Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola pátá

Hipogryf a vyříkání

   Během dne Harry strávil hraním kouzelnických šachů s Ronem dole v příjmacím salónu, aby měli přehled příchozích a odchozích členů Řádu. Paní Weasleyová se je pokusila vyhnat nahoru do pokoje, ale Ron s Harrym si vždycky vymysleli nějaký důvod, proč musí zůstat tam, kde jsou. Když už přestala platit výmluva, že v pokoji je nedýchatelno, protože paní Weasleyová šla pokoj okamžitě vyvětrat, použili novou výmluvu, že by rušili Ginny, která z nich je strašně nervózní a musí se učit. Na to paní Weasleyová nemohla nic namítnout, protože jí velice záleželo na tom, aby se i její nejmladší dítě zapsalo do dějin školy. Byla pevně přesvědčená, že by se její dcera mohla zapsat svými dobrými výsledky ze zkoušek, bohušel Ginny nesdílela stejný názor.
   "Je to ale fajn pocit, mít to za sebou," poznamenal spokojeně Ron a Harry mu dal zapravdu. Moc dobře si pamatoval na ty stohy učení a hromady domácích úkolů, které museli vypracovat a neměli čas na nic jiného. Když si k tomu všemu ještě přičetl školní tresty s Umbridgeovou, divil se, jak se stihl učit. "Opravdu to tu vyniklo, nemyslíš?" poznamenal, když si prohlížel ještě jednou celý salón. Dnes mu připadal rozhodně ještě krásnější a útulnější než před pár dny, když jsem přišel. Rameno se mu začalo díky Brumbálově léčivému balzámu zázračně rychle hojit, rána byla již zcela zahojená a Harry na ni úplně zapomněl. "Jo, na to, že to mamka dodělala sama s...." zarazil se a zvědavě se na Harryho podíval. Ten se však jen chabě pousmál. "Můžeš klidně vyslovit Síriusovo jméno," ujistil ho, "stačí, že se bojíš vyslovit to Voldemortovo," Ron sebou ucukl. "Já jen.... nevěděl jsem jak si to vzal," prohodil Ron. "Ještě si zvykám," pokusil se o úsměv. Bylo mu jasné, že Síriusovu smrt nemůže pořád jen tak přecházet. I když mu kmotr hrozně chyběl, bylo na čase, aby se s toho šoku vzpamatoval. Byl si téměř jistý, že to všechno usnadní návrat do Bradavic, kde se díky učení a přátelům všechno pomalu zahojí.
   "Kde je vlastně Hermiona?" dodal. "Zkus hádat," sykl podrážděně Ron, "nahání někde tu obludu Kráturu a snaží se ji přesvědčit, že existuje lepší způsob žití než je to tady. Vážně už mi s tím začíná pít krev." "Ta potvora ať mi nechodí na oči," zcedil Harry skrz zuby a zaťal ruce v pěst. "Kdo, Hermiona?" vypískl Ron. "Ne, Krátura, jestli se mi dostane do rukou, vlastnoručně ji zabiju" ujistil ho. Vzpomněl si totiž, jak mu Brumbál vysvětloval jak Harryho tahala za nos, když se jí ptal, jestli je Sírius v domě. "Tak to Hermioně radši neříkej, mohla by ti něco udělat," uchechtl se Ron, který právě poslal svého jezdce, aby rozmlátil Harryho věžku. "No ale stejně je tu ještě hodně práce," pokračoval, když posbíral zbytky s figurky. "To nejhorší je sice za námi, ale je tu ještě hodně menších přístěnků." Ron měl pravdu. Salón teď vypadal, že vůbec nepatří ke zbytku domu, jak se lesknul čistotou. "Nejhorší bude asi půda, hlavně když je tam teď Klofan, nějak se s ním nedá nic dělat." Harry nadskočil. "A co s ním chcete udělat?" vyhrkl a tělem mu přejel onen nepříjemný pocit úzkosti. "No, mamka neví, co s ním, takže ho chtějí dát do rezervace pro kouzelné nemocné nebo do svého prostředí nenávratitelné tvory," pronesl klidně, ale Harry vyskočil z křesla. "TO SNAD NE!" vykřikl a Ron na něho udiveně zíral. "Klofan zůstane tady!" pronesl rozhodně. "Ale Harry, on tu trpí," pronesl opatrně Ron, "už od Síriusovy... " zasekl se, ale jakmile si všimnul Harryho vzteklého pohledu a usoudil, že ho stejně tolik neposlouchá, pokračoval: "....smrti se nikomu nepodařilo ho pořádně nakrmit. Je jen otázkou času, kdy zajde hlady."
   "TAK TO TEDA NE! JÁ HO NAKRMÍM!" Nepříčetně vyletěl do schodů a Ron vyrazil za ním. "Harry, nech toho, něco ti udělá!" marně se ho pokoušel zastavit, ale když probíhali kolem Ginnyna a Hermionina pokoje, otevřely se prudce dveře a Ron do nich v plné rychlosti narazil. Harry si toho ale nevšimnul, neslyšel ani bolestné výkřiky poraněného Rona, ani rozzlobený jekot Ginny, která dveře otevřela, aby mohla vynadat rušitelům a viditelně ji od toho neodradil ani kvílející Ron, který si držel oběma rukama nos, jako by se bál, že mu zmizel. Harry se dál řítil do podkroví a přímo vletěl do dveří. "Teď mě teda dobře poslouchej!" osopil se na zjevně překvapeného hipogryfa, "zajímalo by mě, co si myslíš, že tou hladovkou vyřešíš." Probodával ho rozzuřeným pohledem a pořád ještě stěžka odechoval možná i víc kvůli jeho vzteku, který se mu rozléval po celém těle než po maratonu, který právě uběhl. Byl si moc dobře vědom, že hipogryf, který se už pomalu vzpamatovával z nečekané návštěvy se k němu přibližuje a zlostně si ho měří pohledem plným zášti. Harryho to ale nezastrašilo, měl Klofana rád a zažil s ním spoustu krásných vzpomínek, než aby ho ztratil. "Ale dovol, abych tě upozornil, že nejseš jedinej, komu Sírius chybí!" začal být nepříčetný. Jak si může dovolit takhle trucovat, mě taky chybí - a já jsem měl se Síriusem rozhodně víc společného než on. V Harrym kypěla obrovská zlost nad křivdou na něm spáchanou. Byl si jistý, že je to on, kdo by měl truchlit a ne nějaký hipogryf, ať zažil s jeho kmotrem cokoli. Hipogryf se ale najednou zasekl - když Harry vyslovil Síriusovo jméno - a bedlivě si Harryho začal prohlížet. Pak Harrymu opětoval pomalé uklonění. "Výborně!" zaradoval se, "ani nevíš jak jsem rád, že se chováš normálně," zloba na proměněného Klofana se okamžitě vypařila a Harry k němu bez váhání přistoupil a pohladil ho. Hipogryf začal vydávat spokojené zvuky a viditelně se uklidnil. Bylo jasné, že za celé prázdniny se ho nikdo ani nedotkl a teď mu společnost dělala dobře. Stejně tak byl spokojený Harry. Připadal si nějak blíž k Síriusovi, byl více v bezpečí. Nechtěl, aby ho odvedli do nějaké pitomé rezervace, je to jediná pořádná vzpomínka na kmotra, když se jeho dům tak změnil. Do podkroví teď vletěla paní Weasleyová.
   "PANE BOŽE, HARRY!" vyjekla a viditelně se chystala omdlít, ale zachytil ji Lupin, který stál za ní. Byl překvapený, ale jakmile spatřil Klofana, který měl blaženě položenou hlavu na Harryho rameni, začal se spokojeně usmívat a zastrčil si vytaženou hůlku zpět do hábitu. "To je v pořádku Molly, nic se neděje," poznamenal klidně a snažil se paní Weasleyovou postavit na nohy. "Tak si myslím, že jsme měli tady Harryho poslat za Klofanem už dávno," zamumlal spokojeně a mrkl na něho. "Teď tu může zůstat." "T-to v žádném případě, j-já tu p-potvoru krmit ne-nebudu," vykoktala ze sebe. "Ani nemusíš, Klofan se o sebe zvládne postarat - teď, když už je v pořádku," poznamenal klidně. "Myslím, že půjdem, Molly," pohlédl na ni významně, " ještě jste mi chtěla něco ukázat," při těch slovech vyšel ven. Paní Weasleyová se nejprve chystala něco poznamenat, ale nakonec si dala říct a vyšla za Lupinem. Když za sebou zavřela dveře, Harry se zaradoval. "Bezva!" vyjekl radostně, "teď tu můžeš zůstat."
   Harry se u Klofana zdržel až do večera a když mu slíbil, že se na druhý den zase objeví, scházel teď do příjmacího salónku. Na schodech se ale zastavil a nahlédl přes zábradlí dolů. Stál tam teď Ron s ředitelem Brumbálem, který se chystal na odchod. Bylo to poprvé, co ho tady doopravdy uviděl. Harry zalitoval, že u sebe nemá ultradlouhé uši, ale pak si uvědomil, že dosud ani jeden nepromluvil. "Tak Rone," zpustil Brumbál svým obvyklým klidným hlasem, "copak jsi mi to chtěl povědět?" Harryho trochu zamrzelo, že tam nestojí také a přemýšlel, jestli tam nemá sejít, ale nakonec si to rozmyslel. "Chtěl jsem vás jen poprosit, pane, víte... já jen... není to určitě na mě... ale nemohl byste letos zvolit primusem Harryho?" Harry nadskočil. Co to má znamenat? Proč to Ron říká? "A ty nechceš být primusem," ředitel si ho měřil pronikavým pohledem. "Ne, to ne, já... chtěl bych, ale myslím... víte... jakože... Harry si to víc zaslouží," vykoktal ze sebe. "Víš Rone, je to od tebe hezké, ale to, že jsem Harryho nezvolil prefektem má svůj důvod," nenuceně pokračoval. "Harry má teď mnoho starostí a jakkoli jsem si přál, aby se loni prefektem stal, nemohl jsem ho zvolil. Věř mi, že mu chci co nejvíce ulehčit od jeho břemene. Prochází teď strašným obdobím a ocenil bych, kdyby si mu pomáhal." Harryho zaplavil klid a pocit radosti. Stejně byl rád, že tu Brumbál je a pořád ho bral za největšího kouzelníka na světě, i když se loňského roku se svým ředitelem nepohodl, pochopil, že to od něho bylo myšleno dobře. "Teď už záleží jen na tom, jak se Harry vzpamatuje ze smrti Síriuse," Harrym projel podivný chlad, "podle toho bych ho strašně rád zvolil letošním primusem." Chtěl seběhnout ze schodů, aby Brumbála pozdravil, ale ještě když se zvedal, zaslechl jeho uklidňující příjemný hlas. "Teď už musím opravdu jít, Rone. Nerad bych Harryho potkal, nejsem si jistý, jestli by ho moje přítomnost zde potěšila." Po těchto slovech se Harry skácel zpátky na schody. Nebyl schopný nad ničím přemýšlet. Zvednul se až po dlouhé chvíli a když se podíval na místo, kde stál předtím Brumbál s Ronem, nikdo tam nebyl. Kdyby se Ron vydal do pokoje, určitě by si Harryho všimnul, ale on šel do kuchyně a tak o ničem nevěděl. Proč se chtěl Ron vzdát naděje na primusský odznak? Snad ne jenom kvůli mně. Ne - určitě ne, přemýtal v duchu.
   Najednou se v něm ozval onen hlásek. Ale to je správné. Ten odznak patří mě. "Ne, Ron se ho chtěl vzdát kvůli mně, ale patří mu," zamumlal a vešel do kuchyně. Proč ale takhle pitomě přemlouval Brumbála, ozval se zase onen hlásek, teď to bude vypadat, jako bych se s ním bůhví jak nebavil jen za cenu toho, že se stanu primusem. "Já přece o nějaký primusský odznak nestojím," zabrblal a pohrdavě si odfrkl, což považoval zadosti učiněné, ale v hloubi duše si opravdu odznak přál. Ne snad proto, že by mohl strhávat body zmijozelským a pokud by se Malfoy stal také primusem, na Harryho by nemohl, ale hlavně z důvodu, že jeho matka i otec byli také primusové a Harry by si připadal zahanbeně, kdyby alespoň tohle po nich nedokázal. Ron byl loni skvělým prefektem - osvědčil se a primusský odznak bude určitě jeho, uklidnil se v duchu.
   "Á, Harry, už jsi tady," vyhrkla na přivítanou Tonksová, když vešel do kuchyně. Jak mu však dělala místo vedle sebe, převrhla sklenici máslového ležáku, který se dokonale rozlil po celém stolu a téměř polovině židlí. "Moc se omlouvám," vyjekla nešťastně, ale paní Weasleyová - už zjevně zvyklá na její kousky - už jen vytáhla hůlku a pronesla naprosto klidným hlasem: "Evanesco." Tonksová, která se ovšem snažila také nepořádek uklidit, se při vytahování hůlky na židli převrhla a když dělala ukázkový kotoul vzad, z hůlky jí vyšlehlo světlo, které zasáhlo skřín s talířky, takže se rozletěly po celé kuchyni. Moody, který právě vcházel, až překvapivě rychle na jeho věk uhnul krásně zdobenému světlounce modrému porcelánovému talířku, který vyletěl otevřenými dveřmi ven, kde se rozbil s obrovským rachotem, který doléhal až do kuchyně a obdivuhodně přeřinčel hukot ostatního nádobí, rozbíjejícího se o podlahu. Když bombardování ustalo, Tonksová - teď s rudými tvářemi - se zvedala a už vytahovala hůlku, aby tu spoušť napravila, ale paní Weasleyová ji okamžitě zarazila. "Ne, to je dobré, drahoušku, já to zvládnu, jen si sedněte a odpočiňte si, máte přece už jen chvíli před hlídkou," uklidňovala ji. "Ty taky, zlatíčko," otočila se k Harrymu, který ji nepřemlouval a posadil se k Tonksnové. Nakonec se naproti nim usadili i Ron s Hermionou. "Já vám pomůžu, Molly," Poškuk Moody se snažil mluvit co nejtiššeji, aby je Tonksová, která teď pronášela své omluvy, nezaslechla. "Repairo," pronesli sborově a ze střepů se zase složily talířky. Do kuchyně teď vběhla vyděšená Ginny. "Co se to tu stalo?" divila se a pozorně sledovala svoji mamku. "Nic, miláčku, jen se posaď, večeře bude za chvíli." "Já vám to pomůžu naskládat, jo?" vyhrkla dychtivě a už vytahovala hůlku. "NE!" vyjekla paní Weasleyová a Ginny sebou polekaně škubla. "Víš, zlatíčko, i zkušeným kouzelníkům se to může vymknout z ruky," pronesla klidněji. "Ale komu by se mohla vymknout taková prkotina, mami?" pronesla posměšně, ale vzápětí si uvědomila přítomnost Tonksové a okamžitě jí došlo, co se stalo. "Ehm... no... víš... máš... pravdu... " snažila se zachránit trapnou situaci už jenom z důvodu, že Tonksová už byla ve tváři tak červená, že víc to ani nešlo. "Ale stejně, nemohla bych to zkusit?" zeptala se prosebně. "No, jak myslíš, ale nezapomeň pořádně švihnout zápěstím," snažila se jí radit, zjevně už by neměla náladu znovu zpravovat rozbité nádobí. Ginny už ale měla hůlku v ruce. "Wingardium leviosa," pronesla a úhledně naskládala talířky zpátky do poliček. "Výborně drahoušku," chválila ji paní Weasleyová, ale její dcera jen pokrčila rameny na znamení, jako že to přece nic není. Viditelně se ulevilo oběma. Harry se teď snažil nějak zabavit Tonksovou, která se otupěle dívala do stolu. Nevěděl jak začít.
   "A co se dělá na těch hlídkách?" zeptal se jí. "Ehm... no... hlídá se určitá oblast a kdyby se dělo něco zvláštního, tak se to musí dát vědět sem, na ústředí," zachraplala, viditelně byla ale vděčná, že může přerušit toto trapné ticho. Harry by se chtěl strašně podílet na hlídkování, vlastně na čemkoli, co by bylo pro Řád, ale práce bystrozorů ho lákala. Chtěl původně navrhnout Tonksové, jestli by mohl jít s ní. "Takové hlídkování je pro členy Řádu, může se stát cokoli," přidal se Moody, který si Harryho přísně prohlížel. Harry okamžitě svůj dotaz zamýtl a přemýšlel, jestli umí Moody číst svým kouzelnickým okem lidem myšlenky. "Ano, ale už se pěkně dlouho nic nestalo a na místě, kde teď jsem já, se snad ani nikdy nic nestane," pokračovala Tonksová, která zjevně narážku nepochopila. "Proč tam tedy jste?" zeptal se Harry a pohledem už zase zabrousil na ni. "Prostě je to místo, kde se může někdo objevit." "Já jsem si myslel, že něco hlídáte?" "To taky, ale zase někde jinde." "A kolik bystrozorů Voldemorta vlastně hledá?" všichni kolem stolu sebou škubli. "No... ehm... Harry, my ho nehledáme," její červenou barvu teď velmi rychle nahradila synavě bílá. "Cože!" vyhrkl překvapeně, "já jsem si myslel, že se ho snažíte chytit?" "Harry, zlatíčko, to by bylo bláznovství," vložila se do toho paní Weasleyová, která se konečně otočila od plotny, ale Harry se tvářil nechápavě. "Kdyby ho objevili, co myslíš, že by se stalo?" Harry jen kývl ramenem. "Zabil by nás jednoho po druhém," vysvětlovala mu trpělivě a zachvěl se jí hlas. "No a co má tedy Fénixův Řád za úkol?" přidal se Ron. "Zjistit, kde se zrovna pohybuje, ale tak, aby o tom věděl co možná nejméně," pokračoval Moody a sedal si k Ronovi. "A co tím jako vyřešíte?" zavrčel nevrle Harry. Byl zklamaný, že bystrozorové takhle plýtvají časem, zatímco Voldemort zatím možná už zabíjí. "Když se nám podaří zjistit jeho plány, tak možná zarazíme zabití nevinných lidí," pronesl nanejvíš nevzrušeně. "Samozřejmě, že se ho snažíme zničit, ale vzhledem k jeho moci, které opět dosáhl, to nebude jednoduché," pokračoval úporně, když si všiml Harryho zklamaného pohledu. "Nemůžeme za ním jen tak vyrazit a vyzvat ho, nikdo z nás se mu nevyrovná," poznamenal zklíčeně, "jedinou šancí by mohl být jen ten pravý okamžik překvapení, na který čekáme." "Ale mezi tím umírají lidé," vyrazil ze sebe Harry. "Harry, byly by to jatka," zadíval se na něho pevně i svým kouzelnickým okem, Harry mu musel dát za pravdu. Moc dobře chápal, jak je lord Voldemort silný. "Vlastně je tu ještě jiná šance," pokračoval Moody a na chvíli se zarazil a všichni dospělí v místnosti se k němu otočili. "Je tu jedna věc, Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se bude snažit získat svoji moc, aby se už nemohla zopakovat historie a my si myslíme - ."
   "TAK UŽ DOST!" vyjela po něm paní Weasleyová, "nepřeji si, abys Harrymu vyprávěl nějaké -." "To nejsou nějaké!" vzal si zpět slovo Moody, "a zrovna Harry by to měl vědět." "NE! NE! PROSTĚ NE!" "Moody ji pozoroval s naprostým klidem, ale kouzelnickým okem stále mžoural po Harrym. "Opakuji ti, že Harry se to dozví nanejvíš, bude-li s tím pan Brumbál souhlasit," vrčela vztekle. "Což nebude," zamručel podrážděně Harry, ale slyšela ho jen Tonksová a Moody, který se pousmál. Najednou se odvedle ozval křik a do kuchyně vrazil rozčilen Lupin s Mundungusem. "A JESTLI SI MYSLÍŠ, ŽE BUDEŠ PŘES ŘÁD PRODÁVAT TO TVOJE ILEGÁLNÍ ZBOŽÍ, TAK NA TO ZAPOMEŇ! JEŠTĚ POŘÁD SE TO MŮŽE DOZVĚDĚT BRUMBÁL!" střelil po něm nebezpečným pohledem a Mundungus se radši odevzdaně posadil na druhý konec stolu. Za okamžik zazvonil zvonek a paní Weasleyová vyšla otevřít. Otevřenými dveřmi zněl rozčilený hlas paní Blackové a když utichl, zanedlouho se paní Weasleyová vrátila do kuchyně i s panem Weasleym a konečně mohla dát večeři na stůl. Rozhovor byl tedy přerušen a všichni se pustili s chutí do jídla, dokonce i Harry po dlouhé době, ač zklamán rozhovorem s Pošukem, nadělal si obrovskou hromadu kaše. Přemýtal, proč se výhružkám a nadávkám adresovaným Mundungusovi ujal dnes místo paní Weasleyové právě Lupin, kterému to bylo vždycky jedno. Nikdo za celou tu dobu nepromluvil.
   "Po jídle se mezi sebou ještě chvíli bavili. Ron popichoval Ginny, jak se nebude moci ani pořádně vyspat, protože on sám měl takový strach, že se učil celé noci. Harry se tomu smál. Vzpomněl si, jaký měli všichni strach, ale to rozhodně Ronovi nezabránilo pořádně si zchrupnout, právě naopak, Ron vždycky říkal, že až se pořádně vyspí, půjde mu to do hlavy líp. Mundungus začal projednávat s Tonksovou hlídku, na kterou se připravovali a paní Weasleyová se vyptávala manžela, co bylo v práci. Moody s Lupinem zřejmě projednávali spor, který před chvílí vznikl mezi Lupinem a Mundungusem, protože Lupin po něm střílel zlobné pohledy. Nakonec se ale Lupin přidal k velkému zklamání Rona k obraně Ginny, která vypadala, že se každým okamžikem zkácí a Moody se stal obětí Hermionina SPOŽÚSu. Stále vytrvale a neúnavně projednávala práva skřítků v zahraničí a jejich prosazení. Harry si uvědomil, že ho nebude nikdo potřebovat, a tak se pomalu zvednul od stolu a vyšel bez jediného slova z kuchyně.
   Chystal se zrovna nahoru do pokoje, ale zarazil ho povědomý skřehotavý nepříjemný hlas. "Co ten tu dělá? Nemá tu co dělat. Krátura ho loni dobře zmátla, je hloupý." Harrym projela vlna zlosti. Otočil se k odpornému skřítkovi. Tak jako k němu cítil kdysi lítost, teď k němu cítil obrovskou nenávist. Pamatoval si, jak se jí před Síriusem zastával, že je to nevinná ubohá bytůstka, ale teď už doopravdy věděl, proč se k ní Sírius takto choval. Je to práskač, zrádce, vrah. Měl chuť ho uškrtit na místě. "Co tu děláš, ty potvoro," zavrčel zlostně a v očích mu smrtelně zablýsklo. "Já? Co tu děláš ty, ty zrůdo nečisté krve, špiníš tenhle dům," mumlal si pro sebe a divoce po Harrym šlehal pohledem. "Za to mi nestojíš," sykl Harry, "ale dávej si na mě pozor, Sírius tu sice není, ale já ho můžu nahradit." "Oh, to jistě," výskl vesele, "jestli se potom taky tak necháš zamordovat -." "COS TO ŘEKL?" osopil se na něho. "Já? Já nic," oznámil mu tiše a otočil se zády k Harrymu, "jsi stejný hlupák, dostanou tě, stejně jako toho blba." To bylo na Harryho příliš, vytáhl hůlku. "IMPEDIMENTA!" zařval z plných plic. Ozval se odporný bolestný vřískot jak Krátura letěl přes celý salón a narazil do dveří. Harry přes vztek ani neviděl. Ta zrůda způsobila Síriusovu smrt, kdyby jí nebylo, mohlo být všechno jinak. Krátura se tu teď sbíral ze země a vydával při tom bolestné výkřiky, přece jen už byl dost starý, ale střelil po Harrym pohledem plným nenávisti a zášti. Harry si toho byl vědom a pevně se opřel nohama o zem - čekal útok, pamatoval si moc dobře, jak Dobby vyřídil Luciuse Malfoye. Měl dojem, že ve skřítkově postoji i obličeji se něco změnilo. "Ty se chceš se mnou měřit," zavrčel tentokrát dostatečně hlasitě, aby Harry poznal, že si to tentokrát nemumlá pro sebe. S obrovskou zuřivostí se navzájem probodávali pohledem. Skřítkovi se začal krčit obličej, vypadalo to, že se směje. "Na obyčejného domácího skřítka jsi trochu hrubý a drzý, nemyslíš?" procedil Harry skrz zuby. Ale, ale, Harry, já přece můžu - my se známe."
   I když Krátura otvíral ústa, ten chladný a ukrutný hlas mu nepatřil. Harry stuhnul, nevěděl, co má dělat. Domácí skřítek se začal ohlížet kolem sebe. "No tak Harry, prozraď mi, kde to jsme?" pohlédl na něho ostře. Ty oči - Harry je moc dobře znal, byly to ty samé, které se dívaly na umírajícího Cedrika i na jeho rodiče a jinou spoustu kouzelníků, kteří se Voldemortovi snažili postavit. Byla v nich poznat radost z bázně ostatních a smrt. Harry si uvědomil, že se celý třese. Už toho na něj začínalo být dost. Nejdřív ho napadla nějaká prastará potvora, smrtijedi a teď se tu v postavičce domácího skřítka objevil samotný lord Voldemort. Z kuchyně se však začaly ozývat hlasy a to jako by Kráturu vrátilo zpátky na zem. Znova se nahrbil a v jeho očích se objevila nenávistná pokora. Pak se ale začal divoce ohlížet kolem sebe, jako by neměl ani ponětí, kde je. Najednou sebou švihl o zem a začal vřískat. Harrymu trhalo uši, jak Krátura bolestně sténal a vzlykal. Do salónu vrthl Moody, Lupin a Hermiona s Ronem. "Co se tady, u svatého Munga, stalo?" vyjekl Lupin upírající svůj pohled na zmítajícího se skřítka. "Já-já," Harry nevěděl, co má říct. Rychle pohlédl na Moodyho, ale ten mu nedal nic najevo. Bylo mu jasné, že musel všechno vidět přes zeď svým kouzelnickým okem. "Harry! Co jsi tomu ubožákovi udělal?" vyjala na něho z ostra Hermiona a rozběhla se Kráturu utěšit. "Stůj!" vykřikl Moody, ale kouzelnickým okem pořád ještě sledoval Harryho, ten si toho byl vědom a pokusil se podívat na Lupina, který vypadal rozčileně. "Co tě přimělo vytáhnout na něho hůlku," vyjel na Harryho, který byl překvapený jeho ostrým nepřístupným tónem. "Já jsem mu nic neudělal," zarazil se, protože si hned v tu chvíli uvědomil, že se nechal vyprovokovat. "Vlastně... " "CO!" vyštěkla na něho Hermiona. "Použil jsem na něho Impedimenta, urazil Síriuse a ... " "Že se nestidíš," přerušila ho rozhorleně, "útočit na takového ubožáka! Opravdu to už s tou tvou netrpělivostí přeháníš," byla teď zlostí bez sebe, ale s Harrym to nic neudělalo, spíš naopak. Začínal se v něm zvedat pocit hněvu. Zase už mu někdo něco vyčítá, nidko se ho neobtěžuje informovat více než uvažuje za nutné, ale poslouchat ho, to nepřipadá v úvahu. "Právě jsem vám chtěl vysvětlit... " začal ale Hermiona ho zahrnula vlnou nadávek. "To jsi opravdu vyřešil! Chtěla bych vidět tebe, jak... " "DOST!" už nemohl dál potlačit vztek. "VÍTE CO? DEJTE MI POKOJ!" "Harry, co jsi nám chtěl říct?" snažil se ho zastavit Moody. "Myslím, že vám to je jedno, Hermiona to bude vědět líp!" začínal rudnout, jak se mu horkost zloby rozlévala po těle. "Když se raději zajímáte o dobro skřítků, nějaký prachobyčejný lord Voldemort vám může být ukradený," všichni sebou škubli. Zvláštní pocit úzkosti v břiše ho zase začal tlačit, ale při každém jeho slovu mírně ustupoval. "K čemu by vám byl můj názor," pokračoval, "vždyť už i Brumbál se mi vyhýbá." Ron viditelně zblednul, ale Harry si toho nevšímal. Věděl sice moc dobře z jakého důvodu se mu zřejmě ředitel snažil vyhnout, ale v tuto chvíli považoval za správné vykřičet se na svých přátelých, kteří mu řišli pod ruku, za jakoukoli hloupost. Nečekal, až se někdo z nich probere a vyběhl po schodech do pokoje. Okamžitě, jak za sebou zabouchl dveře, zapomněl na roztržku. Navodil ji spíš, aby měl možnost potlačit tu svoji nepříjemnou tíseň.
   Přemýšlel teď nad Kráturou, ale do pokoje vrthl Ron. Byl celý pobledlý a očividně pořád ještě zaražený. Harry si ho zpočátku ani nevšiml a Ron to vzal jako jeho rozmrzelost. "Harry, opravdu mě to moc mrzí, ale já... " "To je přece dobrý, Rone," jeho klidný hlas měl na Rona ohromující účinky. "Já - já jen, ty se nezlobíš?" "Ne," chvíli na sebe hleděli, ale Harry to nevydržel a zpustil. "Poslyš Rone, Krátura je nějký divný - něco tu nehraje." "A co jako myslíš - to jeho přidrzlé brblání?" "Ne, to ne," Harry vypadal nanejvíš soustředěně, "když na mě začal mluvit, jako by to nebyl jeho hlas." "A čí, myslíš, že by to mohl být hlas?" ptal se nechápavě. "Voldemortův," poznamenal věcně a Ron, který se zatím posadil na postel sebou začal vyděšeně vrtět. "Jak to myslíš?" vyvalil na něho oči, "to jako, že se Ty-víš-kdo dostal do Kráturova těla?" "To nevím, ale je to možné," připustil. "Ale to potom znamená, že - že by mohl znát sídlo hlavního štábu Fénixova Řádu," vyhrkl zděšeně Ron. "Myslím, že se to teprve snaží zjistit," dodal Harry, "on se mě na to totiž ptal." "A co si mu řekl?" "No že je na Grimmauldově náměstí 12," Ron vykulil oči ještě víc a začal něco nesmyslného brblat, ale Harry ho přerušil, "jistěže jsem mu nic neřekl." Ron si hlasitě oddechl. "Měl by si to říct Brumbálovi," poznamenal. "Tak dost!" zařval Harry. "Sám moc dobře víš, že Brumbál se se mnou nechce vidět a k tomu, má svých starostí dost." Ron na něho nechápavě zíral. "Ale Harry, nevím, co se mezi tebou a Brumbálem stalo - ale vím určitě, že tě má strašně rád - víc než kohokoli jiného," Harryho to trochu potěšilo, "a i kdyby, měl bys mu takové důležité věci říkat." Na to jen zabrblal, že jakmile ho zase potká, tak mu všechno sdělí a i když to Rona moc nepotěšilo, že bude Harry takovou možná zásadní věc odkládat do dalšího rozhovoru, dál se tím nezabývali. "Páni, doufám, že mi všechno ze zítřejší porady Řádu povíš," ujišťoval se Ron a Harryho zase přepadla úzkost. Cítil, jak je napjatý, bylo to možná tak hrozné čekání, jako na loňské disciplinární řízení. Představoval si schůzi jako nějakou soudní místnost, kde ho odsoudí za každé rozhodnutí, které udělal. Měl dojem, že se mu stále se roztahující tíseň dostává do celého těla. Snažil se nad tím nepřemýšlet. "Ano, jistěže," potvrdil Ronovi a do pokoje vešla Hermiona. Už nebyla tak rozčilená, zjevně si uvědomila svou přehnanou vzteklost a pohlédla prosebně na Harryho, který měl původně v plánu pořádně se do ní vložit, ale teď byl rád, že alespoň přerušila jejich rozhovor. "Ehm... jo Harry, já jen... promiň," vykoktala. "To je dobrý Hermiono," prohodil spokojeně.
   PRÁSK. Ucítil na svojí noze těžkou váhu, zpočátku nebylo nic vidět, Harry jen zaslechl kvílejícího Rona, který do útočníka vrazil a způsobil tak, že neznámého srazil na něho. "Co blbneš ty cvoku?" vyjel na něho George, "ještě neznamená, že když jsi prefekt, tak nás budeš moct mlátit," osopil se na něho. "Jo, dovol abych ti připomněl, že na nás už školní řád neplatí," ušklíbl se Fred. "Frede, Georgy - co tady děláte!" zařval na ně Ron a prohmatával si pravou nohu, na které mu George zjevně přistál. "Tak tomu teda říkáme uvítání, bratříčku," zamračil se Fred. "Jak jste se sem přenesli - Brumbál přece dům proti přenášení zvenčí zabezpečil?" divila se Hermiona. "No to je jednoduché," zpustil Fred, "prostě jsme si sem došli po svých a přenesli jsme se z kuchyně." Dvojčata se začali chechtat a Harry s Ronem se nakonec přidali, jenom Hermiona zavrtěla hlavou a zamručela něco o 'mamlasech', toho si ale nikdo nevšímal. Ron teď závistivě obdivoval Fredův a Georgův zelený a rudě červený sametový hábit. "No jo, teď se nám vede," podotkl George, který si toho všiml. "A to hlavně díky tobě, Harry," všichni se po Fredově poznámce podívali na Harryho. Ten však jen zakroutil hlavou - že to tak přece není, ale Fred se nedal odbít. "Nebuď tak skromný," uchechtl se vesele. "Kdyby si nám nedal ty peníze, tak by jsme neměli na naše testování," hodil okem po Hermioně, která se tvářila naškrobeně. Harry si vzpomněl, jak se každou chvílí s dvojčaty dohadovala, protože zkoušely své vynálezy na prvňácích. "Tak jsme se rozhodli, že ti to vrátíme," George mu podával váček s penězi, ale Harry se na něho ani nepodíval. "Kdybych chtěl peníze, tak vám ty peníze nedám," vyjel na něho podrážděně. "No, abych pravdu řekl, přesně takouvou reakci jsme od tebe čekali," culil se Fred, "pro ten případ jsme ti donesli něco jiného," při těch slovech začal něco páčit z kapsy, "a věř, že je to o hodně lepší, než nějaké peníze." Hermiona, Ron i Harry si Freda zkoumavě prohlíželi. "To je teda blbej fór," osopil se na bratry Ron, "k čemu budou Harrymu nový brýle." Fred s Georgem však mlčeli a tvářili se nanejvíš spokojeně. Harryho napadlo, že to byl jen vtip nebo jim z toho podnikání už prostě přeskočilo, chtěl Fredovi brýle vrátit. "To si jako myslíš, že si z tebe děláme srandu, nebo co?" byl teď ale nanejvíš klidný a díval se na Harryho tázavým pohledem, jako by byl nějaké děcko. "Přece ti nedáme jen obyčejné brýle," přidal se George a vrazil Harrymu brýle do ruky a ten si je začal prohlížet pořádně. Měli krásnou tmavou modrou barvu, na které slabounce svítila malinká světélka - vypadala jako hvězdy. Vlastně celé brýle, s kulatými, ale teňoučkými obroučkami, vypadaly, jako pokryté kouskem oblohy. Sklíčka však byla temně černá a Harry měl dojem, že přes ně horko těžko půjde něco vidět. Nechápavě klouzal pohledem z Freda na George, ale jakmile si všimnul jejich absolutní nevšímavosti - velmi důležitě si těď prohlíželi své nové nablýskané pláště, jako by je viděli poprvé v životě, a vesele si pohvizdovali - bylo mu hned jasné, že mu neřeknou ani slovo a tak si brýle přiložil ke svým.
   Nepřipadalo mu však na nich nic zvláštního, viděl sice Hermionu i Rona tmavěji, ale pořád stáli na svém místě a nic se nezměnilo. Koukl se na Freda a George, kteří přestali ověřovat pružnost svých plášťů tím, že je brali do rukou a všemožně se snažili látku natahovat do stran, ale na nich se také nic nezměnilo. Pak kousek za nimi uviděl projít zamyšlenou Ginny. Chtěl ji pozdravit, ale najednou si uvědomil, že vlastně není v pokoji. Procházela totiž za zdí. "Tak co?" ozval se George, "už ti to konečně došlo?" "To je skvělé!" vyhrkl Harry a sundal si brýle, "jak jste k těm brýlím přišli?" Fred s Georgem se na sebe vážně podívali a potom s předstíranou nudou zývli. "Když už máme ten obchod se srandičkama, tak přece musíme vymýšlet i nové věci," poznamenal nevzrušeně Fred, "líbí se ti?" "Samozřejmě - jsou super, moc vám děkuju!" Harry byl opravdu rád, takové brýle se klidně můžou hodit na špehování při poradách Řádu. Řekl svoji myšlenku nahlas a dvojčata byla viditelně potěšena Harryho nápady, jak brýle využít. "Jsme rádi, že jsou ty brýle v dobrých rukou," prohodili společně, "zatím se nám totiž nepodařilo vytvořit nové," zatvářili se nanejvíš zklamaně. "Jakkoli jsme se snažili udělat stejné podle těch tvých, už nám to prostě nešlo." "No nic," vyhrkl George s jakoby probuzení, "teď ať se mamka těší - do Řádu nás sice ještě nepustí, ale my budeme alespoň všechno vědět a teď uvidíme možná i nějaké ty tajné Billovy plány." Všichni v pokoji souhlasně přikývli - dokonce i Hermiona. "Ale Harry, ty je tentokrát nepotřebuješ," podotkl Ron, "na zítřejší poradě budeš taky." Harrymu se při té myšlence stáhlo hrdlo a měl dojem, že srdce mu spadlo někam do žaludku. Byl by raději, kdyby o tom Ron vůbec nemluvil. "COŽE!" vyhrkli dvojčata a div, že nevyletěli z kůže, "tak ty budeš na poradě Řádu?" "Nekřičte tolik, mohlo by to být slyšet," upozornila je Hermiona, ale Fred s Georgem jí absolutně nevěnovali pozornost. "Jak je to možné?" rozčiloval se Fred. "To by mě taky zajímalo," vyjel George. Oba byli opravdu rozčilení. "Nic proti tobě, Harry, ale my už jsme plnoletí a porady se zúčastňovat nemůžeme a ty máš 16 až za pár dní a už tam můžeš - je to pěkně nefér," dupl si. "To teda jo," vztekal se George.
   "Harry má k tomu důvod," vysvětlovala Hermiona, "bude členům vyprávět o jeho napadení." "Napadení?" vyjekli společně, jaké napadení?" I když mluvili na Harryho, Hermiona se toho velmi ráda ujala, za což jí byl Harry vděčný, protože se mu ten zážitek nechtěl vypravovat znova. Stačilo mu, že ho bude muset přednést asi po padesáté členům Řádu. Sedl si vyčerpaně na postel a poslouchal Hermionino vyprávění, doplňováno Ronem, a hlasité výkřiky Freda a George, jako by byl jen tichý přísedící, kterého se nic netýkalo. Chvílemi pozoroval svoje společníky a potom si zase zadumaně prohlížel brýle. "No tak, už je dost pozdě, měli byste jít spát," pronesla paní Weasleyová, která právě vcházela do pokoje. "Frede, Georgi, váš pokoj je už nachystaný, takže teď mazejte nahoru, povíte si to až ráno," rozkázala, ale Fred se začal ohrazovat. "Přece už jsme plnoletí, nemůžeš nám pořád něco rozkazovat," George horečně přikyvoval hlavou na důkaz souhlasu, ale paní Weasleyová se rozzlobila. "Pořád ještě jsem ale vaše matka a vy jste moji synové," rozkřikla se. "Ale Bill... " "Bill už je dospělý," přerušila Georgovu poznámku, "to je velký rozdíl od plnoletosti. Kdyby to bylo na mě, neuznávala bych ještě tak brzo plnoletost nevyspělým lidem - a už vůbec ne vám dvěma," poznamenala. Dvojčata se potupně podívala na Harryho, Rona a Hermionu a zabrblala 'dobrou noc', PRÁSK a byli pryč.
   "U svatého Munga," lomila rukama paní Weasleyová, "jak dlouho je ještě to přenášení z pokoje do pokoje bude bavit," povzdechla si. "Toho už se asi nepustí," přidala se Hermiona, ale Harry s Ronem mlčeli - to jak se snažili potlačit smích. Paní Weasleyová si toho všimla a zatvářila se nebezpečně přísně. "Tak, vy dva, honem spát, ať jste zítra svěží," zamračila se. "Na co?" "Na úklid přístěnků, které počínaje zítřkem začneme zkulturňovat, Hermiono," poznamenala a vyšla s pokoje. "Za chvíli jsem tu zpátky a doufám, že už budete spát," stačila dopovědět ještě než za sebou zavřela dveře. "Tak já už půjdu," hlesla Hermiona. "Uvidíme se zítra, dobrou noc." "Dobrou noc," pronesli Harry s Ronem společně. "Hele, Harry," zpustil Ron okamžitě, jakmile se dveře zabouchly, "nezdá se ti Hermiona občas nějaká divná?" "Zdá," přitakal, "moc se teď neukazuje, ani si nás skoro nevšimne a dneska tam dole na mě vyletěla jako ještě nikdy," zamyslel se. "Jo, už není vůbec tak ukecaná," povzdechl si Ron, jako by mu to chybělo. Na chvíli se odmlčeli. "Harry," začal Ron, "já... chtěl jsem se tě jen zeptat... víš, od té doby, co jsme byli na oboru záhad... nemusíš odpovídat... " Harrym projel ten nepříjemný mrazivý pocit úzkosti. Nevěděl, jestli to má Ronovi všechno říct, ale nakonec to za něj rozhodla paní Weasleyová, jejíž kroky už byly slyšet po schodech. Oba zmlkli a poslouchali, jak chodí od dveří ke dveřím a zkoumá, jestli všichni spí. Když došla ke dveřím jejich pokoje, stála tam ještě dlouho a Harry měl dojem, že ji slyšel zavzlykat. Nerozumněl té změně, která nastala po smrti Síriuse. Lupin, Moody, dokonce i Tonksová a spousta dalších členů Řádu, jsou pomlklí a zaražení. Paní Weasleyová častěji ustupuje a je přecitlivělá. Brumbál se Harrymu vyhýbá a Hermiona je zamlklá. Začínal mít dojem, že se ostatní bojí, aby je Voldemortův vztek na něho nepostihl. Nejraději by se zvednul a utekl někam pryč - nechtěl nikoho ohrozit. Podíval se na Rona - ten jediný se s ním bavil pořád stejně - pocítil strach, že by ho mohl ztratit. Chtěl mu něco říct, ale uvědomil si, že už oddechuje klidným hlubokým spánkem. Trochu ho to zamrzelo, ale nakonec byl rád - nechtěl Ronovi přidělávat starosti. Vzpomněl si ještě jednou na Brumbálova slova - přemýšlel nad nimi celé prázdniny - V červnu se narodili dvě děti a Voldemort si vybral tebe - se smíšenou krví. Kdyby neměl Nevill čistou krev, byl by teď na jeho místě? Venku už začalo ubívat světla a Harryho začal přemáhat spánek. Chvíli se mu bránil - nechtěl usnout, protože se noc co noc vracel do oboru záhad - ale nakonec mu přece jen podlehl. Oslnilo ho zlatavé světlo a pocítil jeho neobyčejný chlad - kdyt se pak objevil v tmavé studené kamenné místnosti a před sebou spatřil svého kmotra zápasícího se smrtijedkou, strašlivě zalitoval, že se v Snapeových hodinách nitrobrany nesnažil.

^nahoru^