Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá druhá

Zkoušky z přemisťování a Rita Holoubková

  "Harry, no tak počkej!" křikl za ním ještě Ron, když se Harry ráno vypravil na snídani. Po včerejších událostech byl na Rona naštvaný a nechtěl se s ním bavit, dokud mu to nevysvětlí, což očividně Ron zatím neměl v úmyslu. Harry tedy spěšně vyšel z nehelvítské věže, všiml si, že většina duchů, kteří se vždycky pohybovali po chodbách, se Harrymu obloukem vyhýbali, jako by jim mohl něco udělat. Harrymu to ale bylo jedno, přestože ho to nejdříve zaskočilo.
  "No tak Harry," Ron ho konečně dostihl, samozřejmě v doprovodu Střevlíka, který se však tvářil, jako by byl hluchý, němý a slepý a tvářil se naprosto profesionálně. Očividně ho profesorka McGonagallová včerejším pokáráním přiměla k větší mlčenlivosti a naopak zvýšené ostražitosti.
  "Jsi můj přítel?!" vyštekl po něm Harry podrážděně a jen tak tak se mu dařilo držet svůj vztek na uzdě. Nenechal ho však odpovědět. "Místo, abyste mi s Hermionou všechno řekli, tak to přede mnou tajíte," vztekal se.
  "Je to pro tvoje dobro," ozvala se Hermiona, která očividně také okamžitě vyběhla za nimi, když zahlédla Rona.
  "Jasně," osopil se Harry, "víš dobře, že je všechno ještě horší a stejně se to dozvím, jenomže už bývá pozdě," uvědomil si, že zase mluví o věštbě a Ron s Hermionou si to také uvědomili. "Jestli mi neřeknete podstatné věci, které se přihodili, zatímco jsem trčel ve Kvikálkově, ani se neobtěžujte mi pomáhat s ničím jiným... zjistím si to sám!" Harry byl opravdu zlostí bez sebe. Bylo mu svých přátel, kteří se tvářili naprosto zbědovaně, strašlivě líto, ale bohužel ho nenapadl jiný způsob, jak by mu konečně mohli říct úplně všechny podstatné novinky a drobnosti týkající se Voldemorta a jeho plánů. Nechal tedy své přátele stát zaražené na schodech a sám pokračoval do Velkého sálu. Střevlík se jako na povel okamžitě rozešel za ním.
  "Harry!" zavolal za ním ještě kdosi jiný a Harry cítil, jak nadskočil a nervózně se otočil za sebe. Jeho rozčilenost byla ta tam.
  "A-ahoj Jeny," zazubil se rozpačitě Harry.
  "Jsi v pořádku?" vyptávala se Jeny starostlivě, jako by se mu mělo něco stát. chytla ho opatrně za rukáv a zkoumavě se mu dívala do obličeje.
  "J-jistě, proč bych neměl být?" podivil se Harry. Že by Jeny slyšela jeho hádku s Ronem a Hermionou? To ale přece nebyl důvod, proč by se tak vyptávala. Harry musel uznat, že se ale tváří starostlivě až zkroušeně.
  "Slyšela jsem, co se včera stalo ve Velké síni s Malfoyem," vysvětlovala Jeny a Harrymu to bylo hned jasné. Přemýšlel o tom včera ještě dlouho, než konečně usnul a ráno na Malfoye zapomněl úplně.
  "Kdo ti to řekl?" nechápal Harry. Tušil tak nějak, že na druhý den se to všechno samozřejmě rozkřikne po celé škole, ale netušil, že by to mohla být taková rychlost.
  "No, včera tu seděli tři naši prváci," vysvětlila prostě Jeny, ale očividně se o tomhle zrovna bavit nechtěla a měla na srdci něco důležitějšího. Harry si ještě všimnul, že v ruce svírá balíček. V ten moment mu došlo, že dárek pro Jeny nechal nahoře, ve svém pokoji.
  "Jeny... já... .něco pro tebe mám," vyhrkl rychle, "ale nechal jsem to v pokoji, počkáš tu?" zeptal se a Jeny, červenající se v obličeji, slabě přikývla. Harry se jako střela rozeběhl do schodů a asi za deset minut se zase řítil zpátky. Byl celý uřícený a bál se, jako by tam už Jeny neměla stát. Ta ale stále byla na svém místě, bohužel už nebyla sama. K Harrymu velkému překvapení u ní stála i Cho se dvěmi svými kamarádkami. Harryho hned napadlo, jak je možné, že Cho potřebuje takový doprovod a Jeny se může procházet po škole sama, aniž by se bála, že se jí něco stane.
  "Ahoj Cho," pozdravil ji a naprosto normálně se otočil k Jeny, která se však tvářila naprosto zkroušeně. Harry se až zalekl, když v koutcích jejich krásných hnědých očí zahlédl třpytící se kapičky slz. V tento moment naprosto nechápal, co se mohlo stát, vlastně ani nepřemýšlel o příčině, jako o tom, jak by mohl zabránit Jeninému pláči. Na prsa, jako by mu okamžitě sedl tíživý pocit a tlačil ho a tížil až k zoufalosti.
  "Co se stalo?" vyptával se opatrně a tiše Jeny, jako by se bál, že když promluví příliš hlasitě, nadobro ji rozbrečí.
  "Jen... " fňukla Jeny, "... netušila jsem, že se v tobě takhle spletu," zasteskla si, otočila se a rozeběhla se pryč. Harry se chtěl rozeběhnout za ní, ale tak nějak tušil, že zaběhne na dívčí záchodky, které byly hned za rohem a proto se otočil naprosto zmateně k Cho.
  "Nevíš, co se jí stalo?" vyptával se.
  "No, jen jsem jí to řekla," špitla prostě Cho a tvářila se skoro lhostejně. Harry byl dokonale zmatený. Chvíli si snažil v hlavě vybavit, jestli existovalo něco, na co zapomněl a co právě Cho sdělila Jeny, ale marně.
  "Co jsi jí řekla," zeptal se nakonec opatrně, jako by už předem tušil, že je to nějaký výmysl.
  "No, pravdu přeci," prohodila dotčeně Cho, jako by jí Harryho tón v hlase urážel, "že spolu chodíme," zakončila a nevěřícně zakroutila hlavou, jak něco takového Harry mohl opomenout.
  "CO?" vyjekl Harry přidušeně a všichni na chodbě se po něm ohlédli. Cho samým leknutím nadskočila. Zjevně čekala cokoliv, ale takovou reakci rozhodně ne.
  "Snad to nechceš popřít?" vyštěkla po něm skoro nepříčetně.
  "Vždyť to není pravda!" bránil se Harry, ale Cho se tvářila, jako by ho neslyšela, to Harryho rozčílilo ještě víc. Připadalo mu, jako by se Cho strašlivě změnila a už ji nepoznával. Připadala mu jako vyměněná a tentokrát se tvářila tak přesvědčivě, že kromě Jeny, která tomu jistě uvěřila, by tomu pomalu začal věřit i sám Harry, kdyby za ním nepřiběhl nějaký kluk z mrzimoru a nechňapl ho rozezleně za hábit.
  "Co jsi udělal Jeny?!" vyjekl zlobně, Harry si uvědomil, že je nejméně o rok mladší než on a je opravdu malého vzrůstu, takže musí skoro stát na špičkách, aby Harrymu viděl tak tak do očí, přesto jej držel pevně a s naprostou odhodlaností a připraveností na všechno. Harry se však rozhodl nic neudělat, nejspíš byl ještě přílišně zaskočený hochovou odvahou. "Nezasloužíš si ji!" štěkl po něm. Harry se ho chtěl zeptat, kde Jeny je, ale kluk ho odstrčil a okamžitě se vracel zase zpátky, odkud přišel, ani se neohlédl. Harry byl naprosto v koncích. Všechno se seběhlo tak rychle, že mu z toho všeho šla hlava kolem. A za všechno mohla Cho, která se teď trochu zmateně, ale zato naprosto vítězoslavně culila. Harry měl co dělat, aby se udržel, ale stejně se mu to nepodařilo.
  "Cos to udělala?" štěkl po ní možná až příliš tvrdě, dokonce i Cho, která vypadala, že jí dnes nic nevyvede z velmi dobré nálady, se zatvářila vyděšeně. Několik jejich kamarádek, které stály poblíž ní, si poděšeně zakrylo ústa, jako kdyby Harry vykřikl zaklínadlo. Cho se však přesto vzpamatovala a zadívala se na Harryho pohledem přísným, až skoro opovživým.
  "Ty mi za to ani nestojíš Pottere! Myslíš, že bych si s tebou něco začala?!" ušklíbla se a Harry s úžasem pozoroval, jak se změnila. "Jen si dělej co chceš, ale se mnou nepočítej!" přestože tato věta zněla jaksi výhružně, Harry měl strašlivé nutkání se začít smát. Jak tak Cho stála pod schody a snažila se vytvořit jakýsi bojový postoj, vypadala strašlivě směšně. Ač byl Harry ještě před chvílí naprosto rozhozený, tím, jak se ho Cho snažila ještě více vyprovokovat svými řečmi, akorát ho pobavila. Harry už to prostě nevydržel a začal se smát. Cho se tvářila zaraženě.
  "No konečně," utrousil pobaveně, "jen mi dej prosím pokoj," uvědomil si, že ještě loni by si tohle nedovolil, ale teď opravdu viděl jen namyšlenou holku a jediné, co ho zajímalo bylo, kdy zase Jeny uvidí, aby jí mohl všechno vysvětlit. To na něho ale padl tíživý pocit – vybavil si, co Cho vlastně provedla. Kdyby se Cho uraženě neotočila na podpatku a nepádila pryč, Harry by se asi neudržel a rozkřikl by se na ni tak, jako ještě na nikoho.
  "To je ale potvora," pronesl nanejvýš pohoršeně Ron, "neříkej mi, že ti to takhle všechno zavařila a pak tě pustila k vodě," vztekal se.
  "Jsem rád, nechci s ní mít nic společného," vyhrkl až přespříliš energeticky Harry a začal se ohlížet, jestli se Jeny také přeci jen nepřišla podívat, jak se situace dál vyvíjela, jako to třeba udělal Ron. Bylo mu ale jasné, že tam určitě nebyla a Ron chtěl jen sejít ke snídani a hlavní schodiště byla nejrychlejší cesta.
  "Kde je Hermiona?" zeptal se a cítil jak se červená. Opravdu mu přišlo líto, že dnes na své přátele tolik vyjel, ale tak nějak měl dojem, že je to přinutí promluvit si s ním o všech problémech. V Denním věštci totiž konečně tak nějak uvěřili po loňském roce, že Voldemort opět získal svoji moc, přesto ale se tam Harry mohl dočíst o různých vraždách a přepadeních a věděl, že jeho dva kamarádi ví něco víc, chtěl vědět všechno.
  "Šla ještě do knihovny, zase tam něco hledá," ušklíbl se Ron a Harry se také zazubil. Sešli spolu do Velkého sálu na snídani a když byl teď Harry s Ronem a měl si s kým povídat, už mu ani nevadilo, že po něm všichni zvědavě koukají. Seděli u stolu když se zhruba z prostředku nehelvítského stolu vyřítil Skoro bezhlavý Nick. Harry si byl hned v ten moment, kdy se na něho podíval, stoprocentně jistý, že kdyby byl tento duch ještě živý, byl by samým rozčílením naprosto rudý hněvem. K velkému překvapení se však Skoro bezhlavý Nick přiblížil právě k Harrymu.
  "Vy nevíte, co děláte!" rozkřikl se na Harryho a byl naprosto nepříčetný. "Nepleťte se do světa duchů! Nekřiste mrtvé a vyhýbejte se nám obloukem!" Nick byl v takové ráži, že mu při tom, jak křičel, odpadávala špatně useknutá hlava z krku.
  "O čem to mluvíte!" vykřikl Harry a byl připraven se slovně bránit proti každému obvinění. Nebylo nic, co by měl s duchy společné a byl pevně rozhodnutý to skoro bezhlavému Nickovi říct, i když ten vypadal, že ho moc poslouchat nebude. "My se nesnažíme nikoho křísit," bránil se ještě, ale zbytečně. Nick zlobně zchladil pohledem celý nebelvírský stůl a vztekle proletěl skrz stolem, až to tak zadunělo, že popadaly veškeré poháry. Harry byl naprosto zmatený.
  "Myslíš, že tím myslel Síriuse?" napadlo ho najednou a vyhrkl tak hlasitě, až se bál, že je ostatní slyšeli, ti měli ale větší starosti s úklidem rozlitých pohárů a neustálým šuškáním. Harry zabloudil očima ke zmijozelskému stolu a uvědomil si, že ho pozoruje Malfoy až skoro s šíleným pohledem. Harry cítil, jak mu přejel po zádech mráz. Draco se zdál naprosto klidný, ale byl jakýsi smrtelně pobledlý a v očích mu planula červená světélka, jako dva malé ohýnky, tvářil se jako šílenec, který se nemůže dočkat, až se pustí do své objeti a rozdrásá ji na kousíčky. Harryho jeho ledový klid a smrtelný obličej opravdu děsil, jako by to ani nebyl známý Malfoy, který uteče při každé příležitosti, spíš někdo v jeho těle. Harry od něho nemohl odtrhnout pohled, jako by se v okamžiku, kdy by se podíval jiným směrem, měl Draco zvednout a vychrlit na něho nějakou kletbu, kterou nepoužívá ani sám Voldemort. Nějakou strašlivou... dokonce horší, než kletbu smrti. Harry si začal okamžitě v duchu přerývat veškeré vzpomínky a myšlenky a přemýšlel, jestli existuje taková hrozba, že by takovou kletbu ještě někdo mohl vymyslet. Nakonec se ale ujišťoval, že nic horšího, než je smrt, přeci neexistuje.
  "Určitě ne," ujistil ho důrazně Ron, "ale raději by jsme se měli zeptat Hermiony," dodal po chvilce váhání.
  Harrymu to přeci jen nedalo a ještě jednou se zahleděl Malfoyovým směrem, jako by se chtěl ujistit, že se Draco opravdu nepřiblížil blíž, aby ho mohl svým ledově klidným výrazem rozčilovat - už tam však neseděl a jeho místo bylo prázdné. Harry se rozhodně zvedl k odchodu.
  "Kam jdeš? Vždyť jsi ani nesnídal," upozornil ho Ron.
  "Jdu se nachystat na zítřejší zkoušky a na Malfoye," oznámil mu přesvědčeně Harry.
  "Malfoye si nevšímej," prosil ho Ron. "Je to hlupák."
  "Ale možná ví něco, co mi ne," utrousil ještě Harry. "A já to chci vědět, pro každý případ," rozhodně při tom vyšel z Velkého sálu a tentokrát byl tak zamyšlený do sebe, že si ani nevšiml, jak po něm každý natahoval zvědavě krk.

  Celý den dostali žáci šestého ročníku volno, aby se mohli připravovat na nastávající zkoušky z přemisťování a Harry ho výjimečně využil opravdu k dobru. Nejprve si ještě letmo zopakoval s Hermionou a Ronem teorii, pak se ale zaměřil na několik obranných a užitečných útočných kouzel. Hermiona očividně také dvakrát nesouhlasila s Harryho rozhodnutím postavit se Malfoyovi, jakmile však viděla Harryho odhodlanost, spolu s Ronem mu pomáhali zdokonalovat se v rychlosti vrhání kouzel, kdyby se ho Malfoy chystal napadnout někde zpoza rohu, což si tipoval Ron, nebo měl něco schované v rukávu.
  Nebelvírská společenská místnost byla nyní plná šesťáků a dokonce i někteří z nich, jako Dean a Seamus se rozhodli riskovat vyloučení, které slíbila profesorka McGonagallová každému, kdo bude trénovat přemisťování mimo její hodiny, a vypůjčili si Potřebnou místnost. Harryho nejprve mrzelo, že takto prozradili velmi užitečnou místnost, ale nakonec si uvědomil, že i tak by riskovali odhalení, když ji zná tolik lidí. Takže se po obědě vytratili do chroptící chýše a tam nejprve pomáhali Harrymu a později trénovali svoje přeměny ve zvířata. Ron, který očekával, že se cvičení jako vždy protáhne, s sebou vzal velký zdroj jídla a tak se mohli všichni tři zdržet až do večeře a potom jít rovnou do nebelvírské věže.
  Celé cvičení se ale protáhlo. Ronovi se totiž zdálo, že cítil, jak mu roste ocas a tak to zkoušel znovu a znovu přestože nanejvýš docílil jen toho, že byl ještě více vyčerpaný, než obvykle a už neměl sílu ani se zvednout ze země, natož se opravdu proměnit. Zato Harrymu se povedlo, že mu podél páteře narostlo jakési bílé, až šedavé peří.
  "Takže budeš nějaký pták," pronesla nadšeně Hermiona, "třeba sova," přemýšlela, ale Harry nebyl tak nadšený jako ona. Představa, že by měl bojovat s Voldemortem v podobě sovy, mu dvakrát na sebevědomí zrovna nepřidávala.
  "Nebo budeš něco jiného," zamyslel se Ron, "co třeba Hypogrif?" usmál se zasněně a Harryho to opravdu potěšilo. Strašlivě rád létal a jako hypogrif by měl nějakou sílu na obranu nebo útok, Hermiona je však okamžitě vrátila zpátky do reality.
  "V kouzelnické zvíře se asi těžko Harry přemění, to prostě nejde," zchladila je rázně a nejen Ron, ale i Harry, by byli v tu chvíli raději, kdyby jim byla nic neřekla.
  "Co ty víš?" pronesl ještě provokativně s nadějí v hlase.
  Ještě štěstí, že s sebou Harry vzal neviditelný plášť, který předtím pro jistotu použili u vrby mlátičky, aby nevznikly problémy, kdyby je někdo náhodou uviděl vcházet do Chroptící chýše. Když se totiž vraceli zpátky do hradu, bylo už hodně pozdě a všichni studenti byli na svých kolejích a to poslední, o co Harry stál, bylo, aby se střetli s Filchem. Přestože u sebe měli jako vždy Pobertův plánek, mohlo se stát, že by se s neoblíbeným školníkem přeci jen setkali.   "Leo patrus," pronesl Harry a Buclatá dáma ospale ustoupila.
  "Zítra musíme říct prefektům heslo na další týden," připomenula Harrymu Hermiona, přestože zatím vymýšlela hesla téměř sama, protože cokoliv chtěl Harry navrhnout, jeho kamarádka ho pokaždé předběhla, takže vždy jen přikývl. Jak tak usoudil, rozhodně se zatím jako primus nemusel nijak zvlášť do něčeho pouštět. Měl takový dojem, že se ho Hermiona snažila vynechat z nejrůznějších primusských úkolů, ale byl by opravdu raději, kdyby se také nějak mohl podílet.
  "Já nějaké vymyslím," nabídl se tak horlivě, až se Hermiona zatvářila překvapeně, potom ale vypadala zklamaně, jako by jí chtěl Harry odepřít největší radost. Nic mu ale neodpověděla, jen pokývala hlavou a šla si lehnout, stejně jako Ron s Harrym, protože zítra už začínaly zkoušky z přemisťování a bylo už po dvanácté hodině.

  Na druhý den ráno se Harry probudil překvapivě brzy. Všichni ještě spali, když se převlékl a sešel do společenské místnosti. Přestože venku už začalo svítat a vypadalo to, že na dnešní zkoušky bude neobyčejně překrásné počasí, konečně po dlouhé době nedeštivé a s překrásnou modravou oblohou, Harry se ještě pohodlně usadil v křesle a zamyšleně se díval do krbu, kde jen tak slabounce plápolal ohýnek.
  Zpočátku si jen otupěle a ospale prohlížel malinké plamínky, jak pomalu pohlcovali dřevěná polínka, ani si neuvědomil, kdy začal opravdu vzpomínat na Síriuse a najednou se mu dokonce hlavou ozval hlas Moudrého klobouku a Harry se přistihl, jak přemýšlí, zda s Hermionou a Ronem dělají dobře, že se pokouší proměnit ve zvěromágy. Nakonec ale usoudil, že se nemají čeho chytit a pokud je to opravdu správné, tak se jim může hodit všechno.
  V místnosti se začínali objevovat i ostatní šesťáci. Ostatní žáci si ještě mohli přispat vzhledem k tomu, že se obvykle stačilo vydat na snídani a následně do vyučování o hodinu později, Harry se ale domníval, že pravým důvodem toho, že Seamus a všichni ti dlouzí spáči, se vzbudili a už nemohli znovu usnout. Všichni se tvářili naprosto ospale, jako, kdyby cvičili a studovali si teorii pozdě do noci, což bylo nejpravděpodobnější. I když Harry, Ron a Hermiona už ve společenské místnosti nikoho nezastihli, určitě se museli přinejmenším s Nevillem jen o kousíček minout. Ten vypadal, jako by nespal alespoň týden.
  "Když vezmete v úvahu, že loni jsme se připravovali na zkoušky NKÚ a udělali jsme je, tak tohle bude hračka," pronesl ochraptělým hlasem a zmoženě se svalil do křesla vedle Harryho.
  "Byla by, kdyby někteří nezačali hledat svoje poznámky teprve před dvěma dny a nemuseli se pak učit celé včerejší odpoledne z cizího sešitu," ušklíbl se kousavě Dean.
  "Ale já jsem je opravdu měl," bránil se Neville, "jenom si nepamatuji, kam jsem je založil," vzdychl bezmocně.
  "Ostatně jako vždy," smál se Dean. "Ale jinak máš pravdu, myslím, že když nám Harry takhle pomohl, tak ten zbytek už nebude problém," dodal ještě, ale spíš chtěl ujistit víc sám sebe, než Nevilla - ten se totiž výjimečně tvářil naprosto klidně a nevypadal vůbec nervózní, i když podle Harryho mínění to bylo hlavně protože byl ještě moc rozespalý, aby si s něčím lámal hlavu.
  "Zvládli jste to sami," zahlaholil Harry ještě marně, ale jako by tu ani nebyl.
  "HEJ!" vykřikl Neville, "tady jsou!" a vytáhl z křesla ze škvíry mezi opěradlem a sedadlem zmačkaný chomáček papírů, očividně jeho poznámky, které si psal v hodinách s profesorkou McGonagallovou.
  "Ještě, že jsi tam nezaložil hlavu," řehnil se Ron, který už také vstal, aniž by si toho Harry byl všiml. Celá společenská místnost se dala do smíchu stejně, jako Neville, který vítězoslavně mával papíry.
  "Kde je vlastně Střevlík?" zeptal se Harry a rozhlížel se po místnosti, jestli ho tam někde nespatří sedět tiše v koutě a šmírovat.
  "Doufám, že mu dá Brumbál co proto," přál si Ron.
  "Já si myslím, že ne," posteskl si zklamaně Harry. "Jestli je pravda, že s nasazením Střevlíka nesouhlasí... "
  "Je to pravda," ujistila ho Hermiona, "ale myslím, že ho přehlasovali v řádu," zatvářila se kysele.
  "Aspoň na zkoušky se ho zbavíme," oddychl si Ron, ale mýlil se.

  Hned po snídani se všichni žáci šestých ročníků vydali na školní pozemky, zatímco ostatní šli do hodin. K velkému překvapení studentů tam na ně čekala jako hodnotící porota kromě profesorky McGonagallové, profesora Brumbála (spolu s ním přišel bohužel i Střevlík) a Tonksové i nějaká postarší kouzelnice, podle Harryho mínění dozor z Ministerstva, jestli studenti opravdu zvládají kouzlo přemisťování a zároveň zapisovatelka nových oprávněných uživatelů tohoto kouzla.
  Po krátkém proslovu profesora Brumbála, který všem popřál mnoho štěstí, a poučení profesorkou McGonagallovou pravidly, která se musela při testech přísně dodržovat, se žáci posadili do dřevěných lavic, které stáli asi sto metrů od vyznačené plochy pro praktické zkoušky, aby mohli nejprve napsat písemně teorii. Na celou práci měli asi půl hodiny, což se Nevillovi zdálo docela málo, ale jak se později i sám Harry přesvědčil, času měli víc než dost. Když popsal nejdůležitější a základní prvky pro přemisťování a vypsal také něco z dějin o přemisťování (o kterém věděl opravdu jen to, že se užívá již skoro od středověku a poprvé jej použil Merlin Poustevník, jak mu vyprávěla Hermiona), neměl už co dělat. K velkému překvapení všech se však měli konat ještě ústní zkoušky, které měla provádět přímo kouzelnice z ministerstva.
  Harry se poohlédl po ostatních a viděl, že jsou všichni nějak nervózní. Hermiona samým vyděšením vykřikla. Určitě měla všechno tak naplánované, že se bála, aby náhodou neztratila nějaké body. Kouzelnice, kterou Brumbál představil jako Samanthu Rohotvárovou, si tedy předvolávala pokaždé tři studenty, kterým však dávala jen různé "orientační" otázky, takže se brzy všichni uklidnili. Konečně se dostalo i na Harryho, Rona a Parvati. Harrymu neuniklo, jak si ho čarodějka z ministerstva bedlivě prohlížela a studovala jeho jizvu na čele.
  "V jakých situacích máte v plánu užívat přemisťovací kouzlo?" zeptala se první Harryho.
  "No...ehm... " spustil, "nejspíš, když se budu muset někam urychleně přesunout."
  "Ano, ale mohl byste to, prosím, upřesnit?" Harry nechápal, co víc má upřesňovat a jestli to řekl tak moc nesrozumitelně, proto se zamyslel.
  "Třeba, kdyby se konalo další mistrovství světa ve famfrpálu, tak abych nemusel používat přenášelo," napadlo ho rychle a vybavil si, jak museli s jeho kamarády a panem Weasleyem před dvěma roky šlapat pěkný kus cesty k přenášedlu, zatímco Percy a ostatní starší Weasleyovi si mohli v klidu přispat a potom se prostě přenesli. Pro čarodějku z ministerstva to očividně byla dostačující odpověď, protože stejnou otázku dala i Ronovi a Parvati, přesto se však tvářila zklamaně, jako by od Harryho čekala nějakou nečekaně výjimečnou odpověď.
  "Kdyby jste se potřebovali nutně přenést, ale byli by jste ve společnosti mudlů, jak by jste se zachovali?" zeptala se znovu Samantha Rohotvárová a Harryho v ten moment napadlo, jestli je její povinnost takhle se vyptávat, nebo si otázky vymýšlí sama, protože se mu zdály opravdu hloupé. Když tak nějak Ron, Parvati i Harry odpověděli podobně, že by se někam vytratili a potom by se přenesli, až by si zkontrolovali, zda není v okruhu žádný mudla, přešla čarodějka k třetí otázce.
  "Když by ve vaší blízkosti bylo nějaké nebezpečí, kdyby se objevili smrtijedi nebo podobní přívrženci... " zasekla se a čekala, až najde v očích všech třech studentů záblesk pochopení, aby nemusel plýtvat dalšími slovy: Harry, Ron i Parvati tušili, co má na mysli a tak čarodějka spokojeně pokračovala. Harryho napadlo, že ještě loni by se takto nevyptávala a měl takový dojem, že se chtěla jen v něčem informovat, nejspíš, jak jsou žáci připraveni na situace, které můžou vzniknout.
  "... co uděláte?" zeptala se a zkoumavě nyní přejela pohledem z Parvati a Rona přímo na Harryho, do kterého se zabodla pohledem a mlčky čekala. "Toto už je otázka mimo přemisťování, musím jen zjistit, jak by jste se v dané situaci zachovali," dodala ještě, aby uvedla věci na správnou míru. Harry ještě pohlédl letmo za sebe na Brumbála, aby zjistil, že ho profesor pozoruje svým klidným pohledem.
  "Já... já netuším," pokrčila rameny Parvati, ale Harry tušil, že se čarodějka nenechá tak odbýt. Ta se tvářila jako by nic neslyšela a čekala na odpovědi. "Nejspíš bych počkala, jestli tam nejsou nějací lidé, abych jim pomohla a pak bych se nejspíš přenesla pryč," dořekla a čarodějka jen zklamaně povzdechla a s nadějí pohlédla na Rona, jako by měl zachránit to, co jeho spolužačka pokazila. Ron ji však taktéž nepotěšil.
  "Přemístil bych se hned pryč," začal očividně slibně Ron, protože Samantha Rohotvárová jej povzbudila zaujatým slovíčkem "dál", "pro pomoc a pak bych se vrátil a pěkně bych s něma vymetl," zakončil Ron a jakkoliv byl očividně se svojí odpovědí spokojen a hrdý, čarodějnice se tvářila, jako by jí někdo praštil do obličeje. Její svraštěná tvář připomínala, jak stará už musí být, i když u kouzelníků to nešlo tak snadno poznat. Pohlédla s jistým skoro až výhružným pohledem k Harrymu, jako by se ho snažila předem varovat, aby se v žádném případě nesnažil odpovídat podobně, jako jeho dva spolužáci. Harry měl dojem, že naprosto tuší, co by chtěla slyšet. Bylo mu jasné, že Ministerstvo z jakéhosi nejasného důvodu usiluje o to, aby se všichni kouzelníci co nejvíce vyhýbali přívržencům Voldemorta a snažili se unikat z nebezpečných situací. Proto se také podařilo prosadit Bezpečnostní hodinu tady na škole, v Bradavicích.
  "Já bych si na smrtijedy počkal a snažil se jim zabránit v dalším zabíjení a ničení," zakončil prostě Harry, jako by se nic nedělo a byla to hračka. Spíš se však snažil čarodějku rozčílit, ani nevěděl, proč. Prostě se mu nelíbilo, jak se ještě loni Ministerstvo snažilo přesvědčit kouzelnický svět, že Brumbál i Harry jsou blázni a Voldemort nepovstal a teď, když se ukázalo, že má Brumbál pravdu, chtějí, aby se žáci i dospělí kouzelníci ukrývali, přestože moc dobře museli vědět, že je to zbytečné. Bylo přeci jasné, že když Voldemortovi každý ustoupí, stejně dříve či později přijdou jeho přívrženci a budou zabíjet.
  Harry s naprostým klidem pozoroval čarodějku, která začala zhluboka a pomalu dýchat, jako by jí někdo vyrazil dech a ona se snažila znovu natáhnout do plic příjemný jarní vzduch. Pak po Harrym šlehla skoro až znechuceným pohledem.
  "Ehm... ehm... " ozvalo se zakašlání a když se čarodějka otočila, stál za ní již profesor Brumbál, "tak si myslím slečno Rohotvárová, že jestli jste už skončila, mohli bychom přejít k praktické části testů," navrhnul klidně a příjemně se usmál.
  "J-jistě," čarodějka se tvářila zaskočeně, přesto však už se otočila na podpatku a šla se postavit vedle profesorky McGonagallové, která už měla očividně všechno nachystané pro praktické testy. Harry s Ronem na sebe pobaveně pohlédli a vydali se s ostatními zařadit ke kraji ohraničené plochy pro přemisťování.
  Když se na své místo postavil i profesor Brumbál, profesorka McGonagallová začala číst pravidla a hodnocení.
  "Hodnotit se bude vaše přesnost přemístění, ale důležité bude hlavně to, jak se přenesete. Doporučuji vám snažit se přemístit s citem a lehce, než aby jste se provedli přemisťovací kouzlo moc rychle a zběsile," zakončila a začala předčítat jména podle abecedy a žáci postupně předstupovali a stavěli se na svá místa.   První na řadě byla Magda Abotová z Havraspáru, která se nervózně postavila na svoji značku a vyčkala na pokyn profesora Brumbála. Harry si všiml jak se na ni ředitel povzbudivě usmál, ale hned nato se mu zdálo, jako by za ním zahlédl nějakou postavu. Jakkoliv se ale snažil zjistit, kdo by to mohl být, neznámý se krčil vzadu za jedním nízkým stromem, jako by na něco vyčkával a nechtěl být při tom spatřen.
  Magda Abotová se mezitím bez nejmenších komplikací přemístila asi dva metry od cílové značky a bouřlivý potlesk jejich spolužáků ji probral z roztřesení, takže se mohla spokojeně vrátit k ostatním. Profesorka McGonagallová spokojeně pokývala hlavou a vyzvala Antoniho Rumělka z Mrzimoru.
  Kromě Crabbeho, kterému se povedlo přemístit na špici východní věže, jak si po pečlivém hledání všiml Brumbál, když se zmijozelský student prostě vypařil a všichni se ho vydali hledat (profesorka Hoochová pro něj musela zaletět, ale jelikož se mu nic nestalo, musel zůstat spolu s ostatními a připravovat se na zopakování svého pokusu, naštěstí až jako poslední), všichni ostatní se přenesli většinou velmi dobře. Hermiona sklidila zatím největší potlesk, protože se naprosto s přehledem přemístila přímo na značku, Ron se však přenesl jen několik centimetrů od ní a tak byl také spokojený. Konečně byl na řadě Harry, když vyšlápl vpřed ke značce, snažil se však využít toho, že je blíže k neznámému kouzelníkovi, který je neustále pozoroval a ještě se nepohnul z místa, dokonce ani, když sundávali zmateného Crabbeho z věže. Měl dojem, že by to mohla být Rita Holoubková, která už konečně dorazila do Bradavic, ale co by tu hledala? Okamžitě však poznal, že se mýlí. Když se totiž postavil zády k tajemnému, a pak se ještě letmo ohlédl, zjistil, že je to Střevlík, který nyní povystoupil vpřed a s hůlkou v ruce jej pozoroval. Harrymu nejprve blesklo hlavou, že zešílel a chce na něho zaútočit, potom si ale všiml, že se Střevlík rychle otáčí a ostražitě zkoumá okolí. Harry měl takový zvláštní dojem a pohlédl na Brumbála, který mu svým klidným pohledem potvrdil jeho domněnku. Střevlík má Harryho jen hlídat, kdyby se něco stalo. Proč ale, když je tu přece Brumbál a všichni? Harrymu hlavou proletěla Hermionina slova, že ani Brumbál s tím moc nesouhlasil, aby byl Harry hlídaný.
  "Můžeš začít, Harry," vybídl ho Brumbál a povzbudivě na něho mrknul. To Harrymu pokaždé dodalo odvahy. Vybavily se mu snad všechny okamžiky, kdy jej jeho ředitel takto podporoval i ve složitých situacích - Harry mu byl za to pokaždé strašlivě vděčný. Spokojeně se na Brumbála usmál a kývl hlavou. Tomu v očích hráli veselé jiskřičky. Jakékoliv dohady spolu měli, Harry byl rád, že už je to zase v pořádku. Teď se ale soustředil na přemístění, jako by se v něm něco vzedmulo, byl pevně rozhodnutý provést přemisťovací kouzlo co nejlépe a nezklamat Brumbála.
  Harry se soustředil a zavřel oči. Zanedlouho už cítil ten zvláštní a nepříjemný pocit a jako by ho něco vytrhlo v před. Slyšel hlasité prásknutí, jako při každém přemisťování, jako by mu chtělo utrhnout uši, a přestože viděl jen matně značku před sebou a cítil, jak se mu motá hlava pevně natáhl ruku vpřed a hned na to pocítil, jak pevně stojí na nohách. Dopadl naprosto perfektně a přímo na značku a když měl konečně pocit, že je celý, vesele se zazubil na Hermionu s Ronem, kteří mu spolu s ostatními bouřlivě tleskali. Když se k nim konečně vracel, pohlédl spokojeně na Brumbála a všiml si, že i ředitel je nadmíru potěšen. Hned také pohlédl na Střevlíka, který jako by si oddechl, že to Harry zvládl a nemusel tedy zasahovat. Byl opravdu moc rád, že to zvládl a nezklamal Brumbála - najednou mu o to opravdu stálo, aby na něj byl hrdý a veškerý vztek, který vůči němu donedávna pociťoval, byl ten tam.
  Dnešní den se zdál opravdu vyvedený a i když byli všichni docela unavení (bylo vidět, že také trénovali ještě včerejší večer až skoro do noci a tak byl každý nevyspalý), byli přespříliš nadšení zkouškami, než aby se každý rozešel do své společenské místnosti a využil zbytku krásného dne ke spánku. Naproti ostatním žákům skončili šesťáci asi o hodinku a půl dříve, ale přeci jen zůstali venku na lavičkách, kde se před pár hodinami konali písemné teoretické zkoušky. Z Rona, dokonce i z Nevilla, který se ještě před zkouškami tvářil, jako by snědl něco opravdu zkaženého a teď mu nebylo dobře, očividně už opadala veškerá nervozita a tak Harry se svými přáteli vesele rokovali.
  "To jsem rád, že se mi to tak povedlo," rozplýval se Neville naprostou radostí.
  "Jo, zvládl jsi to opravdu dobře," dali mu za pravdu Ron a Harry zároveň, "měl jsi vidět, jak z tebe byla McGonagallová nadšená," dodal ještě významně Ron, "podle mě jsi ji strašlivě potěšil, když jsi se přenesl skoro na značku."
  "No... bylo to trochu nad značku," opravil ho Neville a jeho obličej se mu trochu nejistě pokřivil, "ale zase to nebylo tak vysoko, aby to neustál, tak snad projdu," doufal.
  "Jasně že jo," potvrdil mu Ron, "měl bys vidět Freda s Georgem, jak se ještě loni přemisťovali a to zkoušky udělali za výbornou," ušklíbl se a Harry se musel začít smát, když si vybavil Fredova a Georgeova perfektní přemisťovací kouzla, která byla opravdu až neskutečná. "Jenom doufám, že nám oznámí výsledky co nejdříve," dořekl Ron.
  "Profesorka McGonagallová řekla, že to bude ještě dnes večer, ještě před večeří," vložila se do hovoru Hermiona, ale byla nějaká rozrušená.
  "Já si tedy myslím, že to zvládnou všichni," prohodil jen tak všeobecně Ron, "i když někteří ze zmijozelu by ty zkoušky neměli udělat jen proto, že by mohli být později nebezpeční," zvýšil hlas, aby byla větší šance, že jej zaslechnou Crabbe s Goylem, kteří však naštěstí dost hlasitě rokovali o něčem s Malfoyem, který byl až přespříliš klidný a tvářil se naprosto otupěle. Harry jeho výraz viděl jen ten večer ve Velké síni. Zdálo se mu, jako by se Draco přes prázdniny neobyčejně změnil, jako by se přestal bát a už nebyl takovým strašpytlem. Jako by přestal pociťovat bázeň v některých situacích a měl něco, co ho nutilo být chladným a naprosto nepřístupným. Jeho dva kamarádi se jej totiž očividně snažili k něčemu přemluvit, snad mu domlouvali, aby něco neprovedl, Harry měl takový zvláštní dojem, že se jej snažili přesvědčit, aby se nepouštěl do šarvátky s Harry Potterem, alespoň ne takto všem na očích, ale Malfoy byl, jako by je neslyšel a Harry si všiml, že si neustále, skoro až líbezně, hladí předloktí své levé ruky a zamyšleně zíral na stůl, jako by na něco překrásného vzpomínal.
  "Myslím, že zkoušky složí všichni," prohodila Hermiona, "až na Crabbeho," utrousila a zasněně se usmála, očividně si připomínala ten hřejivý pohled na zmijozelského studenta, který se houpal na špici jedné z nejvyšších věží a křikem se snažil dostat zpátky dolů, na zem. "Snad to nebude trvat dlouho," doufala ještě a Harry si v ten okamžik uvědomil, proč je Hermiona tak rozrušená a napjatá. Kolem deváté hodiny měli sraz s Ritou Holoubkovou, jak jim napsala v dalším, velice stručném dopise, u Zapovězeného lesa.
  Nakonec celý zbytek dne Harrymu, Ronovi, Hermioně i ostatním šesťákům připadal opravdu velmi zdlouhavý. Ke všemu ještě dorazil Střevlík, který Harrymu nadšeně oznámil, že z něj nyní nespustí oči, což Harryho strašlivě potěšilo. Zdálo se, jako by všechno a všichni byli proti jejich dnešní tajné schůzce s Ritou Holoubkovou.
  Nakonec se tedy přesunuli dovnitř, do hradu, když se zčistajasna celá obloha pokryla tmavými mraky, které se objevili z nenadání. Vypadalo to, že bude pršet a Harry měl obavy, aby s Ronem a Hermionou neobdrželi dopis od Holoubkové, že se jejich schůzka musí odložit. Opravdu proti nim bylo i to počasí.
  "Ale výhoda je, že když budou všichni nadšeně slavit vyhlášení výsledků ze zkoušek," začal Ron nadějně, "nikdo si nevšimne, že zmizneme," a měl pravdu.
  "Jistě, ale teď musíme jít s Harrym něco dořešit," odbyla Ronovu poznámku ledabyle Hermiona, jako by myšlenkami byla stejně jinde, když si sedali k nehelvítskému stolu.
  "A co teď chcete řešit?" pokračoval trochu podrážděně Ron, asi ho dvakrát nepotěšilo, že jej Hermiona vůbec neposlouchala, "už za hodinu musíme sejít dolů na vyhlašování a ještě jsme se nepřipravili na schůzku s tou Holoubkovou," bránil se Ron, jako by na to Hermiona najednou zapomněla.
  "Co se mnou chceš řešit?" zopakoval otázku Harry.
  "To heslo Harry, co jsi vymyslel," řekla důsledně Hermiona.
  "Ale co je s ním?" kroutil Harry nechápavě hlavou a tázavě pohlédl na Rona, který však zjevně sám nechápal, co tím Hermiona myslí.
  "Některým studentům se nezdá heslo zlatonka," vysvětlovala Hermiona a rozhlédla se na všechny strany, kdyby je někdo pozoroval nebo poslouchal, ale Harry stále ještě nepochopil, co by mohlo být na heslu 'zlatonka' špatného. "Postě si myslí, že když jsi primus ty, je jasné, že by někoho, kdo by se chtěl dostat do naší věže, mohlo napadnout, že máš rád famfrpál, takže heslo bude něco podobného," pokývala rameny, jako kdyby se jí to ani netýkalo a bylo jí to lhostejné. Ve skutečnosti však po Harrym mžikala zvědavým pohledem a čekala na jeho reakci. Harry mlčky přemýšlel a ani nehlesl.
  "Prosím tě, Hermiono," zpustil Ron klidně, jako by se snažil svoji kamarádku uklidnit, protože ji chytil naprostý záchvat zuřivosti, "kdo by se chtěl probít do nehelvítské věže?" zeptal se ji klidně, jako se doktor ptá pacienta, ale to Hermionu více rozčílilo.
  "Neříkej mi, že si nepamatuješ, jak se tam málem někdo dostal, když jsme byli ve třetím ročníku," šlehla po něm vyčítavým pohledem.
  "To si sice pamatuji," potvrdil Ron, "ale také se tam chtěl dostat násilím a nevím, jestli si ještě vzpomínáš, ale nepovedlo se mu to," připomenul důležitě. "A k tomu, nezáleží přeci na studentech, Harry je tu proto, aby vymýšlel hesla pro jejich bezpečnost," dodal významně, "a musíš uznat, že Harry je tu hned po Brumbálovi, McGonagallové a jiných profesorech, další, kdo se zajímá hlavně o bezpečnost ostatních," znělo to tak přesvědčivě, až se Hermiona odmlčela a Harry se začervenal a raději se díval jinam.
  "Tak co, máte strach?" zeptal se Neville místo pozdravu a vesele na Harryho mrkl. Harry mu pozdrav oplatil, přesto však hluboko v žaludku cítil tíživý pocit.
  "Ty ale nevypadáš dvakrát vyděšeně," přidal se do rozhovoru Seamus, "že by to bylo díky Ginny?" ušklíbl se na Nevilla, který v mžiku zrudnul v obličeji a snažil se nepodívat na Rona, který po něm šlehl nechápavým pohledem.
  "Co je s mojí sestrou?" zeptal se Nevilla, který se však tvářil, jako by tu ani nebyl a tak svoji otázku nasměroval spíš k Seamusovi - ten se však zdráhal. "No tak mi to přeci pověz," Ron se tvářil, jako by se mělo stát něco strašlivého a právě on se tomu snažil zabránit.
  "No... já... myslel jsem, že ti to tvoje sestra řekla," snažil se ho škádlit Seamus, ale okamžitě toho zanechal, když se Ron s výhružným pohledem vrhnul vpřed, lokty se opřel o stůl a mlčky čekal, co z jeho spolužáka vypadne.
  "Neville s ní chodí," vyklopil ze sebe vyděšeně Seamus a bolestně při tom zkřivil obličej, jako by očekával od Rona ránu.
  "Opravdu?" vyrazil ze sebe nadšeně Ron, "tak to je bezva," vyhrkl nadšeně a Neville, který se snažil v tento moment dělat ještě víc, než předtím, že se ho to netýká, se málem udusil žabým stehýnkem, které si raději rychle hodil do pusy, aby nemusel Ronovi odpovídat na předešlé otázky. Popravdě to nepřekvapilo jen jeho a Seamuse, i Harry čekal, že jeho kamarád vybuchne zlostí, protože se bude Ginny snažit bránit, přestože nebylo před čím, protože Neville je opravdu dobrý, ale když si tak snažil představit, že by měl mladší sestru, upřímně usoudil, že by se k ní asi také choval jako rodič.
  "Tobě to nevadí?" dávil ze sebe stehýnko Neville a konečně se Ronovi podíval přímo do očí, i když jen na okamžik.
  "Ale proč?" nechápal Ron, "je to opravdu bezva," usmál se na něho povzbudivě a Harry měl v ten okamžik dojem, že jeho reakci zřejmě způsobilo to, že teď chodí s Hermionou, také mu neuniklo, jak Hermiona na Rona povzbudivě mrkla a Ron se začervenal.
  To už se ale celá Velká síň zaplnila a dokonce i u učitelského stolu už byli všichni, aniž by si to Harry byl vůbec uvědomil. Ještě chvíli rozmlouvali, většinou o dnešních výkonech při zkouškách, ale zanedlouho už povstal Brumbál, aby pronesl svoji řeč.
  "Chtěl bych vám jen oznámit," spustil naprosto klidně, přesto se jeho hlas mohutně odrážel od stěn a všichni jako na povel zmlkli, "že všechny čtyři šesté ročníky dnes skládaly zkoušky z přemisťování, které se bohužel museli odložit na tento začátek roku, protože vzhledem k událostem loňskému roku nebylo možné je provést," v sále to na malý okamžik zašumělo, každý si ihned vzpomněl na vrchní vyšetřovatelku Umbridgeovou, která loni dělala na celé škole naprosté peklo. "Porota, která se skládala ze tří učitelů a jednoho ministerského úředníka, obodovala testy a vynesla konečné známky ještě dnes a musím vám říci, šesté ročníky, že to nebylo nejhorší, přestože jste měli vše komplikovanější," Harry se na Brumbála díval upřeně očima a doufal, že se střetne s ředitelovým pohledem, avšak marně. Ředitel stále mluvil a zdálo se, jako by kmital pohledem naprosto po všech, jen na něj se nechtěl podívat, "rozhodně se nemusíte bát, že by někdo z vás propadl," dodal ještě s úsměvem a ve tvářích všech šesťáků očividně povolilo napjetí. "Výsledky každého z vás, kolik jste kde získali bodů a naopak, kolik bodů jste ztratili, budou vyvěšeny spolu s konečnou známkou na čtyřech pergamenech podle kolejí, na zdi při vchodu do Velkého sálu, a teď přeji všem dobrou chuť," zakončil, ale to už se polovina Velkého sálu, kromě šesťáků i spousty ostatních ročníků, řítila ven, aby si prohlédli výsledky.
  "Harry, to je naše možnost," vyhrkla Hermiona a drbla do Harryho, který ji přes obrovský hluk s odsouvajících se a vrzajících židlí a napjatého pokřiku některých studentů sotva slyšel.
  "Na co?" vyhrkl Ron, "vždyť neznáme výsledky," připomenul jí.
  "Slyšel jsi Brumbála, nikdo nepropadl," odpověděla suše, "a nemusíš mít strach, že tam ty papíry nebudou, až se budeme vracet, je to naše možnost, jak se zbavit Střevlíka," ukázala při tom na Harryho hlídače, který po celou dobu stál u vchodu, ale nyní, když se každý tlačil ven, jej nejspíš smetli s sebou. Hermiona měla pravdu, to byla jejich velká šance, protože jinak, přestože se Harry snažil dělat, jako by nic, jej Střevlík ani nespustil z očí. A stejně už byl nejvyšší čas, aby vyšli.
  "Stejně mě zaráží, že nechceš vědět, co budeš mít, i když je to asi jasné," ušklíbl se Ron a v rychlosti shrábl do kapsy nějaké keksy, kdyby měli později hlad. Kromě neviditelného pláště, který měl Harry po celou dobu zmuchlaný pod sebou a hůlek, které stejně nosili pokaždé u sebe, s sebou totiž nic neměli.
  "Tak jdeme," zavelela Hermiona a všichni tři se prudce zvedli a vyrazili ke dveřím. Harry ještě pohlédl letmo na Brumbála v domnění, že přeci jen zahlédne nějaký jeho pohled, který by mu dokázal, že už je v pořádku a jejich rozhovor si nebral tak moc k srdci, bradavický ředitel se však zaujatě bavil s profesorkou McGonagallovou, než aby si ho všiml. Jakmile se prodrali houfem studentů valících se k nástěnkám, ještě se rozhlédli jestli je nikdo nepozoruje a opatrně pospíchali ke dveřím z hradu.
  "Kampak pane Pottere?" usmál se vítězoslavně Střevlík a popadl Harryho za pravé zápěstí, jako by se Harry chtěl nějak bránit. Ten se však tvářil naprosto zaraženě stejně, jako Ron s Hermionou a zajímalo ho, jestli Střevlík odtušil, že mají dnes večer naplánovanou cestu ve ze školy nebo to byla prostě náhoda.
  "Pusťte mě," poručil mu ostře Harry, ale Střevlík se jen přihlouple usmíval.
  "Nebudu mít kvůli tobě problémy Harry," oznámil mu prostě a Harry cítil, jak mu zápěstí svírá více. Musel uznat, že na to, jak vyhublý Střevlík byl, měl opravdu docela sílu. "Leda bys mě vzal s sebou Harry," navrhl mu Střevlík s kamarádským tónem a podíval se na něj podivně pokřiveným obličejem, který Harryho strašlivě lákal praštit jej. Bylo mu jasné, že vyjednávání tu nepomůže. Asi za pět minut se měli dostavit k Zapovězenému lesu.
  "AUUUUU!" vykřikl Ron a v bolestných křečích se skácel na zem.
  "Rone!" křikla Hermiona, "Rone! Co ti je? Co se ti stalo?" Střevlík samým vyděšením zapomněl Harrymu drtit ruku a vrhl se na kolena, aby Rona prohlédl. Ten se svíjel na zemi jako nějaký had a neuvěřitelně sténal bolestí. Okamžitě strhl pohledy všech studentů, kteří si doposud prostudovávaly výsledky, přestože i tak byl ve Vstupní síni velký hluk.
  "Nechcete jít třeba pro pomoc?" křikl na Střevlíka, který se tvářil smrtelně bledě, "VY TO TOTIŽ NEDOKÁŽETE! JSTE NA NIC!" Harry si ani neuvědomoval, co vlastně říká, byl naprosto k smrti vyděšený. Neměl ani ponětí, co s Ronem je, ale také se zlobil na Střevlíka, že nedokáže nic podniknout. Bylo mu jasné, že potřebují pomoc. Než se však stačil vyběhnout do Velkého sálu, kde byli všichni profesoři, Střevlík se, k velkému Harrymu překvapení, vydal ještě dříve, ani se neohlédl. Někteří žáci vyděšeně přiběhl k Ronovi, aby se podívali, co mu je. K velkému překvapení všech se však Ron ihned postavil na nohy.
  "Běžte Harry, já řeknu, že už mi nic není, ale musím tu zůstat," vyhrkl a Harrymu i Hermioně bylo jasné, že se jen chtěl zbavit Střevlíka.
  "Tak poběž taky," navrhl Harry.
  "Jasně, jen se podívej, kolik na nás kouká lidí," poklepal se na čelo Ron, a přiklonil se k Harrymu. "Hele, já teď zahraji nemocného a pak přijdu, hlavní je, aby jste tam byli od začátku ty a Hermiona a mě to potom dopovíte, jo?" proti tomuto nápadu Harry ani Hermiona nic neměli. Ron znovu hlasitě zasýpal a některá děvčata poděšeně vypískla, pak se belhal, za velké pomoci nějakých dvou chlapců z Mrzimoru bokem, aby upoutal pozornost, což se mu perfektně povedlo, aniž by přitom skoro smrtelně zaskuhral. Harry s Hermionou na nic nečekali a okamžitě vyběhli ven.
  "Nebýt Rona, tak jsme v háji," podotkl Harry, když se hnali tmavou nocí směrem k Hagridově boudě.
  "Podle mého z toho budou i tak veliké problémy, Harry," podotkla Hermiona. "Když jsi odešel takhle za tmy z hradu, určitě to rozzlobí i Brumbála, bude mít o tebe strach."
  "Umím se o sebe už docela dobře postarat za těch pět let soubojů s Voldemortem, když jsem se mu snažil zabránit v jeho vzestupu," ohradil se Harry, ale sám pocítil, že to nevyznělo nejlíp, přesto však už nemohl uvést věci na správnou váhu, protože už dávno přešli Hagridovu chatrč, ve které se výjimečně nesvítilo, jak byli pokaždé zvyklí, když se k jejich nejoblíbenějšímu profesoru, stavovali pozdě večer - Hagrid byl určitě také na večeři spolu s ostatními a nepravděpodobněji se snažil pochopit Ronův žert; docházeli totiž právě k Zapovězenému lesu. Harry se na okamžik zastavil a rozhlédl se. V žádném případě nehledal ani nečekal na Holoubkovou, až se objeví, jen se rozhlédl, jestli je třeba někdo nesledoval. Rita Holoubková totiž musela být vidět naprosto jasně i přes bradavické zdi, měla na sobě dlouhý naprosto křiklavý žlutý hábit, doslova bijící do očí.
  "Ach, Harry," Rita okamžitě poskočila vpřed, aby Harryho políbila na tváře, "jsem tak ráda, že tě vidím a že jsi v pořádku," v očích ji hrály jiskřičky, když se však podívala na Hermionu, zatvářila se, jako by byla nějaký dotěrný hmyz, který se tu jen náhodou připletl.
  "Křiklavější kostýmek jste si vzít nemohla?" utrhla se na ní Hermiona místo pozdravu a kdyby se do toho Harry nevložil, jistě by vznikla hádka.
  "Víte, proč jsme vás pozvali?" zeptal se Harry Holoubkové, aby se ujistil, že si budou rozumět a budou mluvit o tom samém, obával se totiž, že by se Rita mohla pokusit celou věc nějak překroutit a následně vložit do novin.
  "No to nevím tak přesně," poznamenala zaujatě, že přestala dokonce Hermioně vracet její téměř vražedný pohled, "mohli by jste mě zasvětit do toho, proč se chcete stát zvěromágy?" Harry byl popravdě připravený, že budou muset odolávat velkému návalu otázek zvědavé reportérky, teprve nyní si ale uvědomil pořádně, jaké problémy z toho všeho můžou vzniknout.
  "My to potřebujeme na tu soutěž," prohodila Hermiona naprosto v pohodě.
  "Soutěž?" vyhrkla Rita, div jí nevypadly oči z důlků, jak jimi mžikala napjatě z Harryho k Hermioně.
  "Nemělo by se to vědět," podotkla ještě Hermiona a pohlédla na Ritu nanejvýš významně, čímž si reportérku naprosto omotala kolem krku. Harry si byl téměř jistý, že kdyby jí nyní Hermiona zadala jakýkoli úkol, Rita by jej bez sebemenšího zaváhání naivně provedla, rozhodně se tvářila jako zhypnotizovaná, jak tak mlčky pozorovala Hermionu a hltala další její informace.
  "Brumbál se postaral o to, aby se uskutečnil další sraz Krásnohůlek a Kruvalu, jenomže jestli se mu to podaří, bude to až další rok, a to už se s Harrym budeme moci zúčastnit, že jo Harry?"
  "J-jistě," vybrblal ze sebe Harry a přemýšlel, jestli si Hermiona promýšlela tuhle verzi už předem.
  "Další Pohár tří kouzelníků?" vyhrkla Rita nadšeně, až ze Zapovězeného lesa poblíž vylétlo několik netopýrů.
  "Ne, není to Pohár tří kouzelníků, ale prostě jen Přátelské sdružení škol," opravila ji Hermiona a dokonce i Harry se nestačil divit. "Jde tam o to, že se budou srovnávat znalosti žáků pátých, šestých a sedmých ročníků a někteří z nich budou moci předvést něco... výjimečného," vysvětlovala, "no a my s Harrym jsme chtěli předvést, jak se umíme přeměnit v nějaké zvíře, pokud se to tedy alespoň jednomu z nás povede," podotkla trochu posmutněle. Na Ritu Hermionina slova zapůsobila natolik, že jim očividně slepě důvěřovala a naprosto zapomněla na to, jaký spor mezi sebou mají. Vypadala nadšená a Harry cítil i takové to potěšení, že konečně i samotná Rita Holoubková někomu naletěla na špek.
  "Ale... to je báječné... " vyhrkla nadšeně reportérka a v očích ji plály nadšené jiskřičky.
  "Víte, mysleli jsme, že když nám trošičku poradíme, tak bychom vám mohli poskytnout nějaký ten rozhovor," navrhla Hermiona, ale Harrymu to připadalo, jako moc odvážný nápad. Znal Ritu moc dobře a tušil, že jakkoliv by byl jejich rozhovor zajímavý, reportérka by jej naprosto celý předělala, jen aby z toho byla nějaká ještě zajímavější lež.
  "Dobře," potřásla hlavou Rita a okamžitě si s Hermionou podala ruku.
  "Ale jestli vydáte nějaký článek dříve, na úkor Harryho nebo někoho z nás, nebo se jakkoliv zmíníte o této nastávající soutěži, pamatujte si, že na vás něco máme," upozornila ji přísně Hermiona, možná až přespříliš tvrdým hlasem, ale Harry věděl, že si z toho ani Rita nebude nic moc dělat a jediné, co si bude pamatovat je, že si má dát pozor, co píše.
  "Jistě, a pokud mě na oplátku podrazíte vy, prozradím ostatním, co jste mi tu chtěli dřív, než nějaká soutěž začne," upozornila je Rita a s pocitem zadostiučinění se přesunuli společně ke kraji Zapovězeného lesa.   "Víte," začala Rita svoji lekci, "nejdůležitější je vcítit se do daného zvířete, kterým by jste se mohli stát a na to potřebujete zjistit, které zvíře je vám duševně nejbližší," řekla prostě a odmlčela se, takže měl Harry dojem, že skončila svůj výklad, než se Hermiona probrala.
  "Jak to ale zjistíme?" zeptala se pohotově a Rita se jen usmála a odkryla svoje dokonale bílé zuby.
   "Už jsem předem připravila tento lektvar," vytáhla Rita okamžitě lahvičku odněkud z kapsy křiklavě žlutého hábitu a podala ji opatrně Hermioně, "je to měničkový lektvar, když jej vypijete těsně před tím, než půjdete spát, ve snu by jste měli objevit dané zvíře, které by mělo vyjadřovat vás," vysvětlovala reportérka a Harry letmo pohlédl na Hermionu, která se prve tvářila dost nedůvěřivě, když však Rita vyslovila název lektvaru, blesklo jí v očích a tvářila se spokojeně, z čehož Harry usoudil, že o lektvaru přinejmenším slyšela.
   "Víc vám opravdu pomoci nemohu, to záleží už na každém zvlášť, ale myslím, že toto je to nejdůležitější, co by vám mohlo pomoci, přinejmenším alespoň jednomu z vás," mrkla při tom na Harryho. "Ještě před pár lety to byl velký problém naučit se měnit v nějaké zvíře, protože tento lektvar ještě nikdo nevymyslel, takže je to novinka, ale co jsem slyšela, velmi pomáhá," zakončila a letmo se podívala na hodinky, Harry si všimnul, že i pásek hodinek je celý žlutý.
   "Už tak jsem se zdržela, musím stihnout ještě jednu schůzku v Londýně," omluvila se, "a teď, když už Záchranný autobus nejezdí," povzdechla si, jako by chtěla říct Kam se poděly staré dobré časy.
   "Já říkala, že se vy dva dáte dohromady," usmála se povzbudivě na Harryho s Hermionou.
   "Ale my spolu nechodíme," utrousil Harry, "Hermiona chodí s Ronem," řekl prostě, když se Rita tajuplně usmála, jako by chtěla Harrymu dát najevo, že před ní nemusí rozhodně nic skrývat. Harry tento pohled opravdu nesnášel.
   Když Harry s Hermionou vyšli do hradu, bylo tam prázdno oproti tomu, jak to tam vypadalo, když odcházeli. Hermiona se rychle rozešla k nástěnce a začala se hledat. Za chvilku spokojeně vydechla: "Jsem hned druhá." Harry se divil, že se jeho kamarádka nezlobí, protože není první a začal se hledat od spodu, Hermiona mu však okamžitě ukázala na první místo s největším počtem bodů, čímž Harrymu málem vyrazila dech.
   "Jak je to možné?" vyhrkl Harry nechápavě.
   "Byl jsi nejlepší," usmála se na něho povzbudivě Hermiona a přestože byl Harry ještě stále trochu překvapený, byl tak nějak rád, že to dopadlo tak dobře, už jen proto, že chtěl potěšit Brumbála.
   "Takže je jasný, že ta čarodějka z ministerstva dělala jen všeobecný průzkum a neměla v porotě tak veliký hlas, jinak by jsi za svoje názory rozhodně první nebyl," ozval se za ním Ron a zubil se od ucha k uchu.
   "To máš pravdu," přikývl mu Harry, "tak jak jsi to tady zvládl?"
   "Ale šlo to. To víš, všichni byli takoví zmatení," uchechtl se škodolibě Ron, "a taky jsem zaslechl Střevlíka, jak si stěžoval Brumbálovi, že se mu pokaždé snažíš někam utéct," zakončil spokojeně Ron.
   "A co Brumbál?" zeptal se Harry.
   "No, podle mě tušil, že jsi šel ven," prohodil lhostejně Ron, "protože se netvářil dvakrát klidně a pořád se koukal směrem ke dveřím, ale myslím si, že to tak nějak vzal," zakončil, "ale jak jste pořídili vy? A co ta Holoubková?"
   "Docela dobrý, před spaním si dáme lahodný čajíček," zazubil se Harry, ale v duchu se tvářil stejně kysele, jako v tento moment Ron, který očividně také ještě nemohl zapomenout na mnoholičný lektvar, který museli ve druhém ročníku vypít a opravdu nebyl dvakrát lahodný.

^nahoru^