně prázdný, jako by to ani nebyl on. Jako by tu místo něj stál někdo jiný. Jak moc si přál, aby to tak bylo.
  "J-jak jsi to myslel?" vykoktal ze sebe nakonec s obrovskou námahou, ale ani svůj hlas nepoznával, byl mu naprosto cizí. Cítil, jak mu po čele ztéká pot. Nebylo možné, aby zabil Luciuse Malfoye, to Harry dobře věděl, ale měl takový dojem, že se přeci mohlo něco takového stát a Draco za to teď vinil právě Harryho. Jak je ale možné, že to nebylo napsáno v Denním věštci? Rozhodně takovou zprávu nemohl nikdo přeci Harrymu zatajit a rozhodně by se o tom měl dozvědět. Ten se snažil vymámit z Draca nějaké vysvětlení, ale nebyl sto něco říct, cokoliv srozumitelného a týkajícího se daného tématu, jako by najednou zapomněl i na svoje jméno, naprosto ztratil řeč.
  "Pan Potter už si ani nevzpomíná," začal se smát Malfoy, v jeho hlase zněla čirá nenávist a jistá hořkost, když Harryho sežehl pohledem, "pan Potter už toho udělal pro všechny kouzelníky tolik, že už si ani nepamatuje," tentokrát se rozešel prudce k Harrymu a namířil na něj hůlkou. Harry naštěstí nebyl natolik omámený, aby nezaujal také bojové postavení.
  "Jistě," ušklíbl se hořce Draco," mě se ale takhle nezbavíš, jako mého otce, já se budu bránit," podotkl, jako by jej Harry přemlouval k něčemu jinému.
  "Mohl bys mi alespoň říct, co se stalo s tvým otcem?" vyhrkl Harry netrpělivě. "Asi to nevíš, ale spousta lidí mě tu obchází, takže ani nevím, co se děje," koutkem oka pohlédl co nejostřeji na oba své přátele. Hermiona byla v obličeji naprosto bledá a Ron, s nachystanou hůlkou, kulil vyděšeně očima z Harryho na Draca.
  "Za to můžeš ty!" vkřikl Malfoy, jako by se právě probral z nějakého transu. "Ty jsi ho označil za smrtijeda... ty... a kvůli tobě..." nemusel dokončit větu, nejenže propukl v pláč, jaký u něho Harry ještě v životě neviděl, Harrymu bylo jasné, co měl na jazyku. Draco zoufale plakal, přesto ale nespustil vlhké oči ze svého nepřítele. Tomu bylo Malfoye líto. Moc dobře věděl, jaké to je, ztratit rodiče a prostě se cítil mizerně. Co měl však dělat? Kdyby se Lucius Malfoy nedal ke smrtijedům, nic takového se nemuselo přeci stát. Byl nebezpečný a přesto Harry zapochyboval - ne však na dlouho.
  "Ale já to všechno napravím!" vzkřikl rozzuřeně Draco. "Je mi jedno, jestli tě chce Pán zla, Pottere, já budu ten, kdo si to s tebou vyřídí a ani Brumbál tě neochrání. Nikdo za tebe nepoloží život, jako ten uprchlý vrah z Azkabanu..."
  "TO NEBYLA MOJE VINA!" Harry cítil, jak se mu do konečků prstů vlévá vztek, přesto však svůj hlas nepoznával. "Sírius nezemřel kvůli mně, byla to nehoda," bránil se Harry, ale měl jakýsi dojem, jako by se ho ten cizí hlas, který jako by ani nevycházel z jeho úst, teprve snažil přesvědčit. Toto Harryho opravdu tížilo a nyní to Malfoy použil proti němu. Tomu se zablýskalo vítězoslavně v očích, když viděl, jak se mu podařilo Harryho vyvést z míry. Rukávem si otřel vlhký obličej a seskočil z posledního schodu.
  "Je čas dokázat všem, že nejsi tak silný, jak si každý myslí, Pottere," pronesl Draco pohrdavě s opravdovou nenávistí, "jsi obyčejný kouzelník bez zvláštních schopností," ulevil si a Harrymu připadal už zase, jako starý známý Draco, když se na něj zašklebil.
  Malfoy na Harryho namířil hůlku a pečlivě zamířil, v tom okamžiku byl Harry naprosto připravený a jen očekával na útok. Nechtěl si nic začínat, ale byl pevně rozhodnutý se bránit, když se na něj Malfoy opravdu rozhodne zaútočit.
  "Harry, zkus si ho nevšímat, za to ti nestojí," pustila se mezi ně Hermiona.
  "A nevíš asi tak, jak?" podíval se na ni nevěřícně Ron. "Nejspíš sis toho nevšimla Hermiono, ale Malfoy na Harryho míří hůlkou," poznamenal ještě.
  "Toho jsem si všimla," dodala Hermiona dotčeně, "jenomže by Harry mohl mít problémy, když je primus a připletl by se do souboje, nebylo by to pro jeho dobro."     "Já nebudu ten, kdo ten souboj začne," ujistil ji Harry a pevně sledoval Draca, který se doposud ani nehýbal.
  "Tak já zaběhnu pro Brumbála," dodala Hermiona a zvedla se.
  "To je zbytečné, ten starý blázen tu není, aby tě ochránil," uchechtl se spokojeně Draco a oči mu plály spokojeností.
  "Brumbál není žádný blázen!" vkřikl Harry zlobně a z konce hůlky mu výhružně vytryskl krvavý plamen, Draco zpozorněl. Možná, že mu jde o to, aby mě vyprovokoval a chce, abych si začal první, ale Hermiona má pravdu, to rozhodně nesmím, přemítal si v hlavě Harry. Každopádně byl tak nějak rád, že tu ředitel není, sice by to celé mohl vyřešit, ale Harry nechtěl, aby zase musel řešit kvůli němu nějaké problémy. Toto si chtěl s Malfoyem vyříkat sám, jestli k tomu mělo dojít.
  "Dobře, jdu pro McGonagallovou," rozhodla se tedy Hermiona a spěšně se rozeběhla ke dveřím vedoucím k profesorčinu kabinetu.
  "Ty nikam nepůjdeš, Grangerová," utrousil pobaveně Malfoy aniž by se pohledem odtrhl od Harryho pohledu. Jakmile tuto poznámku pronesl, do vstupní haly se nahrnuli jeho dvě gorily - Crabbe a Goyle v zástupu za Parkinsnovou.
  "Myslela jsem, že ty budeš chytřejší," pronesla chladně Hermiona k Pansy Parkinsonová a pohledem ji sklouzla k jejímu primusskému odznaku. "Ale když o něj chceš přijít," pokrčila rameny, jako by už vzdala jakýkoliv rozhovor s nimi.
  "Drž hubu, Grangerová," vyštěkla po ní jedovatě Pansy a po Malfoyovu vzoru vytáhla také svoji hůlku, namířila ji však na Hermionu. Crabbe s Goylem zase namířili na Rona, který jen těžce polknul.
  "Nech mé přátele na pokoji," varoval Draca Harry.
  "To se týká i jich, Pottere, "aby viděli, jak tě zničím," začal se smát.
  "Nechej mi tu ty dvě opice a běž pro někoho Rone," rozkázala mu Hermiona.
  "Ale Hermiono..." otočili se k ní Harry s Ronem zároveň.
  "Nechte toho a dělejte, ty dva hlupáky snad s Harrym zvládneme," přesvědčovala je Hermiona.
  "Vychutnám si tě," zavrčel ještě Malfoy a než se Harry stihl vůbec otočit svému protivníkovi zpátky čelem, zaduněl vstupní síní první výkřik: "IMPEDIMENTA!" Harry najednou odletěl až skoro ke dveřím, vedoucím ven z hradu a udělat dva vruty, než dopadl omámený na zem. Naštěstí na tom nebyl tak špatně, aby se hned zase nepostavil na nohy. Naprosto připraven Malfoyovi vrátit úder vyběhl vpřed. Přes svůj obrovitý vztek sotva viděl, slyšel jen Ronove a Hermioniny výkřiky kleteb - už to začalo.
  "Expelliarmus!" vykřikl Harry a Dracova hůlka odletěla kamsi pryč. Jeho sok se nyní díval napolo vyděšeně, než však zvolal: "Accio hůlka," a ta se mu vrátila také okamžitě zpět do ruky. Najednou se Malfoy usmál oním sebejistým pohledem.
  "Crucio!" přestože nevykřikl příliš hlasitě, jako by najednou všichni umlkli, když zaslechli toto kouzlo, které se nepomíjí zrovna tady, v Bradavickém hradu. Harry znovu pocítil onu bolest a zklíčen upadl na kolena. Slyšel ještě Malfoyův nad míru spokojený smích a Ronove a Hermioniny výkřiky, to už se jim nejspíše podařilo odzbrojit Pansy, Crabba a Goyla. Harry slyšel, jak Hermiona něco křičí a vybíhá po schodišti pro McGonagallovou a v ten moment se v něm cosi vzedmulo. Byla to veškerá nenávist a pocity křivdy, které kdy Harry pocítil a najednou jako by si to potřeboval na Malfoyovi vybít. Cítil, jak bolest polevuje, ale rozhodně to nebylo díky Dracovi, ten se totiž stále ještě pevně soustředil na to, aby Harrymu způsoboval co největší bolest. Harry nechápal, jak bylo možné, že byl proti tomuto kouzlu najednou o něco více odolnější, okamžitě toho však využil, protože nebyl čas nad tím přemýšlet. Rozhodně si nepřál, aby jej kdokoliv jiný, ať z učitelů, nebo z žáků, které rozhodně musel vytáhnout z postelí řev soubojů, který se musel odrážel od stěn po celém hradě, viděl klečet v křečích před Dracem Malfoyem. Harry se prudce postavil na nohy a hned nato pocítil, jak mu prudká pichlavá bolest projela každičkým údem, každou částí jeho těla, jako by jej při tomto kouzle drželi nějaké vnitřní provazy a on je tímto prudkým pohybem zpřetrhal. Harry se snažil nabrat dech, který se mu najednou nedostával. Všemožně zakláněl hlavu a sledoval strop, jako by právě odtud měl přijít někdo, kdo mu pomůže se znovu nadechnout.
  Harry se ještě několikrát praštil silně do prsou, aby nabral onen milovaný vzduch. Cítil, jak začíná v obličeji rudnout a opět padl na kolena. Netušil, co má udělat. Začínal myslet na Brumbála a na Hermionu s Ronem a neustále se nemohl nadechnout. Sklopil hlavu k zemi, čelem se opřel o studenou kamennou podlahu a převážil se více na hlavu, aby potlačil bolest v hlavě a jizvě, která se neustále zvětšovala, zatímco jeho plíce, které ještě před několika vteřinami byly, jako by se chystaly prasknout, konečně povolili a Harry se zhluboka nadechl. Ještě párkrát se pokusil pořádně vdechnout o něco chladnější vzduch, ale už znovu připraven dokončit to, vstal a pohlédl upřeně a nenávistně na zaraženého a nanejvýš překvapeného Malfoye, který se očividně chystal něco říct, Harry jej však nenechal a zaútočil.
  "Revertis fartis!" překřičel Harry hlasy svých nepřátel, kteří cosi nesrozumitelného volali a Malfoy s křikem přeletěl velkým obloukem své kamarády a zastavil se až o zeď a když dopadl na zem, něco nepříjemně zapraskalo, podle Harryho domnění to byla Malfoyova ruka, ve které stále ještě držel křečovitě hůlku. Jakmile však dopadl na zem, na rozdíl od Harryho, zůstal ležet a nejevil nejmenší známky života. To zděsilo jak Pansy, tak i jeho dvě gorily a ti se hned obrátili a pelášili pryč. Harry je nechal, cítil jak na něj Ron upřeně a zmateně zírá, ale teď přemýšlel nad něčím jiným. Jak si mohl Malfoy dovolit použít kletbu, která se nepromíjí? Hrozí mu teď rozhodně vyloučení ze školy - přinejlepším podmínka, a to neodvratně. Harry nemohl uvěřit tomu, že Draco dokázal zajít až tak daleko, aby se nechal tak hloupě vyloučit ze školy právě kvůli němu. Druhá věc, která mu vrtala hlavou, bylo, jak se mu podařilo vzepřít kletbě Crucio, ale nakonec přeci jen usoudil, že Malfoy není tak veliký kouzelník, aby se mu nedalo vzdorovat. Rozhodně Voldemortovi by se tak snadno neubránil.
  Najednou se však stalo ještě něco jiného. V jizvě ho, snad poprvé v životě, zastudilo. Jako by jí projel jakýsi chlad. Harry si připadal neuvěřitelně silný. Už když Malfoy letěl vzduchem rychlostí šípu, připadalo mu, jako by měl dvakrát tak větší sílu, jako obyčejně. Nechápal, čím by to mohlo být, že si nyní připadal strašlivě dobře, musel se však věnovat Hermioně, která se vrátila zpátky v doprovodu McGonagallové a Snapea.
  "C-co se tu proboha stalo?" vyhrkla McGonagallové a jako kočka přiskočila k Malfoyovi, očividně chtěla zjistit, zda dýchá. To Harryho zamrzelo - jakoby se domnívala, že by ze vzteku dokázal Draca zabít. Začal tedy přemýšlet, jestli jí vůbec odpoví a snažil se nejdříve si svoji odpověď pořádně rozmyslet, než by řekl něco, co by si jeho třídní učitelka mohla špatně vyložit. Hermiona už ale měla očividně odpověď dávno nachystanou a naštěstí mohla říct s klidným svědomím pravdu, aniž by jí někdo podezříval, přesně tak, jak podezřívají Harryho, přestože mluví pravdu a to jen protože některé situace, které zažil, byli opravdu těžko uvěřitelné.
  "Chtěli jsme se ven trochu projít..." začala Hermiona, ale už odsud Harry věděl, že začnou problémy.
  "Už to je zakázané a navíc... U svatého Munga... jak jste se mohl pokusit o něco tak nebezpečného, pane Pottere," spalovala Harryho výhružným pohledem. A už to tu bylo zase. Ať by se stalo cokoliv, schytal by to Harry. "Víte, že jste hlídaný."
  "Ale dokud nezjistím, proč mě necháváte hlídat jako nějakého vězně, budu se ho snažit co nejvíc zbavit," vyprskl vztekle Harry a bylo mu jasné, že za normálních okolností by profesorka McGonagallová ohrnula rty, až by se jí úplně zúžily, tentokrát byla ale buď naprosto dokonale zaražená anebo ještě ospalá. Ohlédla se k Hermioně, jako by jí Harry ani nic neřekl a pokývala hlavou, aby pokračovala. V tom okamžiku po schodech přiklusal Střevlík. Měl na sobě jakési bílé a široké pižamo, div se o něj nepřizabil, jak se řítil ze schodů. Na hlavě měl naražený jakýsi zvláštní čepec, jako kdyby si na hlavě přes noc nechal narůst veliký žampion. Nebýt takové situace, Harry by se asi neudržel a vyprskl by smíchy.
  "P-propásl jsem něco?" funěl Střevlík a okamžitě zaostřil na ležícího Malfoye, kterého se McGonagallová snažila probrat.
  "Malfoy se choval už v posledních dnech divně," poznamenala Hermiona, jako by to byla důležitá poznámka před tím, než je všechny odsoudí. "Nakonec tu Harryho odsoudil ze... smrti svého otce a zaútočil na něj," Harry si všiml, jak váhavě pohlédla na Snapea, který stál překvapivě úplně bokem a ani se nepodíval na ležícího žáka své koleje, který byl ještě pořád v bezvědomí. Podle Harryho názoru ještě čekal, až Hermiona domluví, aby se do něj poté mohl opřít pořádně a dokázat, jak moc špatný a problémový Harry je. Ten už si nepřipadal tak moc dobře a silně, jako před chvílí a mrzelo ho, že jej ten báječný pocit opustil. Najednou ho naplnila naprostá bezmoc a podivný pocit úzkosti. Věděl, že Brumbál mu věří a snad by mu věřil i nyní, i když spolu nejsou dvakrát za dobře, ale jako by tito tři kouzelníci - McGonagallová, Snape a Střevlík - měli být jeho porotou, která jej odsoudí. Připadal si divně, jako by byli jeho nepřátelé a i oni by se na něho zanedlouho měli sesypat a napadnout jej.
  "Ten hoch to má těžké, ať je jakýkoliv a ať jeho otec byl jakýkoliv," pronesla McGonagallová, "odvedu ho k paní Poymfreyové," zakončila prostě a ještě pronesla: "enervace". Harry na ni nechápavě pohlédl. Na rozdíl od Hermiony s Ronem však nebylo důvodem profesorčino obhajování, ale výraz, jaký kladla na slovo "byl". Znamená to tedy, že byl Lucius Malfoy opravdu zabit a to jeho vinou? Jak to, že mu to nikdo neřekl? Zase jej chtěli ušetřit starostí?
  Malfoy se mezi tím probral z omráčení a bez jakéhokoliv slova nebo pohledu se dle pokynů McGonagallové postavil s velikou námahou na nohy a vyšel s ní po schodech nahoru na ošetřovnu. "Vy tu počkejte," zavolala na ně ještě McGonagallová, než zmizela na schodišti. Harry cítil, jak jej někdo pevně pozoruje. Snape si jej prohlížel s jakousi zvědavostí, jako by dělal nějaký experiment a zajímalo jej, jak se jeho objekt zachová. Harry měl dojem, jako by byl v nějaké pasti a hrozilo mu a jeho dvěma přátelům nebezpečí.
  Jsou to nepřátelé, ozvalo se kdesi hluboko v hlavě, neobvinili někoho, kdo mě chtěl zabít. Harry se nadechl a ještě jednou se kolem sebe rozhlédl. Najednou mu všichni připadali podivní, jako by se chovali nějak jinak. Znovu pohlédl na Snapea, tentokrát pevně do očí.
  "Ne, Pottere, držte se," ozval se Snapeův hlas, přestože učitel lektvarů ani jednou neotevřel pusu. Harry měl dojem, jako by už blouznil, ale tak nějak nemohl odtrhnout pohled od Snapeového a tak znovu jeho hlavou zazněl ten samý hlas. "To On se vás snaží takto vyprovokovat - nenechte ho. Když mu v některých věcech můžete odolat, chce ještě zkusit vás vyprovokovat proti přátelům a všem..."
  Harrymu to v ten moment došlo. Snape ovládal myslozpyt a cítil jeho myšlenky. Jste pro něho silným protivníkem, mnohokrát jste mu unikl," zakončil konečně svůj hovor Snape a Harry se od něj odtrhl prudce pohledem a sklopil oči dolů. Cítil, jak jej Ron pevně chytil za rameno a zlobně se podíval na Snapea. Harry rychle zavrtěl hlavou, aby Ron neudělal ani neřekl nic proti tomuto neoblíbenému učiteli. Byl zatím strašlivě překvapený, že Snape užil myslozpyt. Věděl už, že umí nitrozpyt - protože jej loni tak nějak učil, Aberforth však říkal, že ne každý kouzelník zvládne o tolik těžší myslozpyt.
  Harry pevně zavřel oči, jako by jej pronásledovala nějaká strašlivá myšlenka. Přestože měl oči stále ještě pevně zavřené, před sebou jako by viděl jakési plameny. Zaslechl najednou onen chladný a bezvýrazný hlas.
  "Ale no tak Harry, jsou to nepřátelé, nebraň se tomu," zněl tak pobaveně, až to Harryho rozčílilo. Zničeho nic se mu před očima zobrazil i Voldemort, který na něj upřeně zíral svýma mrtvýma očima a úzké rty se mu pohybovali nahoru a zase dolů, jak se sípavě smál. Harry se snažil bránit tomu hrůznému pocitu zloby, který se ho zmocňoval.
  "Co je ti Harry?" promluvil na něj Střevlík odněkud z dálky a Harry cítil, jak jej nenávidí. Opravdu jej neměl rád, ale tentokrát pocítil naprostou čirou a smrtelnou nenávist, která jako by nebyla jeho.
  "Ne!" vzpíral se Harry. "NE! NE!" najednou ho někdo prudce strhl za rameno, tak bolestně, až Harryho donutil otevřít oči. Byl to Snape, který si ho prohlížel.
  "Na to jste ještě slabý, Pottere," ušklíbl se, jako pokaždé, ale najednou v jeho pohledu bylo jakési uspokojení, které značilo, že se mu ve skutečnosti něco, co Harry udělal, zalíbilo. Harry se pohlédl po ostatních, kteří na něho upřeně a vyděšeně pohlíželi, tentokrát už k nim necítil onu nenávist a zlost, ani nejistotu, jako by se nacházel na nějakém nebezpečném území plném nepřátel.
  "Na co je slabý?" divil se Střevlík a kulil na Snapea svoje, už tak rozespalé a vypoulené oči.
  "Na to, aby zápasil s Pánem zla svými myšlenkami," zakončil s ledovým klidem Snape, ale Střevlík vyděšeně vykvikl.

^nahoru^