Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola třináctá

První hodina s Tonkovou

   "Harry vzbuď se, vstávej," třásl s ním Ron, "tedy já ti řeknu, tebe se pokusit vzbudit, to raději přesvědčím Hermionu, aby s tím SPOŽÚSem konečně zkoncovala," stěžoval si, ale usmíval se, takže Harrymu rychle došlo, že má dobrou náladu. Začal si vybavovat svůj sen. Byl už tak daleko. Zdálo se mu, že se před ním objevila stříbrná oslepující záře, která zničila obklopující děsivou temnotu. Harry si marně snažil vybavit tvora nebo cokoli, co oslňující světlo vytvořilo, ale nic si nepamatoval, Ron ho vzbudil.
   Rozmrzele se posadil na postel a nasadil si brýle na nos.
   "Nechtěl by si pospíšit?" snažil se ho popohnat Ron, "všichni už jsou na snídani, za čtvrt hodiny nám začíná hodina?"
   Harry byl překvapený sám sebou, že se nijak nežene ze schodů, za to jeho kamarád letěl na snídani, jako kdyby ho někdo táhnul. Harryho zajímalo, jestli to má na svědomí hlad nebo se Ron těší na první hodinu a za každou cenu ji chce stihnout.
   Na snídani do sebe stihli hodit jen pár toustů a Ron už si to rázoval k učebně obrany proti černé magii a Harrymu, kterého táhnul celou dobu za sebou konečně svitlo. Jistěže - mají mít první hodinu s Tonksovou.
   "Kde je vlastně Hermiona?" vyptával se Rona, ale věděl, že je to naprosto zbytečný dotaz, jelikož Hermiona byla určitě brzy ráno v knihovně a teď už se ani nestavovala na snídani a určitě už stojí před učebnou. Skoro se trefil, ale Hermionu spolu s ostatnímu spolužáky nalezl už usazené na svých místech a Harry v jejich obličejích odtušil napjatý výraz a nervozitu. Docela se těšil, až co budou jeho kamarádi říkat na novou profesorku, i když bylo docela jasné, že budou o dost raději, protože po loňském roce by přijali téměř každého, jen když to nebude další Umbridgeová, profesorka, kterou dosadilo Ministerstvo kouzel. Byla to ta nejhorší učitelka, kterou Harry poznal, kromě Snapea, protože ten alespoň podporoval zkoušení lektvarů a určitě i kouzel, kdyby učil například obranu proti černé magii, po které tolik toužil, v praxi, narozdíl od bývalé učitelky, která byla naprosto šílená a nutila žáky jen opisovat fráze z učebnic a za celou dobu nemohl nikdo použít své hůlky.
   Harry se s Ronem posadili bezpečně do první lavice a nachystali si na lavici brky, pergameny a učebnici Okrajová černá magie od Jasmíny Středzoubkové. Netrpělivě se vrtěli a čekali, až konečně zazvoní.
   "Co blázníte?" vyprskl smíchy Seamus Finnigan, který oba pobaveně pozoroval.
   "Coby," pokrčil Ron co nejlhostejněji rameny, "prostě se těšíme na novou profesorku," vysvětlil prostě, jako kdyby to byla samozřejmost.
   "No, to já už se radši moc netěším," ozval se Dean, "po tom, jak byl profesor Brumbál schopný dát nám sem tu můru..." zarazil se , "nejdřív chci vidět, jaká bude, slyšel jsem, že je také z ministerstva a viděli jste nakonec už toho učitele, kterého máme z bezpečnostního cvičení," ušklíbl se.
   "To ale přece ještě neznamená, že bude stejná, jako Umbridgeová nebo profesor Seněgev," bránila Tonkovou Hermiona.
   "Možná ne, ale pořád ještě nevíš, co může být zač," trval na svém Dean. "Zatím to vypadá, že z ministerstva tu posílají jen takové učitele, kteří nás chtějí co nejméně naučit..."
   "Nebo nám radí, ať se schováváme," sykl zlostně Ron.
   "No... mě se moc nezdá, ta nová profesorka," spustila Parvaty, "párkrát jsem jí potkala na chodbě a tvářila se, jako kdyby vypila nějaký Snapeův jed," uchechtal se škodolibě.
   "Dejte jí pokoj!" okřikla je Hermiona. "Co vy můžete vědět, kdo je to zač? Nemáte právo ji soudit," kárala je; byla zlostí bez sebe. Harry se zlobil sám na sebe, když po něm jeho kamarádka švihla tázavým pohledem, aby se jí zastal a on nebyl sto ze sebe vydat jediné slůvko, přestože se mu rozhodně nelíbilo, jak jeho spolužáci obviňovali Tonksovou. Měl ale pocit, že kdyby cokoliv řekl, okamžitě by na sebe upoutal pozornost a to bylo to poslední, co v tuto chvíli potřeboval. Nechtěl, aby někdo zjistil, že Tonksovou znají on, Hermiona a Ron už z dřívějška a rozhodně si nedokázal představit, jak by měl někomu vysvětlovat, že se vidívají pravidelně na schůzích Fénixova řádu, který je něco jako protivoldemortský odboj.
   "Tak promiň," zamumlal zaražený Dean. Harry si všiml, že po něm spolužák pošilhává, nejspíš chtěl znát jeho reakce a bál se, aby se zase nerozčílil.
   Harry už jen zaslechl, jak Dean zabrblal něco jako tak jsem to nemyslel a rychle se dal do řeči s jeho nejlepším kamarádem Seamusem. Zazvonilo a do třídy se nahrnuli zmijozelští.
   "To je jediný zádrhel dnešního dne, zatím," pokýval Ron hlavou směrem ke skupince zmijozelských studentů a zrovna tím směrem, kudy zrovna procházel Draco Malfoy.
   "Zdá se mi, že je Draco nějaký zamlklejší než obvykle, dokonce se ani nenaváží do vaší rodiny a neuráží moje rodiče," zpustil Harry zamyšleně. Ron mu ale neodpověděl.
   Jakmile se totiž posadili i ti nejpozdější studenti, do třídy vešla Tonksová. Vlastně do učebny tak nějak vpadla - jak vcházela a mžikla rychle očima po studentech, zakopla o velký kamenný práh ve dveřích a doslova se položila na první lavici, ve které seděl Harry s Ronem. Učebnice, kterou držela v ruce, jí při tom vylétla z ruky a dopadla až k Malfoyovým nohám, jak se snažila co nejlépe zachytit první lavice, aby ji spolu s jejími žáky nepřevrhla.
   Ron očividně neměl slov, jako zbytek třídy otupěle civěl na profesorku Tonksovou, několik žáků ze Zmijozelu se posměšně šklebilo, ale Malfoy zamyšleně hleděl do svého papíru, který, jak se zdálo, byl stejně prázdný.
   "Tak to jsem zrovna nejlíp nezačala," posteskla si tiše Tonksová, takže to mohl zaslechnout jedině Ron s Harrym.
   "To nevadí, nic se neděje," snažil se jí uklidnit Harry a odsunul si z obličeje její kadeřavé blonďaté vlasy, které měla dnes tak dlouhé, že jí přes lavici spadali skoro až na zem.
   "Jo, alespoň sis získala sympatie většiny třídy," špitla Harrymu přes rameno Hermiona, ale zřejmě byla jediná, kdo byl v ten moment úplně nevnímavý nebo naopak jako jediná viděla všechno docela světle. Zdálo se totiž, že parta zmijozelských každým okamžikem propukne v hlasitý nezadržitelný smích.
   "Alespoň vím, že jsem na dnešní den nezvolila zrovna nejlepší střih vlasů," usmála se povzbudivě a Harry sledoval, jak se jí vlasy z ničeho nic krátí až po ramena a tam se jejich rychlý postup zarazil. Ve třídě to jen zahučelo a Harry cítil, jak všechny pohledy napjatě směřují směrem k Tonksové.
   Mladá profesorka se posbírala a pokračovala trochu kulhavým krokem až ke katedře. Harry si všimnul, že se jí při klopýtnutí vyzula jedna bota, ale tak nějak tušil, že se tím Tonksová rozhodně nebude chtít zatěžovat a nebude tím alespoň připomínat trapnou situaci, kterou jistě pobavila většinu třídy. To byla ale závažná chyba, protože jí bota očividně při chůzi neustále sjížděla z nohy a tak se ji Tonksová snažila alespoň trochu narazit tím způsobem, že udělala jeden dlouhý prudký krok vpřed, aby ji bota na nohu sedla, ale tímto výpadem leda tak dosáhla toho, že černá bota přeletěla neuvěřitelnou rychlostí nad hlavami studentů přes celou třídu až dozadu ke dveřím učebny.
   "No... víme určitě, že by mohla rozehrávat famfrpál - tedy, pokud by se jí dodatečně povolilo do camrálu kopnout. Alespoň by chvíli trvalo, než by se někomu podařilo ho chytit a dát mi gól," pronesl potěšeně Ron.
   "Nebo by také mohla uštědřit jeden veliký láskyplný kopanec Snapeovi," zazubil se Ron.
   "Nechtěli by jste toho oba nechat?" dloubla je zezadu do zad pobouřená Hermiona. Harry se podíval dopředu k Tonksové, která vypadala, jako kdyby se chystala změnit barvu svých vlasů společně s pletí na krvavě červenou. Očividně nevěděla co má dělat. Crabbe s Goylem už to nevydrželi a začali odporně hýkat, vypadalo to, že se smějí, ale v jejich obtloustlém obličeji rozhodně nešla poznat žádná mimika, která by něco takového naznačovala.
   Tonksové povolily nervy a naprosto ztratila veškerou koncentraci. Začala zmateně pobíhat sem a tam, jako nějaké malé stvořeníčko, kterému hrozí nebezpečí a tak přemýšlí, kam se má co nejrychleji schovat.
   "Vidím, že jste tu žáky vzala hned zezačátku poněkud zostra," ozval se náhle místností pobavený hlas. Harry se bleskurychle otočil zády ke katedře a spatřil profesora Brumbála, jak se lehce usmívá a dvě modré oči nahlíží přes půlměsíčkové brýle směrem k Tonksové.
   "T-ten je můj," vyhrkla nadšeně mladá profesorka a rozletěla se směrem k řediteli, který se stále ještě usmíval držíc v rukou její botu. Crabbe s Goylem začali kašlat, jak je Brumbálova náhlá přítomnost překvapila.
   "Ó jistě," pokýval hlavou profesor Brumbál, "jsem si jist, že vám padne," usmál se a Harry si všimnul, jak na Tonksovou povzbudivě mrknul. Takhle vždycky povzbuzoval ho samotného, když Harrymu něco nevycházelo nebo si s něčím nevěděl rady. A bylo to samé mrknutí, které mu dávalo naději a pocit jistoty, že se dá vše zvládnout.
   "Je mi moc líto, že ruším vaši hodinu, profesorko Tonksová," spustil o něco vážněji a očima přejel celou třídu, zastavil se však u Rona a pak znovu pohlédl na ještě stále poněkud nervózní učitelku, jako by tam už Harry ani nebyl. "Musím vás jen upozornit na jednu věc," pokračoval důrazně, ale přesto šli jeho slova slyšet méně a méně, jak mluvil tišeji a tišeji. Harry usoudil, že je to něco důležitého, když se Brumbál rozhodnul říct to Tonksové sám a nerušit při tom hodinu, ale věděl, že z tohoto rozhovoru nic mít nebude, protože po chvilce se začali naklánět i žáci v posledních řadách, aby alespoň něco zaslechli, dle jejich značného nespokojení a jakési nedočkavosti však Harry usoudil, že ani oni už neslyší jediného slova z jejich rozhovoru, který i tak trval asi jen pět minut.
   "Jistě, pane řediteli," zakončila rozhovor Tonksová a začala si nazouvat botu. Brumbál se otočil na podpatku a vyšel z učebny.
   "Říkal jsem, že vám padne," pronesl ještě pobaveně, když za sebou zavíral dveře. Profesorka se jen usmála a zčervenala, jako rajské jablíčko.
   "Tak," promluvila ke třídě. "Jmenuji se profesorka Tonksová a budu vás tento rok učit obranu proti černé magii," oznámila všem a Harry se narychlo zahleděl zaujatě do knihy, aby nepoznala, že se směje, protože to řekla, jako když malé dítě oznámí něco důležitého a při tom je to pro všechno naprosto všeobecně známé.
   "Jenom tento rok?" ptala se zklamaně Parvati a tvářila se při tom, jako by jí ulétly včely. Ron vyprskl smíchy. Jeho spolužačka, která si toho všimla, ho okamžitě zchladila ledovým pohledem.
   "Byla bych radši, kdyby to nebyl jen letošní rok," přisvědčila, "ale už jsem zaslechla, že v posledních pěti letech to byla nejdelší doba, kterou se zatím nepodařilo žádným mým předchůdcům překonat," Harry věděl, o čem mluví. Říkalo se, že místo obrany proti černé magii je prokleté, protože žádný učitel ještě nevydržel déle, než rok.
   Náhle mu hlavou projela zvláštní myšlenka hned, jakmile se po něm Tonksová několikrát za sebou ohlédla, jakoby měl každým okamžikem zmizet. Zatímco nová profesorka měla svůj první výklad a tvářila se nanejvýš potěšena tím, že ji všichni napjatě sledují (dobře si totiž pamatovali loňskou výuku, kdy nemohli dělat nic jiného, než opisovat z učebnic teorie, takže si každý vážil toho, že mají zrovna Tonksovou a ne nikoho podobného bývalé vrchní vyšetřovatelce Umbridgeové), Harry zamyšleně rýpal brkem po papíře a kreslil nejrůznější čáry. Naštěstí to vypadalo, jakoby si dělal zápis a když ještě několikrát téměř mechanicky pokýval hlavou, takže to vypadalo, jako kdyby hltal každé profesorčino slovo.
   Z myšlenek ho vytrhl až zvonek oznamující konec hodiny. Harry nadskočil na židli a uvědomil si, že si všichni už skládají své věci do tašek, jediný on sedí stále na svém místě bez pohnutí. Shrábnul co nejrychleji učebnici do brašny zavřel lahvičku s inkoustem a vhodil ji za učebnicí, stejně jako brk.
   "Jsi v pořádku, Harry?" zeptala se ho Tonksová, která, jak zjistil, ho po celou dobu upjatě pozorovala.
   "Jistě," přisvědčil Harry a zmuchlal papír, který málem zapomněl na lavici, do ruky, protože brašnu už měl na zádech. "Ten výklad byl opravdu super, Tonksová," ujišťoval ji a pozoroval, jak se jí rozzářil obličej a její zkoumavý pohled byl ten tam.
   Novou profesorku museli však zanechat ve třídě a chvatně se rozešli na další hodinu. Harry měl totiž mít poprvé obrannářství, Hermiona sociologie kouzelnického světa a Ron už byl očividně naprosto nedočkavý na svoji hodinu kouzelnických her.
   "Hermiono, Hermiono," ozval se za nimi hlas, to už ale Ron nemínil stát na místě, tak moc se těšil na hodinu, že se svými přáteli rozešel pouhým mávnutím ruky a připomínkou, že se stejně všichni setkají na obědě.
   "Ještě nikdy jsem neviděl Rona být takhle nadšeného do učení," zazubil se Harry, ale Hermiona ho neposlouchala - už u ní stála Ginny a nadšeně si domlouvala další schůzku v knihovně. Harry ji snad nikdy v životě neviděl tak rozmrzelou.
   "No tak počkej," zavrčela na Ginny, ale ta se pořád téměř křečovitě usmívala. "Napíši ti, co si máš projít," pronesla chladně a s jakýmsi zadostiučiněním se dokonce i usmála. Za to Ginny se naprosto vytratil z tváře veselý obličej a vystřídalo jej zklamání.Hermiona dělala, jako by nic. Neustále se přehrabovala v tašce a rozpačitě hledala nějaký kus pergamenu. Harryho překvapilo, že jeho kamarádka vůbec něco hledá a pro tentokrát očividně neví, kde co má.
   "Ale Hermiono, co když něčemu nebudu rozumět?" smlouvala ještě Ginny a nasadila naprosto úžasný prosebný pohled, který u ní Harry ještě nikdy v životě neviděl. Hermionu však nechal chladným, zjevně na něho byla už přespříliš zvyklá.
   "To je přeci jen opakování, Ginny," vysvětlovala klidně, ale Harry si všimnul, že se jí chvěje hlas od samé netrpělivosti. "Harry, budeš potřebovat ten papír? Ne? Tak mi ho, prosím, půjči, potřebuji tadyhle Ginny něco napsat," než jí cokoliv stačil říct, vytrhla mu pergamen, který držel ještě stále zmuchlaný v rukou od hodiny obrany proti černé magii, rozložila ho a opřela se o kamennou zeď, aby mohla něco napsat.
   Najednou se však zarazila. Harry se domníval, že prostě jen přemýšlí, kde má začít a co všechno chce psát, ale Hermiona pak pergamen složila do papírku akorát tak do ruky a otočila se naprosto zmateně k Ginny.
   "Asi máš pravdu," pronesla naprosto zmateným hlasem, "v pět hodin se sejdeme v knihovně," oznámila Ginny, které se okamžitě rozzářil obličej, jako když se rozsvítí v temné chodbě pochodeň. Hermiona se však v tuto chvíli tvářila, asi jako kamenná zeď za jejími zády.
   "Jsi v pořádku, Harry?" zeptala se nejistě.
   "Jistě," přisvědčil a zkoumavě si svoji kamarádku prohlížel. Její dotaz ho naprosto vyvedl z míry. Co to mělo být za otázku, jestli je v pořádku? Jak nad něčím takovým může v tuto chvíli zrovna přemýšlet?
   "Asi... asi by jsme měli jít na hodiny," pokývala věcně hlavou, "budeš na obědě?" Harry se cítil asi tak zmateně, jako se chovala Hermiona. Ta, když jí přikývl, že nemá jiné plány, než jít se naobědvat, stejně, jako každý den, mávnutím ruky se s ním narychlo rozloučila, řekla mu, ať je opatrný a vytratila se hned za prvním rohem.
   Harry se ještě chvíli díval směrem, kterým zmizla a pak se zamyšleně vydal na hodinu obrannářství. Čekalo ho však nemilé překvapení.
   Všichni žáci už totiž seděli na svých místech, Harry si uvědomil, že jsou zde jak studenti ze Zmijozelu a Nebelvíru, tak i z Mrzimoru a Havraspáru. Tyto výběrové hodiny museli být nejspíš pospojovány se všemi šesťáky, takže Hermiona s Ronem na tom museli být podobně. Když se však Harry rozhlédl, kde by se mohl posadit, uvědomil si, že jsou všechna místa, kromě jednoho, plně obsazena. Před Deanem a Seamusem, kteří se tvářili naprosto rozčíleně, očividně přišli také o něco později a nechtěli si sedat tam, kde nyní byli, seděl Draco Malfoy. Tam bylo také jediné volné místo.
   Harrymu to nevyhovovalo stejně, jako Deanovi se Seamusem, ale očividně neměl na výběr. Marně se ještě rozhlédl po třídě, zda-li nepřehlédl nějaké jiné volné místo, ale marně. Jakože Malfoy sedává takhle sám? Rozčiloval se v duchu. Vždycky byl středem pozornosti a najednou s ním musím sedět, protože je to jediné místo a on musí sedět sám, zlobil se sám na sebe, že se takhle hloupě zpozdil.
   Loudavým krokem se rozešel k Dracovi, který si ho ani ničeho jiného v tuto chvíli nevšímal a zamyšleně civěl na lavici. Harry se vztekal, že je to zrovna on, kdo si musí ke svému soku přisednout a že to není obráceně. Jistě, Hermiona nemusela spěchat, té držel místo Neville, obrátil svoji zlost ke své kamarádce. Rozešel se nyní pevnějším krokem. Rozhodl se, že se s Dracem prostě nebude ani bavit, jen si mlčky přisedne a celou hodinu bude dělat, jako kdyby tam ani nebyl.
   Když však procházel celou třídou až ke čtvrté lavici uprostřed třídy a cítil na sobě zvědavé pohledy všech přítomných, kteří si očividně všimli jediného volného místa, na které se Harry bude muset na celý školní rok neustále vracet, tak nějak tušil, že to bude všechno naprosto jinak.
   Přesto neměl jinou možnost a mlčky se posadil k Dracovi, který se ani neobtěžoval podívat se na svého souseda. Harry si byl téměř stoprocentně jistý, že kdyby se Malfoy probral ze svého zamyšlení a viděl by svého nového souseda, asi by mu určitě opětoval přinejmenším nepřátelský úšklebek.
   Nakonec se přece jen mýlil, protože Malfoyova reakce byla naprosto jiná, když se k Harrymu nakonec přece jen otočil. Vyskočil ze židle, jako kdyby ho bodla nějaká pichule královská a naprosto zbledl vztekem. Chvíli marně otvíral ústa, jako ryba na suchu, ale vydal ze sebe jen nějaké huhňání a zlostné sípání.
   "TY TU SEDĚT NEBUDEŠ!" zařval z plných plic a Harry si byl v ten okamžik téměř stoprocentně jistý, že Malfoyův řev musel slyšet naprosto celý hrad. Takovou reakci od něho opravdu nečekal, přestože se s Dracem naprosto nesnášeli, nebyla přece jiná možnost, jak to vyřešit. Obvykle se to vyřešilo několika slovními urážkami a posměšnými poznámkami, ale tentokrát se jeho nepřítel choval, jako by ho Harry svým činem vyzval na souboj.
   "Když mi najdeš nějaké místo, mile rád se tě zbavím," pronesl chladně a co nejlhostejněji Harry. Byl pevně rozhodnutý vyprovokovat Malfoye co nejvíc, ale nejdříve se musel držet zpátky a nevyletět jako první. Což bylo naprosto nemožné, protože Draco byl už během několika sekund v obličeji naprosto rekordně rudý.
   "Dělej si co chceš, Pottere," zaskřípal mezi zubany a Harry si všimnul, jak zatíná ruku v pěst, až mu zbělely klouby. "Klidně si běž sednout na královské lóže, mě je to jedno," pokračoval Draco pohrdavě, "ale tady sedět nebudeš," jeho hlas byl naprosto rozhodnutý, skoro až výhružný a dokonce i Malfoyův postoj, jako by naznačoval, že je připraven bránit. Harrymu to přišlo směšné. Moc dobře věděl, že Draco vždycky vymýšlel, jak Harrymu a jeho přátelům co nejvíce ublížit, ale tentokrát to naprosto přehnal.
   "Draco ale on si opravdu nemá kam sednout, není jiné místo," ozvala se Erietta Marroatová z Havraspáru."
   "Ty se do toho nepleť, špíno!!!" Harry si byl téměř jistý, že se Malfoy zbláznil, když se začal posměšně smát ubohé Eriettě, která se s pláčem vyhrnula z učebny.
   "Nech toho, Malfoyi!" zahulákal na něho Harry, "prostě nemám jinou možnost, než s tebou sedět, pokud by si to se mnou někdo nevyměnil, ale to silně pochybuji, protože s tebou nikdo sedět očividně nechce," prskal zlostí a trpělivost ho opustila nadobro.
   "To je teda ..." začal řvát, ale pak se zarazil a ukázal na Harryho výhružně prstem. "Ty, Pottere, nebo mám říkat raději pane Pottere?" hluboce se uklonil.
   "Zavři klapačku!" vyjel po něm zostra Harry, ale to už ho pramen z Malfoyovy hůlky vymrštil skoro až na konec třídy. Všichni studenti se odsunuli na bok a Harry se co nejrychleji postavil na nohy. Svoji hůlku už dřímal v ruce. Za celé prázdniny jistě nikdo netrénoval mít svoji hůlku k použití co nejrychleji, jako právě Harry. A proto byl také Malfoy očividně nanejvýš překvapený, že sotva Harry vstal, už opětoval útok.
   "Expelliarmus!" zaburácel a skrz celou třídu se prohnal záblesk. Draco proletěl dvěmi lavicemi, než se konečně skácel k zemi, ale pravděpodobně se do jedné z nich dost uhodil, protože už se nepohnul a zůstal ležet na zemi.
   Harry byl v tu chvíli naprosto rozčílený. Jako by se všechen hněv nacpal do jeho rukou a hlavně do jeho hůlky. Nebyl si přesně jistý, co se stalo, ale tak nějak už cítil, že jiskra, která mu vyšlehla z hůlky byla o dost silnější, než obvykle. Nechápal, jako to mohl udělat, jak se to mohlo stát. Nikdo se ani nepohnul a všichni se mlčky se dívali na Harryho, občas zašmátrali pohledem k Dracovi, jako kdyby ani nechtěli vědět, zda-li žije. Ten se ale již pomalu začínal sbírat a kymácel se přitom ze strany na stranu.
   "Jistě," ozval se za Harrym hlas a ten si teprve nyní uvědomil, že jeho spolužáci se nedívají přímo na něho, ale na profesora Wergera, který stál za ním. "Bylo mi řečeno, že tu budu mít dva žáky, kteří se nemůžou ovládnout, ale rozhodně jsem nečekal, že mi hned první hodinu budou ukazovat metody boje, které jsme zatím ještě neprobírali," díval se teď Harrymu upřeně do očí. Ten se však marně v jeho očích, stejně, jako v tónu jeho hlasu, snažil najít, je-li profesor rozčílený nebo celou věc bere s nadhledem.
   "Vstaňte, Malfoyi," přikázal náhle Dracovi nadmíru přísným hlasem a ten se z velikým úsilím začínal zvedat, doposud se mu to totiž nepovedlo. "Propříště mi raději řekněte předem, když si mezi sebou budete chtít vyřizovat nějaké záležitosti, budou-li ale opravdu závažné," promluvil nyní jakoby k celé třídě, ale sledoval při tom neustále Draca, jak se snaží narovnat.
   "Takže," spustil znovu rozvážnějším hlasem a Harry si uvědomil, že všichni žáci ještě stále stojí naskládaní jeden vedle druhého v ústraní. "Jestli je to už vše, můžeme se posadit, pokud jste si to, pane Pottere a pane Malfoyi, už vyříkali," přeskočil několikrát letmo pohledem z Harryho na Draca. Harryho zajímalo, jak dlouho tu už profesor Werger stál.
   Mezitím se už ostatní začali sunout zpět ke svým místům. Harry se také co nejrychleji posadil a Malfoy se s obrovským hlasitým skuhráním skácel na židli vedle něho a skoro s mistrovským provedením přitom bolestně vyjekl.
   "Nechte toho představení, pane Malfoyi," uzemnil ho rázem profesor Werger. Harry od něho takovou reakci nečekal. Vlastně ani nevěděl, co od tajemného učitele má očekávat, ale rozhodně mu připadalo, že tento nepřístupný a nanejvýš nepříjemný tón, kterým k Dracovi promlouval se k němu absolutně nehodí.
   "Vy dva sedíte spolu?" vyhrkl nejprve jako by poděšeně a Harry si byl jistý, že výraz v jeho obličeji, který se zčistajasna objevil, se mu snad vryje do paměti napořád. Na malý okamžik se profesor Werger zatvářil naprosto komicky, jako klauni v cirkusech (Harry byl jednou v cirkuse s Dursleyovými a toto si pamatoval úplně přesně, protože jeden z těch klaunů si dělal legraci s Dudleyho velkého břicha, takže nakonec strýc Vernon s tetou Petúnií rozhodli, po delším dohadování se šašky, že jejich synáček je jen více rozvinutý, vzít do zaječích. To bylo naposledy, co se Dursleyovi vydali do cirkusu a od té doby je strýc Vernon nazýval hlupáky a blázny, kteří by se podle jeho názoru měli rovnou zavírat). Nakonec se ale profesor zatvářil docela spokojeně. "To není špatný nápad," pronesl zamyšleně.
   "Nikde jinde už nebylo volné místo," pronesl Harry zklamaně a znovu se zadíval Wergerovi přímo do očí. Jednou se tak snažil najít v jeho tmavých očích jakoukoliv myšlenku nebo alespoň náladu - na poradě Fénixova řádu, kde se s ním viděl poprvé, ale stejně jako tam, i dnes nemohl přes jeho nepřístupný pohled prorazit.
   Werger se otočil zády k němu a Malfoyovi a rozešel se směrem dopředu, ke katedře. "Však já si vás pohlídám," zaslechl ještě Harry.
   "Jmenuji se profesor Sharon Werger," ozval se a jeho hlas zazněl celou třídou jako zvon; všichni mlčky seděli a každý na něho pečlivě upíral zrak. "Tato výběrová hodina obrannářství vás bude připravovat do dalších let," upozornil. "V době, která nastává je nanejvýš pravděpodobné, že se vám bude hodit," zakončil. Nemusel dál nic říkat, bylo jasné o čem mluví, všichni o tom mluvili, všichni nějak naznačovali to, co se možná stane, co mělo přijít a co přišlo. Voldemortova hrůzovláda. Harry cítil, jak po něm sem tam pokukují různé pohledy. Mimo jiné na sobě cítil i ten tajuplný pohled černých očí. Nastalo dlouhé tíživé ticho, každý o něčem rozjímal. Harry vedle sebe zaslechl jen Malfoye, který vzdechl. Bylo to tíživé bolestné povzdechnutí, ale přesto v něm byla znát nenávist. Obrovská nenávist, která jako by chtěla Harryho umučit. Všechno se změnilo.

^nahoru^