Harry Potter a Dech jednorožce

Harry Potter a Dech Jednorožce

Kniha Harry Potter a Dech jednorožce NEPATŘÍ do série knih J.K.Rowlingové!
Je to volné pokračování knihy Harry Potter a Fénixův řád.

Harry Potter a Dech Jednorožce
 

Kapitola čtvrtá

Ukrývání

   Harry vstal a uvědomil si jak je mu o poznání lépe. Ani to nebylo tím, že ho rameno, které se teď po Brumbálově balzámu velice rychle hojilo, již nebolelo, ale úzkost a napětí v něm povolilo. Do pokoje vtrhnul Ron, který se spokojeně usmíval.
   "Nazdárek Harry," vesele se na něho ušklíbl, "to jsem rád, že jsi už vzhůru, přece nechceš prospat celý den." "Proč se tak raduješ?" "Tak se podívej," ukázal na dopis na stole. "Dostal jsem NKÚ - a oznámkování není nejhorší." "Tak se pochlub," Harry byl na svoje výsledky zvědavý, ale obálku do ruky zatím nevzal. "Ehm"... odkašlal si, "takže začneme třeba péčí o kouzelné tvory, které mám za vinikající!" vykřikl a Harry na něho udiveně zíral. "Jak jsi to provedl, člověče?" "Jo, to by mě taky zajímalo, asi to bude vyučujícím," přikývl spokojeně. "Ale dál mám - hodina kouzelných formulí - nad očekávání, bilinkářství taky - čekal jsem, že to bude horší, běkně jsem tam popletl běhlík s chlumíkem barvorodým. Možná mi pomohl popis mandragog - ale to snad jenom proto, že jsme měli ve druháku praxi," uchichtl se a Harry se začal smát. "Není to špatný - a co lektvary?" "Přijatelné - to bude Snape civět," poznamenal vítězoslavně Ron, "a to do mě pořád mlel, že budu rád, když prolezu s M." "No, aspoň, že ti nehrozil T," zazubil se. "No tak, Harry, rozbal svoji obálku," pobídl ho Ron a Harry vzal do rukou dopis, na kterém bylo napsáno: Pan Harry Potter.
   "Ale co to má znamenat? Proč tu není adresa?" Harry si prohlížel obálku pořád dokola, jako by se adresa měla každým okamžikem objevit. "Víš, Harry, to jsem ti chtěl právě říct. Všichni poskoci Ty-víš-koho mají teď nějak moc napilno - prostě odchytávají všechny sovy a hlídají si jejich lety. Proto ti nikdo nenapsal ani řádku. Nevím proč, ale všichni z Řádu dbají na to, aby ti nikdo nic neposílal, nechtěli prozradit tvoji pozici." "Ale vždyť to musí vědět každý, když se do Zobí ulice dostali loni mozkomoři." "Ano, ale na pozvání Umbridgeové," vysvětloval trpělivě, "a k tomu - Brumbál teď na dům Dursleyových použil nějaké ochranné kouzlo, takže vlastně nikdo neví, kde jsi. Kdybych se tam vydal, váš dům bych nenašel. Sovy tedy nepouštíme, a když potřebujeme doručit vzkaz, doručí ho někdo z Řádu, ale bez adresy, kdyby ho chytili." "Aha," pokýval chápavě hlavou, "tak kdo ty dopisy přinesl?" "Kyngsley, přišel skoro zároveň s Moodym a Lupinem, kteří dovedli Hermionu." "Hermionu?" vykřikl, "a proč nešla nahoru?" "Zkus hádat," zamračil se Ron, "zase se dohaduje s mamkou a s každým, kdo má sílu ji ještě poslouchat ohledně toho jejího SPOŽÚSu. Nechápu jak ji to může tak dlouho držet," pokýval nevěřícně hlavou. "No tak - podíváš se už konečně na ty výsledky nebo si to necháš jako překvapení pod stromeček."
   Harry se nenechal pobízet a roztrhl obálku, ve které našel čtyři papíry. Na prvním stálo:
 
 Vážený pane Pottere,
 s radostí Vám oznamujeme, že jste 
splnil všechny požadavky týkající se 
základní zkoušky náležité kouzelnické 
úrovně vyplívající se Zákonníku 
kouzelnických zkoušek odstavce 
čtvrtého, který je v souladu se 
vzdělávacím výnosem číslo dvanáct 
vydaným Ministerstvem kouzel. 
 Tímto můžete i nadále studovat na 
škole v Bradavicích, máte možnost 
podstoupit v sedmém ročníku studia 
zkoušky OVCE. 
 Dovolujeme si Vás upozornit, že 
tyto zkoušky bývají v mnoha oborech 
podstatné a důležité a jejich 
nesplnění by Vám mohlo zmařit výhledy 
do budoucna. 
 Vaše výsledky jsou zaznamenány na 
přiloženém listu.
 Pokud máte nějaké nesrovnalosti 
nebo trváte na změně již stanovených 
známek, které jste dostal, můžete 
se obrátit na obor kontrol známkování 
a hodnocení všech zkoušek a Vaše práce 
budou znovu prověřeny - popřípadě 
přehodnoceny.

S přáním pevného zdraví
Zůstáváme s pozdravem

Henry Miffelntopf
oddělení kouzelnických zkoušek

   "No tak dělej - čti," pobízel ho Ron a Harry si vzal do ruky druhý papír na němž stálo:
 
Hodnocení a výsledky zkoušky NKÚ

 Hodnocení provedlo osm Ministerstvem 
pověřených kouzelníků, kteří splňovali 
všechny potřebné normy pro účast ve 
sboru zkušební komise. Body přiřazovali 
studentům podle jejich výsledků 
vlastním hodnocením odpovídajícím 
zkušebním podmínkám. Porovnávali jak 
teoretickou část a základní znalosti, 
tak i část praktickou, která je 
důležitým základem do budoucna. 
Všichni členové komise tudíž 
známkovali v souladu s zákonem 
výnosu číslo šest.

   Pod tímto textem byly rozepsány předměty se jmény zkoušejících, získané body zvlášť v částech teoretických a praktických a body ztržené. "Bezva," zaradoval se Harry, "mám véčko z obrany proti černé magii." "A co jsi čekal? Abys náhodou věděl, tak já mám taky V - ale to jenom díky tobě a tréninku s Brumbálovou armádou." "Ale prosím tě, Rone, to bys zvládl sám. Zneškodnit bubáka nás naučil Lupin." "Jo, jenomže to skoro nikdo neuměl použít - a taky, s Umbridgovou bychom to moc nezvládli, když nás nenechala vzít do ruky ani hůlku. Páni, představ si, Harry, jak by se teďka tvářila, kdyby ty známky z obrany proti černé magii viděla, asi by vybuchla vzteky," ušklíbl se zlomyslně. "Vsadím se s tebou o co chceš, že za vynikající to měl úplně každý z Brumbálovi armády." Tentokrát se s ním Harry nepřel, asi měl pravdu. Kdyby si ta obranná kouzla ani neprocvičili, asi by u zkoušek neprošli. Přemýšlel, jak asi dopadli ostatní. Vzpomněl si na Cho. Jak se teď tváří, když se dívá na výsledky z obrany proti černé magii. "Páni, Harry, ty máš N z lektvarů!" Harry se podíval doprostřed stránky. "No jo, praktická část nakonec nebyla asi tak zlá," pronesl udiveně. "To bych řekl, že nebyla. Máš dvaačtyřicet bodů z padesáti z praktické a to není vůbec špatný, jak jsi to, prosím tě, provedl?" "Jo, to by mě taky zajímalo, rozhodně mě ale zachránil popis účinků mnoholičného lektvaru," zazubil se. Harry byl radostí bez sebe. Ani z jednoho předmětu neměl horší hodnocení než N. Když se mu podaří i zkoušky OVCE, může se stát bystrozorem. "Harry to je paráda, takový známky - o tom bych si mohl nechat zdát. Je ale pravda, že to není nejhorší - rozhodně jsem na tom líp, než George s Fredem."
   Do pokoje vtrhla rozčilená Hermiona. "Ahoj Hermiono, co je?" vyhrkli Harry a Ron sborově. "Zase jsem projednávala svůj projekt SPOŽÚS a chytla jsem se s Moodym, Lupinem - vlastně se všema," rozčilovala se. "To se jim ani nedivím," promluvil na ni Ron klidně - viditelně se bavil, "víš, o co se vlastně snažíš?" "To nemyslíš vážně, že ne?" vyjela na něho nepříčetně. "Zajímalo by mě, jak by se ti líbilo někomu celý život dělat otroka a nemít žádná práva?" "No, asi by mi to vadilo," připustil a Harry na něho tázavě pohlédl. Když si ale Ron všimnul Hermionina vítězoslavného úsměvu, pokračoval. "Ale kdybych třeba sloužil nějaké fajn rodince - nebo třeba tady Harrymu, tak -." "Jsi nemožný!" osopila se na něho a uraženě se otočila k Harrymu, který se zatím neúspěšně snažil potlačit nával smíchu, aby ji nepodráždil ještě víc. Hermiona si toho nevšímala. "Tak se pochlub s výsledky ze zkoušek, Harry." Pobídla ho a přitáhla si k němu od stolu malou dřevěnou židli - ustanovila, že Rona už nebude brát na vědomí a zatím mu to dávala velmi zřetelně najevo svým přehlížením. "Tedy, ehm, ehm... mé výsledky jsou nad očekávání - prolezl jsem," pronesl Ron. Harry už nevydržel jeho slavnostní a urputně přísný obličej a vyprskl smíchy, ale Hermiona, která zřejmě rozhovor typu prolezl jsem brala nadmíru vážně, a tedy nebyla z těchto výsledků zrovna nadšená jako Ron, se zamračila, ale nic neříkala a zklouzla pohledem zpátky na Harryho. "Já to mám dobrý - nejhorší hodnocení mám N," pronesl bezvýznamně a pořád ještě se pochechtával, ale Hermiona vyjekla radostí. "Vážně? To je přece úžasné, Harry! Teď se můžeš stát bystrozorem!" Křičela nadšeně. "Jo, pokud udělám OVCE," povzdechl si. "Ale prosím tě, jistě že je uděláš," povzbuzovala ho. "A co máš ty, Hermiono?" zeptal se jí, nechtěl dál řešit jeho budoucnost, když byla tak nejistá. Strašně se mu chtělo povědět jim všechno, o čem mluvil s Brumbálem, ale nakonec si to rozmyslel a řekl si, že to ještě chvíli počká. Vždyť Brumbál to vydržel celých pět let. "To je ale hloupá otázka," pokáral ho Ron, "jistě že má všechna hodnocení vynikající. Hermiona na něho ale hodila nebezpečně ostrým pohledem, což mělo pomalu takový účinek, jako pohledy paní Weasleyové. "Asi se budu muset odvolat," vypískla vztekle. "Co to meleš, prosím tě? Někdo ti dal enko?" Ron na ni zvědavě poulil oči. "Ne, v runách mám jen třicet osm bodů ze čtyřiceti," rozčilovala se, na svoji chvilkovou nevšímavost k Ronovi okamžitě zapomněla. "To myslíš vážně?" vykřikl Ron. "No a co? Máš V." "NO A CO!" zařvala Hermiona až Ron s Harrym nadskočili, "Mám mít čtyřicet! Vůbec nechápu, jak mi mohli dát tak málo jenom kvůli jednomu blbému přepisu!" začala být nepříčetná. Ron se otočil k Harrymu: "Říkej si co chceš, Harry, ale já už od začátku tvrdím, že ta holka není normální." Harry jenom přikývl a zahleděl se znova do svého papíru. Čekal, až se Hermionina zlost přežene, neměl zájem připojit se do hádky. Z praktických zkoušek měl hodnocení vynikající - určitě mě zachránilo to vytvoření patrona - přemýtal si v duchu. Stejné hodnocení získal z péče o kouzelné tvory, což ho potěšilo, protože nechtěl udělat Hagridovi ostudu. Z jasnovidectví měl N, ale proklouzl jen tak tak. Když si vzpomněl na vyděšené pohledy zkoušející, které předpovídal budoucnost, začal se smát. I přesto, že v bilinkářství nezvládl všechno, co chtěl, dostal V, určitě ho zachránila teoretická zkouška, kde měl napsat účinky mandragog, jejichž účinky znal naštěstí moc dobře. U dějin čar a kouzel a praktické zkoušky v astronomii byly ale červeně připsány body.
   "Co to má znamenat?" zeptal se Hermiony. "No, já a Ron to tam máme taky," vysvětlovala, "ptala jsem se Brumbála a prý to mají skoro všichni studenti. Bavil se ze zkoušející komisí, které vysvětlil, jak moc nás mohl ovlivnit ten humbuk dole - jak chtěli odvést Hagrida. Takže nám přičetli nějaké body, protože jinak by to nedopadlo zrovna nejlíp." "No jo, ale proč tam mám zatržené i dějiny čar a kouzel?" Harry si papír zkoumal pozorněji. "Cože?" vypískl Ron, "ukaž." Vytrhl mu list z rukou a chvíli si jej prohlížel. "O tom mi Brumbál nic neřekl," poznamenala viditelně udivená Hermiona. "Možná se za tebe přimluvil navíc, udělalo se ti přece zle." Harryho zaplavil zvláštní pocit. Brumbál se za něho přimlouval u poroty, aby nedostal horší známku než N. Někde hluboko v podvědomí se mu zavrtala podivná myšlenka. Je pravda, že poslední dvě zkoušky byl rozrušený a nesoustředěný, ale dohromady měl velmi jednoduché otázky. Bylo to štěstí nebo se o to někdo postaral. Ron s Hermionou si všimli jeho zadumaného výrazu. "Co se děje Harry?" "Mám takový divný pocit, že všechny ty otázky jsem dostal tak, abych to udělal alespoň na enko." "Ale to je přece blbost!" vyštěkla na něho Hermiona. "Nikdo ti nic nepřidával, porota je nestranná a k tomu - jsi jeden z nejlepších na celé škole, Harry. Máš pro to předpoklady." Harryho to moc nepotěšilo. Hermiona mu připomněla, co jednou nastane až se bude muset postavit Voldemortovi. "Nepřeháněj," špitl. "Ještě řekni, že to není pravda," vřískla na něho. "Vždyť dokážeš s hůlkou to, co nezvládnou někteří v sedmém ročníku." Harry mlčel, věděl, že nemá smysl se s Hermionou dohadovat, když si postaví hlavu.
   "Jo - mimochodem, už jste si vybrali nějaký nový předmět?" zamávala před nimi třetím papírem. Harry se podíval na ten svůj. Chvíli po něm přejížděl očima a potom se konečně podíval na Rona. "Tak co, už máš vybráno?" vesele se pousmál, ale Ron se tvářil zadumaně. "Hm... ještě si to budu muset trochu promyslet, ale asi.... asi si vezmu kouzelnické hry," pronesl nejistě. "No to je skvělé Rone," podporoval ho Harry, "bude z tebe dobrý brankář." "Jo, to doufám, protože jinak bych mohl jít tak prodávat bertíkovi lentilky tisíckrát jinak nebo čokoládové žabky někam do stánků na famfrpálové zápasy," hlesl. "Ale prosímtě, co to povídáš?" vyjela na něho udivená Hermiona, "kdyby někdo viděl, jaké výkony jsi podal na tom posledním zápase s Havraspárem, tak jsi jistý," snažila se mu pozvednout sebevědomí. "Jo - a kdyby mě viděli ve všech předchozích zápasech, tak už bych u nich neměl volné ani to místo stánkaře," zamručel zklíčeně. "U svatého Munga, Rone, co to plácáš?" vyštěkla na něho trochu příliš tvrdě, "prostě jsi měl trému. A k tomu, kouzelnické sporty mají širší pojem. Kdyby se ti to nevyvedlo s famfrpálem, mohl by jsi být i na oddělení pro zakládání nových kouzelnických her nebo třeba na oddělení pro organizaci famfrpálových zápasů..." "No to jsi mě tedy uklidnila, Hermiono, díky," vypískl Ron, ale Hermiona už byla do svého výkladu příliš zabraná, takže pravděpodobnost, že by ho slyšela, byla minimální. "...mohl bys být taky hlasatel nebo rozhodčí; nebo kontrolor pro nedovolené začarování herních pomůcek a nadměrné čarování ve hře. Ani oddělení pro kouzelnické stolní hry by nebyli určitě špatné - to by tě nebavilo?"
   Ron jen zklíčeně pokrčil rameny. "Hraješ přece rád šachy, co kbybys pracoval v oddělení úprav a oprav všech typů kouzelnických her?" "Jo - to zase není tak špatný nápad?" vykřikl nadšeně, "to bych potom mohl vymyslet nadměrně krvelačně nebezpečné kouzelnické šachy - na obalu by bylo připsáno 'jen pro odvážné nebo sebevrahy'," Ron byl štěstím bez sebe. "A nebo taky třeba rovnou 'pro odvážné sebevrahy'," smál se Harry, ale Hermiona nebyla zrovna moc nadšená. "Tak jsem to tedy rozhodně nemyslela," zavrčela podrážděně, ale to už Ron s Harrym vymýšleli název pro Ronovi nové kouzelnické šachy. Po delší době, kdy padlo několik originálních nápadů - jako třeba 'Kouzelnické šachy - první hra bude vaše poslední' nebo Ronův nápad 'Kouzelnické šachy - speciální trest pro vězně z Azkabanu' - se je Hermioně konečně podařilo uklidnit, ovšem až po tom, co Harry musel uznat oficiální název Kouzelnické šachy - mnohdy útočící na své majitele. "To já už mám vybráno," pronesla nadšeně Hermiona, "bude to sociologie kouzelnického světa, později bych se chtěla zajímat o vztahy mezi kouzelníky a kouzelnými tvory - sociologie mě strašně baví." "Jo, to taky není špatný," pronesl Harry a usmál se, "rozhodně se to k tobě hodí. "Taky bych řekla, pokusím se prosadit nějaká práva a možná, když se mi podaří vylepšit můj SPOŽÚS, mohla bych ho přednést i tam." Harry už zase zápasil se smíchem způsobeným Ronem, který stál za Hermionou a začal dělat pokřivené obličeje napodobující domácí skřítky. Hermiona, která za sebe neviděla, si to však vybavila jako pochvalný úsměv a tak byla spokojená. "A co sis vybral ty Harry?" zeptala se ho. "Obranářství," pronesl nadšeně, "opravdu bych se chtěl stát bystrozorem a tato hodina je k tomu oboru výborná." "Jo, ale divil bych se, kdybys musel dělat zkoušky. S tvojí minulostí by tě měli přijmout jen tak a ještě ti poděkovat, že sis vybral takovou práci." "To pochybuji, Rone," pronesla váhavě Hermiona. "Co? Snad si nemyslíš, že je Harry nějakej hňup, který nezná kouzla!" vyštěkl na ni. "Samozřejmě, že ne," ujisťovala ho, "ale je ti myslím jasné, že by to bylo nefér vůči ostatním. Prostě musí ty zkoušky udělat." "Nespravedlivé? A to jako myslíš vážně? Hermiono! Harryho rodiče zabil Pán Zla, když byl ještě malý a Harry ho už několikrát přemohl, to je nespravedlivé." Vztekle zaburácel.
   Harrymu při Ronově proslovu klesl žaludek až někde k nohám. Za obvyklých okolností by mu takový rozhovor už nevadil, ale teď ho děsilo jen pomyšlení na Voldemorta. Ani ne proto, že by z něho měl strach, ale protože nevěděl, co chystá a co se stane. "Víš, Rone, Hermiona má asi pravdu," vložil se mezi ně, "ať se stalo, co se stalo - zkoušky bych měl podstoupit jako ostatní. Ne každého zajímá moje minulost a mé příhody." "Zhruba asi celý kouzelnický svět, jinak už asi nikoho," prohodil rozmrzele Ron. Harry si povzdechl, takhle rozhovor ukončit nechtěl. Byl si vědom, že zavinil Ronovu vzteklost, ale nemohl s tím nic jiného udělat. Hermiona na něho povzbudivě mrkla, ale její tvář byla tak trochu pobledlá.
   "Víte, hlavně by mě zajímalo, jak to že se bude učit taková hodina." "Jak to myslíš," vyjel Harry - rozhodně se nechtěl vzdát této hodiny a zajímalo ho všechno s ní společné. Vlastně to od této chvíle byla jediná hlavní věc, na kterou se do Bradavic těšil, tedy kromě Hagrida. "Jen klid," utěšovala ho, "jen jsem chtěla podotknout, že tahle hodina bude letos v Bradavicích poprvé, nikdy předtím tu nebyla." "Jak to? A co tím myslíš?" Ronovi se konečně vrátila do obličeje normální barva. "No nevím, ale nemyslíte si třeba, že to je úmyslné?" "Nemohla bys mluvit trochu srozumitelněji?" štěkl na ni podrážděně Ron. "Já si prostě myslím, že to je úmyslně pro výcvik bystrozorů." "A proč?" Harry ale stejně tušil, jak to Hermiona myslí. "Ani ti nemusím vysvětlovat, jak dlouho trvalo, než se podařilo Ty-víš-koho zničit," vysvětlovala trpělivě, "prostě je to příprava, aby bylo dost odpůrců, kdyby se to pro tentokrát prodloužilo." "Ano Hermiono, myslím, že máš pravdu," povzdechl si Harry; odmlčeli se, ale Harry cítil ten nepříjemný pocit. "Ehm...." odkašlala si Hermiona, "chtěla jsem ti něco ukázat." Harry zpozorněl. "Víš, vzpomněla jsem si na ten proslov - nebo spíše zuřivé výkřiky, kterými si nás loni k smrti vyděsil," řekla nepohnutě a dívala se při tom na Rona, aby se vyhnula Harrymu blýskavému pohledu, "a tak jsem nasbírala co nejvíce informací o," zarazila se , "však Ty-víš-o-kom." "Proč mu neříkáš jménem, Hermiono? Loni ti to nevadilo." Zeptal se jí Harry a probodával ji pohledem. "Já-mám své důvody. To, co se teď v kouzelnickém světě děje...." "myslíš to, o čem nemám ani ponětí...." Přerušil ale ona pokračovala jako by nepromluvil.
   "...je strašlivé...." "....víš něco nového?..." "....Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit...." ".....a které jsi vyslovovala bez potíží..." Hermiona vybuchla. "Snažím se ti tu vysvětlit, co se právě děje, Harry!" "ANO? TO JE MOC DOBŘE! ALE POVĚZ MI, HERMIONO, JAKÝ JE TO POCIT, KDYŽ VÍŠ, ŽE TĚ NIKDO NEPOSLOUCHÁ?" už nevydržel zastavit nával zlosti, prostě si ji potřeboval na někom vybít a Hermiona, kterou se mu podařilo vyprovokovat, měla být obětí. Tentokrát však nepobledla ani nestrnula vyděšením a zachovala se nanejvíš klidně. "Harry, snažím se ti tu jen vysvětlit, -." "TO JE MI JEDNO! Myslíte si, že jsem se loni rozčiloval jen jako malý rozmazlený spratek a možná jsem vám tak připadal, ale já už toho mám plné zuby - slyšíte? Všichni mi tvrdí, že ví, jak se cítím a přitom nevědí nic! Necítí Voldemortův hněv nebo radost!" při těch slovech s sebou Ron s Hermionou škubli. "Necítí tu bolest ze ztráty toho posledního člověka, kterého měl rád!" Až dosud pevný hlas mu selhal. Uvědomil si, že mluví o Síriusovi. Hermiona s Ronem to věděli také, ale vůbec je to nepřekvapilo. Naopak - začali se dívat do země.
   "Ne - máš pravdu," pronesla po chvilce ticha Hermiona překvapivě klidným a pevným hlasem, "ale jsme tvoji přátelé proto, abychom ti pomohli, Harry. Nejsi sám." "Co to má znamenat?" divil se. "Všichni mi přejete hodně štěstí a dáváte mi rady. Je tu něco, co nevím - a já to vědět rozhodně chci." Pomalu se uklidňoval. "Právě, že mi nevíme skoro nic," přidal se do rozhovoru Ron. "Jen nás všichni upozorňovali, že to nebudeš mít teď lehké, což nás napadlo," ušklíbl se, "máme ti být po ruce." To ovšem Harryho nepotěšilo. "Připadám si jako malé děcko, samé hlídání a utěšování, ale žádné zprávy," zavrčel vztekle. "Tak co kdybychom s tím něco udělali?" Hermiona se pousmála. "A co jako přinutit je nějakým kouzlem," podotkl Ron. S tímto návrhem však neprošel ani u Harryho. Dokonce ani potom, co kouzlo změnil na lektvar, se kterým sice souhlasil Harry, ale Hermiona, která z nich byla jediná, kdo by dokázal lektvar stoprocentně dobře připravit, odmítla. "Tak co jsi tedy myslela?" zeptal se jí zklalmaně Ron. "Prostě se jich zeptáme a zbytek si odposlechneme těma ultradlouhýma ušima," vysvětlovala svůj plán, ale Ronovi se moc nezamlouval. "Á, úžasné! Nechci ti kazit radost, Hermiono, ale o co, myslíš, že se teď celou dobu, co tu jsem, snažím? Za tu dobu jsem nezaslechl vůbec nic, co by napovídalo o Jeho podnicích," zamračil se. "Neboj se," poznamenala nevzrušeně, "kdy má přijet Fred s Georgem?" "Asi zítra odpoledne." "A schůze je taky zítra?" "Pokud dobře počítám a něco nezměnili - tak je," Ron se tvářil pořád stejně, vůbec nechápal, proč se Hermiona na dvojčata ptala, ale ani nad tím nepřemýšlel. Harry zatím seděl zadumaný na posteli. Přemýtal si, jak by mohl ze členů Řádu vypáčit informace. Na schodech se ozval hlas paní Weasleyové.
   "HEJ, VY BANDO, OBĚD! PŘECI TAM NEBUDETE AŽ DO VEČERA!" Vydali se lenivým krokem ze schodů do kuchyně - každý zaplavený ve vlastních myšlenkách vesměs o způsobu zjištění nových informacích. "Kde je vůbec Ginny?" zeptal se Harry. Bylo mu divné, že se Ronova mladší sestra neukazuje. Možná ji nařídili, aby se se mnou bavila minimálně - mohla by mě rozrušit. Odfrkl si v duchu posměšně. "Ta má teď moc práce," pronesl Ron a usmál se, když si všimnul Harryho překvapeného výrazu Harry si nepamatoval, že by měla někdy Ginny nějaké starosti. A když, tak je nedávala moc najevo. Ale přesto - nikdy si nelámala hlavu s konečnýma zkouškama. "Nezapomeň, že je teď v páťáku - dělá NKÚ," uchechtl se škodolibě Ron. "No jo, zapoměl sem." Moc Ginny nezáviděl. NKÚ má teprve pár minut a moc dobře si pamatoval ty haldy úkolů, co dostávali a toho učení, co měli. "Snad jí to dopadne dobře," povzdechla si Hermiona. "Toho bych se nebál," pronesl hrdě Ron, "ještě se nestalo, aby někdo s Weasleyů neprošel - i kdyby měl prolést tak tak," zaculil se, ale Hermiona z jeho posledních slov nadšená nebyla. "O to víc ji teď mamka honí. Nechce, aby poslední Weasleyová ty zkoušky neudělala. To je důvod, proč se v poslední době spolu každým okamžikem hádají," povzdechl si Ron. Při tomto rozhovoru už vcházeli do kuchyně. Byla tam Tonksová, Ginny, Mundungus, Kingsley, Moody a Lupin. Paní Weasleová stála u plotny. "No tak pojďte, už jsem myslela, že tam zůstanete," pobídla je, když se ohlédla. Harry na sobě cítil zkoumavé pohledy ostatních přísedících a sklopil oči. Přisedl si vedle Lupina naproti Ginny, ke které se posadil Ron s Hermionou.
   "Ahoj," Harry tiše zasýpal, ale v kuchyni, kde teď všichni mlčeli, se jeho hlas ozval tak hlasitě, až nadskočil. "Nazdárek Harry, jak se ti vede?" zeptal se ho Lupin s mírným záchvěvem úsměvu. "Dobře," zalhal Harry, poprvé se mu podařilo odtrhnout svůj pohled od stolu a podíval se po ostatních. Tonksová, která se teď opět vrátila k tajemnému rozhovoru s Mundungusem měla dnes světlé blonďaté vlasy, které ji splývaly až po ramena. Její společník ji pozorně poslouchal a napjatě sebou vrtěl. Moody se vybavoval s Kingsleyem, ale Harry cítil, že si ho pořád ještě prohlíží svým kouzelnickým okem. Ron s Hermionou se snažili zapojit do rozhovoru Ginny, která ovšem hleděla do prázdna někam za Harryho a každou chvílí po nich vyštěkla, že chce mít klid a prý se potřebuje soustředit. "Harry, potřebovali bysme přesně vědět, co se tam stalo," promluvil na něho Lupin. I když to Harry čekal, polila ho horkost. Bylo mu divné, že by se nikdo nezajímal, co se stalo. V hlavě si to přehrál několikrát a chtěl vědět, proč se smrtijedi objevili a nemohli mu nic udělat. "Je pravda, že nám Tonksová situaci popsala, ale jediný, kdo to zná celé, jsi ty," pokračoval, když už bylo v kuchyni zase hluboké ticho. Všichni ty dva bedlivě sledovali, tentokrát si toho však Harry nevšiml. "Ehm... no já...." nevěděl jak má začít, nechtělo se mu zrovna popisovat, jak porušil další pravidla - tentokrát o létání na koštěti v oblasti obydlené mudly. "Chtěl jsem.... musel jsem se prostě proletět," pronesl a zadíval se pozorně na Lupina, který se povzbudivě pousmál. Nikdo nic neříkal, jenom paní Weasleyová a Hermiona tiše breptali o nezodpovědnosti a neopatrnosti. Lupin za tu dobu, co se s Harrym rozloučil na nádraží, zestárl snad o deset let. Obličej měl synavě bílí a vrásnitý od přemýšlení, objevili se na něm i nové šrámy. Vlasy už měl z větší části šedivé a oči unavené. Harry se podivil jak moc Lupin zestárnul. "Letěl jsem ke Kvikálkovskému lesu," pokračoval, do poslouchání se už zapojila i Ginny, která až dosud otupěle pozorovala poloprázdnou láhev máslového ležáku. "Nikdo tam nikdy nebývá." "To je pravda," přikývl Moody, "mohlo nás to napadnout." Harry na něho tázavě pohlédl. "Jen pokračuj Harry, pokračuj," pobídl ho ale Lupin a vyslal na Moodyho káravý pohled. Harry se chtěl strašně zeptat, co je mohlo napadnout, ale nakonec přece jen potlačil zvědavost a pokračoval. Všichni ho napjatě poslouchali a zdálo se, že paní Weasleyová, Tonksová, Ginny, Ron a Hermiona ani nedýchají. Moody však Harryho nevzrušeně pozoroval oběma očima. Ten jeho pohled cítil, ale snažil se nevšímat si toho, díval se stále na Lupina, který se každou chvíli povzbudivě usmíval. Když se však Harry dostal k Martheyovi a nazelenalém kamenu, který působil na jeho ránu, Lupin vypadal, že vyletí každým okamžikem z kůže. "To snad není možné!" křičel a vyskočil ze židle, Harry sebou vyděšeně uškubl, Lupinova podrážděnost ho vyděsila. "To je tak bezohledné," hulákal do prázdna a jeho hrozivý hlas duněl celou kuchyní, "jak tě mohli nechat jen tak bez dozoru?" Otočil se na Harryho, který stuhnul, byl si ale jistý, že Lupinova otázka nepatří jemu, už jenom proto, že rozčilený bystrozor na něho hleděl spíš lítostivě. "Ale L-lupine, kdo mě měl hlídat? Já jsem si nikoho nevšimnul," ptal se opatrně, nechtěl ho ještě víc rozzuřit. "Samozřejmě, že jsi nikoho neviděl, Brumbál nařídil, aby s tebou nikdo nenavazoval kontakt, bylo by to nebezpečné," odbyl ho. Harry začínal být podrážděný. Jistě, proč by se se mnou měl někdo bavit? Jsem přece nebezpečný a na obtíž. Lupin si toho všimnul. "Poslyš Harry, za dva dny se má konat důležitá schůze Fénixova Řádu. Je nezbytně nutné, abys to, co se ti přihodilo, pověděl ostatním členům." Harry na něho udiveně vykulil oči. "Je to opravdu moc důležité, abys jim to pověděl," pokračoval. "Ale proč já.... myslím... proč by jim to nemohla říct třeba Tonksová nebo... nebo ty?" "Ne, musíš jim to povědět ty, Harry, má to svůj účel," odpověděl stručně Lupin, Harry jako by slyšel mluvit Brumbála. "Profesor Brumbál tam bude také, nemusíš se bát," zapojil se do řeči Moody a Harryho napadlo, jestli neumí číst myšlenky. "Říkám vám, že to není dobrý nápad," zaprotestovala paní Weasleyová, "Harry není." "Harry není dítě," přerušil jí rázně Lupin a Harry mu byl nesmírně vděčný. I když se bál svého líčení před velkými kouzelníky protivoldemortského odboje, byl si téměř jist, že se tam dozví něco nového a pozná ostatní členy Fénixova Řádu. "Dobře," přikývl a Lupin na něho spokojeně mrkl. Harry využil jeho nynějšího klidu. "Co to bylo za kámen?" "To byl tirun, takový kámen se jen tak běžně nenachází." "O tom už jsem četla, ale tyhle kameny byly na zemi už někdy v šesnáctém století zničeny," poznamenala Hermiona. "To byly, ale přece jen jich pár zůstalo," zavrčel Moody. "A ploč pjebe zňšily? K pšemu bly dopre?" ptal se Ron s plnou pusou brambůrků. "Co to říkal?" divil se Lupin. "To možná neví ani on sám," poznamenala zhnuseně Hermiona. "Myslím, že se ptal, k čemu sloužily," poznamenala váhavě Ginny a pozorovala při tom svého bratra, který se tvářil dotčeně. "Slouží, Wultorfům ...." "Těch bestií je víc?" Ronovi se konečně podařilo sousto spolknout. "Bohužel ano, ale naštěstí jich nezbylo víc, než dvě stě kusů." "No to je úžasné," prohodil Ron. "Ty tomu nerozumíš," odbyla ho rázně Hermiona, "kdysi jich tady bylo pomalu víc než kouzelníků." "Ano, ale to bylo ještě za dávných časů, kdy nestály ani Bradavice," poznamenala Tonksová. "Ou... tak to je hodně dávno," přikývl Ron. "Přibližně někdy v osmém století," dodala Hermiona. "A ten kámen je ovládá," vyptával se Harry. "Ne, Když se wultorfovi podaří někoho zranit nebo spíše, když se mu nepodaří někoho zabít - kámen působí na ránu a může tě ovládnout a bolestí přinutit k čemukoli." "Když ho proti mně ukázal, cítil jsem bolest a zvonilo mi v uších," poznamenal Harry a otřásl se, aby si vymazal z hlavy zlou vzpomínku. "Ano, snažili se tě k něčemu donutit," přikývl. "K čemu?" ani nedýchal a čekal na jednu z odpovědí, která ho tížila. "To bohužel nevím." "Ale musíš mít nějaký názor," vyhrkl, ale Lupin jen pokýval hlavou. "Nelamte si s tím zbytečně hlavu." "Voldemort se na něco připravuje, něco chystá a my si s tím nemáme lámat hlavu?" vyjekl vztekle Harry a všichni v kuchyni sebou při jeho jméně škubli. Lupin na něho udiveně zíral, zjevně nevěděl, co má na tohle říct. Moody mlčel, tvářil se zadumaně. Nikdo už nepromluvil ani slovo a každý se zamyslel.

^nahoru^