Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola šestá

Na poradě Fénixova řádu

   "Jsem nanejvíš zklamaný, Harry - jsi zrádce," prskal nepříčetně Sírius. "To ne," Harry byl pevně rozhodnutý neodolat Voldemortovým bludům. Byl si téměř jistý, že to opravdu není jeho kmotr - Sírius by tak nikdy nemluvil - měl mě rád. Snažil se ujistit. "Tak mi alespoň pověz, co dělá Klofan," přerušil proud jeho myšlenek ledově klidným hlasem a Harryho polila horkost. O Klofanovi Voldemort určitě neví. Začínal pochybovat. "Má - má se docela dobře," vykoktal opatrně. "Jak moc dobře, Harry - jestli si ho vážíš tak, jako mě, tak... ." Nedomluvil. "TO NE, SÍRIUSI - JÁ SI TĚ VÁŽIL NEJVÍC ZE VŠECH," zlomil se mu hlas, "mám tě rád," špitl, ale v kmotrových očích se zlostně zablýsklo a ozval se nechutný sýpavý smích - Harry se otřesl odporem. Voldemort si s ním pohrává. Jak se odtud mám dostat? Jak to Snape říkal? Vůbec nic si nepamatuju. Ať to skončí... ať to skončí... chci se vzbudit... vzbudit. Začal se pekelně soustředit, ale nemělo to smysl. "Copak, snad mě nechceš opustit?" hlas ještě víc zesílil. Harry se snažil najít hůlku, ale stejně jako předtím ji nenašel. Jak je to možné? Ten sen je tak reálný, musím tu mít hůlku. "Accio hůlka!" zařval z plných plic, ale místo toho Voldemort vyprskl smíchy. "Snad se nechceš ve snu dokřičet hůlky, Harry - opravdu jsi tak hloupý?" Harry měl dojem, že se za chvíli smíchy zalkne. "Ve snu musíš mít představivost - to tě tvůj ochránce, Brumbál, nenaučil? To je ale chyba! Chyba, za kterou můžeš jednou zaplatit životem!" poslední větu rozezleně zařval a přestal se smát. Harry se zapřemýšlel. Chci tu hůlku... chci svoji hůlku... HNED, vytrvale si v duchu opakoval. Pak ucítil, že ho něco tíží v kapse jeho hábitu a vytáhl z to, co potřeboval. "Pochopil jsi rychle," zavrčel Voldemort a nenávistně si ho měřil, "možná jsem tě v posledních pěti letech opravdu dost podcenil - stejně jako tehdy před šesnácti lety," mluvil jako by pro sebe. "Ale věř mi, že tentokrát se nepřepočítám." Harry proti němu vztáhnul hůlku, což ve Voldemortovi vyvolalo další zával toho nesnesitelného, uši drápajícího smíchu. "Jsme přece ve snu - ach bože - tady se nemůže nic stát, kromě jediné věci," při těch slovech se Harrymu podíval přímo do očí. Harry v nich spatřil obrovskou krutost a nenávist, která by dokázala pohřbít celý svět. Byla v podobě hustého černého mraku rozsévajícího v jeho nitru bezmocnost a tu úzkost, kterou pociťoval od Voldemortova znovupovstání. Nestihl ani uhnout pohledem, když se ozvala jeho jizva. Měl dojem, že se mu hlava rozletí vedví - začal si rvát vlasy bolestí. Proč ta bolest pokaždé tak sílí? Jaktože může Voldemort svůj vztek přenést do mé jizvy a já ne? Určitě to musí jít. Bolest najednou povolila. Konečně od něho mohl odtáhnout svůj pohled. "Ne - máš se ještě hodně co učit," odfrkl si pohrdavě Voldemort, "ale jestli tě bude učit ten starý blázen - nebudeš nic." "Brumbál mě naučí tolik, kolik bude třeba!" vzchopil se Harry, "je to největší kouzelník na světě!" "NEJVĚTŠÍ KOUZELNÍK NA SVĚTĚ JSEM JÁ!" Voldemort byl teď samou zlostí bez sebe. V obličeji zrudnul a oči měl v jednom ohni. "TAK JAK TO, ŽE SE BRUMBÁLA BOJÍŠ?" vyštěkl na něho. Vrahova reakce mu byla ukradená, věděl, že má pravdu. Voldemort se bál vejít do Bradavic - bál se Brumbála. Oba se teď navzájem měřily pohledy, jako by se chystali na zápas, ale věděli dobře, že alespoň v tomto snu to není možné. Harry toho litoval, chtěl už se s Pánem zla konečně utkat... chtěl to mít za sebou. Buď já nebo on. Voldemort teď vypadal, že v sobě dusí zlost a zároveň se snaží přemýšlet. "Však se zase setkáme a já tě přesvědčím, kdo má pravdu," ulevil si. "To jistě," procedil Harry skrz zuby a stále držel pevně hůlku směrem k němu. Náhle pocítil, jak ho světlo, které se mezi tím začalo pomalu vlévat do místnosti, zase začalo chladit, ale stále se upřeně díval na Voldemorta, který byl přes zlatavou clonu sotva vidět. "Tak brzy!" stihl na Harryho ještě křiknout a smál se svým mrtvolným hlasem.
   To už ale světlo Harryho neslo někam nahoru. Na okamžik měl dojem, že se tu bude točit pořád dokola, bylo to nekonečné. Slyšel jen nějaké jemné šumění a praskání, ale neviděl nic. Pak prudce zavřel oči, jak ho záblesk oslepil a když je znova otevřel, zjistil, že leží ve své posteli a sklání se nad ním Ron. "Jsi v pořádku Harry?" zeptal se starostlivě. Harry si mezi tím uvědomil, že už je ráno a z okna na něho praží sluníčko. "Jsem," zamumlal. "Já jenom, že jsi tu vykřikoval Brumbálovo jméno, tak mě napadlo... " odmlčel se a čekal, až se rozpovídá sám. "Co?" divil se místo toho. "No jo," přikývl, "tak mě napadlo, že jsi mluvil...... Ty-víš-s-kým," vydechl když mu Harry neodpověděl ani mu nijak nedal najevo správnost jeho domněnky. Harry se na Rona podíval - byl už převlečený, takže volat ze spaní jsem mohl až teď. Pohlédl na svoje ruce a v duchu začal přemítat, jestli to byl jen obyčejný špatný sen, nebo se bavil s opravdovým Voldemortem, který se mu už naučil vstupovat do hlavy jak se mu zachce. Pocítil vztek sám na sebe, když si uvědomil, že už dávno mohl umět nitrobranu.
   "Ano - mluvil jsem s ním," podotkl a Ron zblednul. "J-já... myslel jsem... jako, že... a co říkal?" "Že až se se mnou potká tak mě zabije," prohodil nepohnutě, ale srdce mu přesto poskočilo až někde do krku a celý se, při myšlence opětovného setkání, zachvěl. S Ronem Harryho slova začala dělat neuvěřitelné věci. Zbledl tak smrtelně, že vyděsil i Harryho, který byl na tuto barvu pleti, objevující se často v jeho přítomnosti, zvyklý. Ron se doslova skácel na postel a Harry mu udělal místo. "Jsi v pořádku, Rone?" "Jo, já jen - měl bys to někomu říct," prohodil mdle. "Ale komu?" vyprskl Harry, "kdo s tím co udělá?" "Třeba Brumbálovi," prohodil stručně. "Ten má dost práce i beze mě," byl teď rozmrzelý, nechtěl Ronovi vysvětlovat, že to byl právě Brumbál, který ho loni ke konci školního roku ujišťoval, že setkání s Vodemortem ho určitě nemine. Bez jediného slova se zvednul z postele, nasadil si brýle a prohrábl si rozčepýřené vlasy. "Brumbál nám ale řekl, že... " při těch slovech se k němu Harry znovu otočil, ale Ron zmlkl. "Co?" projela ním vlna vzteku. Zase něco za mými zády. Pozoroval teď vztekle Rona, který se snažil někde navázat. Neustále otvíral a zavíral ústa, jako kdyby nemohl nabrat dech a bezmocně začal lomit rukama. "Prostě... máme ti být oporou," vydechl. Harry víc přemýšlel, jak dlouho mu trvalo vymyslet těch pár slov, než jejich význam, který mu stejně nepřipadal nijak důležitý. "Má tě rád, Harry," zakončil Ron zřejmě neschopen dál pokračovat ve svém projevu. Harry jen něco neznatelného zahuhlal, sám ani nevěděl, co to z něj vypadlo. "Na začátku prázdnin přišel a řekl nám, že toho teď na tebe bude moc, a že ti máme všelijak vyhovět," chtěl to zakončit, " ani jsem tomu nerozumněl, ale vím, že vypadal dost mizerně," poznamenal ještě a uhnul Harryho pohledu. Jako s malým děckem - pomyslel si - Sírius by se mnou takhle určitě nejednal.
   Do pokoje vešla Hermiona. Byla už učesaná a upravená, takže bylo jasné, že už je vzhůru delší dobu. "Dobré ráno," měla nad míru dobrou náladu. "Dobré ráno," pronesl Harry s Ronem sborově a Hermiona se usmála. "Paní Weasleyová vzkazuje, že už můžete jít klidně na snídani," prohodila spokojeně, "jak jste se vyspali?" "Dobře," zalhal Harry a nevšímal si dál Ronova pohledu, "půjdem?" Vyšli z pokoje a dali se dolů po schodech. Harry si teď prohlížel malé chodbičky a přístěnky. Uvědomil si, že vlastně nezná celý dům, jen několik pokojů, půdu a celý spodek domu, ale v malých zaprášených, pavučinami pokrytých chodbách ještě nebyl. Jako kdyby Ron četl jeho myšlenky. "Jak tady mohlo bydlet jen těch pár lidí," pronesl, "vždyť by se do tohohle domu vešla přinejmenším celá nebelvírská kolej." "To máš pravdu," souhlasně přikývla Hermiona, "a teď si ještě představ, jak tu jen Krátura musel otročit," povzdechla si. "Dej mi už s tím skrčkem pokoj," zavrčel Ron, ale slyšel to jen Harry. Když vešli do kuchyně, paní Weasleyová už stavěla talíř s tousty a marmeládou na stůl, kolem něhož seděl jen pan Weasley a Ginny, která měla viditelně nejlepší náladu od doby, co se sem Harry dostal. "Ahoj," zahuhlala s plnou pusou, až jí od ní prskaly drobky. Pan Weasley na okamžik odsunul Denního věštce, aby si prohlídnul příchozí, pokýval pozdravně hlavou, usrkl si máslového ležáku a opět se skryl za noviny, nevšímaje si ničeho dalšího. "Jdete akorát," prohodila paní Weasleyová, viditelně také veselejší, "posaďte se a pusťte se do toho," usmála se. Harry byl v rozpacích, ještě do včerejšího večera se každý hádal, brečel nebo se díval neustále do země, a dnes jsou všichni normální. Sedl si s Ronem naproti Hermioně a Ginny, která se teď začala usmívat a zuby měla červené od marmelády. Pustili se tedy do jídla a vesele při tom rozmlouvali. Nakonec pan Weasley odešel do práce, aby mohl být večer doma dřív, a ostatní se vydali za paní Weasleyovou, která už pro ně měla připravenou práci.
   "Tak," začala velitelsky, "Harry s Ronem by mohli začít v prvním patře v té malé komůrce napravo - tady máte postřik na běhlice," při těch slovech jim podávala dva zelené rozprašovače, "určitě tam budou. Jo, a myslím, že jsem tam zahlédla i ohňáky - moc by mě zajímalo, jak se sem mohli dostat, na ty platí chlad - takže bude stačit, když použijete nějaké jednoduché ledové kouzlo. Myslím," svraštila obličej od přemýšlení a prsty si obřela a kulatější bradu, "že třeba...'mrazící paprsek' je dobré. Ginny s Hermionou by se mohly postarat o chodbičku - ať to máme rychleji. Hlavně pozor na tyhle pavouky, pěkně koušou..." "Ééé... .neměl bych raději počkat až tu chodbičku udělají?" otřásl se Ron, ale paní Weasleyová ho zjevně neslyšela a podávala Hermioně bílou krabičku. "...tady máte pro jistotu mast proti kousnutí. Tak, bando, dejte se do toho," spráskla ruce, "kdyby něco, já budu ve druhém patře vyklízet ten obrovský přístěnek. Až to budete mít, přijďte," otočila se na podpadku a neobyčejně zrychleným krokem se pustila do schodů.
   Harry s Ronem se začali prodírat pavučinami v chodbičce k velkým, už od pohledu prohnilým, dveřím. "Ech, není to náhodou vaše práce, Hermiono?" odfrkl si Ron a křečovitě se posouval vpřed za Harrym, který je odstraňoval namotáváním na klacek. "Ale prosím tě, Rone, to zvládneš," usmívala se vesele a Ginny vedle ní se na něj začala posměšně šklebit. Když se konečně probojovali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. "Alohomora," pronesl Harry a zámek povolil. "Zajímalo by mě, proč byly zamčené," pronesl, když vcházel do malinké tmavé komůrky, "Lumos." Z jeho hůlky vytrysklo světlo a místnůstka teď vypadala ještě menší než předtím. "Jo - ani jsem nečekal, že to tu bude tak malé," povzdechl si Ron. "Kdo myslíš, že tu býval?" "Nevím, ale ven moc nevylézal," odvětil mu, když si posvítil na malou dřevěnou postel. Na pracovním stolku - spolu s knihovnou to byl asi největší nábytek - rozžehnul v lampě světlo. Teď až bylo pořádně vidět, jak Harry nebyl od pravdy daleko. Místnůstka měla špinavě bílé, prachem zanesené zdi a úplně nahoře naproti dveřím bylo malinké okýnko, teď však zabedněné. Stálo tu jen pohodlné křeslo, stůl zaplněný různými pergameny a knihami, lůžko, knihovna a nějaký obraz s velmi starým už plešatým mužem oděným v černém plášti, který se do nově příchozích ihned pustil. "Co tu děláte? Vypadněte! Okamžitě zmizte!" spustil neuvěřitelný jekot, Harry s Ronem si zacpali uši a za chvíli sem vběhla i Hermiona s Ginny. "Co to má znamenat?" vyhrkly společně, když se muž nadechoval, aby mohl zase s plných plic pokračovat. "Teď mě poslouchej!" zařval na něho Ron, "nemíníme tady trpět takový jekot... " ale stařec už zase pokračoval - tentokrát v nadávkách - "vy lotři! Vy špíny! Vy zrádci z pekel!..." "TAK DOST!" zařvala Hermiona, ale evidentně to nezabralo. "TAKY BYCHOM TĚ MOHLI SUNDAT!" to už na navztekaného malého mužíčka platilo. Nasupeně skočil zpáky do hnědého, zřejmě koženého křesla - to byla jediná výzdoba celého obrazu, kromě zčernalých stěn - a ještě víc svraštil svůj vrásčitý obličej. "Ale Hermiono, my ho stejně budeme muset sundat," otočil se k ní Ron. "Pssst," sykla, "to zatím nemusí věděť - vypadá to, že mu moc záleží na tom, aby tu zůstal." "Co to má znamenat? Čí to byla pracovna?" ujal se slova Harry, ale stařec byl očividně přesvědčený nepřátelům neodpovídat na žádné otázky. "Neslyšels?" zavrčel Ron, ale bylo to zbytečné - ani se nepohnul. "To nemá cenu, Harry, raději... " Začala Hermiona. "HARRY? HARRY POTTER?" zpustil najednou muž a v očích mu zablýsklo, "tak pan Potter," mumlal si pro sebe. Harry s Ronem se na sebe podívali. "Tak přece jenom mám tu čest se s vámi poznat," poznamenal ironicky a Harry si uvědomil, že mu neskrývaně hledí na jizvu. "Kdo jste?" zeptal se ho, ale muž jako by ho neslyšel, neustále si pro sebe něco mumlal a spaloval ho vzteklým pohledem. "Neslyšel jsi?" vyštěkl na něho Ron hlasitěji. "To není důležité... není... teď je důležitější, že vy jste tady," zamrmlal a nespouštěl ho z očí. "Vy jste způsobyl Pánovu zkázu," zahuhlal nenávistně, "ale to byl jen omyl. "Harry, on myslí Víš-ty-koho," zděsil se Ron. "Ano, myslí Voldemorta," přikývl souhlasně, při těch slovech sebou všichni tři trhli, ale Harry pokračoval"vždyť Sírius říkal, že rod Blacků mu sloužil a pomáhal." "Jak si dovoluješ vyslovovat Jeho jméno!" zaduněl hlubokým, ale nijak stašlivým, hlasem, znovu vyskočil z křesla a zřejmě se snažil máváním sevřených pěstí nahnat drzým narušitelům strach - vypadal však směšně a kdyby to nebyl obraz přívržence zla, Harry by se mu začal s plna hrdla smát, situace však byla jiná. "S kým mám tu čest?" zavrčel vztekle a měnil si z mužíkem nenávistné pohledy, ale koutkem oka zkoumal spodní část obrazu, kde hledal jeho jméno. Stařec si toho všimnul a pobaveně se usmál. "Copak pane Pottere? Vy mě nepoznáváte?" ucedil, "vždyť můj syn je my docela podobný - i když to mě moc netěší," ušklíbl se zhnuseně, jako by právě pozřel něco zkaženého. "Kdo? Vy... " zakoktal se Harry.
   "Ano, já jsem Olivius Black - otec toho vyvrhele," začal se tak neuvěřitelně odporně šklebit, že Harry jen ztěží poznal, kam mu zmizel jeho dlouhý špičatý nos. "Ale to není možné," hlesla Ginny, "Harry, Sírius se o svém otci ani nezmiňoval." "Ani se mu nedivím," ucedil, "taky bych se k takové rodině nehlásil." "Ale, co tak ostře?" zpustil ironicky Olivius, "jenomže rozdíl mezi tím nevděčníkem a vámi, pane Pottere, je, že Sírius přeci jen rodinu měl, ale pokud je mi známo, vy ne." "No a?" vyštěkla Hermiona, "Harry za smrt jeho rodičů nemůže a abych pravdu řekla, být Síriusem, taky se k vám nehlásím." Harryho to strašně potěšilo, Hermiona se totiž moc často jeho kmotra nezastávala. Olivius se začal neuvěřitelně vztekat a šklebit, jako malé děcko, což Harryho velice potěšilo. "Jen počkej!" začal řvát a v obličeji byl naprosto dokonale rudý, "ON tě dostane, je to otázkou času!" ulevil si, ale Harryho to nijak nerozčílilo. Tuhle informaci o dalším setkání s Voldemortem už dávno věděl. Ron, v tuto chvíli vzteky bez sebe, se však vyřítil k obrazu a i přes obrovský nesouhlasný řev Oliviuse Blacka, ho strhnul dolů a vyhodil na chodbu. "To ne! Kdo si myslíš, že ho tam bude poslouchat?" osopila se na něho Ginny. "Měli by jsme se pustit do práce, jinak tu budeme až dovečera," poznamenala Hermiona. "Kromě Harryho, ten jde dnes na tu poradu," prohodil Ron a Harry na něho měl vztek. Právě se mu podařilo na okamžik zapomenout na dnešní večer, aby se konečně mohl zbavit na čas nervozity. Snažil se přemýšlet nad něčím jiným a otočil se ke knihovně. Nacházel tam samé zvláštní knihy, o kterých nikdy nevěděl, že by mohli vyjít. Jak páchat zlo od Nigerda Sopura, který byl napsán na velké většíně knih, nebo třeba Pryč s nečistou krví od Beliny Úvahové. Když ji však chtěl otevřít a prohlédnout si obsah, kniha po něm vyskočila a snažila se mu zakousnout do hrdla. K Harrymu naštěstí rychle přiskočil Ron a ztrhl ji z něho. "To mi řekni, co to je za šílenosti," zabručel udýchaně, "jak má člověk takovou knížku, která se tě snaží sežrat, otevřít?" "No, řekl bych, Rone, že tu knihu může otevřít jenom kouzelník s čistou krví," poznamenala věcně Hermiona, "buďte, prosím tak laskaví, a snažte se alespoň tady nemít žádné problémy," poradila jim a v doprovodu Ginny, která ještě stihla zapózovat jako princezna z královského rodu, odešly do chodby. "Někdy se jí opravdu divím," poznamenal podrážděně Ron, "jak ji může napadnout, že by jsme si mohli udělat problémy s nějakou knížkou? To by mě zajímalo, jak může mít s takovým uvažováním takové výsledky," ulevil si a chystal se knihu otevřít. "Ale Rone... " "Jen klid, jen klid," zarazil ho, "ty asi taky zapomínáš, že já jsem z 'čisté krve'," poslední dvě slova pronesl s takovou grymasou, že se Harry musel uchechtnout. Ron teď měl knihu otevřenou a zadumaně se do ní zahleděl. "Jak takové žvásty může někdo brát na vědomí," rozčiloval se. "Co je?" zeptal se Harry, který už se zase věnoval knihovně. Znamení zla, Kouzelnické kulty... Zastavil se až u knihy Černá magie od Thiria Baltazara, ale nakonec zjistil, že kniha je prázdná. Zklamaný ji položil na stůl. "... taková blbost, ti cvoci chtěli prostě vyvraždit skoro celý kouzelnický svět," rozčiloval se Ron, ale Harry ho přestal vnímat úplně. Téměř na konci celé řady knih našel jednu, která nebyla na rozdíl od ostatních vůbec zaprášená. Ještě víc ho však zaujal její název Silnější moc - jak? od Berndhase Viktorniho. Okamžitě uchopil poněkud tenký šedohnědý svazek do rukou a pohlédl na přední desku, kde byla namalována... hlava Wultorfa. Začal v ní listovat. Překvapilo ho, kolik je způsobů jak zvýšit svoji moc a při představě na Voldemorta držícího tuto knihu ve svých rukou, mu přejel mráz po zádech. Ze zadumání ho vyrušil něhaký hluk - to nanejvíš rozvztekaný Ron mrštil knihou o čisté krvi směrem do rohu vedle postele a z něj okamžitě vyletěli dva podráždění ohňáci - byli malincí, vešli by se tak akorát do ruky, místo rukou měli oheň, dlouhé špičaté nosy jako jehličky byly do červena, stejně jako po celém těle a na hlavě měli slabounké chmýří. Oči byly zbarveny také rudě.
    "'mrazící paprsek'," zařvali sborově Harry s Ronem, když se na ně ohňáci rozběhli s hlasitým piskotem, jako když pálíte syrové dřevo nebo suk a okamžitě zkameněli a rozletěli se po místnosti. "No teda, řeknu ti - ještě že tu není Hermiona," poznamenal Ron a opatrně se při tom nahnul pod postel, kde hledal další ohňáky, "ta by se těch potvor ještě zastala." Harry se začal smát - Ron měl pravdu, bylo by to docela možné. "Myslím, že bychom jsme se měli už konečně dát do práce," připomenul, sebral knihu o způsobech získání moci a odložil si ji bokem. Nejprve začali knihovnou, která jim trvala nejdelší dobu vzhledem k tomu, že některé knihy Ron s Harrym ještě zkoumali a rozhorleně diskutovali o jejich nesmyslnostech. Nicméně, měli za úkol celou komůrku zpřístupnit, tudíž celou vyklidit. Když skončili s knihovnou, pustili se do pracovního stolu, na kterém nacházeli jen různé pergameny o platbách, ale jakmile otevřeli první zásuvku, začalo to být zajímavější. Všechno harampádí, které obsahovala - hlavy nějakých tvorů vyřezávané ze dřeva, pařáty, prazvláštní brky olezlé něčím naprosto slizským i různé talismany - vyhazovali do pytle. Druhá zásuvka byla ale zamčená a Harry musel poušít zaklínadlo 'Alohomora' aby jej otevřel. Ron se jen posměšně zašklebil a oznámil Harrymu, že nerozumí lidem, kteří si zamykají jen obyčejné papíry. "Má to určitě svůj důvod," pronesl Harry zamyšleně a začal se v hromadě pergamenů přehrabovat. Byly to dopisy. "Hele," Ron zamával nějakým nažloutlým pergamenem a podal ho Harrymu. "To je dopis od Reguluse Blacka," vyhrkl Harry. "A to je kdo?" "Síriusův bratr... " "Sírius měl bratra?" "Jo," přikývl Harry, "ale před zhruba šesnácti lety zemřel - zabili ho smrtijedi." "Takže přece jen nebyla tahle rodina tak zkažená... kromě Síriuse," dodal rychle, ale Harry nebral jeho slova tolik navědomí. "To bych ani neřekl - zabiliho, když už s nimi nechtěl mít nic společného," poznamenal věcně. "Takže on byl... " "Smrtijed," dořekl Harry a začal si dopis pročítat.

Milý otče,
nemohu ti bohužel napsat, kde 
teď jsem, protože ostatní mě 
hledají. Stalo se něco hrozného 
a nevím jestli to zvládnu. 
Chtěli po mě strašlivé věci. 
Pevně doufám, že mi promineš 
moji slabost, že jsem nedokázal 
zabít nevinného člověka. Prosím 
tě, otče, mohu ještě najít úkryt 
ve svém rodném domě?

Tvůj milovaný syn v úzkých
Regulus

PS: Jestli se rozhodneš pomoci 
mi, pošli mi dopis po stejné 
sově - ta ví, kde mě hledat.

Harry nevěděl, co si o tom má myslet. "Zajímalo by mě," zpustil Ron, který konečně přečetl dopis také, "co mu na to Olivius napsal. "To mě taky," potvrdil Harry a začal hledat dál, nenašel však nic dalšího. Najednou se zarazil. Na spodku zásuvky ležela černá obálka, Harry by ji byl přehlédnul, jak splývala s mahagonovým dřevem, ale když ji vzal do rukou, zazářila na listu rudá pečeť s hadem.
   "Harry, od koho myslíš, že je?" spustil Ron, ale oběma bylo téměř jasné, kdo ten dopis poslal. "Když nad tím tak přemýšlím, tak by jsme se ho mohli zeptat," prohodil a podíval se na Rona. Okamžitě vyletěli bez jakéhokoli dalšího proslovu na chodbu, ale obraz s Oliviusem Blackem tu již nebyl. "Kde je! Kde je ten obraz, slyšíte?" křičeli sborově na zaraženou Hermionu a Ginny. "Paní Weasleyová tady byla a někam ho odnesla," spustila Hermiona, ale než se stačila na cokoli dalšího zeptat, Harry s Ronem se rozběhli nahoru a div při tom Ginny, která nestačila uhnout tak rychle jako Hermiona, nesrazili. Když vyběhli k přístěnku, který měla paní Weasleyová výklízet, nikdo tam nebyl. "U svatého Munga, kde zase je," rozčiloval se Ron v obličeji dokonale rudý a najednou sebou trhnul, "Harry! Mamka některé věci odnáší rovnou vyhodit. Co když si řekla, že by mohl být ten obraz nebezpečný?" "A co by nám mohl obraz ze starým Blackem udělat?" nechápal Harry a mezi tím už za nimi dorazila Hermiona s Ginny. "No, víš," spustil opatrně Ron, "třeba nic, ale pamatuješ, co ti nakukal ten proklatý Krátura? Třeba... třeba... ." "Třeba se bojí, že mě zase napálí jako nějakého blba, co?" zarazil ho vztekle. "Ale to ne, Harry," spustila Hermiona, která už byla částečně v obraze, "nemohl jsi přece zkontrolovat jestli mluví pravdu nebo ne, nejsi jediný koho by takhle nachytal," snažila se ho uklidnit. "No tak přece pojďte," spustila netrpělivě Ginny, "chceme snad mamku ještě zastihnout, ne?" S těmi slovy se rozběhla ze schodů a ostatní za ní. Dole už stál Lupin s Moodym.
   "Co se děje?" zeptal se Lupin a prohlížel si zadýchaného Harryho. "Musíme najít mamku, kde je?" skočila mu do řeči Ginny a začala běhat po salónku jako šílená. Harry si teď uvědomil, že Moody, který se dívá na Ginny zároveň svým kouzelnickým okem zkoumá jeho ruku, kterou křečovitě svírá již značně pomačkaný dopis. "Vy víte od koho to je, že?" spustil na něho nepříjemným hlasem, Moody jen slabě přikývl a Lupin sklouzl pohledem zpátky na Harryho. "Zajímalo by mě, jak jste se do té komory dostali," zeptal se ho. "Jednoduše, zaklínadlo alohomora jsme se učili už v prvním ročníku," odsekl mu kousavě Harry, "Nebo si snad myslíte, že už nezvládnu ani to?" "Ne, to si rozhodně nemyslíme," zavrtěl hlavou Lupin, tvářil se pochmurně a rozhodně vypadal strašlivě unaveně. Harry si uvědomil, že byl úplněk a tak včera v noci určitě zase prožil pernou dobu v podobě vlkodlaka. "Bylo by lepší Pottere, kdyby jste nám ten dopis dal," Moody ho teď pozoroval i svým obyčejným okem. "To ne!" bránil rozčíleně, "chceme najít paní Weasleyovou, kam dala ten obraz?" "Bude lepší, když ten obraz nenajdete," poznamenal chladně Moody. "Harry," Lupin se ztěžka nadechl, "musíš vědět, že je to pro tvoje bezpečí -." "PRO VAŠE BEZPEČÍ! BOJÍTE SE! MÁTE STRACH, ŽE TO POHNOJÍM, STEJNĚ JAKO JSEM TO ZBABRAL SE SÍRIUSEM! RADĚJI MĚ DÁTE BOKEM, ABYCH NEZAVINIL DALŠÍ SMRT!" zastavil se, aby se mohl nadechnout, ale nakonec si uvědomil, že se strátou dechu zmizela i jeho zloba. Moody stál teď nepohnutě, ale přece jen vypadal zaraženě, Ron se díval do země a Hermiona s Ginny se také jako by se měli každým okamžikem rozbrečet. Při pohledu na Lupina Harry zaváhal, jestli ho nemá přidržet, ale nevěděl jistě, jak by to Lupin přijal. Bylo mu teď dost mizerně. Řekl sice to, co si myslel po celé prázdniny, ale nějak z něho ta tíha neopadala. Teď k tomu všemu se ještě rozkřikl na nejlepšího Síriusova kamaráda. Harry věděl dobře, že není sám, komu chybí, ale pořád měl ten pocit, že nebýt jeho nerozvážnosti a přehnané důvěry, jeho kmotr by mohl být na živu. Jak dlouho to ještě bude trvat, jak dlouho to bude bolet?
   "To už musí skončit - musí," zamumlal si spíše pro sebe, ale v naprostém tichu, které nastalo po delší odmlce, byl jeho hlas slyšitelný dost dobře, aby slova pochytili všichni v salónu. Lupin, který se teď díval chvíli do země, na Harryho tázavě pohlédl a ten se snažil povzbudivě pousmát. Zjistil ale, že má obličej jako zkamenělý a proto na Lupina jen smířlivě pokýval hlavou. Otočil se a chystal se vyběhnout schody zpátky. "Ještě moment," zarazil ho chraplavým hlasem Moody, "ještě ten dopis." "Ten dopis si nechám," Harry byl naprosto rozhodnutý nevydat obálku ze svých rukou. "Jak jsem vám už říkal, bylo by lepší... " pokračoval neodbytně. "Ten dopis si nechám," přitlačil na hlase teď ještě pevnějším, který zjevně konečně přimněl Moodyho kapitulovat. Do salónu teď z kuchyně vběhl Bill, tvářil se značně rozrušeně. "Ahoj," prohodil roztržitě a bez jakéhokoli dalšího slova se vydal rázným krokem do schodů. "Kam jdeš Bille," volala za ním Ginny, ale odpovědi se nedočkala. "Harry, Rone, zlatíčka, potřebovala bych po svačině pomoci s tím přístěnkem," paní Weasleyová teď už stála za nimi s velkým tácem zaplněným obloženými chlebíčky. "Mami, ten obraz, kde je?" spustila Ginny a brala si při tom chlebíček. "Ginny, drahoušku - odnesla jsem ho pryč, už si s tím nelámej hlavu." "Kam jsi ho dala?" vyhrkl Ron, ale paní Weasleyová ho okamžitě sjela chladným pohledem, "o tom se teď nebudeme bavit, prostě je pryč - už ho nehledejte," podotkla. "A vůbec, proč vás tak zajímá nějaký obyčejný obraz?" "To není obyčejný obraz," Harrymu začínala docházet trpělivost, "je to Olivius Black - otec Síriuse a spojenec Voldemorta." Paní Weasleyová, Lupin, dokonce i Moody teď vypadali, jako spaření horkou vodou a Hermiona s Ginny vyděšeně vypískly. "Chlapče, co to plácáš," spustil s cukrovým hlasem Moody, ale paní Weasleyová začala naříkat. "Kdybych já hloupá na to nezapomněla - proč jenom jsem vás tam pustila," vzlykala hlasitě. "Ale Molly, dobře víte, že ty dveře byly celou dobu zamčené a nešly nijak otevřít," uklidňoval ji Lupin. "Co to má znamenat?" zpustil Ron a Hermiona ho doplnila: "Proč byly zamčené?" V tom zápalu otázek Harrym projel ostrý nepříjemný pocit. Kam se Bill tak hnal? Jistě, do Oliviusovi komnaty. Okamžitě se otočil a rozletěl se po schodech. Měl štěstí - nikdo si ho ani nevšimnul, protože Ron, Ginny a Hermiona se teď snažili zjistit co nejvíce o hlavní příčinně uzamčení dveří a ostatní dospělí se snažili z jejich záplav otázek nějak vykroutit.
   Harry se bleskurychle dostal do prvního patra a vběhl do místnosti, kde už stál Bill, který se opíral o stůl a pozoroval nějakou skleněnou kouli. Zpočátku si návštěvy ani nevšiml, ale když Harry začal hlasitě oddechovat, polekaně na něho pohlédl a snažil se kouli přikrýt kusem látky, která ležela na posteli. Nakonec k ní ani nedosáhnul a Harry už si stihnul věc prohlédnout a přistoupil až ke stolku, Bill to vzdal. "Ty se nedáš jen tak oklamat," nasadil teď rebelský úsměv, "já jsem to mamce říkal, že když se něčeho chytneš, jen tak už ti to nevezmou," při těch slovech sklouznul pohledem na černou obálku stále ještě v Harryho ruce. "Vždyť to je věštecká koule," pozoroval, jak se naplňuje běloučkým neprůhledným kouřem. "Máš pravdu, Harry," přikývl Bill, "není to ale jen tak obyčejná věštecká koule, kterou míváte ve škole. Tato měla kdysi, za vlády Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, jeden hlavní účel," odmlčel se a pozorovali, jak se uvnitř bílý dým mění v ostré zlatavé světlo. Harry však Billovi nedal šanci nedokončit jejich rozhovor. "Myslíš, že přes ni hovořil Olivius Black s Voldemortem?" Bill se na něho ale ani nepodíval. "Je to možné - nevím, ale spíš se domníváme, že mu tato rodina v některých - v této době dost zásadních věcech - pomáhala." "V jakých?" "Harry, jistě už víš, že dokonce přes ty strašlivé a kruté věci, které Pán zla vykonal, nebylo zrovna málo kouzelníků,kteří ho stejně obdivovali a i když neměli takovou odvahu se podílet na tom, co dělá, snažili se najít co nejvíce způsobů, jak by mu mohli vrátit moc, kdyby se s ním něco stalo. Byl totiž pro některé prospěcháře velmi dobrý zdroj financí." "Oni toho ještě využívali," zavrčel nenávistně Harry a Bill mu souhlasně přikývl. "Tuším, že dokonce někdo z jejich spolku, který si neoficiálně vytvořili, měl dar vidění a jakmile zjistili, jaká budoucnost díky Ty-víš-čí neopatrnosti na něho čeká." "Takže oni věděli co se stane?" přerušil ho, "proč s tím tedy nic neudělali?" "Pak už nechtěli. Spolek vznikl někdy ze začáku jeho teroru a když si téměř všichni z nich konečně uvědomili, že to, co dělá, je hlavně kvůli moci, že je schopen zabít každého, kdo se mu připlete do cesty, dostali strach. Naivně si mysleli, že se snaží jen vymítit kouzelníky s 'nečistou krví'." "Ale co se v té kouli snažíš najít?" spustil Harry po delší odmlce. "Jen si kontroluji, jestli se tu čistě náhodou někdo nedomlouval s někým zvenčí." "Odsud?" vyjekl Harry, "jakože by se sem dostal někdo z domu? Vždyť tu je každý z Řádu." "Ano, ale přece jen tu je vlastně nepřítel," koule se teď začala zbarvovat světle modrou barvou. "Koho myslíš?" byl nanejvíš překvapený a snažil se vybavit si teď všechny lidi, které tu někdy viděl, ale jen marně si dokázal představit někoho z nich, že by napomáhal Voldemortovi. Najednou mu hlavou problesklo jedno jméno. "Snape," vyhrkl. Jistě že to byl Snape, byl přeci předtím jedním ze smrtijedů. "Ne, profesor Snape to určitě nebyl," odporoval Bill. "Proč by nemohl být?" "Protože tady nahoře nikdy nebyl a vím to určitě. Nikdy nezůstával v tomto domě sám a setrvával tu jen po tak dlouhou dobu, jak bylo třeba," vysvětloval trpělivě a Harry uznal, že má pravdu a zadumaně se zadíval na pomalu černající kouli. "A co třeba Krátura?" Harry si Billa nejprve změřil pohledem, aby zjistil, jestli se neusmívá, ale nejstarší Weasley se tvářil naprosto vážně; na okamžik se znova zadumal. Krátura je sice už hodně starý, ale po tom, co se stalo dole v salónu, je nanejvíš jasné, že by klidně mohl být Voldemortovým pomocníkem, už jenom z přání obrazu paní Blackové, kterou rozhodně netěší, že si Fénixův Řád zřídil ústřednu přímo v jejím domě...
   "Tak co, je to dost možné, ne?" vytrhl ho ze zamyšlení Bill. "Jo, asi máš pravdu," přikývl mu, " Bille, víš jak jsem se včera večer dole do něho v salónku pustil... " "Myslíš, jak se potom do tebe neprávem pustili?" přerušil ho Bill a Harry se zarazil. Netušil, že v tomto ohledu, jak Kráturovi ublížil, se ho někdo zastával. "Proč si myslíš, že to bylo neprávem?" zeptal se. "No, všichni ostatní si totiž myslí, že jsi to udělal ze vzteku, aby sis na něm prostě vybil zlost za to, že ti lhal a nebo, že jsi se chtěl vyrovnávat Síriusovi a nahradit teď té potvoře štědré kopance, které už od jeho zabití nedostával." "Ale to není pravda," vyštěkl vztekle Harry. Ani si neuvědomil, že s ním rozhovor o kmotrovi nic nedělá. "Já jsem jen... " "Ale já," přerušil ho silným hlasem, "jsem tušil, že to tak nebude. Měl jsem takové neblahé tušení, že Krátura tě úmyslně vyprovokoval." "Je možné, aby se mnou přes Kráturu mluvil Voldemort?" vyhrkl Harry konečně to, co chtěl doopravdy říct, ale Bill vypadal polekaně. V očích mu zablýsklo - spíš úzkostně než zlostí - a celý zbledl, Harry nevěděl, jestli při vyslovení Voldemortova jména, nebo kvůli jeho otázce. "P-proč se na to ptáš," úplně přestal sledovat kouli a pronikavě si Harryho prohlížel. "Já si myslím... myslím... že to byl Voldemortův hlas, kterým na mě mluvil... Kráturův nebyl určitě... a k tomu... mluvil ke mně rozhodně jinak... snažil se zjistit, kde je." "U svatého Munga, Harry, proč jsi to hned neřekl někomu z Řádu?" do Billovy bílé barvy v obličeji se teď připletla i zelená a spolu začaly splívat s odporně zaprášenou a zplýsněnou zdí v komůrce.
   "Kdyby se mě totiž někdo ráčil vyslechnout, dávno by jste to už věděli," ucedil mu rozvztekaně. "No... asi máš pravdu, promiň. Naštěstí dnes přijede pan Brumbál, takže není nic ztraceno. Je dobře, že jsi mi to řekl. ALE NE... " Harry sebou leknutím škubnul a zadíval se do koule, která se zbarvila do černa a nebylo skrz ní nic vidět. "Co to znamená?" zeptal se. "Rozhodně nic dobrého. To je důkaz, že tu už opravdu někdo byl a snažil se spojit s Voldemortem." "Takže Krátura mu tedy pomáhá," zaťal vzteky ruce až mu zbělely. "Ano, nejhorší na tom ale je, že nevíme, kdy tu byl naposledy, takže je tu i možnost, že Ty-víš-kdo zná polohu Řádu." "Tak já se na to půjdu toho skřeta zeptat," otočil se Harry, "a pěkně si to s ním vyřídím." "Ne Harry, to nesmíš!" vykřikl Bill a v obličeji byl opravdu vyděšený. "Ale proč?" byl dokonale překvapený a zmatený, ale odpověď už nezastihl, protože do komůrky vběhl Lupin s Moodym. Paní Weasleyová tu byla také, ale stála na chodbičce, protože se už do malé místnůstky nevešla. "Co tu děláš Harry," volala pronikavým hlasem, "Bille, doufám, že jsi mu tady nic nevyprávěl." "Neměj strachy mami. Pojďte se na něco podívat," zařekl naschvál rozhovor. "Harry, bylo by lepší, kdybys sešel zpátky za ostatními, ještě si spolu promluvíme," prohodil Lupin, ale pozoroval při tom se zájmem kouli, ve které se teď mísily obrovské černé mraky a sem tam v ní zablýsklo. Harry ustoupil na chodbičku a paní Weasleyová se mu právě snažila něco říct, když si všimla zčernalé věci na stole a vrthla do komůrky za ostatními.
   Harry tam chvíli stál přesvědčený, že snad ještě něco málo zaslechne, ale když dlouhou doby slyšel jen vzrušené výkřiky paní Weasleyvé a tiché pošeptávání Lupina, Moodyho a Billa, marně se snažil zaregistrovat jakékoliv další slovo a tak se vydal za Ronem, Hermionou a Ginny. Najednou o něco zakopnul a okamžitě si uvědomil, že je to kniha, kterou si odložil bokem. Nejprve se tedy stavil ve svém a Ronově pokoji, aby tam uložil knihu a černou obálku pod matraci své postele. Neměl teď náladu přečíst si Voldemortův dopis a k tomu, nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že ještě není ta pravá chvíle obálku otevřít, jako by mu to mělo ublížit. Konečně sešel dolů. "Tak co, Harry, byl jsi v Oliviusově pracovně?" vyhrkl Ron dychtivě a ukazoval při tom Harrymu na tác s chlebíčky, "nám se tu o jeho obraze nepodařilo nic zjistit," zašklebil se zklamaně, "mamka ho asi vynesla z domu." "Byl," přikývl. "No a co teda?" spustila Ginny; všichni tři ho teď napjatě pozorovali, jako by se dívali na nějaký zajímavý film. "Byl tam Bill a...." na okamžik se zamyslel, jestli jim to má povědět, "... našel tam věšteckou kouli, podle které se odsud někdo snažil spojit s Voldemortem." Všichni sebou poděšeně trhli. "Ale kdo by se mohl snažit s pojit se s Ním?" vyhrkla Hermiona. "Krátura," vydechl Harry a vzal si obložený chlebíček, aby se nemusel dívat, jak Hermiona mění svoji barvu ze zdravě růžové do smrtelně bílé. "Už toho mám dost!" vyštěkla ostře. "Proč mu nedáte konečně pokoj?" "Nechci se s tebou hádat, Hermiono," sám sebe překvapoval, jak moc ho nechává Hermionin vztek a křik klidným. "Řekl to i Bill, takže zjevně nejsem jediný, kdo ho má za podezřelého." "Ale proč by se měl nějaký ubohý, starý a nemocný domácí skřítek starat o Ty-víš-koho?" trochu se uklidnila. "Třeba, protože se chtěl pomstít Síriusovi," namítl Ron. "Nebo Fénixovu řádu," podotkla Ginny. "Podle Billa Krátura plní hlavně rozkazy paní Blackové, která zrovna není nadšená, že ve svém domě má sídlo protivoldemortovský odboj; myslím si ale, že je tak zkažený, že v tom bude určitě i pomsta kvůli Síriusovi." Hermiona se viditelně vzdala; na jejího chráněnce bylo moc obvinění na to, aby to nebyla skutečně pravda. "Harry, co to bylo za obálku, co jsi držel v ruce?" snažila se stáhnou rozhovor jiným směrem. "To mi nikdo zatím neřekl, ale myslím si, že je to dopis od Voldemorta," podotkl nenuceně a trochu pobaveně přejížděl pohledem po obličejích Rona, Hermiony a Ginny, které začaly nabírat nemocnou sinavě bílou barvu. "A c-co... co se v něm... stálo," zeptal se opatrně Ron, jako by se bál, že až to Harry vysloví, mohlo by ho to při neopatrnosti třeba zabít. "Nevím, zatím jsem ho nečetl," prohodil stručně. "To je dobře, Harry, asi by jsi ho měl vrátit Moodymu a ostatním, když ho chtějí," radila mu Hermiona, ale to Harryho rozhodně nepotěšilo. "To jako myslíš vážně, Hermiono?" vyštěkl Ron, "ať si ho Harry pěkně nechá." "Přesně tak, nedávej jim ho, Harry," zastávala se Ginny. "Ale co když je tam něco důležitého?" vytrvale se bránila. "Tak jim to prostě řeknu, ale až ten dopis otevřu, mám teď nějaký divný pocit, jako bych měl na něco počkat a zatím ho neotevírat," zakončil Harry a Hermiona už víc nepromluvila. Po jídle zůstali v příjmacím salónu a čekali, až se paní Weasleyová, Bill, Lupin a Moody vrátí. Harrymu to připadalo jako celá věčnost, než konečně sestoupili dolů; netvářili se zrovna spokojeně, takže bylo nanejvíš jasné, že měl Bill pravdu.
   Beze slova se otočil směrem ke kuchyni s Moodym v patách, paní Weasleyová tak tak srozumitelně zabručela, že dnes už toho podělali dost a že si tedy mají jít odpočinout, protože už tu tolik práce opravdu není a ještě budou mít spoustu času dodělat to. "Skvělá práce, zlatíčka," hlesla tak tichým a smutným hlasem, až to Harryho, Rona, Hermionu i Ginny vyděsilo. Vypadalo to, že se paní Weasleyová, která si to namířila zpátky nahoru, ale tentokrát směrem ke svému pokoji, snaží stůj co stůj zastavit slzy. Když už jim zmizela její sklíčená únavou shrbená postava z dohledu, zaslechli ještě hlasité zavzlykání a potom nastalo mrtvolné ticho, při kterém si však Lupin Harryho jakoby lítostně prohlížel. "Ehm... ehm... " odkašlal si a Harrymu to nápadně připomínalo Umbridgeovou. "Chtěl jsem se ti jenom omluvit, Harry," vychrlil ze sebe, jako by to chtěl mít konečně za sebou. "Já... víš já... nevěděl jsem... myslel jsem... " Opravdu nevěděl, kde má začít, "já - opravdu ti věřím a moc dobře vím, že nejsi ani lhář ani žádný darebák, i když hodně kouzelníků bys o tom lehce přesvědčil prazvláštními situacemi a problémy, do kterých se dostáváš," Harry k tomu chtěl něco poznamenat, ale Lupin ho včasně zarazil zdvihnutím ruky. Uvědomil si, jak moc se mu třepe. "Samozřejmě ti, kdo tě líp znají, moc dobře ví, že za to nemůžeš. Prostě jsem si ale myslel, že ten vztek, který určitě cítíš k tomu domácímu skřítkovi, si chceš na něm prostě vybít, že ho chceš potrestat..." "Ale to není pravda," přerušil ho stejně Harry, "i když by si to zasloužil jako nikdo jiný... " "Teď už to moc dobře vím, Harry," vzal si znova slovo Lupin, "a omlouvám se moc, že jsem vůbec zapochyboval, nechtěl jsem... " zarazil se a otočil se k němu zády; Harryho to vyděsilo. "Jsi v pořádku Lupine?" uchopil ho za rameno. "Nic mi není," snažil se uklidnit svůj roztřesený hlas. Nakonec se rozešel ke kuchyni. "Co to mělo znamenat?" vyptával se rozpačitě Ron. "Já nevím," pokrčil ramenem, ale doopravdy měl nějaké tušení, jen si ho nechával pro sebe. Zdálo se mu, že si právě v Lupinovi našel ještě lepšího přítele, než mu byl dřív.
 
   Po zbytek dopoledne se Harry, Hermiona, Ron i Ginny uchýlili do Harryho a Ronova pokoje. Ron se s Harrym snažil hrát kouzelnické šachy, jenomže nikdo z nich se nesoustředil na hru a tak po každých deseti minutách jednou vyhrál Ron a podruhé Harry vždy úplně stejným způsobem, jako v předešlé hře; rozhodně to byla nejtišší zábava, jakou kdy s Ronem podnikli. Hermiona si četla obrovskou knihu Úplná historie domácích skřítků od dob těžko pamatovatelných, ale když ji Harry chvíli pořádně pozoroval, zjistil, že za celé dvě hodiny neotočila ani jednu stránku a dívá se nepřítomně někam doprostřed knihy. Ginny chodila nervózně po pokoji a neustále si pořád dokola brblala nějakou frázi z hodiny přeměňování. Harry se rozhodl, že se pokusí navodit nějakou přijatelnější náladu, protože moc dobře věděl, proč je v pokoji ticho jako po vánici - kromě okolností, které nastali otevřením Oliviusove pracovny se blížila porada Fénixova řádu a Harry se jí měl jako jediný zúčastnit. "Kde je vlastně Fred s Georgem?" prolomil konečně ticho; Hermiona se probrala z tranzu, Ginny spokojeně zazářili oči a vyskočila si hbitě na postel a Ron konečně promluvil. "Odešli už brzo ráno, ještě před taťkou, proto jsme je nepotkali ani na snídani," hlas mu chraptil, jak dlouho nemluvil a po každém slově si snažil odkašlat. "Vůbec jsem si to neuvědomil," připustil Harry a snažil se přemýšlet na co se zeptá, až jim dojdou slova k tomuto tématu, kdyby Ron, Ginny nebo Hermiona neměli zájem dál se bavit, protože už se mu nechtělo mlčet. "Šli se prý podívat, jak pokračují jejich práce na těch blbinkách, co loni nabízeli ubohým prvňáčkům," zpustila znechuceně Hermiona. "No aby se nezbláznili ti prváčci," ucedil nevrle Ron, "však je nikdo nenutil, aby jim dělali ochutnávače." "Odkud to vlastně víš?" Harry si rozhodně nepřál, aby došlo k roztržce. "Ehm... no, já... byla jsem prostě dřív vzhůru, tak jsem je potkala," zakoktala se rozpačitě. "Jo," zpustil zdlouhavým ironickým tónem Ron, "nespavost?" "To není tvoje věc," osopila se na něho rozmrzele. "To máš pravdu," ušklíbl se nevesele.
   PRÁSK. Celý pokoj zaplnil hustý světlý dým. "Jo paráda, stojím na pevné zemi George a co ty?" "Já taky v pohodě, Frede." "AU!" zařval odněkud Ron, "George, ty hňupe, přestaň se konečně ohánět." "No tak promiň, bratříčku," snažil se ho uklidnit, ale Ron bolestně kňučel a klel. Harry natáhl ruce dopředu, aby nahmatal alespoň někoho z dvojčat. "JAU!" ozval se pro změnu Fred, "kdo to u všech legrácek byl. Varuju tě Rone, jestli jsi mě do toho oka píchnul ty, nechám na tobě vyzkoušet měniče!" "Já jsem to nebyl!" bránil se Ron, "a nic na mě zkoušet nebudete." "Promiň, Frede," omluvil se Harry, "ale já nevím kde vůbec jste?" "Jenom zůstaň na místě, dokud se kouř nevypaří." "Silně pochybuju," ozvala se Hermiona, "že má takhle to přemysťování vypadat." "Co to plácáš Hermiono," ozval se George, "vždyť to bylo naše zatím nejlepší přemístění." "Georgi!" zařvala Ginny, "přestaň mě laskavě tahat za ruku." "Jé, promiň Ginny, já myslel, že je to klika." Ozval se hlasitý smích a Harry už se také neudržel a vyprskl. Trvalo ještě neskutečně dlouho než se dým vytratil alespoň částečně tak, aby šli rozpoznat obrysy nejbližších osob, ale vypadalo to, že mizí rychleji.
   "Tak si myslím, Frede, že jsme tam těch listů z dýmovníku dali moc." "Neříkejte, že to byl další z vašich pokusů," vyjela na ně zostra Hermiona. "Jo - docela dobrý ne?" pronesli svorně, "podívejte" a ukázali při tom na dva malé váčky, které jim visely na krku. "Tohle je pro tajuplné přemístění," vysvětloval Fred a George horlivě přikyvoval, "když chcete, aby váše přemístění někam vzbudilo obdiv a dojem, dáte si prostě na krk tenhle amulet a on vypustí na chvíli dým." Hermiona ale viditelně nebyla nadšená jako obě dvojčata a bez jakýchkoliv dalších poznámek si s Ginny prohodila jen pohrdavý úšklebek. Zdálo se ale, že Ginny je z jejich nového výrobku stejně nadšená; hned, jak se Hermiona posadila zpátky na židli a znova se schovala za svoji knihu; tentokrát to vypadalo, že ji opravdu vnímá; nejmladší Weasleyová po Fredově amuletu okamžitě chňapla, ale ten byl rychlejší a ucukl rukou k sobě. "Moment, moment, tyhle věcičky ještě nejsou ani v prodeji," začal všelijak culit a nanejvíš vážně krčit obličej. "Nemyslete si, že by jsme byli lotři a naše nejlepší výrobky bychom vám prodávali," doplnil ho rychle George a věšel si váček zpátky na krk. "Jenom vám chceme dát prvotřídní kvalitu," doplňovali se, "nemá smysl vám dávat nedodělané věci." "Jako by z vás najednou mluvila odpovědnost, kterou nemáte," ozvala se z poza knížky jedovatě Hermiona, ale dvojčata jako by ji neslyšela.
   "VEČEŘE!" ozval se ostrý hlasitý křik paní Weasleyové, "VŠICHNI DOLŮ!" "Není to nějak brzy?" divil se Ron. "Ale Ronánku," zpustil na něho Fred cukrouškovským hlasem, kterým chtěl zřejmě napodobit paní Weasleyovou, "náš loňský pan prefektík by měl přece vědět, že když jsou porady Řádu, bývají večeře dříve, milánku." George s Fredem byli v momentě smíchy bez sebe. "Zmlkněte!" vyjel na ně ostře Ron, "úplně jsem na to zapomněl." "Já taky," přikývl Harry, "naštěstí," zamumlal si pro sebe, aby ho nikdo neslyšel. "Tak pojďte, mám už docela hlad," Ron doslova vyběhl z pokoje, jako by se chtěl vytratit dvojčatům, kteří se teď svíjeli smíchy na zemi, všemožně se překřikovali a prskali, takže jim nebylo vůbec nic rozumět. Harry se vydal okamžitě za Ronem s polu s Ginny v patách; také Hermiona okamžitě odložila knížku a pustila se za nimi. V kuchyni byli jen paní Weasleyová, Lupin a Moody. "Ahoj Harry, zlatíčko, pojďte si sednout," vyzvala je okamžitě paní Weasleyová. Harry s Ronem se posadili naproti Lupinovi a Moodymu a Harry napjatě pozoroval Lupina v očekávání, že se na něho podívá. Ale Lupin si dál důležitě prohlížel nějaký lístek, na kterém byly napsány jen asi tři slova, co Harry zpozoroval. Najednou si uvědomil, že ho Moody vážně propichuje svým kouzelnickým okem. "Tak co jsi se dočetl v tom dopise, Harry," zeptal se ho po chvíli a téměř okamžitě se na ně stočily pohledy všech přítomných. "Já... nic," Harry se o tom nechtěl bavit; do žaludku se mu dostala znova ta podivná tíseň, která se teď mísila s obrovskou nervozitou. Když si podával máslový ležák, uvědomil si, že se mu třesou ruce; nemohl v nich láhev pomalu udržet. "Neměj strach, na poradě tě nikdo neukousne, mají mnoho dalších starostí," Moody sice změnil téma rozhovoru, ale jednal s ním teď přísným, téměř až nepříjemně chladným a odměřeným hlasem. Dlouho seděli bez jediného slova. PRÁSK. "U svatého Munga!" vykřikla paní Weasleyová, "já se z vás asi zblázním! Jak je to dlouho, co jste se poprvé mohli přenášet a ještě pořád vás to nepřešlo?" Byla teď rudá zlostí. "Frede, George, co to je proboha za dým?" "Nemáme tušení mami," spustili společně dvojčata a Fred na Harryho lišácky mrkl a vesele se zašklebil. "No... dobře... tak si konečně sedněte," zadrmolila zmateně, mávla hůlkou a talíře s jídlem přelétly z kuchyňské linky na stůl. Všichni se pustili s chutí do jídla, jen Harry nějak neměl hlad. Nevěděl proč, ale neměl z dnešní porady zrovna nejlepší pocit. Netěšila ho ani představa, že potká mnoho skvělých kouzelníků, kteří se snaží chránit jak kouzelnický svět, tak svět mudlů, stejně jako ho nepovzbudila Brumbálova přítomnost. Jako by jeho myšlenky začaly bloudit po místnosti a zhmotnily se. "Tak co, Harry, jak se těšíš na dnešní poradu Řádu?" spustil George, ale viditelně ho chtěl jen poškádlit. "Hm... ." Pokýval nepřesvědčivě. "Dejte mu alespoň nachvíli pokoj," okřikla je Hermiona. "No dobře, dobře," uklidňoval ji Fred, který ale potlačoval smích. "A ne, že vás zase napadne odposlouchávat, co se bude na té schůzi projednávat," kárala je paní Weasleyová. "Neboj mami, nemusíš mít strach," uklidňoval ji Fred, "on nám to Harry stejně všechno řekne." Paní Weasleyová se zatvářila nanejvíš vážně, ale nic neodpověděla. "Jo, Harry, hlavně se tam snaž zůstat co nejdéle, ať víš co nejvíc," radil mu horlivě George, ale Harrymu šly jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Polila ho horkost a nohy mu ztěžkly, takovou nervozitu nepocítil ani při zkouškách NKÚ. Naposledy snad před disciplinární komisí. Lupin už konečně dozkoumal už naprosto zmačkaný kouzek papírku a pohlédl na Harryho před sebe. Ten měl dojem, jako by Lupin právě dokončil boj s nějakou vnitřní silou a vrátil se do kuchyně teprve nyní.
   "Tak co, Harry, pomalu by jsme se měli chystat," snažil se tvářit co nejpovzbudivěji, ale vydal ze sebe jen slabý chrapot, který měl zřejmě improvizovat veselý smích. Harry nadskočil; do kuchyně vešel pan Weasley a už když otevřel dveře, do kuchyně dolehly směsice hlasů. Harry škvírou zahlédl několik hemžících se postav v pláštích. "Dobrý večer," pronesl a vesele se na Harryho pousmál. "Dobrý večer," odpověděli společně. "Tak si myslím, že už bysme měli pomalu jít," pokýval hlavou na Harryho, kterým projela další vlna nervozity. Lupin s Moodym si stoupli a vyšli ke dveřím, Harry se k nim okamžitě přidal, aby nezůstal pozadu a čistě náhodou se jim neztratil v houfu příchozích. "Ale Harry, drahoušku, vždyť si ještě nic nesnědl," zarazila ho starostlivě paní Weasleyová. "Už není čas Molly," Lupin Harryho chytil za rameno; ten mu byl vděčný, protože na jídlo neměl ani pomyšlení. Měl dojem, že mu zdřevěněl jazyk a nedokáže nic říct. Lupin ho teď vytlačil ven z kuchyně a bylo ještě slyšet rozčílenou paní Weasleyovou, která se zřejmně pokoušela poslat Rona, Hermionu, Ginny a Freda s Georgem spát. Ti se snažili odporovat, ale i když už Harry nezaslechl, jak odboj dopadl, bylo nanejvíš pravděpodobné, že vyhrála paní Weasleyová. Jakmile vešli do příjmacího salónku, Harry sklopil hlavu k zemi, aby se tak vyhnul pronikavým pohledům všech přítomných; ruch a šepot okamžitě ustal. Salón byl doslova nabitý různými kouzelníky; někteří na sobě měli jen obyčejné džínsy s nějakým svetrem nebo sáčkem, ale většina z nich byla v hábitech. Harryho nervozitu nakonec převážila zvědavost a pohlédl tedy zkoumavým pohledem po celé místnosti. Uvědomil si, že už mnoho členů Řádu zná; někteří kouzelníci se za ním vydali lonňského roku do domu Dursleyových, aby ho odvedli sem, do Fénixova řádu; ti se teď na Harryho povzbudivě usmívali, když se s nimi střetl pohledem. Nervozita zničeho nic začala povolovat; asi proto, že si přece jen představoval množství členů o něco početnější. Ani se nedivil, že s prvního Řádu smrtijedi jednoho podruhém vyvražďovali; musela jich být obrovská přesila. "To je přeci Harry Potter." Začal se ozývat šepot ze všech stran a Harry teď nevěděl, kam se má dál dívat, když si na něho někteří vzdálenější kouzelníci dokonce začali ukazovat prstem. Nakonec ho zachránil Lupin.
   "Ehm... ehm... " odkašlal si co nejhlasitěji, aby upoutal pozornost. Ani nemusel; všichni, očividně rozrušení Harryho přítomností, se k němu co nejtěsněji srazili, aby jeho hlas dolehl až do zadních řad. "Myslím, že už bychom se mohli vydat do Fénixova sálu," promluvil silným pevným hlasem do absolutního ticha a přítomní se okamžitě začali bez jediného dalšího slova hrnout ke dveřím - až na jednoho. "Moment... Remusi," ozvala se viditelně zmatená žena středního věku; byla jedna z těch, kteří přišli v mudlovském oblečení; k havraním černým vlasům se jí perfektně hodil její osmahlý obličej se zakulaceným nosem a tmavě hnědýma očima - nebyla ani vyhublá ani tlustší - spíš hodně osvalená a kdyby nebylo jejího krásného obličeje, který se vůbec nehodil k tělu, Harry by si myslel, že naproti němu, stojí muž. "Jakto že s námi jde i ten chlapec?" "Harry Potter," Lupin zesílil hlas a Harryho jméno se hrozivě rozlehlo po síni; jako by chtěl upozornit všechny členy, o kom se teď mají tu čest bavit. Harry cítil, že se červená, "půjde také na dnešní poradu." Téměř okamžitě se po této větě rozhostil kolem šum a ruch. Někteří kouzelníci byli viditelně nadšení a souhlasně pokyvovali hlavou, jiní - většinou starší - se rozhodně netvářili zrovna spokojeně. Harry sklopil oči k zemi a cítil, jak mu každý ze zvědavosti nebo prostě jen tak pro ujištění, civí na jizvu. "Cože?" ozval se překvapeně malý zavalitý kouzelník zahalený téměř celý, kromě obtloustlé dokonale zaoblené hlavy, do purpurově zeleného pláště se žlutým lemováním. Jeho hrubý obličej, posetý pupínky, budil v Harrym dojem, že tento muž je velice přísný a neoblomný a podle toho, jak se tvářil, dalo by se říci, že měl v Řádu velké slovo. I ostatní kouzelníci na něho vzhlíželi s obrovskou úctou a někteří mladší možná i s určitou bázní. Panovačně a pohrdavě si teď Harryho prohlížel a jako by čekal na jeho odpověď. Ve skutečnosti však čekal, až jeho otázka, kterou řekl dostatečně hlasitě, aby se rozlehla po celém příjmacím salónku, upoutala co největší pozornost. Účinek to mělo ohromující, což viditelně pána, snažícího se teď tvářit co nejdůležitěji, potěšilo. Ruch utichl a Harry si vmžiku uvědomil, jak si ho celý salón zvědavě prohlíží. Měl dojem, že mu žaludek spadl až k nohám, ale stále nespouštěl oči z obtloustlého kouzelníka. "Je to tak, jak jsem vám řekl," opakoval trpělivě Lupin, "pan Potter se dnes zúčastní naší porady." Po těchto slovech se salónem rozlehl znovu hlasitý šum a všichni mezi sebou začali horlivě rokovat. Harry začínal mít podivný pocit, jako by se tato situace měla opakovat neustále dokola. Snažil si v duchu tipovat, kolik kouzelníků se ještě Lupina zeptá, proč by se ten hoch měl zůčastnit porady. Zachytil několik zvědavých pohledů vzdálenějších kouzelníků, kteří se natahovali směrem k němu, aby si prohlédli chlapce, který přežil a zatím úspěšně překonává Voldemortovu snahu, zabít ho. Kromě usměvavých tváří lidí, kteří byli viditelně potěšeni, že se s nimi legendární pan Harry Potter zúčatní porady, se tu ale našli i kouzelníci, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasili. Podrážděně si Harryho prohlíželi a většina z nich dávala svůj názor najevo hlasitým povýšeným mručením. Nikdo se však neodvážil pronést svůj souhlas či nesouhlas tak, aby jeho názor byl slyšet v celé síni. "No tak, dámy a pánové," Lupin se snažil uklidnit halas, "přeci tu nebudeme dál stát - pojďte dovnitř," pobídl je a všichni se začali sunout k malým dveřím pod schodama.
    Harryho už si nikdo dál nevšímal a byl rád. Dav kouzelníků ho strhl sebou do dveří a Harry se objevil v obrovské nezdobené kamenné síni s holými zdmi bez jediného obrazu. Na stěnách byly rozmístěny jen pochodně, které celou místnost nádherně zbarvovali do oranžova a tím ji ubírali chladu a nepřívětivosti. Před ním stálo několik židlí - podle odhadu něco kolem dvaceti - čtyři řady po šesti a mezi nimi byla vytvořena úzká ulička pro volný průchod k hlavnímu stupínku, kde stálo velké světle modré křeslo po jehož pravé i levé straně byli rozloženy tři a tři židle do tvaru podkovy. Harry se zastavil a ustoupil krok za levé sedadlo, které bylo hned u uličky, vedoucí směřem dopředu. Když se ještě jenou rozhlédl po celé síni a pozoroval, jak členové Řádu usedají na svá místa, všimnul si, že každá židle nese jméno nějakého kouzelníka. Srdce mu začalo prudce bušit - na křesle vepředu byl zlatavý nápis Albus Brumbál. Na nápisy na židlích kolem něho Harry nedohlédl a proto přemýšlel, pro koho asi jsou. Na pravé straně, blízko u zdi, stálo menší šedé křeslo se zvláštně vyřezávanými opěrkami do tvaru ulity. Bylo natočeno tak, aby v něm právě sedící člověk byl vidět alespoň z profilu jak pro hlavní osazenstvo, tak i pro ostatní. Nikdy by ho nenapadlo, že to tu bude vypadat právě takto - síň mu připomínala podobnou té z myslánky, kde vyslýchaly a odsuzovali Voldemortovy přívržence. Ani ne uspořádáním nábytku - to rozhodně ne - ale spíš všeobecně - tou kamennou nepříznivou výzdobou. Jak se jen může taková obrovská místnost do Síriusova domu vejít? Vysoký tmavý strop a tlusté stěny. Uvědomil si, že George a Fred jsou vlastně géniové, když se jim i přes tyto stěny podařilo zaslechnout několik slov, která se tu projednávala, protože sedadla byla přece jen blízko u sebe a daleko od vchodu. Najednou ho někdo chytil za rameno - byl to Lupin.
   "Všechno v pořádku Harry?" tázavě si ho prohlížel. "Měli bychom se jít posadit," pokýval hlavou směrem k stupínku. Harry okamžitě vzal svoji pochvalu pro dvojčata o jejich genialitě zpátky, protože, i když na něho Lupin promluvil mírným hlasem, jeho slova se rozlehla po síni neméně hlasitě, než kdyby tu začal dunět zvon. Právě naopak, napadlo ho, jak je možné, že ještě žádný z proslovů nezaslechli až v kuchyni. "Bude ještě chvíli trvat, než se pan Brumbál dostaví." srdce mu začalo zase bušit jako o závod. Měl dojem, že mu každým okamžikem vyskočí z těla. To už ho ale Lupin tlačil dopředu. Harry se vyděsil ještě víc, když se nezastavovali ani u jedné řady malých dřevěných židlí. Šli pořád dál a dál, a když s ním Lupin bez sebemenšího zpomalení nebo zaváhání prošel i kolem první řady, Harryho se zmocňoval zmatek. Zamířili doleva, tedy tak, že by seděli po pravé ruce Brumbála, a Lupin Harrymu pokynul na prostřední židli, na které stála cedulka s nápisem Harry Potter. Harry se na něho ještě jednou dokonale zmateně podíval, ale když zjistil, že si Lupin nedělá legraci, opatrně se posadil, jako by se měla židle pod prudším dosednutím rozpadnout. Původně si totiž myslel, že mu ukázal na stupínek jako znamení, že tam zatím nikdo není a tak by si měli pospíšit. Několik kouzelníků, kteří už se stihli usadit v prvních řadách, si ubohého Harryho, který teď seděl úplně vpředu a otočený k nim přesně čelem, prohlíželi a síní se okamžitě roznesl ruch. Někteří ho závistivě provrtávali pohledem a ukazovali na něho při tom zlobně prstem a zbytek se jen spokojeně usmíval, jako by považovali zadosti učiněné, že tolik významný Harry Potter se k nim konečně přidal a mají teď větší naději proti zlu. Po pravdě - Harry by se byl raději díval na zkažené a pokřivené obličeje nesouhlasící části členů Řádu, než na obdivné tváře ostatních, kteří od něho očekávali bůhví co. Začala se ho postupně zmocňovat ještě větší nervozita a nevěděl, co má dělat. Snažil se najít oporu u Lupina, ten se však pustil do hovoru s nějakým vysoce vyhlížejícím kouzelníkem v hnědém plášti, který měl už od pohledu milou tvář s malým narůžovělým nosem a hnědými středně dlouhými vlasy sčesanými na bok. Vypadal moc upraveně a když najednou letmo pohlédl na Harryho a zjistil, že je pozorován, přátelsky na něho mrkl a ukázal svoje dokonale bílé zuby. V Harrym napětí trochu povolilo a když se k němu otočil i Lupin, který chtěl zjistit příčinnu společníkove nepozornosti, povzbudivě se na něho usmál, což Harryho uklidnilo natolik, že se opět odvážil přelétnout letmo celý sál a po chvíli si dokonce začal některé členy, kteří ho nějakým způsobem zaujali, prohlížet pečlivěji. Nemusel se natahovat ani moc daleko, protože v první řadě, na jeho straně, ale asi jen dvě sedadla od uličky k Harrymu, seděl nějaký muž, Harry měl dojem, že to bude nejspíš bystrozor. Tvářil se naprosto nepřístupně, na židli seděl absolutně rovně a i když se ještě nic neprojednávalo a porada ještě nezačala, vypadal nanejvíš soustředěně. Hlavu měl otočenou jen mírně doprava a pohledem se zavrtával do hlavního křesla. Harry se v jeho neprůbojných očích snažil zachytit nějakou myšlenku nebo alespoň pocit, ale nakonec to vzdal. Kouzelník, jako by cítil Harryho pozornost, otočil k němu rychle obličej a jejich pohledy se střetly. Nejprve se chtěl Harry zrakem uhnout a zadívat se někam jinam, ale nakonec ho zmohla zvědavost a pronikavě si muže měřil. V jeho neobyčejně tmavých a pevných očích však nic neobjevil. Pěknou chvíli na sebe koukali bez jediného dalšího pohledu, než je přerušil Lupin, který se mezi tím posadil napravo od Harryho, tedy na konec hlavní řady.
   "Tak co na to říkáš, Harry?" zeptal se ho a začal se usmívat. "Hm... ." Harry se konečně odtrhl od kouzelníkova pohledu a podíval se na Lupina, který se snažil zjistit, co ho tolik zaujalo. "Ten muž, kterého jsi pozoroval - ten co vypadá, že se tak moc soustředí, se jmenuje Sharon Werger," poznamenal významě. " Je to skvělý chlapík, trošku tajemný - to je pravda, ale pro Řád udělal mnoho důležitých a zásadních úkolů. Pokud si dobře pamatuji, jeho rodinu vyvraždili, když byl ještě Voldemort u moci, a tak se k nám přidal a teď dělá, co umí. Emmelinu Vanceovou už jistě znáš, ta byla už i v prvním Fénixově řádu... Elfiase Dóže také... pak je tu Liz Crrevey, otec Colina - tvého spolužáka... " Harry byl trochu překvapený, jediné, co podle něho měli ti dva společné, by mohli být husté hnědé vlasy, ale jinak mezi nimi žádnou podobu nenacházel. "... mnoho členů už asi znáš, snad jen," zaváhal, "ano... Ben Jandson," pokýval hlavou na baculatého kouzelníka, který před dveřmi v salónu tolik dával najevo svůj údiv a značný nesouhlas s Harryho přítomností na schůzi, "velice zámožný a vlivný člověk, ale naštěstí si o sobě nemyslí tolik, aby se přidal na stranu zla. Je dobré mít ho na své straně... hlídá docela obtížnou část, kde se často objevují nepřátelé," Lupin mluvil ale se značnou nedůvěrou. "Víš, Harry, výhoda je, že naproti minulejší době, kdy nás bylo jen kolem dvaceti, nás je teď o něco více." Harry od něho odrhl pohled a začal se rozhlížet po sále v marné snaze spočítat ještě stále nesedící a hemžící se členy. Lupin si toho všimnul a znova se pousmál. "Je nás asi třicet... plus mínus," vysvětloval, " musíš brát ale v úvahu, že mnoho z nás dává různé úkoly i lidem, kteří absolutně netuší, co a pro koho to dělají. Ne, že by se některým nedalo třeba věřit, ale mohlo by se stát, že je nepřátelé zajmou a potom by naše plány mohly být zničeny. Bohužel nás pořád ještě není dost, protože stejně, jako je víc nás, tak přibyly síly i Voldemortovi. Je pravda, že se k němu nehlásí kouzelníci, ale spíš kouzelní tvorové." "Wultorfové?" zeptal se Harry a Lupin přikývl. "Ano, ale ti mu sloužili už dávno," zakončil rozhovor Lupin, a právě včas, protože ruch už stichl a všichni se usadili.
   Několik málo kouzelníků si mezi sebou ještě prohodili pár slov, ale uličkou mezi sedadly už se řítila Tonksová z nějakým starším mužem, který byl Harrymu velmi povědomý. Najednou se mu vybavila fotka s členy bývalého Řádu, který později téměř celý vymítili smrtijedi. Kromě jeho matky a otce, které mu ukazoval loni Moody na své fotce, tu byl i tento nově příchozí. Harry se na něho chtěl ještě Lupina zeptat, aby se ujistil, ale Lupin byl rychlejší. "To je Brumbálův bratr Aberforth. Objevil se až nedávno. Nikdo neví, kde po celou tu dobu od Voldemortova pádu byl. Prostě se jen tak vypařil a teprve před, asi dvěma měsíci, se ukázal. Panují tu vyprávění, že se s Brumbálem scházeli, a pak odjel vyřizovat něco pro Řád, ale nevím, co je na tom pravdy," ztlumil hlas a nespouštěl z Aberfortha oči. Ten se však na Lupina také zadíval a přátelsky se pousmál. Tonksová se vydala směrem ke zbývající židli v první řadě naproti Harrymu, ale najednou si přišlápla svůj - pro ni až příliš dlouhý hábit, a řítila se k zemi. Abeforth ji však neuvěřitelně rychle zachytil a Harry překvapeně vykulil oči. Nečekal od něho takovou pružnost. Tonksová se opět pevně opřela nohama o zem, začala mu roztržitě děkovat a přeskakovat z boku do boku, přičemž se posunovala mírně dozadu. Než se mu ji však podařilo uklidnit svým vlídným a milým úsměvem, zakopla o stupínek a skácela se pod velké křeslo. Harry se okamžitě zvednul a snažil se jí pomoci na nohy, vypadala strašlivě unaveně. Aberforth mu pomohl z druhé strany. "Děkuji - to bude dobré," uklidňovala je Tonksová, celá červená a snažila se teď co nejrychleji posadit na křeslo, protože většina místnosti už ji pobaveně sledovala. "Měla jste si trochu odpočinout," poznamenal starostlivě Aberforth líbezným mladistvým hláskem, který se k jeho postavě moc nehodil na rozdíl od světle hnědých vousů a dlouhého zakulaceného nosu. Oči měl však na rozdíl od Brumbála nazelenalé a byl rozhodně nižší. Jeho dlouhý plášt ještě nikdy v životě Harry neviděl. Byl hnědo-šedivý, už značně zašlý a na mnoha místech potrhaný. Vypadal, jako by byl složený z více plášťů - tvořili jej všelijaké záhyby a přehozy. Jestli se dříve Harry divil nepodobnosti otce a syna Crreveyových, tak teď mu Albus a Aberforth Brumbálovi připadali jako lidé, kteří se spolu mohli potkat jen náhodně a jako přátelé. Ředitel Brumbál byl vždy vznešený a opravdu již od pohledu mocný kouzelník, kdežto jeho bratr vypadal spíš jako vždy podřadně se tvářící a obyčejný kouzelník - jestli vůbec dokázal v někom vzbudit ten dojem, že je kouzelník. Harry usoudil, že jediné, co by mohli mít společného je upřímný pohled a uklidňující tón v hlase. "Á... tak tedy Harry Potter," otočil se k Harrymu, když se jim společně podařilo nasoukat zničenou Tonksovou do jejího sedadla, "jsem rád, že vás poznávám," stiskl mu ruku. "Ehm... já - já taky, pane," vypravil ze sebe a Aberforth se pousmál. "Znal jsem vaše rodiče, dalo by se říct, že dost dobře. Jako by jste jim z oka vypadl," prohodil a zadíval se na něho, jako když si malíř spokojeně prohlíží svůj obraz. "Byli to báječní lidé a co já jsem slyšel, vy jste jim opravdu hodně podobný - a to nejen podobou," stále se ještě usmíval. "Ehm... děkuju," zamumlal Harry. "Tak já si půjdu sednout," prohodil po delší odmlce znova Aberforth, "vlastně jsem vás chtěl jen pozdravit," dodal, ještě jednou si s Harrym podali ruce, otočil se na podpadku a vydal se na druhou stranu, kde se posadil na prázdnou židli hned vedle Brumbálova křesla. Zbylá dvě sedadla již zaplnili pan Weasley - prostřední, s Moodym na kraji.
   Harry si sedl zpět na své místo a pohlédl na stále ještě volnou židli vedle něho. Pak si uvědomil, že je o něco větší, než ostatní a když se naklonil, spatřil na ní Hagridovo jméno. Ano, Hagrid byl přece také členem Řádu. Kde jen může být. Zadumal se, ne však nadlouho. Najednou totiž ustali všechny hlasy do posledního a všichni se postavili. Do sálu vztoupil Brumbál a Harrymu, který vyletěl ze židle tak prudce, že měl co dělat, aby se neskácel ze stupínku, začalo znova bušit srdce, tentokrát tak silně, že si pro jistotu přiložil ruku na hruď, aby se uklidnil - ale nebylo to nic platné. Brumbál na sobě měl dnes překrásný světle modrý plášť, na němž se třpytila nějaká světýlka. Harry je chvíli zkoumal a potom si uvědomil, že jsou to hvězdy - tentokrát vypadaly, jako by je opravdu sundal z oblohy. Vysoký špičatý klobouk byl ze stejného materiálu. Jeho ředitel teď kráčel rozhodným, přesto rychlým krokem - vlnící se plášť mu teď připomínal hladinu vody, od které se odráží hvězdné nebe - uličkou mezi sedícími členy přímo k velkému křeslu - jedinému prázdnému místu v sále kromě Hagridovy židle, a všichni ho bedlivě pozorovali. Harry si uvědomil, jak moc si ho všichni váží - také mají proč. Pak si ale znovu vzpomněl na jejich poslední rozhovor, jak byl Harry rozčílený Síriusovou smrtí a jak se s ním ředitel snažil rozmlouvat; a zároveň zjistil, že se Brumbálovi nedokáže podívat do oči. Cítil ale, jak se na něm jeho pohled zastavil poté, co přejel očima celé osazenstvo vpředu. Harry zamumlal spolu s Lupinem, a ostatními po své levé ruce, pozdrav, ale stále kmital pohledem někde po kamené podlaze.
   Albus Brumbál teď už stál na svém místě. "Dnešní dvacátá osmá porada Fénixova Řádu může začít, pronesl stejně slavnostně, jako při zahajování školního roku v Bradavicích, tentokrát však mnohem přísnějším a vážnějším hlasem. Harry měl dojem, že to je jediný člověk, který se nijak přes prázdniny nezměnil a choval se pořád stejně. Když se konečně posadili, všichni mlčeli. To neobyčejně dlouhé ticho ho strašlivě sužovalo, ani u disciplinární komise se tak dlouho nemlčelo. Možná se ještě čeká na Hagrida, přemítal v duchu a podíval se před sebe do houfu členů Řádu, kteří se tvářili napjatě. Zřejmě nikdo, kromě Brumbála samotného, neznal příčinu dlouhé odmlky. Harry pořád ještě přejížděl očima řady sedadel, kdyby si náhodou nepovšimnul nějakého prázdného místa. Teď už dokonce prohlédl i druhou vzdálenější část, ale ničeho si něvšiml. Náhle se zarazil. V poslední řadě seděl Snape, který si teď Harryho zlostně a nenávestně prohlížel. Díval se na něho, jako kdyby byl nějakou šelmou, a chtěl svého nejméně oblíbeného žáka zabít. Tak - alespoň, že budoucí zrádce nesedí mezi svými přáteli jako kdysi seděl Červíček mezi mými rodiči, než je zradil, dusil v sobě vztek "Myslím," přerušil jejich vzájemné spalující pohledy Brumbál, který se už mezitím posadil "že bychom mohli začít hlídanými oblastmi." Jakmile domluvil, okamžitě se na druhé straně sálu, zvednul malinký mužíček s pomalu zarůstajícím obličejem. Harry ho odhadoval tak nanejvíš na dvacet let. "J-já... j-jsem z č-čá-části východního valu," vyplivl ze sebe nakonec a Harrymu bylo jeho nervozity strašně líto - moc dobře věděl, jaký je to pocit. Se zájmem mladého kouzelníka pozoroval, ale ten se teď krčil, jako kdyby měl Brumbál každým okamžikem vybuchnout a poslat na něho nějaké nebezpečné a smrtelné kouzlo. "Ano," přerušil ho Brumbál, ale nic víc neříkal. Harry, který si teď byl jistý, že pozoruje hlídkaře, se na něho podíval. Strašně chtěl vědět, jak se tváří - povzbudivý úsměv, který měl uchlácholit vrtícího se a zuby drkotajícího muže v řadě, uklidnil mírně i jeho samotného. Pak rychle strhnul svůj pohled zpátky před sebe, protože Brumbál se na něho poočku podíval. "Východní val je v ohrožení, pane," rozpovídal se trochu, ale zároveň se začal nápadně červenat. Východní val, co to má znamenat? Snažil se najít souvislost. "Dobře," odvětil klidně Brumbál, "jak moc blízko jsou Wultorfové?" Harry na židli nadskočil, ale Lupin ho pevně stiskl za rameno. "A-asi jen čtyři míle, ale nepohybují se." "Ne, s tím bych nepočítal. Oni nebudou útočit, Voldemort není tak hloupý... " téměř všichni v řadách sebou vyděšeně škubli, snad kromě několika mála, mezi nimiž Harry spozoroval Snape a... profesorku McGonagallovou. "... aby vedl tak otevřenou válku - k tomu mu něco chybí," zmlknull, ale Harry na sobě ucítil jeho pohled.
   "Zajímalo by mě... " ozval se onen nepříjemný, pohrdavý hlas patřící Benovi Jandsonovi "... co teda tady děláme, když žádný poskok Vy-víte-koho neútočí, na co čekáme?" Sálem se rozhostil souhlasné zamručení, které však okamžitě ustalo, protože Brumbál pokračoval. "Protože Voldemort čeká," odpověděl jednoduše, ale baculatý Ben, který teď uhýbal Brumbálovu pohledu, při jeho jméně zbledl. "Snaží se získat někoho moc důležitého - někoho, kdo by mu mohl ublížt," vysvětloval trpělivě a zesílil hlas, aby měl jistotu, že jeho slova byla slyšet až úplně dozadu. Harry měl dojem, že se každou chvílí skácí ze židle. Mluví o mně? O tom, co mi řekl loni v ředitelně? Lupin, který ho ještě pořád držel za ruku, mu k tomu začal rameno nepříjemně silně svírat. V sále se ozval šramot, několik kouzelníků mezi sebou začali rokovat a mnoho z nich se při tom otáčelo směrem k Harrymu, který cítil, jak ho zalévá horkost a srdce se mu snaží vyskočit z krku. Mluvil o mě, určitě. Voldemort chce mě a naivně se domnívá, že mu můžu nějak ublížit. "A teď zpátky k ještě k další důležité věci," zahřměl místností Brumbálův mohutný hlas a téměř okamžitě se vše uklidnilo. "Chtěl bych, aby jste si poslechli výpověď Harryho Pottera, kterého zhruba před čtyřmi dny navečer napadl Wultorf a smrtijedi. Harry stihl jen spozorovat, jak se k němu obrací zraky celé místnosti. Aberforth s panem Weasleyem se naklonili mírně dopředu, aby na něho viděli. Moody nemusel, díky svému kouzelnickému oku viděl zřejmě skrz všechny čtyři překážející osoby, ale přesto se také předklonil. Jediný kdo se na něho nedíval, byl Brumbál. Harry si vzpomněl, jaký pocit měl naposledy, když se se svým ředitelem střetnul pohledem - měl chuť ho zabít. V té chvíli děsil sám sebe. "No tak běž, Harry, to zvládneš," pobídl ho Lupin a povzbudivě se usmál. Harry si však připadal, jako by se už nikdy neměl zvednout. Nakonec se nějak vzepřel a jaksi malátně se blížil k šedivému křeslu, na které mu Lupin ukázal. Připadalo mu, že se k němu bude soukat alespoň ještě týden a při tom se snažil najít nějaký jeden určitý bod, kam by se mohl dívat. Pohlédl bezmyšlenkovitě na Sharona Wergera, který povzbudivě kývl hlavou, ale v jeho tváři Harry nic jiného nenašel. Nakonec opatrně vyšlápl na schůdek a posadil se. Ještě letmo pohlédl mírně doprava na Brumbála, který si však mumlal něco se svým bratrem. Za to všichni ostatní Harryho zvědavě provrtávali pohledem. "Ten chlapec... " ozval se opět Ben Jadson "... tu ale nemá co dělat," pravděpodobně se jeho slova měla týkat Brumbála, který se však na zjevně podrážděného kouzelníka podíval s naprostým klidem. "Ano," připustil nenuceně, "ale ne nadlouho. Harrymu bude totiž za několik dnů šesnáct let a to znamená, že bude plnoletý - tudíž, pevně doufám, nikomu nebude vadit, když jsem ho přivedl dříve, ale jestli ano," přejel pohledem všechny přítomné, "může to počkat." Nikdo v místnosti se neozval, jen obtloustlý Ben něco nesrozumitelného zahuhlal, ale nikdo už mu nevěnoval pozornost a všichni přeskavali pohledem z Brumbála na Harryho. "Nuže Harry, myslím, že můžeš začít," pobídl ho Brumbál, ale díval se při tom někam na mrtvý bod vedle něho, "pěkně od začátku nám pověz, co se stalo a nemusíš si dělat starosti, není tu nikdo, kdo by se později na ministerstvu zabýval porušením zákazu, který má chránit mudly," pousmál se povzbudivě. Harry moc dobře věděl, že tím myslel jeho večerní let na koštěti a trochu se uklidnil, protože teď alespoň věděl, jak má začít.
   "Ehm... takže... já... byl jsem se proletět ke Kvikálkovskému lesu," začal a opravdu si teď připadal jako odsouzenec, který se snaží obhájit, "nikdo tam totiž nebydlí," podotkl, kdyby se na něho chtěl přece jen někdo vrhnout za porušení zákona, ale nikdo to neudělal. Všichni naprosto hltali každé jeho slovo a to Harrymu dodávalo před významnými kouzelníky odvahu. Do nohou se mu začínala vracet krev a srdce mu skočilo tam, kde mělo být a přestalo tolik bušit. "Na čem jsi se byl proletět?" ozval se vzdálenější hlas odněkud zezadu. "Na svém koštěti - Kulovém blesku," poznamenal, "a když jsem se vracel, napadl mě nějaký tvor, zepředu vypadal trochu jako vlk, ale pařáty měl jako orlí a ocas jako dračí. Snažil jsem se mu utéct, ale zarazil mi do ramene jeden z drápů." Nikdo v místnosti nedokázal promluvit. "Nakonec mě srazil náporem větru do lesa a tam se mi koště roztříštilo o strom, takže jsem už mu nemohl uletět... " "Ale chlapče zlatá, vždyť to by bylo naprosté šílenství. Ještě se nenašlo koště ani kouzelník, co by dokázal Wultorfovi uniknout. Vůbec se divím, že tě nezabil," ozval se starší vousatý kouzelník v šedém obnošeném hábitu a ostatní mu souhlasně přikyvovali. "Nevím to jistě pane, ale... myslím si, že mě nechtěl zabít," pokračoval Harry a stařík na něho vykulil oči. "Proč myslíš?" "Protože potom, co jsem na něho použil zaklínadlo 'orbilium plannia'," několik kouzelníků sebou překvapeně trhlo a kdosi v zadu něco pochvalně zahuhlal, ale přesto jeho poznámka byla v mrtvolném tichu slyšet dost hlasitě, "a dal jsem se směrem k domu, smrtijedi, kteří mě napadli se mezi sebou dohadovali, že my nesmí nic udělat." "Jak to myslíš - že se dohadovali," vyhrkl Ben Jandson. "No prostě přemlouvali toho třetího, aby se držel zkrátka a nic mi neudělal, chtěli mě někam odvést," vysvětloval trpělivě Harry. "A nevíš kam?" "Nemám ponětí," pokrčil rameny, "ale chtěli mě donutit pomocí nějakého kamene, který působil na moje poraněné rameno." Sálem se okamžitě rozšířili smíšené výkřiky hrůzy i obdivu. Harry teď v davu poznal ve druhé řadě paní Weasleyovou s Billem. "To byl kámen tirem," houknul poděšeně někdo ze zadní řady, ale Harry se už se nestihl zeptat, co je kámen tirem. "Chlapče, Chlapče," zachraptěl ještě jednou Jandson a ostatní jednoduše zamlkli a napjatě sledovali střídavě tázajícího a hned zase Harryho, "nevíš, kdo byli ti smrtijedi?" "Crabbe, Goyl... " "O Goylovi víme, toho jsme dostali." "Omyl - Harry ho dostal!" vyjekla Tonksová, "a o tom třetím už jsem vám taky řekla." "A nějaký Marthey," zakončil Harry a Jandson si okamžitě zapomněl měřit Tonksovou nevraživým pohledem. "Hm!" zachraptěl, ale vypadal opravdu strašlivě rozčíleně. Když mu Harry zopakoval jméno třetího smrtijeda, myslel, že se jeho obtloustlá postava každou chvílí zkácí na podlahu, ale nestalo se tak, protože Brumbál se opět ujal slova.
   "To, co vám tady Harry řekl, ať si každý projde sám. Nebudu vám už znovu opakovat, jak nezodpovědné a hloupé bylo nechat ho bez ochrany. Nejenže jste vy - dotyční dali v sázku Harryho život, ale také kvůli tomu musel zemřít člověk - paní Figgová." Brumbál k členům promlouval s obrovskou přísností a Harry se ani nedivil, že mnoho z nich se teď na svých židlích krčilo a nervózně kroutilo. Zajímalo ho, komu z členů teď Brumbál vyčítal chybu, kterou udělali. "Kdyby nebylo tady slečny Tonksové, která potom odvedla Harryho do bezpečí" pokračoval a ukazoval při tom na nepřirozeně se červenající Tonksovou, která se teď snažila prohodit několik slov stylu, že Harry to přece zvládnul naprosto sám a měl všechno pevně v rukou, "mohlo by být všechno jinak. Už nemám náladu vás znova kárat,"uklidnil se, "teď bych se chtěl zeptat Harryho," pořád se ale díval někam vedle něho, jako by stál doopravdy někde jinde, "jestli se chce stát členem Fénixova řádu." Harryho se zmocnila nervozita, srdce se mu znova rozbušilo, ale tentokrát radostí. Chtějí mě! Chtějí mě vzít do Řádu!" "Ano pane! Rozhodně bych chtěl být členem - moc rád!" chrlil ze sebe dychtivě, ale přerušil ho opět nesouhlasný mručivý hlas Bena Jandsona. "Ale to je přece nesmysl," zpustil rozhorleně, "vždyť je to ještě malý kluk - k čemu by nám byl?" "To rozhodně nechte na mě," umlčel ho rázným, ale přesto klidným hlasem. "Harry je už dost starý a během svého života dokázal tolik velikých věcí, které nezvládlo mnoho starších a mnohem zkušenějších kouzelníků. Jeho odvaha je neobyčejná a nikdo z vás mi určitě nebude odporovat, když si dovolím podotknout, že činy, které ho spojili s lordem Voldemortem, ho staví na naší stranu - má určitě velký důvod, větší, než kdokoli z vás, co tu jste, snažit se co nejvíce odporovat zlu," Harry cítil, že mu po tváři sjíždí kapky potu, které mu chladí jeho červenou rozpálenou tvář; tričko už měl úplně mokré. Zarazil se pohledem na Janksonovi, který se kolem sebe rozhorleně otáčel a hledal někoho, kdo by ho podpořil, ale nikdo se na něho ani nepodíval. "Tak tedy... .hrozně by mě zajímalo, co tady bude dělat," zpustil ironicky, "pokud vím, ještě nedávno jsme ho museli hlídat." Harrymu teď připadal nesnesitelně slizský a odporný jak obludně krčil obličej. "A to pořád platí - nemějte strach," promluvil absolutně nenuceně Brumbál, "Harry nemusí pro Řád dělat téměř nic," to Harryho však moc nepotěšilo, udělal by pro Řád cokoliv, "byl bych rád, kdyby na sebe dával pozor," teď se konečně oba střetnuli pohledem a Harrymu okamžitě projela žaludkem vlna nenávisti - rychle se zadíval zpátky na paní Weasleyovou, která se na něho povzbudivě usmívala, "a kdyby se, pokud by ovšem chtěl, nastěhoval do tohoto domu nebo by mohl být poblíž, aby se mohl včas dostavit na porady Fénixova řádu." "To myslíte vážně," vyjel zostra Jandson. "To myslím zcela vážně," potvrdil mu Brumbál, "chtěl bych vás upozornit, že Harry na to má právo i z pohledu, že zabere místo svého kmotra Síriuse Blacka... " Harry sebou škubnul. Tak na tomto místě sedával jeho kmotr, když se zúčastňoval porad protivoldemortovského odboje. Projel jím zvláštní bolestivý pocit. Jak dlouho ještě bude trvat, než se z jeho smrti alespoň částečně vzpamatuje? "... takže myslím, že toto máme vyřešeno a nikdo nemá žádné námitky," pronesl klidně Brumbál a Ben Jandson se ještě jednou marně rozhlédl po sále, ale nikdo nepromluvil ani slovo. "Myslím, že se můžeš posadit, Harry. Vítej ve Fénixově řádu!" zakončil slavnostně Brumbál a když si šel Harry sednout, ostatní členové v prvních řadách se postavili a jeden po druhém mu podávali ruku s přáním dlouhého zdraví. Harry byl radostí bez sebe. Je členem Fénixova řádu.

^nahoru^