Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvacátá první

Nepříjemné překvapení a výzva

   Vážená Hermiono,
Nevím sice, k čemu věc, o které jsi 
mi psala budete potřebovat, ale máš 
pravdu. Jsem povinna vám pomoci. 
Přesto jsem přesvědčena, že jestli 
potřebujete pomoci a je to pro vás 
tolik důležité, budeme se muset 
sejít. Navrhuji setkání přesně za 
týden u toho bradavického lesa, co 
tam máte. Už se na vás moc těším. 
Určitě jsem se už zmínila, že Vás 
tří mám opravdu ráda? S úctou Vaše 
		          Rita Holoubková 

  "Co to má jako znamenat?" rozčiloval se znechuceně Ron, "tohle mě opravdu děsí? A co mělo znamenat, že nás má opravdu ráda?" Ron byl vzteky bez sebe, dokonce i Harry se už při Hermioniných prvních slovech musel naklonit vpřed, aby do psaní opravdu viděl a ujistil se, že to tam opravdu takto stojí. Dokonce i rukopis Rity Holoubkové byl pravý podle toho, jak si ještě pamatoval ze čtvrtého ročníku.
  "Já si myslím, že na nás chystá nějaký podraz," zavrčel podrážděně Ron. "Co jsi jí to vlastně napsala?" osopil se na Hermionu, která se však tvářila naprosto klidně.
  "Ať do dopisu pro jistotu nepíše nic konkrétního a také... slíbila jsem jí nějaký trhák... "
  "COŽE?!" Zajíkl se Ron, "jaký?"
  "Jen klid," snažila se ho uklidnit Hermiona, "víš, po tom, jak jsme s ní vymetli ve čtvrtém ročníku už raději do bradavických záležitostí nestrká ten svůj nos, takže jsem jí nabídla informace o naší oblíbené paní profesorce vrchní vyšetřovatelce Umbridgeové," dořekla naprosto nevzrušeně, ale v ten moment to všechno Harrymu došlo a Ronovi, podle toho, jak jásavě vykřikl, nejspíš také.
  "Hermiono ty jsi naprosto úžasná," vyhrkl Ron nadšeně, "takhle se té staré žábě pomstíme a Holoubková bude mít svůj strašlivý příběh o tom, jak jsme byli utlačováni," zazubil se spokojeně. Dokonce i Harry uznal, že to Hermiona nevymyslela špatně, přesto však neměl z Holoubkové nejlepší pocit.
  "A teď ty Harry," vybídl ho Ron, "co jsi nám chtěl říct? Jak bylo na poradě?" vyzvídal.
  "Brumbál se zastal Snapea," utrousil tiše.
  "Jak je to možné?" nechápavě kroutila hlavou Hermiona. "Brumbál ti přeci věří," ujišťovala spíš sebe sama, než Harryho.
  "Nejspíš jo," potvrdil jí Harry, "... víš, Hermiono, myslím si, že Snape je nejspíš opravdu nevinný," zahučel nejistě, takže se na něho jeho dva kamarádi podívali, jestli mu nic není.
  "To nemyslíš vážně Harry," pronesl skoro úzkostně Ron a tvářil se ustaraně. "Vždyť jsi ho na vlastní oči viděl," připomenul mu.
  "Já vím, ale Snape říkal, že to dělal pro dobro řádu," nedal se odbít Harry, "a podle toho, jak ho Brumbál káral , to udělal za jeho zády," pokračoval ve vysvětlování, když si všiml Ronova a Hermionina nevěřícného pohledu, "... podle mě šel prostě na vlastní pěst... a jak říkal Brumbál, chtěl se nějak pomstít."
  "Pomstít?" zopakovala Hermiona a tvářila se o něco zaujatěji, "komu a za co?"
  "To nevím, víc už neřekl," pokrčil rameny Harry, "nejspíš je něco ve Snapeově minulosti, o čem nikdo kromě Brumbála neví, a proto to taky udělal," podotkl ještě.
  "Myslím, že to stojí za průzkum," ukončil hovor Ron.
  "To je pravda, ale teď už nic nevymyslíme, hlavně se musíme soustředit na proměňování a také na zkoušky z přeměňování," potvrdila Hermiona a souhlasně pokývala hlavou.
  Až nyní si Harry pořádně uvědomil, že je zanedlouho čekají zkoušky z přeměňování. Přestože měl dojem, že je zvládne docela dobře, nebyl si zcela jistý a dopadla na něho trochu tréma – měl takový dojem, jako kdyby se něco mělo stát.

  Přestože zbývající tři dny prázdnin, které Harry, Ron a Hermiona trávili ve Fénixově řádu, procvičovali neustále teorii přemisťování, jak je nakonec Hermiona přinutila; Harry se cítil o něco lépe a pomalu z něho opadával strach z nadcházejících zkoušek. Snad poprvé po dlouhé době měl pocit, že už je naprosto dokonale připravený jak prakticky, tak i na písemné testy, které ke zkoušce patřily také, jak jim kdysi řekla profesorka McGonagallová. Harry měl také radost, že mohl trávit Vánoce tady. Rodina Weasleyova se totiž rozhodla být na svátky zde, takže tu přijel i Bill ,Charlie i Fred s Georgem. Percy, jak říkala paní Weasleyová, se rozhodl, že raději bude pracovat i přes svátky, než aby trávil volnou chvíli se svojí rodinou a Harry byl tak nějak rád, i když to očividně Ronovu mamku tížilo. Neměl Percyho moc v oblibě a měl takový dojem, že by to nebylo dvakrát dobré, kdyby je navštívil. Nakonec se však ukázalo, že se Bill zdrží v Londýně jen na pár hodin, aby všem popřál krásné svátky (letos totiž měl být o Vánocích ve Francii s Fleur a její rodinou a tak ještě před odjezdem musel slíbit rozlítostněné a tak trochu zklamané paní Weasleyové, že příští rok vezme Fleur sem, do Londýna) a tak se rozdávali první dárky už den před Štědrým dnem. Ron se poněkud rozčiloval, když mu paní Weasleyová zakázala rozbalovat dárky dříve, než měl, přestože sama Billa donutila, aby rozbalil na cestu alespoň její dárek, ze kterého vytáhl nádhernou koženou hnědou bundu, poněkud ošoupanou na loktech, ale byla opravdu pěkná, takže si ji nejstarší Weasley vzal rovnou na sebe.
  "Tak přeci tě Fleur uhnala," ušklíbl se na oko zlomyslně Charlie, když Billovi na odchodu podával ruku a všichni se srdečně smáli – nebyl ale nikdo, kdo by neměl radost z toho, že je Bill s Fleur.
  Všichni se s ním srdečně rozloučili, paní Weasleyová mezi tím se slzami v očích Billovi nabalila na cestu nějaké jídlo, přestože pomocí přenášedla tam bude její syn opravdu rychle, takže ani nebude mít čas něco pojíst.
  Po celý zbytek dne panovala dobrá nálada, i Harry měl radost, že už Hermiona konečně nechala učení na pokoji a teď s Harrym hrála kouzelnické šachy, zatímco Ron se bavil s Moodym tím, že dával minci pod jeden ze tří neprůhledných hrníčků a Moody měl za úkol bez pomoci svého kouzelnického oka určit, pod kterým z nich leží. Za nedlouho to ale Rona omrzelo, protože bystrozor se ani jednou nezmýlil (to si však očividně nevšiml, že Moody stejně minci sleduje zezadu svým kouzelnickým okem) a tak začal pod hrníčky přihazovat víc mincí, aby Moodyho zmátl a ten se s ním neustále dohadoval, že podvádí, ale bránící se Ron si nechtěl dát nic líbit a proto začal Moodymu vysvětlovat, že by měl cvičit, protože asi tak moc dobře nevidí. Jakmile však bystrozor začal popisovat Ronovo spodní prádlo, které měl momentálně na sobě, naprosto červený Ron musel uznat, že Moodyho zrak zase není tak špatný a tato šarvátka vyvolala všeobecné veselí.
  Harry s Ronem se tentokrát ujali zdobení vánočního stromečku, přestože se setkali z jistým nesouhlasem Ginny. Dokonce i paní Weasleyová se tvářila naprosto nepřesvědčeně, ale nakonec jí nezbylo nic jiného. Po delším zápolení s hvězdou, kterou se Ronovi nějak nedařilo vymotat s řetězu, se Hermiona ujala celé organizace a asi za hodinku už stál pěkný stromek ve vstupní síni vedle Rona, který chtěl původně své kamarády přesvědčit, že by se na větvičkách výborně vyjímaly i čokoládové žabky a jiné laskominy, a tak ho namísto odpovědi Harry, Hermiona a Ginny omotali řetězy stejně, jako stromek.
  Nakonec všechny paní Weasleyová zavolala k večeři, která byla trochu později, ale zato o dost větší a slavnostnější, než obvykle a po několika Lupinových příbězích, které vyprávěl po večeři, si všichni popřáli dobrou noc a šli spát. Když si Harry večer lehal, uvědomil si, že paní Weasleyová už jim nachystala věci na zítřejší odpolední odjezd. Ten večer se Harrymu spalo opravdu dobře a zdálo se mu o Jeny.

  "Harry," cloumal s ním Ron, "Harry vstávej," Harry se posadil na postel a promnul si oči, nejprve neměl ponětí, kde vůbec je, ale Ronův nadšený úsměv a malý balíček mu okamžitě připomenul, že je Boží hod.
  "Veselé Vánoce, Rone," usmál se na kamaráda Harry.
  "Veselé Vánoce, Harry," popřál Harrymu Ron a vrazil mu balíček do ruky dřív, než si Harry stihnul vůbec nasadit brýle. "Čekáme na tebe dole, tak na sebe nedávej čekat," pobídl ho ještě spěšně Ron a už vyrazil nadšeně dál. Podle toho, jak si Harry ještě stihl všimnout, držel v ruce další dva balíčky, takže si kromě něho ještě přispala nejspíš i Ginny s Hermionou. Harry se na okamžik zarazil a pak, když se oblékal, si pobaveně představoval Rona, jak nadšeně vtrhnul do Hermioněna nebo Ginněna pokoje a v duchu doufal, že alespoň pro tentokrát ho dívky nepoženou dolů ze schodů, jako minule, když Ron vběhl rázně k Hermioně naprosto pevně odhodlaný přesvědčit ji, že už se nemá co učit a raději by si mohla jít zahrát třeba kouzelnické šachy. Harry ho už dlouho neviděl tak rychle změnit své odhodlání, jako právě předtím.
  Asi pět minut ještě seděl na posteli a snažil se pořádně probudit, přestože spal docela dlouho a zdál se mu překrásný sen, nějak se nemohl pořádně probrat. Nakonec se mu však přece jen podařilo obléknout, vzal svůj balíček a vydal se pomalu dolů, kde už byli všichni kromě Rona, Hermiony a Ginny.
  "Ahoj Harry," usmál se na něho povzbudivě Střevlík, jako kdyby něco provedl a teď potřeboval Harryho, aby ho ospravedlnil.
  "Harry, zlatíčko, jak ses vyspal?" vyptávala se starostlivě paní Weasleyová, jako by měl Harry za sebou nějakou strašlivou cestu. Rozhodně si však nepřipadal tak utahaně, jako zřejmě vypadal.
  "Je mi dobře, Ron je ještě nahoře?" zeptal se, ale spíš chtěl stočit hovor jiným směrem, aby si ho všichni přestali tak prohlížet.
  "Ano," odpověděl Lupin, "byl tady úplně první, nechápu, jak se mu podařilo takhle brzy vstát, když v ostatní dny obvykle vstává mezi posledními a to ještě dospává u snídaně," kroutil nechápavě hlavou Lupin a tvářil se pobaveně.
  "Opravdu," přisvědčil Střevlík, "muselo být alespoň šest hodin ráno, když jsem přiběhl a začal tu pobíhat jako zděšený."
  "No, to by mu šlo," smála se paní Weasleyová a Harry si uvědomil, že ji vlastně letos ještě ani neviděl pořádně se smát. Měl dojem, že v tento okamžik byla za celý rok snad opravdu šťastná a nic ji zrovna netížilo. To Harryho ještě více potěšilo, protože měl paní Weasleyovou opravdu strašlivě rád a pokaždé ho tížilo, když se nějak trápila, což bylo docela často vzhledem k tomu, jak si všechno brala až přespříliš vážně.
  Za chvíli se už ale veselý Ron vřítil zpátky a za ním se ještě kodrcala Ginny v těsném závěsu za Hermionou. Teprve nyní si Harry pořádně uvědomil, proč se paní Weasleyová tak starostlivě vyptávala, jestli je v pořádku. Při pohledu na Hermionu by totiž řekl, že celou noc nespala. Kdyby se Hermiona v obličeji netvářila naprosto spokojeně, Harry by dal i krk za to, že zatímco ostatní spali, jeho kamarádka se vydala na toulky po Londýně.
  Harryho okamžitě napadlo, že to způsobuje jejich nároční trénink na zvěromágy, ale nebyl si tím stoprocentně jistý, protože Ron rozhodně nevypadal tak zbědovaně, i když nebyl ani tak vyspalý, než jak se ve skutečnosti choval.
  Harry byl v tuto dobu strašlivě šťastný. Všichni se naskládali kolem stromečku a s nadšením rozbalovali své dárky. Harry dostal od paní Weasleyové nový svetr – tentokrát překrásně modrý – paní Weasleyová řekla, že je to nebeská modř a Harrymu tak opravdu připadala. Svetr byl nádherně modrý, trochu více do tmava a na prsou měl sitě žlutou vpletené písmenko H. Ron dostal samozřejmě také svetr, tentokrát zelený a Hermiona s Ginny také – jeden krásnější než druhý.
  Paní Weasleyová dostala od Hermiony nějakou knihu o Zajímavém vaření, což ji strašlivě potěšilo a od Harryho malou červenou, až skoro oranžovou, pletenou čepičku na hlavu, ze které měla očividně opravdovou radost, vzhledem k tomu, že jakmile si ji nasadila na hlavu, šla si k ní vyzkoušet svůj kabát, jak to bude vypadat, a pak už si ji nesundala, až když byly veškeré dárky rozbaleny.
  Sálem zazněl obrovský výbuch smíchu, když Moody také rozbalil svůj dárek od Rona, v němž bylo ručně vyrobené pouzdro přesně na bystrozorovo kouzelnické oko. Když si ho Harry pozorněji prohlížel, musel usoudit, že je to opravdu pěkné pouzdro (když se zavřelo, bylo na něm pestrobarevně nakreslené oko).
  "Děkuji vám mnohokrát Rone," smál se ještě chraplavě Moody, "i když si své kouzelnické oko nevyjímám, leda by mi ho někdo odejmul násilím.,... " Harry si v ten okamžik vybavil Bartyho Skrka, který tohoto bystrozora chytil a pomocí mnoholičného lektvaru ze sebe udělal Moodyho – musel si však zapůjčit jeho kouzelnické oko, "... budu ho mít vystaveno," bystrozor se tvářil strašlivě pobaveně, ale Harry v jeho zjizveném a jakýmsi úsměvem pokrčeném obličeji zpozoroval radost, jakou by mohl vidět u malého dítěte, jak mu ve zdravém oku blýskala nadšená a radostná jiskra.
  Stejně tak nadšený byl i pan Weasley z nového opasku na hůlku, který dostal od Ginny a nové kožené bundy od dvojčat.
  Lupinovi Harry dal opravdu krásně vyřezávanou novou vycházkovou hůl na jejíž rukojeti byla vyřezaná hlava vlka. Hůl byla o něco pevnější, než obvyklá. Lupin Harrymu dal zase dárek, který ho až zaskočil. Když se loni na ministerstvu snažil v oddělení oboru záhad otevřít nožem, který dostal od Siriuse jakési dveře, nůž se mu doslova roztavil v rukách. Lupin našel zbytky a podařilo se mu je dát dohromady, takže památka po Siriusovi vypadala jako nová. Harry měl z toho neskonalou radost.
  Nakonec zavládlo v sále naprosté veselý a Harry v sobě cítil jakýsi vnitřní klid. Byl by rád, kdyby takhle mohli být všichni šťastní a spolu ještě déle, ale už se schylovalo k odpoledni a proto se odebrali do kuchyně na lehký oběd, protože paní Weasleyová nestihla nic pořádně uvařit. Nikomu to ale nevadilo a všichni se příjemně bavili a hned po obědě se pomalu schylovali k odchodu.
  Paní Weasleyová se tentokrát oblékla, aby je mohla vyprovodit. Tvrdila, že nemá nic na práci, ale podle Harryho spíš chtěla odzkoušet svoji novou čepici, jak si totiž všiml, v kuchyni byla hromada nádobí.
  Zpátky se vraceli vlakem, protože se vraceli spolu s ostatními spolužáky, kteří se vraceli z krátkých Vánočních prázdnin. Ještě, než však vlak odjel, je čekalo ještě další překvapení. Střevlík měl jet také do Bradavic.
  "Vždyť to nemůže," bránil se Ron a očividně byl tímto naprosto rozčílený. Nebyl však jediný. Dokonce i Hermioně se příčila myšlenka, že by je právě Střevlík měl nějak hlídat.
  "Bradavice jsou přeci nejbezpečnější místo na světě," snažila se odvrátit katastrofu.
  "Jistě," přisvědčil naprosto klidně pan Weasley, "ale pamatujete si ještě, co se stalo před dvěma lety, kdy Vy-víte-kdo povstal?" zahleděl se přímo na Harryho, jako by právě on měl nejvíce námitek. "Do Bradavic se může dostat nějaký Jeho pomocník a to by nemuselo skončit tak, jak to dopadlo minule," pan Weasley mluvil tak přesvědčivě a pevně, jak ho Harry ještě mluvit ani neslyšel. "Harry, nesmí se ti nic stát," teď, jakoby promluvil až prosebně, přesto všechno však Harry tušil, že i kdyby odmítl, nic nezmůže.
  "Brumbál ale... " začal.
  "Právě, protože profesor Brumbál nyní nebývá tak často ve škole, mohlo by se něco ošklivého přihodit," vysvětlovala paní Weasleyová, ale Harry tomu nerozuměl. Její rozhodný pohled Harryho jen usvědčil, že nemá žádnou cenu klást další odpor.
  "Nebudu vás nijak rušit," vysvětloval Střevlík a v očích mu hrály veselé jiskřičky, očividně byl naprosto nadšený, že může Harrymu dělat společnost. "Prostě na vás budu jen dohlížet, když někam půjdete, aby se něco nepřihodilo," přestože se tvářil, že to myslí vážně, už jeho vlezlý pohled Harrymu nasvědčoval, že tomu tak nebude. Vzpomínal si moc dobře, jak ho pan Weasley připravoval na to, že taková situace může nastat, ale tak nějak doufal v to, že se to nestane, protože se zatím vůbec nic závažného nedělo.
  "Ale ostatní spolužáci... a hlavně zmijozelští... proč nás nemůže hlídat někdo ze školy... " Ron se zarazil, očividně nechápal, jak to má všechno zformulovat.
  "To není problém a nikdo ze školy nebude mít tolik času," usmál se spokojeně Střevlík, "budu tam vystupovat jako takový inspektor, a doopravdy budu detektiv," Harry, Ron, Hermiona ani Ginny mu však nerozuměli ani slovo. "Abych nějak nevytvořil podezření, budu každý týden v jiné koleji a budu zároveň zkoumat žáky, ale ven budu vycházet s vámi, jakožto s primusy, kteří mě pokaždé provedou," usmál se nadšeně a Harry měl dojem, že mu to celé právě došlo.
  "Takže jsem primus jen, aby jste mě mohli hlídat?" vyštěkl nevěřícně, ale ani ho nezajímala odpověď. To bylo zbytečné, protože mu nikdo nic neřekl. Připadal si strašlivě podvedený. Celou dobu se domníval, že se mu podařilo, stejně, jako předtím jeho otci, získat primusský odznak a přitom v tom měl prsty zase někdo jiný. Rozhodl se však, že se nebude z nikým dohadovat, nemělo smysl kazit si náladu víc, než už měl z jeho nového doprovodu. Přeletěl pohledem pana Weasleye, paní Weasleyovou Střevlíka i Lupina, a zjistil, že si ho Lupin zkoumavě a zamyšleně prohlíží.
  "Alespoň ho nebudeme mít na krku celý školní rok," špitla mu do ucha Hermiona a Harry musel uznat, že má pravdu. Stejně si ale uvědomoval moc dobře, jak to bude všechno komplikované.
  Spěšně se tedy rozloučili a šli si najít nějaké volné kupé. Jen Harry se ještě zarazil, protože mu to nedalo. Potřeboval se na něco pana Weasleyho zeptat.
  "To s tím hlídáním, to vymyslel Brumbál?" vypadlo z něho rychle a ostře.
  "Ne," odpověděl rázně pan Weasley, "měli jsme co dělat, abychom ho přesvědčili a abych pravdu řekl, ani nyní z toho není nadšený. Tvrdil, že nepotřebuješ takové hlídání, že nejsi malý," prohodil, jako by nevěřícně. "Má sice pravdu, ale podle ostatních členů je moc důležité se pojistit, aby se ti nic nestalo," zakončil a Harry si připadal ještě hůř. Bylo jasné, že pan Weasley si nic nevymýšlí a tak zjevně Brumbál do Harryho opravdu vkládá tolik důvěry a to ho potěšilo, ale ten zbytek mu jen ubral veselosti. Připadal si, jako nějaká důležitá součástka, kterou musí každý ochraňovat, připadal si, jako ve vězení. Otočil se mlčky na odchod, ale Lupin ho ještě stihl chytit za rameno.
  "Poslyš, Harry," oslovil ho tak tiše, aby ostatní nemohli slyšet, o čem si povídají. "Já, nejsem si jistý... jen doufám, že neplánujete něco šíleného... " Harry naprosto nerozuměl jedinému slovu, co Lupin řekl. "Nechci, aby se tobě a nikomu dalšímu něco stalo, když se tvůj otec učil proměňovat v jelena, nebyl ještě Voldemort u moci a i tak to bylo nebezpečné a hloupé... " Harry nevěřil svým uším. Jak mohl Lupin vědět, o co se s Ronem a Hermionou snaží? Neměl ani ponětí, co má na to odpovědět, ale raději mlčel.
  "Nevím, zda se nemýlím, snad ano... jen mi to tak připadá, když vidím, jak zbědovaně se každé ráno tváříte. Je to únavné... znám to... prožívám to každý úplněk," zakončil ještě a Harrymu bylo jasné, že jsou to všechno jen jeho předsudky a domněnky. Mile rád by se Lupinovi svěřil, ale věděl, že pro jejich dobro by byla jejich snaha zmařena a to si nemohl dovolit. A už vůbec ne nyní, kdy se věci daly do pohybu a mohlo se cokoliv stát. harry prostě cítil, že se musí co nejvíce snažit naučit se proměňovat ve zvíře, jako kdyby to někdy v blízkém budoucnu prostě potřeboval.
  "Neměj strach Lupine," uklidnil ho, ale očividně to nezabralo. Harry však už nevěděl, co dalšího by měl říct. Mlčky se otočil a nastoupil do vlaku.

  Cesta se Střevlíkem byla horší, než se Harry vůbec domníval. Mladý otravný kouzelník neustále vyprávěl něco o své rodině – otci mudlovi, který však náhle zemřel; a matce, která ze svého syna chtěla mít lékaře v nemocnici U Svatého Munga. Harry ještě v životě neslyšel tak strašlivě nudný životopis a hodiny dějepisu s profesorem Binnsem mu najednou připadali náramně zajímavé. Ron to už nakonec nevydržel a oznámil přímo vypravěči, že ho to nezajímá a nemá zájem poslouchat další nudný příběh o tom, jak se Střevlík seznámil s Korneliusem Popletalem, Střevlík si však jeho poznámku vyjevil, jako vtip a tak po naprostém návalu smíchu pokračoval ve svém vyprávění.
  Harry zatím přemýšlel nad Lupinem a nad několika málo věcmi, které zatím vyšly najevo a snažil si to všechno nějak dát dohromady, byl by ale raději, kdyby mu s tím pomohli i jeho přátelé, třeba by ho ještě něco napadlo. Po chvíli naznačil Hermioně, aby vyšla spolu s Ronem ven z kupé, až Harry odejde, že si toho Střevlík, naprosto zabraný do každičké drobnosti svého životního příběhu, aby nic neopomněl, nevšimne. Byl však na omylu. První problém nastal jakmile se Harry postavil na nohy. Střevlík okamžitě vyskočil a čekal, co Harry udělá.
  "Jdu jen na záchod," vysvětlil Harry a jako by nic vyšel směrem k toaletám, Střevlík se však držel v těsné blízkosti za ním. "Máte mě hlídat až v Bradavicích!" vyjel na něho zostra Harry, Střevlík se však tvářil naprosto otupěle a zíral na něho jako pes, který neustále nechápe, co po něm Harry chce. "Já nepotřebuji žádný doprovod na záchod!" jeho rozčilování však bylo naprosto zbytečné, takže se šel jen vztekle posadit, pevně odhodlaný se Střevlíkem nepromluvit do konce svého života. Tomu však víc tížilo hlavou líčení toho, jak se prvně postavil matce, že nechce být lékařem.
  "Harry, všiml sis, že Tonksová někam zmizela?" zeptala se ho najednou Hermiona a v Harrym až skoro hrklo, když si uvědomil, že má pravdu.
  "Kde myslíš, že by mohla být?" vyptával se.
  "Podle mě jí Brumbál dal nějaké úkoly, stejně, jako je dal i Hybridovi," vysvětlil prostě svůj názor Ron a Harry s Hermionou, kteří mu dali za pravdu, se dále nebáli, za to si ale začali povídat o tom, jak skvěle Tonksová učí. Střevlík, který si povšimnul, že ho už nikdo neposlouchá se marně snažil připojit k hovoru dalšími svými průpovídkami, jakmile však i poté zůstal nepovšimnut, uraženě se odsadil bokem. To Harryho, Hermionu, Rona i Ginny nevýslovně potěšilo a hned byli o dost veselejší.
  "Co to máš?" zeptal se Ron Harryho, když se převlékli do hábitů a Harry v ruce dřímal nějaký balíček.
  "To je pro Jeny," zazubil se Harry a téměř okamžitě pocítil, jak se červená. Všichni se k němu zaujatě podívali a bylo jasné, kam celý rozhovor začne směřovat.
  "Kdo je Jeny?" vyzvídal úlisně Střevlík a tvářil se přitom nanejvýš tajemně, jako by se mu Harry chystal sdělit nějaké tajemství a on byl připraven nechat si ho pro sebe. To Harryho strašlivě rozzlobilo.
  "Do toho vám nic není," vyjel po něm zostra. Vůbec se o Jeny nemínil bavit se Střevlíkem a nejraději by ho v ten moment vyrazil z kupé. Střevlík už nepromluvil a po zbytek cesty se konečně tvářil dostatečně nasupeně, takže bylo pravděpodobné, že i kdyby mluvili o čemkoliv, už se do hovoru nezapojí.
  "Tak co tam je?" vyzvídala napjatá Ginny, která vypadala, že každým okamžikem po Harrym skočí a vytrhne mu balíček z ruky.
  "Jen taková hloupost," začervenal se Harry ještě víc. "Já... našel jsem to v jednom obchůdku v Prasinkách, ani jsem si nevšiml, že tam dřív byl," usmál se tajemně. "Já vám to zatím neřekl," zazubil se na Rona zlomyslně, když si všimnul, jak napjatý výraz jeho kamarád má. "Řetízek na krk," utrousil ještě, když mu to přeci jen nedalo. "Já jsem opravu nevěděl, co jiného jí koupit," pokýval Harry hlavou, ale podle toho, jak se Ronovi zablýsklo v očích a Hermiona s Ginny skoro až zasněně povzdechly. Střevlík nepřítomně mlčel.
  Když konečně dorazili do Bradavic, čekalo je však překvapení. Harry původně plánoval, že okamžitě najde Jeny a dá ji svůj dárek, ale hned u vchodu je čekal Seamus, který se tvářil opravdu strašlivě unaveně a dokonce i vyděšeně.
  "Slyšeli jste to?" vyhrkl na Hermonu, Rona a Harryho místo pozdravu. "Už za tři dny nás čekají zkoušky a vy si odjedete," huboval Harrymu, který nejprve neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, došlo mu to až později, ale necítil žádnou vinu a v nejmenším nechápal, proč se Seamus tak rozčiluje.
  "Prosím tě," vložila se do toho rázně Hermiona, která, stejně jako Harry, očividně také měla až moc dobrou náladu, než aby se s někým hned zkraje dohadovala. "Vždyť ty zkoušky každý zvládne bez problémů," ujišťovala ho a Seamus se zatvářil zaraženě. Zřejmě nečekal takový klid právě z Hermioniny strany – očividně to na něho zapůsobilo, takže jen zamumlal něco ve smyslu, že člověk není nikdy připraven a raději se jde učit a pak se otočil na podpatku a rychle odchvátal.
  Harry se za sebe otočil a zjistil, že Střevlík za ním stojí jako solný sloup. Bylo mu už jasné, proč se Seamus prvně nezarazil a nezačal si nový obličej prohlížet. Harry by v ten moment vsadil krk za to, že Střevlík je jen dobře vytesaná socha.
  "Kam teď chcete jít?" zeptala se Střevlíka Hermiona.
  "J-já, nevím," povzdechl si Střevlík ztěžka a tvářil se naprosto bezmocně. Harrymu v ten moment došlo, že má zakázáno vejít do kolejních místností – určitě se o to postaral Brumbál a Harry mu za to byl neskonale vděčný. Přestože Střevlík nyní dělal nenapodobitelné grimasy, které by možná až Harryho, Rona nebo Hermionu přiměli něco vymyslet, všichni tři si byli naprosto jistí, že to je jen šikovný a nanejvýš přesvědčivý výraz, který nebyl opravdový, jen naučený. Proto mlčky pokračovali dále a ani jeden z nich si Střevlíka nevšímal. Ten zůstal stát u nehelvítské společenské místnosti.
  "S tím Střevlem musíme něco udělat," poznamenal rozhořčeně Ron, ale ani nemusel otvírat pusu, bylo jasné, že ho tu nechce nikdo.
  "Takový podraz," ztěžoval si Harry, "je vidět, jak mi důvěřují," ucedil nanejvýš zklamaně.
  "Má tu být pro tvoji ochranu," zastala se Střevlíka Hermiona, ale očividně sama nevěřila, že by Harryho Střevlík nějak mohl ochránit, kdyby se něco semlelo, spíš naopak, vypadalo to, že na sebe maléry jen přitahuje.
  "Spíš to má být špicl pro řád, jestli se Harry nevydává na vlastní pěst, jako to třeba dělal Snape," ušklíbl se hořce Ron. "Taky si to mohli odpustit, mohlo je napadnout, že Harry to vždycky bere do svých rukou," zakřenil se škodolibě.
  "Zatím ho budeme muset obcházet nějak jinak," prohodila ještě Hermiona, "teď se soustřeďte na zkoušky z přemisťování a... " ohlédla se, jestli je místnost prázdná, "... na proměnu na zvěromágy, Rita Holoubková tu bude ještě ten večer po zkouškách," oznámila jim prostě a Harry si nemohl nepovšimnout nadšeného záblesku v jejích očích.
  "Já myslel, že přijede až... " zpustil ještě Ron, ale ten se rozhodně netvářil tak nadšeně, jako jeho kamarádka.
  "Týden od dopisu vychází na ty zkoušky," ujistila ho Hermiona, "a teď, jestli mě omluvíte, už je docela pozdě," otočila se a vydala se k dívčím ložnicím. Teprve nyní si Harry uvědomil, že už je opravdu docela pozdě a všichni se pomalu schylují k spánku. Odložil tedy svoje setkání s Jeny, i když velice nerad, na zítřek a rozhodl se, že se s Ronem půjdou poohlédnout do Velkého sálu, kde ještě byla zcela určitě večeře pro opozdilce, kteří dnes pozdě dorazili. Možná, že Jeny ještě potká. To se ale nestalo – ve Velkém sále bylo totiž sotva pět lidí a mrzimorský stůl byl naprosto prázdný. Harry zamyšleně usrkával čaj a zadumaně hleděl na Rona, který do sebe právě cpal jakýsi pšeničný chléb.
  "Tak co Harry, jak si myslíš, že to přemisťování zvládneme?" zeptal se Ron s plnou pusou pšeničného chleba, očividně se mu dnes nechtělo mlčet a raději by si povídal, Harryho pozornost však přilákal Malfoy, který se právě doslova vsypal do místnosti a okamžitě na sebe strhl veškerou pozornost. Byl totiž celý zmáčený, jako by promokl skrz - přestože venku bylo chladné a mrazivé počasí – rozhodně nepršelo ani nepadal sníh. Harry si všiml, že se Draco opřel o roh zmijozelského stolu a podivně schoulený jakoby rukama kryl něco pod svým pláštěm, aby to také nepromoklo.
  Harryho nejprve napadlo, že by se o Draca raději neměl zajímat, Malfoy se ale choval strašlivě podivně. Neustále, jako by s někým mluvil – nejprve šeptal a místy se začal zběsile, skoro až šíleně smát. U stolu nebyl už žádný učitel a několik žáků se bázlivě dívali na Malfoye, jako by věděli, co mu je, ale příliš se ho báli, aby něco podnikli nebo se vůbec odvážili odejít. Harry za sebou dokonce zaslechl jakýsi přidušený až skoro bolestný výkřik havraspárského studenta asi tak z druhého ročníku, který se krčil na svém místě a vypadal, že naprosto zdřevěněl. Harry letmo pohlédl na Rona, ten však už odložil svoji pozdní večeři a Harry si všimnul, že se kdesi hluboko v hábitu roztržitě snaží nahmatat hůlku.
  "R-rone, co to děláš?" Harry byl naprosto zaražený, ale jeho kamarád nic neřekl. Připadal si, jako by jako jediný netušil, co se právě odehrává a jako jediný také nevěděl, co má dělat. Zatímco Ron zatím lovil po kapsách hůlku, zbylý studenti se zděšeně srazili do hloučku, jako by se chtěli bránit před útokem, a naprosto zkoprnělí vyčkávali. Ani jeden nemohl chodit do vyššího ročníku, než do třetího a každý z nich alespoň jednou lítostně pohlédl ke dveřím z Velkého sálu a v očích se mu nadějně a toužebně zajiskřilo.
  Nato Malfoy zvedl prudce hlavu, až mu sjela kápě a zahleděl se přímo na Harryho. Ten měl dojem, že v jeho očích ještě nikdy nespatřil tolik nenávisti, jako právě nyní. Jakoby se veškerá zloba v jeho pohledu zabodávala do Harryho a snažila se ho roztrhnout a zničit.
  Harry byl nyní stoprocentně přesvědčený, že Malfoy přišel za ním. Draco se škodolibě a téměř vítězoslavně usmál a opravdu se vydal směrem k Harrymu, který za sebou zaslechl jen slabounký vzdychot jakési dívky. Neměl však čas už se ohlížet, postavil se na nohy a čekal, až se k němu Malfoy ztěžka dopotácí. Ten chodil ztěžka, jakoby za sebou ještě něco táhnul, ale odhodlanost v jeho očích jen jiskřila a vypadal přímo nadšený. Harry musel uznat, že jeho šílený pohled v naprosto bledém obličeji však budil obrovskou bázeň a respekt, přestože se Draco smál.
  "Malfoyi já tě varuji!" vzkřikl na něho varovně Ron tak hlasitě, až Harry nadskočil. Nechápal však, co se děje a Malfoy už se blížil. Najednou konečně promluvil a jeho hlas zněl ještě děsivěji než jak vypadal.
  "Budeš se pořád za někoho schovávat Pottere?" sykl zlostně a Harry si uvědomil, že se teď nebezpečně podobá svému otci.
  "Co ode mě chceš?" vyjel po něm zostra, ale Draco se nezarazil ani se netvářil dotčeně, že Harryho nijak nezastrašil.
  "Mě se ale schovávat nebudeš!" osopil se na něho a závistně se mu zablýsklo v očích.
  "Jak tě napadlo, že se ti schovávám?" vyhrkl Harry podrážděně a nahmatal si v kapse hábitu svoji hůlku.
  "H-harry, nech toho," špitl za ním Ron a Harry se k němu užasle otočil, nezmohl se však na žádný odpor, když jeho kamarád pokračoval, "nevíš všechno," zakončil prostě, ale to Harrymu nijak nevadilo. Byla to přeci sebeobrana, kdyby Draca napadlo zaútočit. Na to byl však příliš zbabělý.
  Ani si nestihl uspořádat myšlenky v hlavě, když na něho Draco ukázal svojí hůlkou. "Zemřeš!" vzkřikl z takovou nenávistí v hlase, až Harryho opravdu přesvědčil, že má v plánu ho zabít. Ten neváhal a okamžitě reagoval stejně – vytáhl si hůlku. Hlouček žáků krčící se v rohu vykřikl a Dracův výkřik přivolal i několik studentů, kteří zřejmě byli někde na chodbě a chtěli se podívat, co se děje. Náhlý křik za dveřmi se začal rozléhat podél stěn a některý ze studentů zřejmě spěchal pro nějakého učitele.
  Harry se zahleděl na Malfoyovu druhou ruku, ve které dřímal nějaký kámen – Harry znal ten kámen. Moc dobře si na něj pamatoval. Voldemort, zřejmě zaskočený tím, že se Harry dokáže ubránit kletbě Imperialismus, pověřil jednoho ze smrtijedů na konci prázdnin, aby tiridem Harryho oslabil. A opravdu se mu to dařilo.
  "Draco, není to dobrý nápad," začal mu to rozmlouvat Ron a Malfoy, jako by se dostal ze svého poblouznění, podle Harryho to způsobil křik na chodbě a dusot kroků, blížících se učitelů, rozhlédl se poprvé kolem sebe, jako by se chystal uprchnout.
  "Čekej mě Pottere," sykl zlostně, "já přijdu, vyzívám tě k souboji a pokud jsi tak dokonalí a odvážný, za jakého tě všichni považují, tak přijmeš," podíval se pohrdavě na Harryho.
  "Kde jsi vzal ten kámen?" vyhrkl Harry, rozhodl se nevšímat si jej, dokud mu to neřekne.
  "Zničím tě, jako jsi ty zničil mého otce," prskl Draco, který zřejmě jeho otázku bral jako souhlas k výzvě. "Za měsíc venku, před hájenkou toho obra, ať se ještě můžeš rozloučit s tvýma přátelíčkama," utrousil škodolibě, otočil se a zmizel.
  Zanedlouho přiběhla profesorka McGonagallová celá uřícená v doprovodu několika k smrti vyděšených žáků.
  "Pottere," vyhrkla užasle, "co se tu stalo? Prý jste se tu měl s někým bít," oznámila mu a rozhlížela se kolem, jako by opravdu hledala nějaké stopy po zápase.
  "Ne profesorko," špitl Harry zaraženě, ještě stále si nemohl vybavit, co to všechno mělo znamenat, "k ničemu nedošlo," ujistil ji a všiml si, jak si spokojeně oddechla, že nepřišla pozdě, ale podle toho, jak pořád ještě očima klouzala po místnosti a sem tam se zahleděla na stále ještě vyděšené studenty, si byl Harry jistý, že tušila, o co šlo. Zjevně to tušil i Ron, který nyní se zájem zkoumal podlahu a věděli to i všichni ostatní, kteří se tvářili vyděšeně už když Malfoy vstoupil. Nevěděl to zas jen Harry. Do Velkého sálu ještě vběhl Střevlík.
  "N-nic se nestalo," Harry netušil, jestli utěšuje profesorku McGonagallovou nebo spíš sám sebe a bylo mu to jedno.
  "A to není vaším přičiněním," sjela ho rázně profesorka. "Na to, jak jste o toto místo usiloval, se zatím nijak nečiníte a jak tak pozoruji, vůbec neděláte to, co je ve vašich povinnostech," Střevlík se ani nepohnul a tvářil se jako opařený. Několik studentů zvědavě nakukovalo do Velkého sálu, komu tam ředitelka nehelvírské koleje tak nadává. Střevlík se snažil jen něco zamumlat na svoji obhajobu, dál však mlčel. Alespoň něco pozitivního pro Harryho. Ten však nyní přemýšlel o Malfoyovi.

^nahoru^