Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola jedenáctá

Brumbálova armáda a přemisťování

   Profesorka McGonagallová okamžitě duchapřítomně přiskočila k Moudrému klobouku. Nemusela ani nic říkat. Její kroky v naprostém tichu, které by se v tom okamžiku dalo i krájet, zaduněly, jako by tu zadupal Hagrid. Několik prváků, stojících úplný kousek před ní ze sebe vydralo několik přidušených výkřiků jak se polekali. Harry seděl na židli naprosto zařezaně. Měl pocit, že se mu začíná špatně dýchat, jak napětí ve Velké síni houstlo. Pořád ještě nevěřil tomu, co slyšel. Moudrý klobouk ho varoval a dal mu radu. Zatím ještě přesně nevěděl, co přesně myslel, ale jeho slova se mu vryla do paměti a stále ještě slyšel jeho starý, ale znělý hlas, který se síní před malým okamžikem rozléhal. Náhle si uvědomil, že Brumbál ještě stále stojí. Střetli se pohledem, ale Brumbál okamžitě zakmital očima po vyděšených prvňáčcích a bez jakéhokoli slova se zase posadil a pokýval na profesorku McGonagallovou, která čekala na jeho pokyn, aby mohla pokračovat. Harry zahlédl v jeho pohledu značný neklid, ale zároveň i rozčilení. Bradavický ředitel se tvářil opravdu nebezpečně a Harry se absolutně nedivil respektu ostatních kouzelníků, kteří se s ním bavili opravdu velmi obezřetně, hlavně v případě Popletala - ministra kouzel.
   "Takže," zachraptěla McGonagallová, jako by snad celé léto nepromluvila, ale zdálo se, jako by stejně mluvila jen do prázdna, protože stejně jako prváci, i ostatní ročníky seděli u stolů jako omámení a ti, kteří se už alespoň trochu stihli otrkat, provrtávali ubohého Harryho zvědavými pohledy, jako by to byl právě on, kdo Moudrému klobouku složil jeho píseň a tak věděl, co tu bylo před momentem naznačeno.
   "Nyní budu číst jména, vy si budete postupně sedat na tuhle stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk..." něco od Mrzimorského stolu netrpělivě zašustilo a Havraspárské musel dokonce ztlumit i primus, když tam někdo něco zabrblal. Zmijozelští se ani nehnuly. Jen Malfoy a několik žáků sedících kolem něj, se zlobně šklebili a v očích jim sem tam závistivě zablýsklo. Ve zmijozelské koleji většinou studovali ti, kteří se dali na stranu zla. Celý Nebelvírský stůl zíral na McGonagallovou co nejzaujatěji, Harry si však dobře všiml, že po něm kmitají každým okamžikem pohledy. Parvati Patilová si asi osmkrát za celé zařazování odhrnula vlasy z obličeje tím, že prudce pohodila hlavou, samozřejmě tak, aby při tom zahlédla, jak se Harry tváří. Ten si byl téměř jistý, že kdyby byla jediná, kdo po něm pomrkával, tak by se otočila nejméně dvakrát tolik. Musela však dát možnost i Nevillovi, který si každým okamžikem kontroloval zřejmě povolený knoflík na svém hábitu, Leemu - ten pokaždé, když byl někdo zařazený do Nebelvíru, nadšeně tleskal a prostě to musel zdělit svému spolužákovi, který samozřejmě seděl směrem k Harrymu. Dokonce i Hermiona se k němu každou chvílí točila, aby sem tam srovnala pohár s talířkem, do kterého při každém potlesku omylem strčila loktem, takže se posunul až k Harrymu. Ten si přál, aby to už skončilo.
   "...Frenk Simur..."
   "...Mrzimor..."
   "...Lertová Hiacinta..."
   "...Havraspár..."
   "...Momon Rich...," pokračovala McGonagallová a z řady vystoupil vysoký blonďatý kluk, vypadal rozhodně tak nejméně o rok starší, než opravdu byl.
   "...Moonthon Samuel ..." Harry se v duchu zaradoval, jak nejvíc mu to zrovna šlo, už jenom pár prváků. "...Kuwler Jevel..."už jen pět "...Arnold Terer," zavolala McGonagallová a Harry okamžitě poznal toho malého kluka, kterého si všiml hned na začátku. Připadal mu o dost menší, než si vůbec původně představoval a zdálo se mu, jako by s ním naprosto cloumala nervozita až tak, že vypadal, jako by na něho někdo použil třesavé kouzlo nebo přinejmenším, jako by snědl nějaký Fredův a Georgeův experimentální nový druh bonbónů.
   Opatrně se vyškrábal na stoličku.
   "...Nebelvír..." zaduněl Velkou síní Moudrý klobouk a Arnold se, za obrovského potlesku a výskotu všech nebelvírských, rychle rozeběhl ke stolu jeho koleje, přičemž si málem rozbil nos o stůl, když zakopl o nohu nejbližší židle "...Wequeová Evita..." - konečně už poslední.
   Když došel Zrog Maram k zmijozelskému stolu, kde jej už každý horlivě vítal, na řadu měl přijít Brumbálův proslov. Harryho polil neklid. Bál se, aby se to nečekaně neprodloužilo stejně, jako píseň Moudrého klobouku, který už profesorka McGonagallová odnášela zpátky, podle Harryho názoru do ředitelny. Teprve až její kroky konečně zamlkly někde na schodech uvědomil si nyní, že vedle ředitele sedí i Aberforth. Chtěl vědět, jak se tváří na to, že se Harrymu i přesto, že již ovládá nitrobranu, zdají podivné sny. To už však nestihl, protože Albus Brumbál povstal a dal se do řeči.
   "Tak je tu další školní rok," začal slavnostně, ale Harry z jeho hlasu odtušil, že něco není úplně v pořádku. "Chci vám jen říct, že to, čeho jsme se celá léta obávali, se znovu naplnilo a tak vás prosím o naprostou opatrnost, ať budete kdekoli," projel přísným pohledem všechny žáky a Harryho se zmocnil nepříjemný pocit. Dobře věděl, že tato slova se netýkala jen jeho, ale přesto měl nejasné tušení, že zrovna samotný Harry přivedl Brumbála k tomu, aby kladl důraz na opatrnost. Nedokázal si představit, jak ho bude na výletu do Prasinek provázet Střevlík... vlastně si v tento okamžik nedovedl vybavit naprosto nic.
   "Letošního roku jsme pro šestý ročník zavedli novou hodinu," oznámil prostě Brumbál, "na přání mnoha rodičů bradavických studentů, aby se učilo i to, jak se zachovat v případě nebezpečí, se na naši školu dostavil pan profesor Ivanov Seněgev z ministerstva kouzel," řekl a podivně vyhlížející kouzelník, kterého si předtím Harry spolu s ostatními prohlížel, prudce povstal, až sebou trhli jak profesorka Vanceová, která při tom vykřikla něco v cizí řeči, tak i profesor Kratiknot, který se skácel z veliké hromady polštářů, na kterých seděl.
   "I když já si myslím, že takové hodiny není zapotřebí," pokračoval Brumbál, když se profesor Kratiknot konečně za pomoci Tonksové a Wergera vyškrábal zase zpátky na své místo, "mile rád vyhovím takovýmto přáním."
   "Dále bych chtěl na naší škole přivítat novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Tonksovou," začal tleskat a všichni se přidali. Ron se musel zašklebit, Harry tušil, že to bylo titulu profesorky, protože to vyznělo opravdu nereálně. Když se rozhlédl kolem dokola, aby viděl, jak se ostatní tváří, vypadali opravdu nedůvěřivě a tak trochu váhavě. Tonksová se začala viditelně červenat a zjevně nevěděla, co má dělat, z toho ji však zachránil Brumbál, který si vzal opět slovo.
   "Také profesor Werger je tu nový stejně, jako i nový výběrový předmět pro šesté ročníky místo předmětu astronumeriky, jelikož profesorka Trelawneyová na ni už nebude mít čas -."
   "No ještě že tak," odfrkl si Ron, "dokážete si někdo představit, že by nás měla mít ještě další dva roky?" zaškaredil se a dělal, že Parvatiny a Levanduliny nasupené pohledy vůbec nevnímá. Ti dvě totiž profesorku Trelawneyovou naprosto zbožňovaly.
   "Prosím vás tedy, aby jste je řádně přivítali," pronesl přísným hlasem, když všichni seděli jako zařezaní. Stále totiž po očku pokukovali po Harrym a zdálo se, jako by ředitele vlastně ani nevnímali. Nakonec přece jen zatleskali novému učiteli a po chvilce se rozhostil celou Velkou síní šumot, jak se bavili o Harrym a nových učitelích. Ten však přehlušil Brumbálův silný a zvučný hlas.
   "Tak si myslím, že už je čas na hostinu," spráskl ruce a na stolech se v ten moment objevily hromady jídla. Všechny talířky byli v mžiku plné, jak si každý rychle nabíral, a všichni se s chutí pustili do jídla. Ron se okamžitě bez jakýchkoli starostí zakousl do kuřecího stehýnka a druhou rukou hmatal po naběračce s kaší. Síní se ozývalo cinkání příborů o talíře a hlomoz a Harry tak nějak cítil, že napětí povolilo. Přesto si však všímal, jak se každý sem tam podívá směrem k němu. Přál si, aby už slavnost skončila a konečně mohli jít spát. Nechtěl být v této tiché společnosti a nějak se přetvařovat, jako by nic. Zajímalo ho, co tím Moudrý klobouk myslel.
   "Nechceš sníst alespoň něco, Harry?" zeptala se ho Hermiona a tvářila se starostlivě; než jí stačil cokoliv odpovědět, vzala jeho talíř a nadělala mu do něj pořádnou dávku kaše a sekané. "Měl by jsi do sebe dostat aspoň trošku," posadila se a chvíli ho upřeně pozorovala.
   "O...tt hy si mel, Arry," prskal ze sebe Ron. "Podívej se k učitelskému stolu, aby si nemysleli, že jsi nemocný," pobídl ho, když konečně spolkl svoje sousto. Harry si uvědomil, že není jediný, kdo nemá na jídlo ani pomyšlení. Všichni učitelé se tvářili dokonale zmateně, dokonce i Snape vypadal překvapeně, a všichni mžikali očima po Harrym. Když na ně však pohlédl, rychle strhli své pohledy někam jinam.
   Náhle se střetl pohledem s Brumbálem. Ten upíral svůj pohled na Harryho a tvářil se ztrápeně a unaveně. Harrym projel tíživý pocit a najednou, jako by se v něm ozval nějaký hlas a Harry měl sto chutí Brumbálovi ublížit; okamžitě strhl svůj pohled zpátky a uvědomil si, že rukou nechtěně zajel takovou silou do talíře, až se kaše rozprskla kolem něho po stole. Chtěl se omluvit, ale ostatní stejně dělali, jako by se nic nedělo. Najednou však ucítil obrovskou bolest ve svém rameni a zároveň projela bodavá bolest i jeho jizvou, až sebou bolestně škubl a otupěle vykřikl. Několik studentů od vedlejšího mrzimorského stolu se po něm vyděšeně ohlédlo a Hermiona s Ronem se tvářili vyděšeně, Hermiona dokonce vypadala, jako by před chvílí prožila ten samý pocit, co Harry. Nikdo víc si ho však již nevšiml, většina studentů už byla zabraná do svých rozhovorů.
   "Harry, co se děje?" vyhrkla Hermiona; Harry však nevěděl, co ji má říct. "Zabiješ ho...zabiješ!!!" rozkazoval mu pisklavý hlásek v jeho hlavě. "Uděláš, co ti řeknu!" Harry cítil, jak ho rameno nepříjemně pálí. Bylo to nesnesitelné...ale ten hlas...ten hlas mu byl povědomý.
   "Musím," šeptl, "chci...já už jdu," hlesl, co nejrychleji se snažil postavit na nohy a tak nějak podivně se odkymácel z Velké síně. Už mu bylo jedno, že oči všech přítomných směřují k němu, když vycházel. Jakmile za sebou chtěl zavřít dveře, vrazil do Rona.
   "Nemusíte se mnou chodit," ujišťoval je oba, když se za Ronem vyřítila i Hermiona.
   "Půjdeme s tebou," řekla důrazně Hermiona.
   "Nic mi není," zalhal, ale tentokrát viditelně nepřesvědčil ani Rona, natož Hermionu. Ta ho doslova probodávala pohledem.
   "Rozbolela mě trochu ta jizva a také...to rameno," připustil konečně. Ron se zatvářil vystrašeně a Hermiona zděšeně vyjekla.
   "Harry, tohle rozhodně musíš říct profesoru Brumbálovi," přesvědčovala ho, ale to se mu opravdu nechtělo. "Ty víš, že to není žádná legrace," pokračovala, "tentokrát to už něco znamená, když tě bolí ta jizva-."
   "Hermiono ta mě bolí, protože cítím Voldemortovy pocity," ucedil netečně. "Spíš mi dělá starosti, za jakých okolností mě začala bolet," utrousil a vydal se spolu s přáteli po schodech nahoru, do západní věže, kde byla nebelvírská kolej.
   "Myslíš..." spustil Ron pomalu a zjevně si ještě promýšlel, co řekne, "...že to bylo kvůli Snapeovi?" vypadlo z něho.
   "Ne...to ne," zavrtěl hlavou Harry, "to Brumbál... když jsem se mu podíval do očí, zaslechl jsem jako by nějaký vnitřní hlas," zamumlal; zatím v tom neměl ještě úplně jasno. "Letos se mi to ještě nestalo, dnes je to poprvé, dokonce ani když jsem ho viděl ve Fénixově řádu," ztišil hlas, aby je náhodou nikdo neslyšel, "ale dnes to bylo poprvé po dlouhé době -."
   "Můžeš mi říct, o čem to mluvíš?" přerušil ho netrpělivě Ron, "jaký hlas, co říkal?" vyzvídal. Harry se chvíli zdráhal, nechtěl se chlubit zrovna tím, že ho nějaký vnitřní hlas chtěl donutit, aby Brumbálovi ublížil, aby ho zabil.
   "Máte pravdu, jsem asi nebezpečný, neměli by jste se se mnou scházet," vyhrkl a přidal na kroku, Hermiona s Ronem ho však bleskurychle zachytili, každý za jedno rameno.
   "Nech toho Harry," uzemnila ho rázně Hermiona, "a raději nám pověz, co tím myslíš, jaký hlas?"
   "Prostě mě chtěl donutit, abych něco Brumbálovi udělal," vyhrkl rozčíleně a Hermiona s Ronem sebou netrpělivě ucukli, jako kdyby na ně chystal svolat nějaké nepříjemné kouzlo. "Když jsem se Brumbálovi podíval do očí, ozval se ten hlas, ale jako by ani nebyl můj, chtěl po mě, abych ho zabil," vydechl unaveně a Ron s Hermionou se tvářili opravdu poděšeně. Dlouho mlčeli.
   "A když jsem v duchu odmítl, jako by mě ovládal - rozbolelo mě to rameno a zároveň jsem pocítil Voldemortův vztek..." řekl po chvíli, jako by je chtěl ujistit, že by ho nikdo nikdy nedonutil, aby Brumbálovi ublížil a ti dva mu jen přikývli.
   "Já si ale myslela, že to rameno už je v pořádku," nahodila Hermiona.
   "Zjevně není," pokrčil Ron ledabyle rameny. "A co to mělo být v té Velké síni?" zeptal se, když po něm Hermiona šlehla nebezpečným pohledem.
   "Jak to mám vědět," osopil se na něho skoro vztekle Harry; nejraději ze všeho by byl sám, chtěl si to všechno nechat projít hlavou.
   "Brumbál se tvářil opravdu ustaraně," podotkla Hermiona jako by nic, "když jsi odcházel z Velké síně, skoro to vypadalo, že se rozejde za tebou."
   "Jo, ale my jsme vyběhli dřív, takže to nechal tak," řekl Ron, "celé to zahajování bylo letos tak nějak zvláštní," posteskl si sklesle. "Máme další tři nové učitele, Moudrý klobouk ti dal radu-."
   "Jasně Rone!" vykřikl Harry a oba dva jeho kamarádi sebou polekaně škubli, co to zpíval?" zadumal se.
   "Vypadalo to, jako by ti radil, abys našel nějakého tvora," připomínal mu Ron opatrně, kdyby Harry náhodou ještě jednou vyjekl.
   "Kterého máš zachránit," dořekla Hermiona.
   "Ano... ale ještě něco, řekl i jak ho mám najít, ne?" hledal oporu u Hermiony i Rona, ale ti jen sklopili oči a bylo vidět, že se intenzivně snaží vybavit sloky Moudrého klobouku.
   "Hledat tvora...v podobě dokonalé..." začal Harry.
   "...a nevidomé," pokračovala Hermiona a stále ještě lovila v paměti, "...vydej se na cestu."
   "Budeš bojovat nějakým jiným způsobem," jako by ho upozorňoval Ron.
   "Jistě!" vyhrkla Hermiona. "Musíš se tam dostat dřív, než brány temného království..., co to znamená?" zamyslela se.
   "Musím se tam dostat dřív než Voldemort," vysvětlil jí.
   "Víš to určitě?" ptal se ho starostlivě Ron, "co když... co když je to něco jiného," hlesl hlasem.
   "Ne," odporoval mu důrazně Harry, "mám jít tam, kde je Pán zla," vysvětloval, "a také tam půjdu." Chvíli se ještě přetahoval s nesouhlasnými pohledy Rona a Hermiony, ale byl natolik odhodlaný, že mu jeho kamarádi nic neřekli.
   "Jak se tam chcete dostat?" zeptal se Ron.
   "No to by mě také zajímalo," ozval se pobavený, až skoro zlomyslný hlas Buclaté dámy. "Loňské heslo už neplatí, máte mít nové," připomněla jim, když nechápavě zakroutili hlavou.
   "Páni, na to jsem úplně zapomněl," plácl se do čela Harry, "my jsme měli dát instrukce prefektům, aby šli pro prváky," vyjekl rozčíleně, ale Hermiona se jen usmála.
   "To nic, už jsem nad tím přemýšlela, toto heslo bude tritonus, nevadí?" tázavě na něho pohlédla, ale Harry byl v tento moment rád, že je primuskou právě Hermiona, opravdu si dnes poprvé vzpomněl, že by měl dávat nějaké instrukce a vymýšlet hesla.
   "Ptala jsem se profesorky McGonagallové na dobu, kdy tam měli prefekti být a tak jsem jim to řekla sama," uklidňovala ho.
   "Díky Hermiono," usmál se unaveně.
   "Tak tedy - tritonus," pronesl Ron a Buclatá dáma jim uvolnila místo pro vchod do společenské místnosti.
   "Víš co Harry? Zkusím si to tak nějak sepsat tady na pergamen," pokračovala Hermiona a zamávala mu před obličejem kusem pergamenu, který ležel na stolku, "jenom si skočím nahoru pro brk a sepíši, co všechno tam zdůrazňoval," pokračovala a v očích ji nadšeně jiskřilo. "Na tohle prostě musíme přijít," a než jí stačil cokoli říct, už vybíhala nahoru k dívčím ložnicím.
   "Naposled jsem ji viděl takhle zapálenou hlavně, když se to týkalo toho jejího SPOŽÚSu," zašklebil se Ron a ztěžka upadl do křesla u krbu a Harry se zamyšleně posadil do křesla naproti němu a pozoroval, jak se velké plameny v krbu plazí po jeho stěnách dokud ho nevyrušila Hermiona, která se znovu vyřítila do společenské místnosti, tentokrát s velkým černým brkem a přisunula si menší, ale pohodlné křeslo mezi Rona a Harryho.
   "Takže," spustila, když si sedala, "jak..."
   "Viděli jste Aberfortha?" skočil jí do řeči Harry, jako by tu vůbec ani nebyla; Ron jen souhlasně přikývl, vypadal ustaraně. "Musím si s ním ještě promluvit," pokračoval Harry.
   "Takže... mám to," vyhrkla nadšeně Hermiona, která je mezitím vůbec neposlouchala. "Tvor dokonalý..."mumlala si pro sebe, "mám to!" vykřikla a Ron se netrpělivě zavrtěl. "Hned zítra se na to půjdu podívat do knihovny," prohlašovala nadšeně.
   "To není špatný nápad," povzbuzoval ji Ron, "stejně tam budeš zase s Ginny," ušklíbl se jízlivě a nasadil svůj svatouškovský výraz, kterému se musel dokonce i Harry pousmát. K jejich očekávání se Hermiona zatvářila poněkud zklamaně.
   "No... i když je zase pravda, že ani na Ginny nebudeš mít teď na začátku roku moc času, když budeme mít normální výuku a ještě k tomu hodiny přemisťování..." snažil se ji povzbudit Harry a viditelně se mu to povedlo, jelikož se Hermiona zeširoka usmála, Ron však po Harrym hodil zklamaným pohledem; nejspíš měl v úmyslu Hermionu rozčílit co nejvíce.
   "A to ještě nemluvě o schůzích Brumbálovi armády," pronesl Ron, když už zjistil, že víc Hermionu potrápit nemůže.
   "Kde vůbec v těch posledních dnech, co jsi musela být s námi, Ginny byla?" zeptal se rychle Harry; bál se, že se jeho kamarádi začnou vyptávat podrobněji na ten podivný pocit a hlas, který se ho snažil přimět k takové ohavnosti. Nemohl se z toho však nijak vykroutit.
   "Harry... ten hlas... byl Jeho?" zeptal se ho přece jen Ron a Harry jen zavrtěl hlavou. Vypadalo to, jako by si Ron tak nějak klidněji oddechl, Harryho to však neuspokojilo, právě naopak. Ani by se nedivil, kdyby se ho snažil donutit lord Voldemort, ale když to byl hlas, jiný, neznámý hlas, připadal si bezmocný, že toho člověka nezná.
   "No...já už pomalu vyjdu před dveře," Hermiona se zvedla.
   "Jak to myslíš, kam bys teď šla?" ptal se Ron.
   "Jenom tady, slavnost už by měla skončit a tak musím nebelvírským oznámit heslo," vysvětlovala klidně a Harry se okamžitě zvednul, aby jí pomohl.
   "To je dobré Harry," ujišťovala ho, "myslím, že by sis měl dnes odpočinout," zdůraznila, jako by se Harry mermomocí vzpíral a dohadoval, aby mohl jít s ní. Ten se ale zmohl jen na slabé přikývnutí a něco naprosto nesrozumitelně zadrmolil tak, že ani sám netušil, co chtěl vlastně říct a když Hermiona vycházela ze společenské místnosti, do které se hned vřítili jeho ostatní spolužáci z nebelvíru, kteří se po něm okamžitě ohlíželi, vydal se rychlým krokem nahoru po schodech do postele.
   "Páni, to bylo opravdu zvláštní zahajování, že?" ozval se Colin Creevery.
   "Jo...až mě mrazilo v zádech," připustil Lee, "jen by mě zajímalo, co to mělo znamenat."
   "Jo to mě taky," zamumlal si pro sebe Harry, když zavřel dveře od pokoje. Pro dnešní večer toho měl dost. Okamžitě si lehnul, ale neusnul hned - ještě dlouhou chvíli přemýšlel a když usínal ani ho nenapadlo nějak se snažit vyčistit si mysl. Věděl, že v případě podivného snu, je to naprosto zbytečné.

   Na druhý den ráno se Harry, Hermiona a Ron vydali na snídani, kde jim profesorka McGonagallová rozdala rozvrhy hodin.
   "Jak to tak vypadá, tak lektvary budeme mít ze zmijozelem v pondělí a hned dvouhodinovku v pátek... tomu se říká zkažený celý víkend i týden," zamručel Ron kysele. "No a já mám ve středu odpoledne kouzelnické hry, to by mě zajímalo, koho budeme mít," pokračoval o trochu veseleji s obličejem zabořeným do svého rozvrhu."
   "A já v tu dobu mám Kouzelné tvorové a rostliny,"řekla Hermiona, nejspíš tam budu chodit s Nevillem, ten se chce později věnovat rostlinám," pronesla, nejspíš, aby tím probrala Harryho, který hleděl zasněně do svého rozvrhu a nic neříkal. Pokaždé, když se mluvilo o Nevillovi, zpozorněl a tak nějak i znervózněl. Tentokrát však naprosto nevnímal, co mu Hermiona říká. Ještě stále přemýšlel nad včerejším večerem a nad tím, jestli má něco společného s jeho podivným snem. Kdyby tu byl alespoň Sírius, aby se mu mohl vyzpovídat a promluvit si s ním o tom všem. Hermioně ani Ronovi nic říct nemohl; nemohl jim přeci říct, že se mu zdá o tom, že je vidí trpět.
   "...co myslíš Harry?" přerušila ho z rozjímání Hermiona a když se rozhlédl, zjistil, že je kolem nebelvírského stolu rozestavěno několik žáků z Mrzimoru a Havraspáru a zvědavě a plní očekávání se na něho dívají. Harry nevěděl, co má Hermioně říct.
   "Já bych se tedy přiklonila ke čtvrtku večer," ozvala se Viloeta Semtinová z Havraspáru, která ani nebyla za hloučkem mrzimorských vidět, "to každý z nás nemá tolik hodin a to bychom se mohli procvičovat, když už máme tu nahrazovací hodinu jen v pondělí, středu a pátek," oznámila prostě.
   "No a proč bychom se nemohli scházet i v úterý?" zeptal se Neville a vypadalo to, že se ptá přímo Harryho.
   "No to mi ale nemůžeme... odpoledne máme dvouhodinovku nových předmětů," ohrazovala se Violeta a hlouček havraspárských jen souhlasně přikyvoval.
    "Tak víte co?" vpustil se do toho Ron. "Prostě budeme mít schůzi ve čtvrtek a kdo bude chtít a moct, tak přijde i v úterý," zakončil.
   "No jasně..." odfrkl si nějaký havraspárský, "a my to budeme potom dohánět kde? Víte dobře, že nové hodiny jsou vždycky náročné a tak se budeme muset večer hodně učit... opravdu nebudeme mít čas přijít," ucedil trochu podrážděně.
   "Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co bys chtěl dohánět?" vyjel po něm nevrle Ron. "Teď už jde jenom o cvik a kdybys loni chodil do Brumbálovy armády, věděl bys, že Harry to každému vysvětlí zvlášť, když je třeba," sjel ho ostře a kluk z Havraspáru už nic neřekl, jen se uraženě podíval směrem k Harrymu.
   "Nepotřebujete nic vysvětlovat," pokusil se to Harry uklidnit, když už byl konečně v obraze, "ale dobře...zítra je první schůze Brumbálovi armády," ujistil je, když se zatvářili, jako by jim řekl, že s Brumbálovou armádou končí. Všichni vypadali spokojeně a začali se pomalu rozcházet na své první hodiny.
   "No paráda..." ozval se zklamaně Ron, "dneska máme jen hodinu péče o kouzelné tvory a pak tu novou hodinu... cože to je?"
   "Bezpečnostní cvičení," pronesla Hermiona důrazně.
   "To má jako být ta nová hodina, kterou máme mít s tím divným učitelem z Ministerstva?" rozohnil se Ron a Hemiona mu přikývla. "Co to jako má být za název - vítejte na hodině bezpečnostního cvičení," zvolal slavnostně a několik studentů u ostatních stolů se po něm zvědavě podívalo, "to je jako když děláte na něco reklamu a snažíte se nalákat co nejvíce lidí," utrousil pohoršeně, ale všichni ostatní se jeho výkladu začali smát, až se nakonec rozchechtal i Ron. "Bez obavy vstupte, jen dále... pojďte si zkusit, co se dělá, když se ukážou zlí černokněžníci a smrtijedi!" vyřvával místností a všichni se řezali smíchy; Harry se však jen pobaveně usmíval, Ronovy další poznámky a výkřiky už nebyly tak veselé, snad proto, že byly v poslední době až moc aktuální a něco takového, že by se někde objevili smrtijedi, bylo docela možné.
   "A co máme potom?" zeptal se Rona, který se dokonce zvedl ze židle, aby si od Leeho a Nevilla mohl vybrat vstupné na novou atrakci v podobě dvou toustů. Všichni se popadali smíchy za břicho.
   "Ehm....moment," začetl se do rozvrhu, který od sebe držel co nejdále a neustále mžikal očima, takže vypadal, jako nějaký úředník. "Takže tam máme eště obranu proti černé magii a hodinuuu š panem profešórem Snapem," zašišlal a ostatní se pobaveně hihňali, jako by vlastně ani nevnímali, co jim říká. Harrym ale projel chlad; nedokázal si představit, jak asi bude celá Snapeova hodina vypadat a jak s ním Harry dokáže vydržet v jedné místnosti. Nenáviděl ho víc, než kdy dřív. Předtím Snapea jen neměl rád, ale tentokrát ho nesnášel až do morku kosti, nejraději by mu zakroutil krkem. Po celou dobu byl Snape smrtijedem a zneužíval Brumbálovy důvěry.
   "Rone... prostě to nech být!" ozvala se naprosto rozčílená Hermiona.
   "Ale vždyť to říkal i samotný Brumbál, Hermiono," bránil se skoro zuřivě Ron, "je to naprosto zbytečná hodina, jenom tu budeme tvrdnout navíc," vztekal se.
   "Ron má pravdu," bránil ho Lee Jordan, "na co myslíš, že máme hodinu proti černé magii? Tohle je zbytečnost," pokýval hlavou.
   "Když si to ale rodiče většiny studentů přejí, tak jim prostě bude vyhověno," zakončila Hermiona rázně a nasupeně se zvedla od stolu, což byl zároveň povel i pro ostatní, že by si měli pospíšit na první hodinu s Hagridem, na kterou se všichni moc těšili (kromě zmijozelských v čele s Malfoyem, který učitele péče o kouzelnické tvory přímo nesnášel a snažil se co nejvíce díky svému otci Luciusovi Hagrida připravit o jeho místo, které měl obr opravdu rád), přestože nikdo z nich neměl ani ponětí, jaké stvoření si pro ně hned ze začátku Hagrid připravil. Všem na škole už byla totiž jeho slabost pro nebezpečné a přímo nepřitažlivé tvory známá, takže také bylo nanejvýš pravděpodobné, že na uvítání se studenti setkají s nějakým stvořením podobným třaskavým skvorejšům nebo něčemu horšímu.
   Sestupovali po školních pozemcích k Hagridově hájence a Harry cítil, jak se ho zmocnil příjemný pocit pohody. Měl Hagrida upřímně rád a těšil se, až ho znovu uvidí. Trochu se bál, že ho Brumbál zase vyslal s nějakým posláním a místo Hagrida tu bude na nějakou dobu Červotočková. Teď až si uvědomil, že ho neviděl ani na zahajování roku. Bylo to zvláštní, že si nevšímal takových věcí, jako předtím, když pokaždé první co udělal bylo, že se s ním pozdravil a tentokrát Harry svým pohledem k čestnému stolu natrefil docela málo.
   Když však došli k Hagridově boudě, s lítostí zjistili, že je prázdná; Harry už naprosto počítal s tím, že první hodinu s jedním s nejlepším učitelů, mít dnes opravdu nebude a tak sebou poněkud podrážděně praštil na malinký svah do trávy.
   "Dobré ráno," ozval se za ním za moment Hagridův hluboký hlas, ve kterém Harry zachytil jakési nadšení a radost. Když se otočil, zjistil, že Hagrid už nemá v obličeji tolik šrámů a dokonce ani jizvy nebyly v jeho nádherně snědém, opáleném obličeji rozeznat, jako naposledy, když hlídal svého bratra Drápka. Harryho upřímně zajímalo, jak se Drápek má a co dělá.
   Hagrid se tvářil nadmíru spokojeně. Vypadalo to, že přišel směrem od Zapovězeného lesa, ale tentokrát Harry ani nepřemýšlel nad tím, co tam bývalý hajný dělal, protože to, co právě držel v ruce, upoutalo ihned pohledy všech studentů, dokonce i Draco mlčky kulil oči na podivného tvora.
   "Vždyť to je skřítek Hagride!" vykřikla zděšeně Hermiona; ostatní byli natolik zaujati tím, že se s jejich profesorem bavila jako kdyby nic, že si toho ani nevšimli. "Co s ním je? Co jsi s ním udělal?" vypadala, že se každým okamžikem zhroutí nebo se přinejmenším na Hagrida samým vztekem vrhne. Harry s Ronem si mlčky podivného tvora prohlíželi.
   "Hermiono to asi nebude skřítek, tedy... rozhodně ne domácí skřítek," usoudil nakonec Ron. "Ti přece nejsou modří," odůvodnil svůj názor, když po něm Hermiona vrhla opovržlivým pohledem, jak by to jen on mohl vědět, když se o skřítky nezajímá tak, jako ona. Harry a ostatní mu však museli dát zapravdu. Lehounce namodralá kůže a skoro dětský posmutnělý obličejík opravdu spíše připomínal tvora podobného človíčku, než jakéhokoliv skřítka. Harrym projela obrovitá lítost, když pozoroval, jak si ho Hagrid přehodil z ramene a složil jeho bezvládné tělo ke svým nohám. Za sebou zaslechl jen tichounký šepot Parvati a Levandule, které Hagrida nazvali tyranem.
   Harryho upřímně překvapilo, že si Hagrid pro dnešní hodinu nepřipravil nic nebezpečného, jen toho zvláštního tvorečka, který vypadal jako mrtvý. Dívky zděšeně vyjekli a několik studentů pohoršeně zamumlalo, když se k tvorovi přiblížil i Tesák, který jej očividně chtěl hlídat tím, že na jeho bezvládnou mrtvolku kulil svoje obrovité kulaté oči a hrozivě vrčel a Hagrid, místo toho, aby jej odehnal, ho ještě pochválil zářivým úsměvem. Harry věděl, že Tesák by ve skutečnosti nikomu ani ničemu neublížil, ale přesto mu to připadalo poněkud kruté.
   "Tak vás teda vítám na první hodině péče vo kouzelný tvory," pronesl Hagrid natěšeně, "a tadyhle sem vám jednoho přines," pokračoval, když se na něho nikdo ani nepodíval. Ještě jednou se zářivě usmál, ale nikdo ze studentů se s ním očividně nechtěl bavit, kvůli hrůznému činu, který spáchal. Hagridovi okamžitě úsměv stuhnul a letmo pohlédl na Harryho, jako by u něj hledal podporu. Harry se pokusil o povzbudivý úsměv, který byl však tak nucený, že viditelně nepřesvědčil ani obra samotného.
   "Jo..." odkašlal si nervózně, "tohleto je smrtňodas," ukázal na povadlé tělíčko, ale téměř nikdo, kromě Hermiony se ani nehnul.
   "Opravdu?" vykřikla šťastně, jako by se Hagrid chtěl přihlásit do jejího SPOŽÚSu nebo něco podobného; Harry si s Ronem vyměnil nechápavý pohled. Hagrid mlčky přikývl svojí velkou zarostlou hlavou a znovu se vesele usmál. Několik žáků se na svého profesora konečně podívalo.
   "Cože je to?" vyptával se Ron.
   "Smrtňodas," zopakovala Hermiona nadšeně, ale Harry ještě stále nic nechápal. Nevěděl, z čeho má takovou radost, když ještě před chvílí po Hagridovi šlehala zlostnými pohledy. "Je to něco jako skřítek, ale divoký," vysvětlovala vesele a všichni kmitali zmatenými pohledy z Hermiony na malé stvořeníčko a zase zpátky. Nikdo z nich, stejně jako Harry, si nemohl vysvětlit, jak něco tak pěkného může mít něco společného se skřítkem. Hermiona se tedy zprvu nemýlila, když si jej spletla s domácím skřítkem.
   "Dobrý Hermiono," chválil ji potěšeně Hagrid, "tak to máte 10 bodů pro Nebelvír," několik zmijozelských si zlostně odfrklo a Crabbe s Goylem se zaškaredili. Malfoy však stál, jako zařezaný, vypadal zamyšleně.
   "Dyš se vocitne ve větším nebezpečí, tak dělá, jako že je mrtvej... teda, když vopravdu nestačí na svého protivníka," vypadalo to, že už to konečně došlo i ostatním. "Akorát vás musím upozornit, že i dyž tendleten smrtňodas vypadá jako docela milej mazlíček, mohl by vám pěkně zavařit... Harry, hlavně ty bys měl vo pár kroků ustoupit," vybídl ho starostlivě a Harry jeden okamžik nevěřil vlastním uším. Hagrid se zabýval bezpečností. Ne... bylo mu naprosto jasné, že i když se obr nezúčastnil zahajování školního roku, byl už moc dobře informován o tom, co se tam včera večer stalo.
   Přestože to Harry udělal jen nerad, poslechl ho, ale až po tom, co ustoupili i všichni ostatní. Jistě, myslel si Harry v duchu, Hagrid už musel být o všem informován. Od této doby by tu ale nejraději ani nestál. Tím, že ho profesor péče o kouzelné tvory vybídl k opatrnosti, všem znovu připomněl včerejší večer, i když na ten se jen tak zapomenout nedalo, a tak hromádka na zemi, připomínající už opravdu spíš víc mrtvého tvora než živého, nebyla jediným středem pozornosti.
   "Tak teda, můžem začít," spustil spokojeně Hagrid a Harry si všiml, jak několik zmijozelských pro jistotu ještě kousíček ustoupilo. Hagrid vzal do ruky jakýsi provaz s obojkem na konci. Vypadalo jako normální vodítko na psa, Harry přemýšlel, jestli ho nosil kdysi Tesák, když byl ještě štěně. Potom jej zapnul malému smrtňoďasovi kolem krku a kousíček ustoupil a Tesák konečně poodběhl. "Tak vstávej," vybídl modravou hromádku a Harry mohl jen stěží uvěřit, že by se smrtňoďas posbíral a postavil se sám na nohy. Hagrid však vytáhl odněkud hluboko z kapsy několik sušenek a hodil je před smrtňoďase, ten se ale ani nepohnul. "Nikdo nic neříkejte," vybídl je Hagrid šeptem.
   Zdálo se, že tu stojí snad věčnost, Harrymu už pomalu začaly tuhnout nohy a Hermiona začala netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu. Ron už to zabalil dávno a teď seděl úplně vzadu na schodku u hájenky a znuděně zíval. Pak se smtňoďas nepatrně zachvěl a všichni se vzrušeně naklonili do předu. Pomalinku se postavil na úzké vyhublé nožky a v přikrčené póze se opatrně přiblížil k sušenkám. Konečně se do nich s chutí pustil a všichni si ho se zájmem prohlíželi. Teprve nyní měli možnost prohlédnout si ho pořádně. Harry zjistil, že svojí namodralou kůži nemá všude, břicho a dlaně měl zbarvené do tmavě červena, skoro do hněda. Uši měl na rozdíl od domácích skřítků docela malinké, téměř až nešli vidět a ruce měl jako dětské. Jenom jeho chodidla byla na jeho malinkou vyhublou postavu až přespříliš velká, vypadalo to komicky, jako kdyby před nimi stál nějaký klaun.
   "Hagride, proč jsi ho zapnul na to vodítko?" zeptal se Ron, který už zase stál vedle Harryho, jakmile takto promluvil, smrtňodas po něm šlehl nenávistným pohledem. Přestože ho věnoval speciálně jen Ronovi, zastrašil jím i Nevilla a spoustu ostatních - ti se nahrnuli do houfu úplně stranou. Harry byl naprosto zaskočený. Ještě před chvílí se tvářil naprosto neškodně, kdežto nyní vypadal opravdu nebezpečně.
   "To poznáte," ujišťoval je Hagrid. "Tendleten smrtňodas je eště neochočenej, chytil sem ho teprve před chvílí," oznámil jim. "Moc na to nevypadá, ale má vobrovskou sílu, které se dá využít, ale nejdřív si ho musíte vochočit a získat."
   "A na co by se mohl využít?" zeptal se Harry; snažil se sledovat jen Hagrida nebo smrtňoďasa a nevšímat si napjatých pohledů ostatních.
    "To je dobrá votázka Harry," pochválil ho Hagrid. "Smrtňoďas má dobrej čich a všechno, dyž si na tebe zvykne, může ti pomoct ve stopování zvěře a tak, ale nejdřív si ho musíš nějak zkrotit, chceš to zkusit?" zeptal se a v očích mu nadšeně zablýsklo. Harrymu bylo naprosto jasné, že Hagrid zapomněl na to, aby na něho dával pozor. Byl rád, ale naopak nevěděl, jestli má zrovna zájem přetahovat se s nějakým smrtňoďasem. Vzpomněl si, jak si snažil získat Klofana, na kterého si opravdu zvyknul a měl ho rád. Jenomže Klofan už byl alespoň trochu navyklý na člověka - přinejmenším na Hagrida ano. Ale tento skřítek byl právě odvedený ze Zapovězeného lesa, jak jim ostatně Hagrid sám řekl.
   "Nemusíš se bát Harry, to nebude nic hroznýho," ujišťoval ho Hagrid, "tak poď," pobídl ho ještě dřív, než Harry stihl vůbec otevřít ústa. Hermiona se na Hagrida vyčítavě podívala, ten už se však přesunul na druhou stranu od Harryho, takže smrtňoďas zůstal uprostřed, mezi Hagridem a Harrym, který postoupil asi o pět metrů vpřed. "Opatrně," špitla ještě Hermiona, ale podezíravě se přitom dívala na smrtňoďase, který se zase pro změnu už skoro zuřivě díval na Rona.
   "Dobrá," spustil Hagrid a smrtňoďas se bleskurychle překotil na druhou stranu, aby obra viděl. "Voni totiž nejsou eště zvyklí na to, že mluvíme, víš? Je to celkově takovej zaostalej druh domácích skřítků, ale už jim sou dost vzdálení, takže jako by už k sobě ani nepatřili," vysvětloval Hagrid klidně. "Nejdřív ho zkrotíme," vysvětloval svůj postup Harrymu, ten se však zatvářil dostatečně pochybovačně na to, aby se Hagrid pustil do lepšího popisu.
   "Zatím se mu snaž nedostat do rány, Harry," radil, "prostě se drž kousíček dál, než si to s ním vyřídím. Je to totiž strašnej lišák, chytrej; a taky se bude ze začátku krapet vztekat, než ho zkrotíš. Bohužel to není hipogryf, ani žádné zvíře, které má nějakou tu hrdost," posteskl si, "musíš mu prostě ukázat, že se tě nemusí bát a bejt z tebe celej vyděšenej, ale taky ti nesmí nic udělat, víš?" Harry přikývl.
   "Prostě si z nich udělat otroky, co?" nahodila Hermiona rozmrzele.
   "Ale to ne, Hermiono," ujišťoval ji Hagrid s naprostým klidem. "Tihle kouzelní tvorové jsou volní, pokud ti de vo tohle. Vobčas se ale můžou zhodnout ty jejich vlastnůstky, víš?" Hermiona se tvářila poněkud dotčeně, ale už nic neříkala. Hagrid to vzal jako zadostiučinění a otočil se zpátky na Harryho.
   "Takže... eště nějaký méno..." zapřemýšlel se. "Co takhle Nellson?" jako by se ptal; Harry pobaveně přikývl. Věděl, jak moc Hagrid lpí na tom, aby každý tvor, kterého se ujme, měl jméno; pamatoval si to ještě dobře jak u dráčete Nortbera, tak u obrovitého trojhlavého psa Chloupka.
   "A proč ne třeba První slavnostně zotročený skřítek, který byl zotročen jenom proto, že není tak inteligentní?" pronesla Hermiona ironicky. Evidentně byla vzteky bez sebe.
   "Protože je to moc dlouhé, Hemiono," upozornil ji rázně Ron a to bylo očividně poslední přihozené polínko na velký oheň. Hermiona už nic jiného neřekla, Harry si všiml, jak zatla ruce v pěst a zaskřípala zuby a šla si sednout na zbytky ohradníku, pěkně daleko, aby nemusela nic sledovat. Hagrid si toho ani nevšiml, v tento moment byl hluchý slepý a viděl jen smrtňodase.
   "Takže... Nillsone... poď ke mně!" poručil mu Hagrid a v zdlouhavém tichu, které nastalo měl Harry dojem, že zaslechl Hermionini tiché vzdechy a vzlyky.
   "Hermiono, tohle je kouzelný tvor, je jasné, že ho Hagrid bude krotit naprosto jinak, než nějakou bestii - nenásilně," pokusil se ji o něco povzbudit, ale nikdo z nich už se nemohl podívat, jak se tvářila, protože smrtňoďas, naprosto vzteklý, vyletěl proti Hagridovi, ten jako by to však už čekal, uhnul se, na svou velikost, obrovitou rychlostí na bok, takže rozeběhnutý smrtňoďas se zarazil o vodítko. Vypadalo to, že je ještě zuřivější, než předtím. Harry z úžasem zjistil, že jeho nádherně dětská tvářička naprosto zmizela a z úst mu vyčnívali malinké, už na první pohled ostré, zuby, které byli vidět pokaždé, když smrtňoďas ohrnul zlobně a varovně svůj horní ret.
   "Co se stalo? Proč po tobě vyjel, když ani nerozumí, co jsi mu říkal?" vyptával se zmateně Ron, ale vypadal nadšeně. Měl pravdu, Harry dobře pozoroval, co Hagrid dělá - ten se za celou dobu nepohnul, ani nijak netrhl vodítkem. Jediné co vlastně dohromady udělal, tak smrtňoďase vybídl, aby k němu přišel.
   "No, von vycítil, že mu dávám rozkaz, takže se mu to krapet nelíbilo," pousmál se, "tendleten smrtňoďas je výjimečně tvrdej, to bude úmorná prácička Harry," Hagrid se tvářil, jako kdyby právě dostal nějaký dárek. Byl radostí bez sebe, když se smrtňodas, potom, co si na rukou vytáhl obrovité drápy, rozběhl znovu proti rozjařenému profesoru a tentokrát se mu podařilo se mu zahryznout vší silou do nohy. Hagrid ale vypadal, jako by to necítil.
   "No, víte, já mám jinej způsob krocení. Von když pozná, že sem vo dost silnější, než na co má, tak toho nechá a je poslušnej jako beránek, ale chci enom, abyste viděli, jak v budoucnu budete moct krotit smrtňodasy vy, když bude potřeba. Harry se ani nemusel otočit, aby viděl reakci ostatních na Hagridovu poznámku, za ním se totiž rozlehl vyděšený šum a Harry cítil, jak se všichni nervózně vrtí.
   "No...tak už dost," řekl rázně, otrhl smrtňoďase a postavil jej opatrně na nohy. "Musíš se chovat slušně Nellsone, musíš bejt hodnej," káral ho, ale smrtňoďas zjevně naprosto nechápal, co po něm ten obrovský vousatý obr chtěl a proto se znovu rozběhl proti němu, tentokrát se však tvářil naprosto mírumilovně a vypadalo to, že už uvěřil tomu, že nemá vůči Hagridovi žádnou šanci.
   "Tady máš Harry," podal Harrymu vodítko, když asi po čtvrté odtrhl smrtňoďasa ze své nohavice. "Normálně si ho chytni tadyhle a dej si pozor, ať ti nic neudělá, už skoro nemůže," dával mu instrukce, když si všiml, jak Harry neví, co má dělat.
   "A co s ním budete dělat?" osopila se na něho rozvztekaně Hermiona. "Co když jste ho odtrhli od jeho rodiny? Proč ho nenecháte žít volně?" ostatní se tvářili vůči Hermioniným nápadům, jako kdyby je vyslovil Tesák, ale Hagrid se zatvářil vážně.
   "Víš, Hermiono, voni žijou každej sám, sou to takový samotáři, ale až se naučí všechno, co budem potřebovat, tak ho zase pustíme," vysvětloval jí a Hermioně se zablesklo v očích. Harry si byl téměř jistý, že to byla slzička radosti.
   "Už sem tady jednou říkal, že smrtňoďasové sou takový chytrý tvorové. Dyž se něco naučí, už to nezapomenou a jak si tak žijou dál, ouplně stejně, jako předtím, tak dyby ses tam potom ukázala, tak tě pozná a dyž potřebuješ s něčím pomoct - třeba žes zabloudilas nebo chceš něco najít, tak se ho stačí zeptat a von by ti měl pomoct, teda, pokud je dobře vycvičenej," zakončil Hagrid.
   Harry nevěděl, co má dělat, když mu Hagrid doslova vrazil vodítko do ruky.
   "Nic to není Harry," prostě mu řekni ať jde k tobě, vybídl ho.
   "Nelsone pojď ke mě," poručil Harry smrtňodasovi, ale spíš to vyznělo, jako by ho prosil; toho samozřejmě malinký skřítek musel okamžitě využít a rozběhl se proti Harrymu, který jen tak tak stihl uhnout na bok. Smrtňoďas se však bleskurychle otočil zpět a pokračoval ve svém útoku. Harry nevěděl, co má dělat, nechtěl mu nijak ublížit.
   "NELSONE!" okřikl ho Hagrid a nasadil výhružný obličej, "dyť ti nic neděláme, Harry je tvůj přítel," ujišťoval ho, ale dosáhl jen toho, že jakmile hrozivě vykřikl jeho jméno, ubohý smrtňoďas sebou jen praštil na zem, chvíli sebou bolestně smýkal a nakonec sebou jako by v posmrtných křečích několikrát zacukal a zůstal ležet jako mrtvý. Harry za sebou zaslechl žalostné vzlyky. To Levandule s Parvaty tiše fňukali nad, na první pohled, naprosto zbídačeným Nellsonem.
   "Ale no tak," uklidňoval je Hagrid a zdálo se, že je naprosto vyvedený z míry, "je to vopravdu dobrej herec, lepšího jsem neviděl, bude šikovnej," pochvaloval si. "Smrtňoďasa musíte víst pevnou rukou, jináč s vámi pěkně zatočí, ale potom, jak todleto zmáknete, tak je to vopravdu dobrej společník," ujišťoval je. "Chtěl sem vám ho enom ukázat, protože existuje spousta tvorů, keří sou dobří herci a mohli by vám natolik zmást hlavu, až by vás donutili k nejrůznějším věcem... každopádně, na takový, jako jsou smrtňoďasové si dejte všeci pozor," napomínal je. Harry jako by ho neposlouchal, stále ještě viděl před očima, jak se Nelson svalil na zem.
   "Pro dnešek už toho necháme, Harry," vybídl ho Hagrid. "Nelson toho má už dost, bude nějakej ten čas trvat, než si zvykne," při těch slovech uchopil smrtňoďase co nejjemněji do svých obrovitých rukou, odepnul ho z vodítka a šel směrem k Hermioně, která ještě stále seděla na kusu ohradníku. Teprve nyní si Harry uvědomil, že je to malá ohrádka zřejmě už připravená pro Nellsona. Obr ho tam uložil s takovou péčí, jakou u něho Harry viděl snad jen, když se vylíhl ostrohřbetý drak Norbert. Každopádně to vypadalo trošku komicky.
   Všichni už se vydali po školních pozemcích směrem nahoru k hradu, jenom Ron, Harry a dokonce i Hermiona ještě chvíli zůstali. Zatím měli nějaký čas, než začne nová hodina bezpečnostního cvičení. Harry se trochu divil, protože moc dobře věděl, že by Hermiona nerada přišla na první hodinu pozdě a tak radši ještě chvíli mlčel. Měl dojem, že se chystá vybuchnout, protože vypadala, že upadla do naprosté zuřivosti a tak že se tu strhne velká hádka, které by však chtěl zabránit, i když vlastně naprosto nevěděl jak.
   "Hm... a to ho jako pustíš zase zpátky do Zapovězeného lesa, až ho vycvičíš?" zeptal se opatrně Ron a Harry měl pocit, že stejně jako on i jeho kamarád pocítil to napětí ze vzduchu a chtěl zabránit jakýmkoliv dohadům. Tím, že však rozhovor stočil k smrtňoďasovi určitě ničemu nezabránil, spíš naopak a vypadalo to, že si to i sám uvědomil.
   "Jistě," přisvědčil mu Hagrid spokojeně a postavil ke smrtňoďasovi Tesáka, aby jej hlídal, tím však Hermionu valně nepovzbudil.
   "Nechápu, proč musíte zotročovat i divoké tvory, to vám nestačí, že jsou zotročení domácí skřítkové?" rozčilovala se. "A hlavně ty Hagride, jak to můžeš ještě podporovat?" kárala ho. Hagrid vypadal naprosto vyvedený z míry.
   "Hele Hermiono, vono jim to neuškodí, sou to tvorové, keří se naučí něco navíc, ale to je tak všechno,"nejspíš mu začínala docházet trpělivost, což Harryho opravdu překvapilo. Dokonce i Hermiona tak nějak vycítila z jeho hlasu, že se chtěl nejspíš bavit úplně o něčem jiném, než o ohrožování smrtňoďasů a proto raději zmlkla. Ron jen napnul uši a napjatě poslouchal.
   "Všechno v pořádku Harry?" zeptal se najednou a vypadalo to, že to byla vlastně jediná otázka, kterou měl doopravdy na srdci.
   "Jo," přikývl otupěle Harry, sledoval přitom Nellsona a tvářil se, jako by se ho Hagrid ptal, jak se cítí po přetahování se smrtňoďasem. Věděl, co ale obr myslel a právě proto se o tom nechtěl bavit, tak nějak na to neměl náladu, neměl ji vlastně ještě pořádně nikdy.
   "Co Drápek?" napadlo ho, že by mohl stočit rozhovor jinam a to se povedlo, protože jakmile jen pronesl jeho jméno, Hagridovi se zablýsklo v očích.
   "No... myslím, že byste se mohli jít podívat," pronesl nadšeně, "udělal obrovský pokroky," přikyvoval nadšeně.
   "Možná o něco později Hagride," ozvala se Hermiona a pokusila se o zklamaný hlas i výraz, což u ní po dnešní hodině péče o kouzelné tvory zase nebylo tak těžké. "Musíme jít ještě na hodinu bezpečnostního cvičení," oznámila mu zklamaně, "asi by jsme ji neměli zmeškat," povzdechla si skoro zmoženě.
   "To je dobrý, ale přiďte," zval je Hagrid natěšeně - Hermionin naprosto zklamaný obličej z toho, že nemůže navštívit naprosto divokého obra, kterého Hagrid ukrývá v Zapomenutém lese, zřejmě na Hagrida zapůsobil.
   Mávnutím ruky se s ním všichni tři letmo rozloučili a co nejrychlejším krokem stoupali po schodech do hradu. Ron s Hermionou už nemysleli na nic jiného, než na novou hodinu a tak všechno podrobně rozebírali, Harry však stále ještě dumal nad Hagridem. Začínal už být značně nervózní a roztržitý tím, co se dělo. Neustále se o něho někdo obával a začínalo to být téměř únavné.
   Přišli k učebně asi dvě minuty před začátkem, celí udýchaní, ale ta byla zamčená a prázdná. Všichni tedy stáli seřazení přede dveřmi a napjatě čekali. Nakonec se na chodbě objevil nový profesor Ivanov Seněgev a bez jakékoliv odpovědi na Nevillův pozdrav a pozdravy ostatních odemkl učebnu a vešel jako první dovnitř. Harry s Ronem po sobě hodili dva nadmíru hrozivé úšklebky.
   "Rád bych byl, abyste se posadili konečně všichni," když se všichni mlčky co nejrychleji posadili, konečně poprvé uslyšeli profesorův tvrdý chraplavý hlas - zněl naprosto studeně a nepřístupně a Harrymu připadalo, že tam, odkud profesor Seněgev musel přijít, k němu mělo určitě spoustu lidí velký respekt; přesto však všechno, co řekl, vyznělo v angličtině strašně komicky a Harry s Ronem nebyli rozhodně jediní, kdo se začali chichotat, když profesor promluvil.
   "Není nic na tom legrační, co mi probírat budeme dnes," zaburácel profesor a všem jako by ztuhla krev v žilách. "Já učil jsem se na škole jiné, ale tam respekt byl," vysvětloval. "Rodiče vaši o vás bojí se, proto já nové nevzal místo na ministerstvu, ale sem do školy přišel jsem," zamručel. Harry ho dlouhou chvíli pozoroval, jak stojí, rovný jako pravítko a spaluje celou třídu svým přísným, v jednu chvíli skoro až nenávistným, pohledem, jako by hledal někoho, kdo se mu postaví na odpor, aby si to s ním mohl vyříkat.
   "Takže...nová vznikla hodina...ta jmenuje se bezpečnostní cvičení," oznámil jim pomalu, jako kdyby nebyli sto ho v tento okamžik poslouchat. Z části tak dělal dobře, protože snad polovina třídy na něho ještě stále bezmyšlenkovitě a vyděšeně zírala, jako kdyby se setkala tváří v tvář s nějakým obzvlášť nebezpečným tvorem.
   "...všichni vy, budete učit se, jak unikat nebezpečí a jak schovat se správně před..." pokračoval a nikdo mu neodporoval, kromě Harryho, který se okamžitě naklonil k Ronovi.
   "Jak to myslel, schovat se a unikat?" sykl nevěřícně.
   "Vstaňte!" vykřikl Seněgevův tvrdý, nelítostný hlas, až Harrymu přejel mráz po zádech, začal se prudce ohlížet kolem sebe, aby viděl, který chudák se stane středem Sergeněvova hněvu. To, že tento rozkaz profesor vydal jemu samotnému, však Harry zjistil, teprve až ho Ron postrčil rukou tak, že Harry málem vylil svoji lahvičku s inkoustem, když se snažil zachytit stolu, aby se neskácel ze židle. Zjistil, že ho ze zájmem pozorovala celá třída a v několika pohledech zahlédl také strach a upřímnou starost z toho, co se nyní bude dít.
   "Vy..." zavrčel a Harry zaslechl vlevo od sebe zasyknout Parvati, to křečovitě zavřela oči, jako by nechtěla vidět, co bude následovat - jí si však téměř nikdo nevšiml, přestože třídou zavládl naprostý klid a každý napjatě jezdil pohledem z Harryho na profesora. "Harry Potter?" zeptal se užasle Seněgev. Na tohle byl Harry už přespříliš zvyklý, než aby se obtěžoval vůbec přikývnout. Bez jediného slova se zabořil pohledem do země, aby se tak vyhnul mnoha zvědavým očím.
   "Na, vy zrovna měl byste pozor dávat," konečně se vzpamatoval z tohoto šoku, že se setkal z chlapcem, který zůstal naživu. "Vy učit byste měl se," radil mu ale o takovou radu mu Harry vůbec nestál. Tohle právě nechtěl. Už měl plné zuby neustálého ukrývání se a teď by měl poslouchat nějakého kouzelníka z ministerstva, jak se má ukrývat před nebezpečím.
   "Já řekl jsem vám, vstát vy!" poručil o mnoho klidnějším hlasem a Harry se postavil. Byl teď úplný vzor naprosté vzdorovitosti, což Seněgeva na první pohled poněkud potěšilo.
   "Vy řekněte mi, co mluvil jste na kamaráda, pane Pottere," pobídl ho.
   "Ptal jsem se ho, jestli jsem dobře slyšel, pane profesore," odpověděl vlídně Harry, přesto však Seněgev viditelně pobledl v jeho, už beztak dosti bledém obličeji a prohrábl si pomalu a rozvážně pravou rukou své vlasy, které byly však tak krátké, že vypadal téměř jako plešatý.
   "Zaslechl vy špatně jste co?" zeptal se po chvíli, jako by si nejdřív potřeboval nechat projít hlavou, jestli se má vůbec Harryho zeptat, protože jeho odpověď by mohla být úděsná a nebezpečná.
   "No," spustil jako by váhavě Harry, ale spíš dával profesoru čas, aby stihl pochytit všechny jeho poznámky. "Že nás budete učit utíkat a schovávat se," odsekl nakonec. Zlost, která ho zalila, mu přeci jen nezabránila vydržet všechno se zaťatými pěstmi. Segeněv si ho změřil pátravým a nepříjemným pohledem.
   "Jistě," přisvědčil, "to chtějí rodiče po vás, je nebezpečné kolem všechno pro vás. Naučit se musíte, jak ukrýt se, než vyřeší to starší někdo, šanci nemáte postavit zlu se," vysvětloval, ale přitom byl stále ještě svým tvrdým, až skoro krutým pohledem zabodnutý do Harryho a čekal, jestli mu Harry něco odpoví. "To vědět by jste vy měl," sykl ještě.
   "Já dobře vím, co mi hrozí," procedil Harry skrze zuby; cítil, jak se mu třásly ruce, úplně ho svrběly, nejraději by vytáhl hůlku a proměnil profesorův kamenný odporný obličej v něco jiného, v cokoliv. Plně si uvědomoval, jak celým jeho tělem projíždí vlna zlosti, kterou vůči Seněgevovi získal téměř během několika minut. Celý kypěl zlostí.
   "Da? Nevím pak já, jestli hloupost vaše vám brání chtít učit se hodinu tuto, nebo předvádět se snaha," utrousil zlostně.
   "Já se před nikým nepředvádím," zavrčel Harry a profesor už toho měl očividně dost, poskočil si oběma nohama, aby se uklidnil ruch ve třídě (všichni si totiž začali okamžitě šuškat, jak to všechno skončí), měl tím ale na svědomí hlavně, že se všichni příšerně lekli. Levandule hlasitě vyjekla a Neville, který po celou tu dobu nedával moc pozor, se téměř skácel ze židle.
   Profesor již nepromluvil nic dalšího k Harryho poznámce, dělal, jako by nic a to Harryho štvalo nejvíc. Začali probírat, co mají dělat, když se někde na prostranství objeví smrtijedi. Nejhorší na tom všem pro Harryho bylo, že s těmito názory, jaké měl profesor Seněgev, nikdo nesouhlasí, přesto se však nikdo neopovážil mu odporovat.
   Harry po celou dobu seděl jako zařezaný a neslyšel z jeho proslovu ani slovíčko. Nejspíš by se na něho musel rozkřiknout a potom by vznikla hádka, ale raději si to nechal na později, po obědě měli mít totiž hodinu se Snapem. Nejprve se snažil nemyslet na to, jak celá hodina bude vypadat, ale po dnešní hodině byl tak rozdrážděný, že se na svého nejméně oblíbeného učitele upřímně těšil.
   "Blbec," ulevil si Ron, když se po skončení vyřítili z bezpečnostního cvičení po dlouhém a úmorném poslouchání profesora Seněgeva, který se jim snažil podrobně vylíčit, jak moc je důležité předem si vytipovat alespoň dvě místečka, kam by se žáci o prázdninách mohli schovat, kdyby jim hrozilo bezprostřední nebezpečí.
   "To je slabé slovo Rone," zaskřípala zuby Hermiona, vypadala naprosto rozčíleně a v obličeji byla rudá. Podobně se tvářil i zbytek třídy. Při obědě nikdo z nich nepromluvil, což by bylo středem pozornosti nejméně celého nebelvírského stolu nebýt toho, že dnes rozhodně nebyli jediní, kdo už měli s profesorem Seněgevem tu čest. Mrzimorští se tvářili, jako nanejvýš podráždění hypogrifové a dokonce i zmijozelští, přestože zřejmě ještě neměli hodinu bezpečnostního cvičení, očividně už něco zaslechli a netvářili se příliš nadšeně. I když se Zmijozelskou kolejí Harry nebyl nikdy zadobře, moc jim to nepřál. Snažil se ještě zahlédnout Draca Malfoye, ale nikdo ho neviděl, zjevně tam nebyl. Havraspárští byli asi jediní, ke komu se nedoslechlo, jak asi bude hodina profesora Seněgeva vypadat a co se v ní bude řešit, protože se mezi sebou bavili normálně.
   "A teď navíc máme mít lektvary, no to je k vzteku," rozčiloval se Ron, ale Harry ho ani nevnímal, uvědomil si, že se Neville zrovna zvedl od stolu se slovy, že ještě musí zaskočit do knihovny. V ten moment si uvědomil, že je mu vlastně skoro všechno jedno a že je to tedy zrovna v tuto chvíli příhodná příležitost, aby si se svým spolužákem promluvil. Také se zvedl od stolu.
   "Harry! Počkej Harry!" zavolal na něho Colin Creevery a za ním se v patách řítil jeho mladší bratr Denis. "Harry, musíme s tebou mluvit," žadonil Colin jako kdyby ho Harry už jen pohledem odmítl, a zhluboka oddechoval, vypadalo to, jako kdyby se teprve před chvílí vřítil do Velké síně, Harry si ho změřil pohledem.
   "Víš, já... nemám moc čas," snažil se ho zbavit. V duchu však strašlivě zuřil. Nechtěl, aby se tu s ním musel vybavovat a mezi tím Neville zmizel za velkými dveřmi do Velkého sálu. Nevěděl, jak se má Colina co nejšetrněji a zároveň co nejrychleji zbavit.
   "Nebude to moc dlouho trvat," ujišťoval ho Colin, "vlastně jsme zaslechli, že máš učit přemisťování v Brumbálově armádě..." spustil, ale nedokončil větu.
   "Od koho jste to slyšeli?" vyhrkl Harry a oba Creeveryové se tvářili vyděšeně, jako kdyby na ně vytáhl svoji hůlku. Harrymu bušilo srdce jako o překot. Byl z toho naprosto zmatený. Colin se s odpovědí zdráhal.
   "No tak mluv," vyjel po něm trochu příliš zostra Harry a vzápětí si uvědomil, že tím všechno jen zhoršil, protože David se tvářil, jako kdyby se měl na místě každým okamžikem rozbrečet. To by mu ještě scházelo, aby na sebe poutal další pozornost, nějakým ubrečeným děckem, rozčiloval se v duchu Harry.
   "No... slyšel jsem, jak se o tom bavil Dean s Parvati a Levandulí," vymámil ze sebe nakonec, "tak jsme se chtěli zeptat, jestli bychom také nemohli..." odvážil se po chvíli konečně promluvit Colin. Vypadal opravdu pobledle a všechna sebejistota ho opustila, jakmile po něm Harry takhle nečekaně vyjel.
   "Ne nemůžete!" vyjel po něm zostra Harry a oba Creeveryovi nadobro opustilo veškeré sebevědomí. Tvářili se oba naprosto stejně - jako by je popálili třaskaví skvorejši - a to Harryho podráždilo ještě víc. Neměli se tak hloupě vyptávat, když se s ním rozhodly bavit. Samozřejmě, že Neville už byl pryč, Harry byl ale rozhodnutý doběhnout ho rychleji, než se jeho spolužák stačí dostat do knihovny, mezi ostatní studenty.
   "Promiň Harry," omlouval se chvatně Colin, "my... nechtěli jsme tě obtěžovat," zakoktal se.
   "Jo," odsekl Harry, nechal naprosto roztřesené a z míry vyvedené bratry Creeveryovi jako přimrazené namístě a chvatně se rozešel ke dveřím ven z Velké síně. Když už Nevilla nespatřil ani na schodech, prudce se rozeběhl tou nejrychlejší cestou ke knihovně a doufal, že tam na svého spolužáka narazí tak, aby tam byl sám.
   Jakmile však dobíhal ke knihovně a po celou tu dobu na Nevilla nenarazil, byl si téměř stoprocentně jistý, že jeho srdce, které mu nyní bilo samým rozčílením jak o závod není důsledek jeho rychlého, skoro až zběsilého běhu, ale jednoduše neví, co bude dělat, když na Nevilla opravdu narazí někde o samotě.
   Vlastně začátek měl Harry naplánovaný tak nějak automaticky, takže docela dobře. Okamžitě by ho chňapl za hábit a odtáhl ho stranou. Pak... pak by mu všechno řekl. V tuto chvíli by se klidně rozpovídal o věštbě, oznámil by mu, že Harry Potter nemusel být slavný tím, že přežil zlobu Pána zla a jizvou na čele a celou bolestnou minulostí se mohl označovat Neville Longbottonom. Nakonec by ze sebe všechno prostě a jednoduše vyklopil a s klidným svědomím a hlavně s naprosto překrásným pocitem odlehčení a jakéhosi zadostiučinění by se rozešel zpátky za Ronem a Hermionou.
   Moc dobře však věděl, že to takto nedopadne - bylo by to totiž tak, jak by si přál. Hluboce si oddechl a nahlédl do knihovny, kde už samozřejmě seděl Neville... s Lenkou Láskorádovou.
   Harrym projela obrovská vlna vzteku. V tom momentě studentku opravdu nenáviděl. 'Taky musí být všude,' zabrblal si rozmrzele v duchu, přestože si moc dobře pamatoval, že ji naposledy viděl pořádně jen na konci minulého roku nepočítaje, že v tomto roce se s ní jen vídával a sem tam s ní prohodil kromě pozdravu jen několik slov, protože měl neustále něco na práci.
   "Harry," ozvalo se za ním a Harry se překvapeně ohlédl. Stál tam Aberforth Brumbál a usmál se, Harrymu jeho upřímný úsměv připomínal přeci jen takový, který pozoroval u jeho staršího bratra.
   "Mohl bych s tebou mluvit?" požádal ho klidně.
   "No... já ale musím za chvíli na hodinu lektvarů," odsekl poněkud podrážděně Harry a moc svoji špatnou náladu neskrýval. Aberfortha to ale očividně nepřekvapilo ani nijak nevyvedlo z míry, jako bratry Creeveryovi. Jen se ještě zářivěji usmál. Harry se na něho docela zlobil, že ho nenašel, když s ním potřeboval mluvit. Ani už nevěděl, jestli má vůbec zájem, svěřit se mu.
   "No... všechno ti vysvětlím, Harry, jen prosím pojď se mnou tady do této prázdné místnosti," požádal ho. "Myslím, že ještě nenadešel ten pravý čas říct to Nevillovi, nejspíš je to tvůj osud nést to břímě," dodal, když si všiml, že Harry ještě váhá. "Navíc, Neville má teď nesnadné postavení a spoustu nových starostí, Harry, bylo by lepší, kdybys ho ještě ušetřil této informace," doporučil mu, když Harry vstupoval do prázdné místnosti.

^nahoru^