Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola dvanáctá

První výcvik BA

   Harry věděl, že nemá smysl nic skrývat. Doposud nepřišel na to, jak by se dokázal bránit proti myslozpytu, který Aberforth ovládal. Měl ale vztek. Jak mohl bránit Nevilla, když on sám toho prožil tolik. Unikl tolika nebezpečím a tolika se postavil.
   "Ale rozhodně nenavštěvuješ své zřejmě už umírající rodiče s vědomím, že jim nemůžeš říct, že držíš s nimi, Harry," oznámil mu Aberforth, "tvoji rodiče věděli dobře, že je máš rád, stejně jako Nevillovi, ale on teď musí trpět strašlivě tím, jak s tím nemůže nic udělat," vysvětloval mu Aberforth a přesto že mu to říkal s naprostým klidem a téměř s úsměvem na rtech, když za sebou zavíral dveře, Harry si připadal, jako by mu dal facku. Vlastně v tento moment by byl nejraději, kdyby mu opravdu dal co proto.
   Cítil jak se červená a bylo mu opravdu trapně. Aberforth se jen pousmál.
   "A opravdu se z toho nedostanou?" zeptal se přidušeně, tak nějak nemohl mluvit. Jazyk se mu lepil na patro a ústa, jako kdyby měl kamenná.
   "Byla tu malá pravděpodobnost, že by se z toho ještě měli kdy dostat," řekl vážně Aberforth. "Ale teď to dokonce vypadá, že ani v klidu nedožijí svého bláznovství," pokýval smutně hlavou. "Je to opravdu neveselé, každý, kdo Longbotomovi znal, jich lituje, ale s tím už se nedá nic udělat."
   Harrymu to připadalo zvláštní. Neville se netvářil nijak povadle ani nebyl moc smutný, spíš naopak. V poslední době byl neobyčejně veselý a s každým se vybavoval, jakoby nic. Vypadalo to dokonce, že smůla, která se ho obvykle držela, ho na chvíli opustila, tedy - její větší rozsah. Bylo pravdou, že se mu stále spoustu věcí nedařilo, jako například přemístění se bez větších problémů k cílové značce - to se ostatně nevedlo i ostatním studentům - přesto všechno na tom podle Harryho názoru nebyl zase až tak moc špatně, jako býval obvykle, když se probíralo něco obzvlášť obtížného.    "On to ještě vlastně ani neví, že jeho rodiče nejspíš umírají," pověděl mu Aberforth. "Místy si na svého syna vzpomínají a vyvolávají jeho jméno a zdá se, jako by se jim na malý okamžik vracelo logické myšlení a vzpomínky a proto je Nevill veselejší. Myslí si, že se uzdravují. Většinou se ale takové případy nezotaví nikdy a toto bývá předzvěst toho, že umírají," vysvětloval. "Všechno to, na první pohled, probrání do reality je doopravdy jen záplava vzpomínek, které vypráví..."
   "Takže tu ale je možnost, že se opravdu uzdravují, ne?" vyhrkl Harry. "Řekl jste, že se nedá poznat jestli se léčí nebo umírají," ujišťoval ho, ale spíš si ještě sbíral myšlenky a snažil si je poskládat.
   "To je pravda, ale naděje je vzdálená," přikývl zachmuřeně. "V tuto chvíli spíš lékaře u svatého Munga zajímá, jestli jejich vzpomínky dojdou tak daleko, až by se mohli dozvědět něco užitečného, co by se třeba Longbottomovi mohli dozvědět před svým mučením," dodal a Harry mlčel. To, co mu nyní Aberforth řekl mu na náladě zrovna dvakrát nepřidalo. Teď už mu totiž bude dělat potíže nejen, že nebudě vědět, jak se má s Nevillem vlastně doopravdy bavit, ale už se na něho nebude moct ani normálně podívat.    "No," zpustil po chvíli Aberforth, "řešil jsem s Albusem tvoji prosbu, abych tě naučil nitrozpyt, tak tu ještě zůstanu a pokusím se ti vysvětlit alespoň základy, protože samotný nitrozpyt je opravdu složitý a jeho plné ovládnutí trvá mnohem déle, než nitrobrana," oznámil Harrymu a na tváři mu se mu objevil zářivý úsměv.
   Harry si však připadal, jako by mu Aberforth řekl něco tak nedůležitého, jako by vlastně mluvil jen o tom, co bude dnes k večeři.
   Nebyl prostě schopný ze sebe vymámit kloudného slova ani přijmout takové informace. Nechápal, jak je možné, že nemá žádnou radost z toho, co mu pověděl. Jakoby tu ani nestál - ale byl tu jen kus kamene neschopný vůbec něco pociťovat - žádnou radost, ani zlost.
   Nakonec jediné, co si z jeho slov dokázal později odvodit, když se u Snapeovi učebny ve sklepení přidal k Ronovi a Hermioně bylo, že se k má dostavit ve středu v sedm hodin do stejné místnosti, ve které teď byli, aby se mohl učit nitrozpyt.
   "Kde jsi byl?" zeptal se ho Ron, když si spolu sedali skoro až do zadní lavice.
   "Chtěl jsem se jen jít někam podívat," vykrucoval se Harry, "a potkal jsem Aberfortha... každou středu v sedm mě bude učit nitrozpyt," zašeptal co nejtišeji, takže ho mohla zaslechnout kromě Rona jedině Hermiona, která se k němu ihned naklonila.
   "Nemyslíš, že toho budeš mít dost, Harry?" špitla starostlivě. "No... v úterý a čtvrtek máš cvičit BA a ve středu máš hodinu s Aberforthem a to nepočítám, že budeš hrát ještě famfrpál," řekla, když ji Harry obdařil nechápavým pohledem.
   "Já totiž nepočítám s tím, že bych měl učit BA celý školní rok, Hermiono," zavrčel podrážděně, "a k tomu, Aberforth mě také nebude učit úplně všechno a až dokonce roku," utrousil poněkud rozmrzeleji. Pomalu se ho začínala zmocňovat zlost.
   "Harry co je?" zeptal se Ron, "myslel jsem si, že špatnou náladu může mít dnes jen Hermiona po Hagridově hodině," uchechtl se vesele Ron.
   "Vůbec se divím, jak Hagrida mohlo něco takového napadnout," rozčílila se Hermiona, zjevně jí vztek ještě stále nepřešel. "Nechápu, jak může zotročovat takového chudáčka, jak by mohl být lidem prospěšný?" ucedila a pohoršeně sebou sekla na židli za nimi.
   "Víš, Hermiono, možná kdybys to slyšela, tak Hagrid říkal, že je dobrý ve stopování a ve svém lese se prostě vyzná, takže tě zavede prakticky kamkoli," zašklebil se Ron.
   "No to se divím, že jsi vůbec dával pozor," zajíkala se vztekem Hermiona a Ron se jí očividně chytal klást odpor, do učebny však vstoupil Snape a tak se raději posadil - přesto se však tvářil naprosto rozladěně.
   "Netvařte se tak dementně, Weasleyi!" ucedil zlostně profesor Snape, když procházel kolem Harryho a Ronova stolu a očividně si všimnul Ronova kyselého obličeje. Ten však dělal jako by nic. Harry měl dojem, že jen kvůli němu se Ron ani nezamračil.
   "To je mi dvojka," zamumlal Snape, když si sedal za učitelský stůl. Harrymu se zdálo, že spatřil v jeho obličeji jistou úlevu z toho, jak se pobavil a tak nějak spokojeně se zašklebil. Harry vlastně ani nevěděl, co dělá, ale najednou ho držel Ron za hábit a on měl vytaženou hůlku. Přestože se k nim otočilo několik studentů, Snape si toho buď nevšiml nebo nevnímal a něco zapisoval do třídní knihy. Harry si v ten okamžik přál, aby se ozval Malfoy a tak jako vždycky, a oznámil svému oblíbenému profesoru Snapeovi tu šťastnou novinu, že ho chtěl milovaný Harry Potter napadnout.
   Ron ho ale přiměl sednout si a když se Harry podíval na Malfoye, zjistil, že Draco se zabývá tvarem svého brku místo, aby pozoroval, jak jeho největšího soka kárá profesor lektvarů.
   "Už je to všechno postavené na hlavu," zamručel podrážděně, když si velmi neochotně sedal, "ani ten Malfoy mi nedělá naschvály," zlobil se. Ron vyprskl smíchy.
   "Ty si nevybereš Harry," křenil se vesele, "ale také mi chybí to jeho slizké žalování," přikývl a při tom se chechtal. Harry se zazubil.
   "Pane Weasleyi," ozval se Snape; Harryho potěšilo, jakým tónem na Rona promluvil, byl opravdu naštvaný. "Zjevně vám moje napomínání nestačí," pohodil svými mastnými vlasy. "Ale to už se od vás dalo čekat, že jistě nepohrdnete spolu s panem Potterem prvním slavnostním školním trestem, který si odbudete za tři týdny ve čtvrtek v pět hodin," usmál se škodolibě. Harry byl rozhodnutý po Snapeovi vyjet a přinejmenším ho uhodit co nejsilněji do tváře. Ron to však asi čekal a proto Harryho silně stisknul za ruku připraven nepustit ho, protože ji tiskl opravdu křečovitě.
   "Ale Harry nic neudělal," bránil ho Dean. Harryho to nejprve překvapilo, hned nato si ale uvědomil, že ve čtvrtek by měla být nejspíš schůze BA.
   "Vidím, že v Nebelvírské koleji se nenajdou jen Potter a Weasley jako jediní, kteří přímo milují školní tresty," zašklebil se profesor Snape. "Blahopřeji vám, pane Thomasi, ještě se tu najde někdo, kdo má pocit, že bych mu měl odepřít tento neobyčejný zážitek vyklízet skříň smrďavek?" rozhlédl se po celé třídě. Několik Zmijozelských potlačovalo smích a všichni žáci z Nebelvíru se tvářili smutně někteří skoro až zuřivě.
   Po zbytek hodiny nikdo neřekl ani slovo, všichni byli přespříliš rozmrzelí Snapeovými tresty. Harry raději mlčel, kdyby se ho však profesor lektvarů na cokoliv přímo zeptal nebo by po něm něco chtěl, Harry by si byl stoprocentně jistý, že by se byl na zrádce vyřítil a nezastavil by ho už ani Ron ani Hermiona ani nikdo jiný... Celou hodinu přemýšlel, jestli Snape alespoň tuší, že ho Harry mohl někde zahlédnout, když se do něho dnes výjimečně nenavážel nebo jestli má tak výbornou náladu, což bylo divné, protože už jenom z tohoto druhého důvodu by mu nedal pokoj.
   Po zbytek dne Harry skoro nepromluvil, částečně protože nechtěl po nikom vyjet, ale hlavně přemýšlel o tom všem, co se změnilo od doby, kdy Voldemort získal svoji moc zpět. Uvědomil si, že se najednou všechno děje o mnoho rychleji a neustále se kolem něho něco točí. Byl o to rozmrzelejší, když si vybavil několik jeho přátel, kteří měli zato, že když Harrymu nic neřeknou, tak se mu nic nestane.
   Večer, místo aby si s Ronem napsali první slavnostní esej do lektvarů, jak jim Snape skoro až chorobně nadšeně oznámil, seděli pohodlně v křeslech u krbu a hráli kouzelnické šachy.
   Venku už se smrákalo více a příroda na sobě dávala vědět, že se pomalu, ale jistě blíží podzimní deště a za nimi zima. Ve společenské místnosti nikdo nebyl, všichni se ještě poflakovali někde po škole nebo v knihovně a někdo šel teprve na večeři, na které byli Harry s Ronem docela dříve než obvykle spolu s Hermionou, která potom ještě musela jít do knihovny.
   V tichu bylo slyšet, jak zuřivý vítr buší do oken tak silně a hlasitě, že ani drobounké kapky, které se pokaždé rozprskly o sklo, nešly zaslechnout a celé to počasí budilo ten dojem, jako by ani vlastně nepršelo nebýt toho, že okna byla mokrá a stékaly po nich praménky vody.
   Harry s Ronem byli tak trochu napjatí, protože ještě než Hermiona odešla do knihovny, oznámila jim, že jde ještě něco hledat, a mělo to být opravdu důležité.
   "Doufám, že to nebudou nějaké důkazy o tom, jak je odchytávání smrtňoďasů zakázané," zabručel tak trochu pobaveně Ron, když táhl věží o čtyři políčka vpřed, aby Harrymu vyřadil jezdce.
   "Jo, Hermiona se netvářila na jeho hodině dneska zrovna spokojeně," pokýval Harry hlavou a vesele se na Rona zazubil, když jeho střelec zmasakroval Ronovu věžku. Ten na celé herní pole jen vykulil oči. Vypadalo to, že je dnes naprosto nesoustředěný.
   "A nejhorší na tom všem je, že ani nevíme, kam až by Hermiona byla schopná s tím svým SPOŽÚSem dojít," zamračil se a vyjel dopředu s chodcem. "Aby se třeba s Hagridem nedali do křížku a ona to na něho nějak nehodila, kdyby byla rozčílená," bolestně zkřivil obličej, když mu Harryho černý kůň naprosto rozdupal chodce, kterého před chvílí Ron poslal vpřed.
   "Zajímalo by mě, jak se má Drápek," řekl Harry.
   "Děláš si srandu, Harry?" pohlédl na něho nechápavě Ron, "no to já tedy už znovu toho obra vidět nemusím," Harry si všimnul, jak se Ron lehce zachvěl. Z jedné strany měl jeho kamarád pravdu - setkat se se zdivočelým obrem není žádná legrace ani zábava, ale přesto měl takový dojem, že Drápek už nebude tak moc nebezpečný. Jednak protože se i loni ukázalo, že je docela učenlivý a také protože Hagrid už nebyl nijak pořezaný v tváři ani nijak jinak rozbitý.
   Do společenské místnosti vběhla Hermiona a když se na ni Harry s Ronem otočili, obdařila je velkým úsměvem.
   "Dnes vypadáš nějak nad míru spokojeně Hermiono, to se ti podařilo utéct Ginny?" popichoval ji Ron, ale zdálo se, že ani mu se v tuto chvíli nepodaří jeho kamarádku jakkoli rozčílit.
   "Byla jsem v knihovně a něco jsem našla," vypadalo to, že Rona ani neslyšela ani neviděla, protože se dívala hlavně na Harryho.
   "A co jsi tam našla?" vyzvídal Harry, ale Hermiona si k nim nejprve přisunula co nejblíže křeslo, nejspíš nechtěla, aby je někdo jiný slyšel, kdyby sem vstoupil, a potom hodila na stoleček, kde měli oba hoši rozloženou šachovnici s figurkami obrovskou knížku, přímo do herního pole, takže se několik figurek rozletělo pryč a pod starou knihou se jen zaprášilo.
   "Právě se ti podařilo v co nejkratší době rozbourat celou naši hru, Hermiono," upozornil ji poněkud rozmrzeleji Ron, ale Harry si všimnul, že jeho podrážděnost je spíše jen tak naoko.
   "Tak počkej, co jsem našla," řekla mu klidně a přitom otevřela knihu. Ještě než stačila nalistovat téměř na její konec, Harry si všimnul jejího rudého nadpisu Bájný černokněžničtí tvorové.
   "Našla jsem tu něco o Wultorfovi, který tě napadl, Harry," vysvětlovala a když Harry spatřil jeho kresbu, silně si stisknul rameno, jako by se bál, že mu upadne. "Až teď si uvědomuji, jaké jsi měl štěstí," v jejím rozechvělém hlase zachytil starost.
   "Mohla by jsi nám už povědět, co se Harrymu mohlo stát?" vyštěkl na ni netrpělivě Ron, "je toho tady moc a nevím, co z toho mám číst," sykl. Hermiona ho obdařila káravým pohledem, ale Ron se tvářil naprosto vzpurně. Harry si knížku začal pročítat sám.
   "Ten kámen - tirum - patří Wultorfovi?" vyhrkl na Hermionu, která se očividně chystala pustit se s Ronem do křížku. Harry nevěřil vlastním očím, musel se u Hermiony ujistit.
   "No, je to takový zvláštní kámen," nahlédla do knihy spolu s Ronem a bylo jasné, že hádka už nebude, protože se okamžitě začetla. "Tady to je," přitiskla prst téměř na konec stránky, "tirum je něco jako srdce Wultorfa," vysvětlovala, "pomocí tohoto kamene jej ovládáte a z kouzelníka, kterého Wultorf zabije, můžete pomocí tohoto prastarého amuletu odebrat veškerou jeho dosavadní sílu a moc - jeho kouzelnické schopnosti."
   "To je strašné," utrousil Ron, "teď aby se každý bál, že na něho někdo pošle takovouhle bestii, aby mu sebrala kouzelnické schopnosti," vztekal se.
   "No, Wultorfa nemůže ovládat jen tak někdo," pokračovala Hermiona, "tenhle tvor tu byl už od dávných dob a když se nenašel nikdo, kdo by ho dokázal zastavit nebo zvládnout, bylo opravdu zle."
   "Kdo ho tedy ovládá?" zeptal se Harry, ale tak nějak už čekal, jaké odpovědi se dočká.
   "V této době se našel jen jediný kouzelník, který má tu moc a doopravdy jí využil," spustila pomaličku Hermiona, "je to Voldemort," špitla.
   "A co Brumbál?" vyhrkl Harry; nechtěl si připustit, že Voldemort by byl jediný, kdo dokáže ovládnout takovou bestii, "ten je přece mocnější než on."
   "Ano," přikývla Hermiona, "Brumbál je druhý, ale ještě nikdy ho nikdo neviděl, že by jeho síly použil, takže je to zbraň..." odmlčela se.
   "Kdyby ale Brumbál chtěl, tak je to jeho zbraň," ujišťoval spíš sám sebe. Hermiona hleděla zamyšleně do knihy a Ron byl otočený úplně jiným směrem a sledoval, jak se kapky snaží marně probít skrz sklo.
   "Harry, tak si myslím, že Brumbál by toho nikdy nevyužil, ovládat Wultorfa, to znamená být opravdu mocným, ale většinou hodně zlým kouzelníkem," vysvětlovala Hermiona.
   "Vždyť je to obrovská výhoda," pronesl nechápavě Ron, "mohl by Vol... Ty-víš-koho poslat ke všem čertům," pokusil se o co nejtvrdší hlas, ten mu ale nějak přeskočil.
   "Je tam něco o tom, co se dělo s lidmi, které jen poranil?" zeptal se Harry, který doteď poslouchal své kamarády jen povědomě. Vrtalo mu hlavou, jestli nad ním má kámen tirum nějakou moc. Zapřemýšlel se, jestli nemá Hermioně objasnit, jak to myslel, ale ta už očividně věděla, co chtěl Harry říct.
   "To je právě zvláštní," upřeně se na něho zadívala, "jsem si jistá, že ti pomohl ten Snapeův lektvar," Harry se při těch slovech zachvěl zlostí. Raději by přišel o ruku, než aby čekal na nějaké milosrdenství od zrádce a smrtijeda; Hermiona si jeho skoro až zuřivého úšklebku nevšimla, "ale přesto nechápu, jak tě ten smrtijed nemohl donutit pomocí toho kamene, když jsi byl v Zobí ulici a ještě k tomu čerstvě raněný," divila se, "možná, že poraněného člověka může ovládnout pomocí toho kamene jen někdo mocnější, možná ten smrtijed nebyl tak silný, jak bylo třeba," snažila se tu záhadu nějak objasnit.
   "Nebo je prostě Harry tak silný, že na něho nemá vliv ani ten kámen," zakončil prostě Ron, ale Hermiona se zatvářila nejistě.
   "Nechci pochybovat o tom, že je Harry dobrý kouzelník, ale tohle je starodávný kámen s obrovskou mocí, která se nedá jen tak zlomit ani porušit," vysvětlovala, "tirum skolil už mnoho zdatných kouzelníků."
   "Je jenom jeden kámen?" zeptal se Harry a znovu tak na sebe upoutal pozornost Rona, který se tvářil, jako by chtěl Hermionu uhranout. Ta okamžitě sklonila hlavu do knížky a chvíli přejížděla prstem mezi řádky.
   "Za dávných dob, kdy nad Wultorfy nemělo mnoho kouzelníků žádnou moc, bylo kamenů asi kolem padesáti," předčítala, "za tu dobu mnoho odvážných kouzelníků podnikalo cesty na Wultorfská území a tito tvorové byli téměř vyhubeni... o tom jsem četla v Historii bojů kouzelnických tvorů - byla to opravdu krvavá bitva a zahynulo tam strašlivě mnoho kouzelníků."
   "Hermiono, opravdu mě neustále obdivuješ s tím, že máš nejspíš přečtené už veškeré knížky, co jsou v knihovně, ale zajímalo by mě, kolik těch potvor a kamenů je teď v téhle době, víš?" ušklíbl se uštěpačně.
   "Myslím, že tobě to může být docela jedno," osopila se na něho, "kdybys mě totiž ještě tak před pěti minutami poslouchal, zjistil bys, že kámen tirum je vlastně jako Wultorfovo srdce, takže kolik je Wultorfů, tolik je i kamenů," uzemnila ho. "A k tomu, když Wultorfa zabiješ, kámen se změní v prach," přidala na hlase.
   "A co když to bude obráceně?" skočil jí Harry do řeči. Vlastně si ani neuvědomoval, že se tu ti dva dohadují, neměl náladu je od sebe odtrhovat ani je smiřovat a uklidňovat, raději se zeptal na něco dalšího. "Co když se rozbije kámen?"
   "Pak Wultorf ztratí svoji moc a nesmrtelnost a půjde zabít," vysvětlila mu prostě, "takhle nějak to bylo v té knize, co jsem o ní mluvila. Prostě už zahynulo tolik kouzelníků, že nejprve hledali ty kameny - tak moc je to nepodstatné, že?" šlehla po Ronovi pohledem a ten sebou jen kapitulovaně seknul do křesla.
   "Ale Hermiono, to musí být omyl, vždyť já jsem toho Wultorfa zabil," bránil se Harry, ale Hermiona zavrtěla hlavou.
   "To rozhodně ne Harry," ujišťovala ho, "možná, že jsi ho viděl, jak se kácí k zemi po nějaké stoprocentně smrtelné ráně, ale určitě jsi ho nezabil. Wultorf se opět vznese a všechny rány se mu okamžitě zahojí - je to takové kouzelnické zvíře, už to tak prostě je," pokývala zasmušile hlavou. Harry byl naprosto rozladěný, možná dokonce víc, než samotný Ron, který se tvářil, že ani nevnímá, co se děje a vůbec ho to nezajímá; moc dobře si však všimnul, jak jeho kamarád opatrně po očku nahlížel do knížky hlavně, když se Hermiona nedívala, a napjatě poslouchal.
   "Kde ty kameny najdu?" vychrlil Harry na Hermionu další otázku. Ta se tvářila poněkud zděšeně, jako kdyby po ní chtěl, aby se zvedla z pohodlného křesla a šla mu to místo ukázat ven i přes strašlivou bouři, která teď zlověstně bušila do oken.
   "No, kdysi ty kameny ukrývali Wultorfové samotní, měli je schované ve svých podzemních skrýších spolu s mladými, kteří se rodili spolu s kameny tirum, ale později se jich zmocnilo několik kouzelníků a každý z nich si je samozřejmě nechával, aby měl nad takovým tvorem naprostou moc," nahlížela místy do knížky, jako kdyby se Harrymu chystala říct něco strašného a někde na tom nažloutlém papíru měla být rada, jak to sdělit co nejrychleji a nejšetrněji. "Teď už je tu asi pět nebo šest Wultorfů, tedy... neví se přesný počet, protože ty kameny vlastnil Voldemort, a tak před šestnácti lety byli spočteni naposledy," dořekla chabě.
   "Pět nebo šest? Vždyť to není nic strašného," řekl pohrdavě Ron, ale jak Hermiona tak i Harry si jako jediní uvědomovali, že i to je dost velké nebezpečí a obrovská výhoda strany zla.
   "Zajímalo by mě, co se všechno ještě objeví za podobný potvory," pokračoval znenuceně Ron a absolutně mu nevadilo, že ho nejspíš nikdo neposlouchá. Hermiona se totiž podívala tázavě na Harryho a i když to vypadalo, že mu chce něco říct, dosud se zdráhala, proto Harry zaujatě pozoroval plameny a místy dělal, že Rona napjatě poslouchá v jeho výkladu o nových tvorech, na které by mohli narazit. Nakonec se Hermiona přeci jen očividně přinutila spustit.
   "O čem to ten Moudrý klobouk mluvil, Harry?" zeptala se ho. No jistě, to se dalo čekat, že se Hermiona bude ptát, jako kdyby to měl právě on vědět - trochu ho to rozhodilo.
   "Nevím," odsekl a dal tak najevo, že to prostě nemůže jen tak vědět a jestli se takhle Hermiona bude ptát dál, tak se brzy rozčílí.
   "Mluvil o posledním čistém stvoření." "No vidíš to," vyprskl Ron, "to by mě náramně zajímalo, co to bude a hlavně na čí straně to bude," přemýšlel nahlas.
   "Jestli se ti o tom tvoru zdálo, tak bys mohl vědět, co to..." začala Hermiona, ale nedokončila svoji větu.
   "Hermiono kdybych to věděl, tak vám to řeknu," vztekal se.
   "No... to je škoda, mohli jsme ho najít a domluvit s ním, aby se přidal na stranu Fénixova řádu," přemýšlel dál hlasitě Ron a Harry, jakkoliv byl rozčílený, pobaveně se na něho podíval. Jestli byl Ron někdy naprosto zmatený a byl opravdu zpomalený na nejmenší rychlost myšlení, která u něho byla možná, tak to nic nebylo oproti dnešnímu večeru. Tentokrát to vypadalo, že si stoprocentně sedí na vedení.
   "Harry, Ron má pravdu!" vyhrkla náhle Hermiona.
   "No to bych řekl," pokyvoval Ron spokojeně hlavou, "vždyť jsem říkal..."
   "Já hloupá," poklepala si rukou na čelo, "vždyť to říkal i samotný Moudrý klobouk, jak to jen bylo?"
   "Co říkal?" vyzvídal Harry, "že se s tím tvorem máme jít dohodnout?"
   "Ale ne, máme ho prostě jen najít," vysvětlovala a začala mu postupně po kouscích recitovat píseň, která byla slyšena na zahájení školního roku: "Člověk slyší jen šum... podobný nevinnosti... spatří Králův dům... Harry musíš dosáhnout jednoduchosti!" vykřikla jako by právě přišla na celou tu hádanku a Harry si byl téměř jistý, že jestli se v tuto chvíli pohybuje někdo kdekoliv v západní věži, tak slyší každičké Hermionino slovo.
   "Bezva Hermiono, teď nám ještě řekni, jak na to a jinak to bude všechno dobré," řekl Ron a vypadalo to, že se právě probral z nějakého transu a už je to zase zpátky starý dobrý Ron i ze svými posměšnými úšklebky, které samozřejmě nemohl opomenout.
   "Díky za upozornění, Rone," oplatila mu úšklebek ledovým pohledem, "je to tvor, který ovládá naše sny, ne? Co to ale znamená?"
   "To nevím, ale Harry bude muset zápasit asi jinak než hůlkou a v jiné podobě, tak to tam tedy říkal," ujistil Harryho, když na něho nechápavě pohlédl. Ron měl nejspíš pravdu a Harryho to přivedlo k jedné myšlence, při které ho zamrazilo. Bude to šance utkat se s Voldemortem!
   "Tak co si o tom myslíš, Harry?" přerušila jeho tok myšlenek Hermiona. "Všechno by bylo jednoduší, kdybys nám alespoň naznačil, co tě budí ze snu," řekla napůl prosebně, "nebo alespoň o čem se ti zdá," připustila.
   "Hermiono není to nic zajímavého, opravdu," zalhal; opravdu neměl v úmyslu oznámit svým přátelům, že by se jim mohlo něco stát, usoudil, že na to všechno budou muset prostě přijít.
   "Bude tam Voldemort, já tam musím také," utrousil po chvilce tíživého ticha, "a musím si pospíšit"
 
   Úterní den uběhl docela rychle. Harry se ani nenadál a už se chystal spolu s Hermionou a Ronem do Komnaty nejvyšší potřeby. Hermiona se ještě předtím než vešla postavila ke dveřím, aby ukázala všem šesťákům, kde mají jít, i když dala instrukce již v pondělí všem zástupcům určitých kolejích, kdy a kde se bude první BA konat, a aby odlákala všechny přebytečné zvědavce, což bylo asi to nejtěžší ze všeho, protože o tom, co se v Komnatě nejvyšší potřeby bude dít věděl snad už každý na škole, jenom málokdo věděl, kde je, takže Hermiona okamžitě využila této výhody a pokaždé, když se kolem komnaty motal někdo nepovolaný, dělala, jakože si s někým dala sraz nebo prostě vyšla za roh, že má namířeno naprosto jinam. Naštěstí se i zbylí členové Brumbálovi armády snažili setřást zvědavce dřív, než se dostavily na určené místo, i když někteří se snažili chytře přidat k nějakému šesťákovi a prostě čekat, až kam dojde. Každopádně, v úterý v šest hodin bylo ve škole pěkné rušno.
   Harry si od Síriusovy smrti připadal opravdu strašně, ale dnes, když měl mít hodinu s tolika lidmi měl dojem, že mu žaludek skočil nenávratně až k chodidlům a on se nebude moci hnout z místa.
   Když stáli s Ronem u dveří a řadili ostatní příchozí mluvil jen Ron, Harry toho nebyl schopen; a vypadalo to, že za okamžik bude Komnata nejvyšší potřeby tak plná, že se sem nikdo nevejde.
   "Tak, to by mělo být všechno," řekla spokojeně Hermiona, když vešla ještě asi se třemi studentkami z Mrzimoru dovnitř a zavřela za sebou dveře.
   "Jak z toho můžeš mít takovou radost?" jásal Ron, "já tedy Harrymu zrovna nezávidím, zdá se, že přišli úplně všichni z šestých ročníků," pokyvoval upřímně hlavou.
   "Díky Rone, to potěší," zazubil se ironicky Harry, ale doopravdy mu bylo tak zle, že ani nevěděl, jestli jde v jeho tváři vůbec poznat jeho falešný úsměv nebo jestli se jen tak snaží pokřivit tvář.
   "Promiň Harry, ale raději ti to řeknu na rovinu," nemohl si to odepřít Ron. Harry si připadal ještě hůř, než před zápasem ve famfrpálu, kde mohl myslet i na něco jiného a hlavně se soustředil na zlatonku, ale tady musel poslouchat vše, co mu bude řečeno, aby mohl co nejvíce vypomoci. Opravdu to vypadalo, že na první schůzi přišli všechny tři koleje.
   "Nejsou tu úplně všichni, ale většina ano," přikývla Hermiona, jako kdyby tušila, nad čím Harry tolik přemýšlí. "Myslím si, že si prostě nemohli nechat ujít první schůzi," přitakala, "příště jich asi tolik nepřijde," očividně se ho snažila uklidnit.
   "Hm... takhle to ale stejně nepůjde," promluvil trochu hlasitěji Harry, aby ho jeho dva přátelé slyšeli, protože jak si všichni začali mezi sebou vzrušeně povídat a šeptat, nebylo skoro nic slyšet, ale jako kdyby dal nějaký povel, všichni okamžitě zmlkli. Harry přejel pohledem celou hordu havraspárských studentů přes nebelvírské a zabodl se pohledem do mrzimorských.
   "No... ehm..." nevěděl, jak má začít, "jsem rád, že vás tu tolik přišlo," zalhal, ale jeho spolužáky to viditelně potěšilo. Jistě, nikdo z nich tu nemusel dělat učitele a vysvětlovat asi pětatřiceti ne-li čtyřiceti žákům, jak se správně přemístit. "Ale stejně se budete muset rozdělit alespoň na polovinu," zakončil prostě. Nemělo smysl dál něco vysvětlovat, i kdyby se celou komnatou neozval ohromný hlomoz a šum a Harry by nebyl zaplaven spoustou otázek, nevěděl, jak by měl odpovědět na to, proč si tohle vymyslel.
   "Uklidněte se!" přehlušila je nakonec Hermiona a za to jí byl Harry nesmírně vděčný. Hlava se mu z toho všeho motala a to ještě ani nezačali a žaludek... o tom neměl ponětí, kde vůbec je, ale bylo mu z toho opravdu značně nevolno. Harry nervózně přešlápl a všichni jako na povel zamlkli. Cítil na sobě jejich pohledy a nevěděl, kam se má dívat a co má dělat.
   "Takhle to nepůjde... nikdo o BA nesmí vědět... je to nebezpečné..." spustil ale nebyl sto seskládat pořádnou větu. Ostatní na něho otupěle zírali, jako kdyby se před nimi objevil obzvlášť hloupý horský troll.
   "Ale jak se to máme jinak naučit, Harry?" vyjekl skoro hystericky Paul Borover z Mrzimoru, "takhle to do testů nestihneme," stěžoval si a nejen mrzimorští, ale i havraspárští mu dávali za pravdu souhlasným přikyvováním a neustálým brbláním.
   "Nechápu, jak je mohlo napadnout, aby nám ty testy z přemisťování hodili tak hloupě na začátek školního roku, to prostě nemůžeme zvládnout, je to nespravedlivé," Harry v tomto až skoro trucovitém tónu poznal hlas Cho Changové - stála spolu se svojí kamarádkou, kterou Harry viděl i před několika dny pod schodištěm, kde s ním jednal Dean o tom, bude-li Harry chtít učit BA; stály až skoro úplně v rohu a když promluvila, několik studentů se odsunulo bokem, aby byla vidět.
   Harry měl dojem, že si ji poprvé v tomto roce pořádně prohlédnul a za malinký okamžik mu hlavou projelo několik vzpomínek, nejvíc se mu však vybavilo, jak ji odbyl u dívčích záchodků, když spolu s Ronem a s Hermionou hledali Aberfortha.
   Zároveň si uvědomoval, že je mu to docela jedno. Choin smích už mu nepřipadal, jako když se směje anděl a celkově už mu připadala právě naprosto obyčejně. Tak nějak tušil, že je to tím, jak se k němu Cho zachovala, ale ani se nesnažil přemýšlet nad tím, zda se na ni kdy přestane zlobit. Byla to prostě její chyba a on se nemusí omlouvat.
   "Jo," zamumlal, "jde hlavně o to, aby jste se všichni pořádně procvičili, nic víc," pokýval hlavou, "a proto se nemůžeme vždycky sejít všichni, není to tu dost velké," vysvětloval.
   "Ale Harry, když si představíš o dost větší místnost, tak tu bude," špitla Hermiona, ale v místnosti bylo takové ticho, že i když za normálních okolností by její poznámku zaslechl jen stěží, nyní ji musel slyšet každý. "Je to přeci Komnata nejvyšší potřeby," připomenula mu opatrně a Harry stihl zachytit už jen rozjařené úsměvy svých spolužáků, které se jim objevovaly v obličejíc, jako když se rozsvítí světlo.
   "Mě je to jedno," zavrčel Harry, ale doopravdy mu to jedno nebylo. Věděl, že má Hermiona pravdu, ale když se takhle pokaždé v úterý a ve čtvrtek budou všichni šesťáci hnát směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby, rozhodně to bude dost nápadné... a to stoprocentně i profesorům.
   "Tak fajn," ozval se spokojeně Ron, když se konečně domluvili tím, že se Harry jen kapitulovaně otočil zády, aby ještě naposledy vykouknul ven, jestli tam přede dveřmi nestojí někdo, kdo se opozdil. "To už bychom mohli začít ne, když už jsme si všechno vyříkali," zahlaholil šťastně. Harry se tomu prostě musel alespoň pousmát. Málokdy viděl Rona tak nadšeného z toho, že se bude muset učit. I když věděl, že Ronovi také jistě záleží na tom, aby testy z přemisťování udělal, nikdy se jen tak do něčeho tak strašlivě nehrnul.
   "To se budou Fred s Georgem divit," mumlal si pro sebe Ron spokojeně, když postupoval dále, aby udělal spolu s ostatními místo pro prvního, kdo se poprvé pokusí přemístit a Harrymu to bylo okamžitě jasné. Fred s Georgem Rona určitě stihli před jejich odjezdem do Bradavic ještě potrápit tím, jak strašlivě je jejich nejmladší bratr nešikovný a jistě nezapomněli poznamenat, že nemá šanci zkoušky z přemisťování složit.
   "Takže," odkašlal si Harry, když si uvědomil, že na něho ostatní pečlivě upírají zrak a on, že stojí uprostřed dlouhého pásu, který jeho spolužáci vytvořili. Hermiona už stačila nachystat na oba dva konce dva modré křížky, které měli být jako počáteční a cílová značka. Harrymu bylo okamžitě jasné, že on bude ten, kdo ostatním bude muset nejprve předvést, jak se to dělá a potom až může začít učit ostatní. "Teorii už umíte a jsme tu od toho, aby jsme se naučili praxi," absolutně nepoznával svůj hlas, ani pořádně nevěděl, co to blábolí, jako by za něho mluvil úplně někdo jiný. Moc dobře to přece věděl, že teorie mu v přemisťování nepomůže, pokud si to pořádně nenacvičí. Věděli to i ostatní a dávali mu to najevo souhlasným mlčením.
   Harry si připadal jako naprostý blázen. Jak se tak na něho všichni napjatě dívali, měl pocit, že každá věc, kterou by měl udělat, by byla špatně. Cítil, jak mu žaludek bilancuje někde hluboko pod břichem, až kdesi v nohách. Postavil se pevně na nohy na počáteční značku a zadíval se přímo a co nejsoustředěněji to v tuto chvíli šlo, na druhou stranu. Zavřel oči a už ho znovu strhl s sebou ten nepříjemný vír a táhl ho někam pryč.
   Jeho tělo, jako by zase zůstalo na svém místě a on se cítil opravdu strašlivě, stále se ale snažil co nejvíce soustředit na cílovou značku. Ucítil tvrdý náraz do nohou, to konečně dopadl na zem a ještě značnou chvíli trvalo, než si posbíral myšlenky a tak nějak se vzpamatoval z toho nepříjemného otřesu, přestože trval jen okamžik.
   Nejprve se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, že na něho všichni udiveně a skoro až posvátně civí. Bylo mu ihned jasné, že se prostě musel trefit přímo na značku, ani se nemusel dívat pod nohy, ale přece jen se chtěl stoprocentně ujistit a tak zjistil, že jednou nohou opravdu stojí přímo ve středu dvou čar, které tvořily křížek.
   "Jde to!" vykřikl naprosto rozčilený Seamus a všichni poděšeně vyjekli, jak jeho hlas zaduněl celou Komnatou, v tuto chvíli totiž nikdo nepromluvil ani slovo, jak byli zaskočeni, "v téhle místnosti se dá přemisťovat," hulákal dál a několik šesťáků v první řadě naproti dveřím něco nesrozumitelného zamručelo, podle tónu to znělo asi jako souhlas.
   "Dobře," spustil Harry, už si začínal připadat hrozně, jak na něho každý jen civěl; hlouček mrzimorských dívek, které stály hned naproti Harrymu, jen spokojeně vzdychlo. Až do tohoto okamžiku to totiž vypadalo, že při jeho přemisťování a následném objevení se na cílové značce, ani jedna z nich téměř nedýchala napjetím. Harry si pohledem vypátral Nevilla, zajímalo ho, jak se bude tvářit. Ten měl na tváři ještě stále svůj napnutý výraz, který míval, když se opravdu na něco soustředil anebo, když ho něco zaujalo.
   "Teď by jste si to měli zkusit," vybídl je Harry a cítil, jak se mu zachvěl hlas. Když se teď něco zvrtne, nebude vědět, co má dělat. Přemýšlel, pro koho by asi tak šel. Z ničeho nic mu na mysl přišel profesor Brumbál. Harry se snažil přijít na to, proč zrovna on, ale nakonec usoudil, že ať se děje cokoli, Brumbál je na této škole opravdu jediný, komu věří. Profesorce McGonagallové by samozřejmě nemohl nic říct, protože by se nejspíš velmi zlobila, že žáci nacvičovali přemisťování bez ní. Možná by připadala v úvahu ještě Tonksová, ale Harry nakonec usoudil, že by si asi nevěděla rady, protože je tu nová. A Aberfortha by určitě nenašel, to už by byl Neville nebo někdo jiný rozpůlený napořád.
   Mezitím se doprostřed nejistě a velmi zdráhavě přišoural nějaký havraspárský student, kterého zlomyslně popostrčili dopředu jeho tři kamarádi nejspíš, aby zjistili, zda je Harry opravdu schopný jim pomoct při přemisťování.
   "Nejhorší je," spustila Hermiona a chlapec sebou vyděšeně škubnul, jako kdyby po něm křičela ať to nedělá a jde se raději zařadit zpátky, "že se takhle asi opravdu moc nenaučíme, když budeme chodit po jednom."
   "A jak jinak to chceš dělat?" osopil se na ni Harry, "jestli si riskneš nechat tu každého, ať se pozabíjí, tak prosím," vybídl ji, ale Hermiona se tvářila, jako kdyby ji právě naopak řekl něco obzvlášť lichotivého a povzbuzujícího. Harry sice moc dobře věděl, že má jeho kamarádka pravdu, ale opravdu ho nenapadalo nic, jak by to mohl vyřešit.
   "To nevím... leda že by ses rozdvojil," mrkla na něho pobaveně a Harry raději mlčel. Bylo mu jasné, že kdyby něco takového Hermionu opravdu napadlo, byla by schopná udělat nějaký lektvar, aby se rozdvojil či roztrojil, hlavně aby dospěla k rychlejší výuce. Očividně si zatím dělala jen legraci, byla dnes opravdu vesele naladěná, Harry toho okamžitě využil na to, aby se dal do vysvětlování - neměl totiž v úmyslu pít nějaký odporný lektvar, aby se jim to mohlo ještě zvrtnout.
   Nevěděl, jestli se mu podařilo tak dobře vysvětlit, jak na to mají jeho spolužáci jít anebo se prostě tak strašlivě moc snažili, aby se jim to všechno povedlo jak nejlíp uměli, ale každopádně byl Harry docela překvapený, protože čekal, že to bude o mnoho horší. Dokonce i Neville se přenesl o dost lépe, než kdykoliv v hodině profesorky McGonagallové.
   "No jo, teď nám to ještě jde, ale potom, to bude jako bych se přemisťoval poprvé," postěžoval si nešťastně Ron.
   "Ale proč?" ptal se Harry nechápavě.
   "Tak se podívej na ostatní, Harry," nakázala mu Hermiona tónem, jako by Harry něco důležitého nepochytil a přitom je to dost důležité a zásadní. "Všichni se docela snaží, protože jsi tu ty," pokývala hlavou a tvářila se, jako kdyby tím všechno vysvětlila. Harry jí však obdařil naprosto nechápavým pohledem.
   "Harry mají nějakou motivaci," vychrlila konečně a Harry si jí začal zkoumavě prohlížet, jestli to myslí opravdu vážně anebo si z něj dělá už opravdu legraci. "Chápej, že jsi jediný, kdo se zatím dokázal přemístit, a to ještě úplně na cílové místo," vysvětlovala trpělivě. Harrymu to přišlo naprosto absurdní. Začal si prohlížet všechny své spolužáky, kteří si mezi sebou začali horečně o něčem vykládat a teprve nyní si uvědomil, že po něm krátce mžikají očima. Bylo mu jasné, že Hermiona má pravdu, ale nebyl si zrovna dvakrát jistý, jestli pravý důvod toho, že je středem pozornosti, je zrovna přemisťování. Spíš mu na mysl přišlo zahajování školního roku a řeč Moudrého klobouku, protože zřejmě nebylo zrovna obvyklé, aby starý klobouk dal někomu takto veřejnou radu.
   Harry raději ukončil pauzu, která na okamžik nastala a pustili se znovu do cvičení. Když se Hermioně podařilo s co nejjemnějším prásknutím přemístit jen malinký kousíček od značky a na Harryho prosbu se jí to podařilo hned čtyřikrát za sebou, vyzval všechny, aby udělali ještě větší prostor a po zbytek cvičení už se prostřídalo mnohem více studentů, protože většině to šlo už o dost lépe a tak se mohli přemisťovat naráz i čtyři studenti, takže každý se za dnešní večer přemístil alespoň třikrát.
   "Mě by strašlivě zajímalo," ozval se Lui Buch z Havraspáru, "jak se tedy přesuneš ty kilometry i dále pryč, když nesleduješ značku."
   "No, to nevím," připustil Harry a několik studentů se zatvářilo překvapeně a zklamaně. Harryho to docela potěšilo, nechtěl být středem pozornosti a aby ho někdo považoval za někoho, kdo musí vždycky všechno vědět. "Možná, že se vám někde hluboko... v představě objeví to místo," uvažoval hlasitě a několik jeho spolužáků souhlasně zamumlalo.
   Pokračovali tedy dále v přemisťování a Harry se snažil vypomoci, jak nejlépe dovedl. Když už se všichni prostřídali (včetně Cho, kterou však Harry očividně nepotěšil tím, že ji neřekl nic jiného, než: "soustřeď se na cílovou značku," a tak se Cho tvářila naprosto dotčeně a pohoršeně). Bylo téměř deset hodin.
   Harry, Ron i Hermiona pomalu vypravili všechny členy Brumbálovi armády v menších skupinkách, aby to nebylo tak nápadné. Rozhodně jim nehrozilo větší nebezpečí než loni, když na škole byla vrchní vyšetřovatelka Umbridgeová, ale chtěli zabránit tomu, aby na ně přišli i ostatní spolužáci, kteří by se potom chtěli také stát členy BA, což už nebylo možné, protože i tak už nyní trvalo strašlivě dlouho, než se všichni prostřídali, přestože Harrymu vypomáhala Hermiona.
   Konečně už v Komnatě nejvyšší potřeby nikdo nezůstal a tak se všichni tři vydali do Nebelvírské věže, kde už nikdo nebyl. Jak Harry a Hermiona, tak i Ron byli naprosto strhaní a tak se ani nepozastavili ve společenské místnosti, ale okamžitě vyrazili bez jakéhokoli slova do postele. Bylo už pár minut po desáté, když kývnutím ruky popřáli Hermioně dobrou noc a sami se s Ronem sunuli vpřed.
   Harry s sebou švihnul do postele, chvíli přemýšlel, zda by si neměl pročistit hlavu od jakýchkoli myšlenek, ale nakonec přece jen usoudil, že má v hlavě zrovna takové prázdno, že ani nemá smysl nějak si uspořádávat myšlenky.
   "Jsem rád, že nám pomáháš, Harry," zamumlal náhle Ron a zdálo se, jako by spíš mluvil ze spaní. Harry se ani neobtěžoval přesvědčit se, zda-li jeho kamarád spí nebo bdí.
   "Jsem rád, že vám můžu pomoct," vymámil ze sebe, "jde ti to Rone, určitě to nebude žádný problém, zvládneš to," ujistil ho, přestože ani nevěděl, jestli ho Ron opravdu slyší nebo už hluboce spí. Nakonec usnul.

^nahoru^